archiv detailmalíř otakar lebeda: tragický osud českého vincenta van gogha

Malíř Otakar Lebeda: tragický osud českého Vincenta van Gogha

V tichém lesíku nad pražskou Malou Chuchlí zazněly 12. dubna 1901 dva výstřely z revolveru. Pohledný mladík s jiskrným zrakem se rozhodl, že skoncuje ze životem. Našli ho, když ještě dýchal. Ale život z něj rychle vyprchal. V náprsní kapse se našel průkaz studenta pražské Akademie výtvarných umění. Bylo v něm jméno Otakar Lebeda. Pár týdnů chybělo do jeho čtyřiadvacátých narozenin...

V Lebedovi bychom mohli spatřovat tak trochu českého Vincenta van Gogha. I jemu se osudem stala krajinomalba, do které intenzívně promítal svoji rozpolcenou duši, i on opustil náhle rozdělanou práci; a v obou případech život skončil zbrklým a neuváženým stisknutím spouště.

„Lebeda odešel z dějin českého malířství příkře, nicméně tu zanechal pamětihodnou stopu," zaznamenal historik a životopisec Prokop Toman. Valdštejnská jízdárna v Praze, naplněná až do 24. ledna příštího roku mladíkovými nejvýznamnějšími obrazy, je toho víc než přesvědčivým důkazem. Z každého exponátu tu vyzařuje osobitost zralého talentu.

Imponující výstavu připravila Veronika Hulíková, historička umění z Národní galerie, která se dílem a životem Otakara Lebedy zabývá již mnoho let. O Lebedovi tvrdí: „Víme, jak spáchal sebevraždu, ale nevíme proč. Asi v tom byla utajovaná duševní choroba, únava z mnoha cest po Čechách i Francii, horečná malířská aktivita a možná i neoprávněná kritika jeho posledního obrazu Zabitý bleskem, na kterém mu nesmírně záleželo." ¨

Zdrojem našich poznatků o Lebedově osudu je obsáhlá korespondence. Dvě stě listů a pohlednic, poklad střežený v rodině už více než jedno století. Otakar pravidelně psal domů svojí mamince, poručníkovi Františku Vlkovi, bratru Antonínovi a rodinnému příteli Jindřichu Přibílkovi. Se spolužáky z Mařákovy krajinářské školy na pražské akademii asi v kontaktu nebyl a chybí i jakýkoliv náznak milostné korespondence.

Lebeda pocházel z dobré rodiny. Otec podnikal, měl úspěšné povoznictví, a i když předčasně zemřel, rodina si nežila špatně. S matkou bydlel na Vinohradech v jedné domácnosti kmotříček Vlk. Otakar měl ještě staršího bratra; ten se však odstěhoval z Prahy, takže si jen psali.

Matka, provozující tzv. Kneippovu tržnici, i pan Vlk všestranně podporovali mladíka v jeho výtvarném nadání. Posílali mu peníze, pomáhali s výstavami, opatřovali mu barvy a plátno. Dopisy se hemží údaji, které svědčí, že v rodině měl Ota zázemí, o kterém by se Vincentu van Goghovi mohlo jen zdát.

Nikdo nezpochybňoval ani mladíkův malířský talent. Ostatně v jeho obrazech, což jsou většinou studentské práce, nenajdeme ani stín nějakého váhání či uměleckých rozpaků. Není také náhoda, že se k slavnému a náročnému profesoru Mařákovi na pražskou akademii dostal už jako patnáctiletý.

Proč se však hoch z dobré rodiny, kterému štěstí přálo a čekal ho zasloužený úspěch, odhodlal k tak radikálnímu odchodu ze života? „Opatřit si zbraň bylo snadné," říká Veronika Hulíková. „Otakar se často toulal po místech, která byla nebezpečná. V dopisech různě vyjadřoval svoji úzkost i obavy, aby se mu něco nestalo. A tak to byl pan Vlk, jeho obětavý poručník, který mu opatřil revolver. Netušil, že tak učinil osudnou chybu. Stisknout kohoutek přece bylo tak snadné..."
Nedlouho poté, co Otu pohřbili na Olšanech, sepsal německý spisovatel Hugo Salus povídku Rukavička, jejímž hrdinou byl mladík s iniciálami O. L., jenž se zastřelil z nešťastné lásky. „O Lebedových citových vztazích nevíme vůbec nic," tvrdí Hulíková a dodává: „Existuje pár aktů, prý modelovaných podle jisté Julinky, ale nikdo nic na toto téma nevypátral. Sami příbuzní si zařadili Salusovu povídku do rodinného archívu, ale bratr Oty Antonín k výtisku připsal, že literátova fantazie nemá nic společného s okolnostmi smrti Otakara Lebedy."

O tom, co se stalo 12. dubna 1901 v Malé Chuchli, existují jen mlhavé informace. Lebeda byl introvert, člověk uzavřený do sebe. A občas měl konflikty se svým okolím. Dva roky před smrtí se cosi stalo na Okoři, kde krátce maloval společně se Slavíčkem. Pro mladého Lebedu přišel tehdy četník. Co chtěl a proč ho hledal, není jasné. Otakar však okamžitě zmizel. A prchl hodně daleko, až do Francie. Odtud napsal, že mezi ním a Slavíčkem došlo k nějakému velkém nedorozumění.
Lebeda se moc nesvěřoval. Vše je jen v náznacích. Leccos naznačují i obrazy. Mladík v nich vyjadřuje různou škálu zjitřených citových emocí, přesto v nejlepších malbách převládá klid a harmonie. Jako by v umění hledal ztracený ráj. Hulíková si i povšimla, že v posledních dopisech se dost změnil jeho rukopis, jako by se stal neuspořádaný a chaotický.
Osm měsíců před sebevraždou se v létě 1900 Otakar léčil v lázních v Žichovicích. Stříkali tu na něj vodu a pak měl vždy klid na lůžku. Navštívil ho tu i jeho poručník a paní Lebedové napsal. „Ota vypadá zdravější... Hlava je již lepší, barva těla též zdravější..."

Lebeda se na podzim vrátil k horečnému malování. Maloval sedláka zabitého na poli bleskem. Děj situoval do západních Čech, na Chodsko. Opatřil si dokonce kroje a celou skříň rekvizit, které odstěhoval do Prahy. Existují i fotografie, kdy si v ateliéru nainstaloval modely v pozici, jak měl vypadat budoucí obraz. Od figurálního díla si on - bytostný krajinář - hodně sliboval. Prý mu nápad i provedení jeho přátelé kritizovali. Třímetrový obraz nakonec zůstal nedokončený. Byl impulzem ke stisknutí spouště revolveru?

S životem a zvláštními okolnostmi smrti Otakara Lebedy jsem seznámil pražského psychiatra Jana Cimického. „Vypadá to na hlubokou depresi," řekl mi, když vyslechl podrobnosti. „Buď mohla být vrozená, nebo přišla jako duševní nemoc v době jeho zrání. Když je nerozpoznaná a neléčená, může vést k tragickým koncům. Zejména u malířů, kteří pracují v ateliéru ve velkém osamocení a perou se s vlastní imaginací."

Těsně před smrtí mluvil Lebeda s několika náhodnými svědky. Nic prý nenaznačovalo, že se schyluje k tragédii. Výstřely z revolveru řešily vše s definitivní platností. A tak se dnes můžeme jen dohadovat, jakým přínosem by Otakar Lebeda mohl být pro moderní české výtvarné umění.

 

PhDr. Peter Kováč

 

Aktuální výstava:

Otakar Lebeda (1877-1901), Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 26. červen 2009 - 24. leden 2010, autorka a kurátorka výstavy: Veronika Hulíková, architektonické řešení výstavy: Vladimír Hora, k výstavě vyšel reprezentativní katalog.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru