Marián Hodoš

Peter Kováč, brilantný kunsthistorik stredoveku a renesancie

Časopis Slovenské korene, číslo 7/8, červenec -strpen 2011, s. 16-17.

PHDR. PETER KOVÁČ, ROČNÍK 1955, VYŠTUDOVAL DEJINY UMENIA NA FILOZOFICKEJ FAKULTE KARLOVEJ UNIVERZITY V PRAHE A NA VARŠAVSKEJ UNIVERZITE V POĽSKU. ŠPECIALIZUJE SA NA STREDOVEK A RENESANČNÉ UMENIE A PRACUJE AKO VÝTVARNÝ KRITIK. V SÚČASNOSTI PRACUJE NA DIELE STAVITELIA KATEDRÁL, POZOSTÁVAJÚCEHO Z PIATICH ZVÄZKOV, KTORÉ POSTUPNE VYDÁVA A K DANÝM TEMATIKÁM PUBLIKUJE ŠPECIÁLNE ODBORNÉ ŠTÚDIE A PRACUJE AKO UMELECKÝ KRITIK PRE DENNÍK PRÁVO. V ROKU 1990 ZALOŽIL UMELECKO-HISTORICKÚ AGENTÚRU ARS AURO PRIOR NA POPULARIZÁCIU DEJÍN UMENIA A PREVÁDZKUJE INTERNETOVÉ STRÁNKY, KTORÉ SÚ ŠPECIALIZOVANÉ NA HISTÓRIU A DEJINY UMENIA.

1. Ako miesto narodenia máš uvedenú Bratislavu, meno a priezvisko slovenské, ale si „kovaný" Čech a celý život si prežil na západ od rieky Moravy. Máš z toho dôvodu citovější vzťah ku slovenskému umeniu, napr. ku gotike, ktorá sa zachovala v skoro neporušenom stave a kráse napr. v Levoči, Bardejove, Košiciach, alebo vidíš umenie cez prizmu kozmopolitnej vedeckosti?

My jsme československá rodina. Otec pochází z Kamenca pod Vtáčnikom kousek od Prievidze, matka je z jihozápadních Čech, ze šumavské vesničky Strašín, já jsem se narodil v Bratislavě a sestra o pět let později v Praze. Nejsem věřící, ani esoterik, ale přesto si myslím, že jsem už kdysi dávno v minulosti žil, a to na několika místech. Určitě v Burgundsku ve Francii, v Toskánsku v Itálii, hlavně v Sieně, v Granadě v Andalusii, v Benátkách v Itálii, v belgických Bruggách a také na Spiši a Krakově. Asi jsem byl kdysi diplomat! To jsou místa, kde se opravdu cítím jako doma. 0 Praze, kde žiji třicet let, nebo o Šumavě, kde jsem v Sušici žil od mládí a máme tam i domek, toto říci nemohu. Možná až v nějakém budoucím životě. Takže Pavla z Levoče jsem „kdysi" znal a abych tak řekl v tomto životě mě odmala jeho umění téměř magicky přitahuje, ač to vlastně nedokáži racionálně vysvětlit. Třeba Pacher nebo Riemenschneider byli možná lepší řezbáři, ale Pavel z Levoče mě oslovuje víc. I proto jsem byl rád, že mým učitelem byl profesor Jaromír Homolka, který o něm napsal velkou monografii. A u Klatov, kam jsem chodil na gympl, žil František Kotrba, restaurátor levočského oltáře. S paní Kotrbovou jsem se docela dobře znal.

2. Čo ťa drží v činorodom eláne pri realizácií takého náročného projektu, ako je vydanie piatich kníh o stredovekom a renesančnom umení, ktorý si už mimochodom realizoval z troch pätín a strávil si štúdiom, zhromažďovaním faktov, konzultáciami, fotografovaním i na mieste činu viac ako dvadsať rokov? Nemal si niekedy chuť sa na to tzv. „vybodnúť" a venovať sa tvojej obľúbenej téme mileniek slávnych maliarov?

Kniha o umění 13. století měla být původně jednosvazková s pěti kapitolami. Během práce se to rozrostlo, takže to bude asi pět svazků. Říkám asi, protože pořád přemýšlím o dalších dílech. Je to obrovský výdej energie, nikdy jsem nebyl z ničeho tak unavený, ale současně velmi krásná práce. Vydávám si tyto knihy úplně sám a dodnes nevím, jak se dá na tomto byznysu vydělat. Já si všechnu práci s tím spojenou musím platit ze svého, počínaje překladateli a konče fotografováním, a tak jsem nesmírně rád, když seženu někoho, kdo mi dá sponzorsky peníze třeba na tiskárnu. Je to značná pomoc a všem dárcům jsem poděkoval v knihách i na internetových stránkách. Na modelky a milenky malířů jsem nezapomněl. Vycházely jako seriál v příloze Práva, četlo to ohromné množství lidí a ti se určitě dočkají i knižní podoby tohoto vzrušivého, byť opomíjeného tématu v dějinách umění. Dá to ale víc práce, protože tam bude u každého malíře a sochaře i malá antologie jeho názorů na ženskou krásu a na modelky.

3. V prvom zväzku Staviteľov katedrál, ako si pomenoval svoj projekt, ktorý má názov Katedrála v Chartres s podtitulom Francúzske umenie ranej a vrcholnej gotiky, si čitateľov okrem precízneho a podrobného rozboru faktov o význame - katedrála vlastní slávnu relikviu: tuniku Panny Márie - o stavbe, o umeleckej výzdobe prekvapil zaujímavými fotografiami neprístupných miest katedrály. Ako sa ti podarilo presvedčiť francúzsku pamiatkovú správu a nemal si pri fotografovaní strach z výšok?

Když jsem vylezl na střechu katedrály v Chartres, tak to byla taková estetická euforie, že jsem vůbec nepociťoval strach z výšek, ač ho normálně mám. Francouzské památkáře jsem nepřesvědčoval já, ale francouzský kulturní atašé. Ukazoval jsem mu překlady zakládacích listin k pařížské Sainte-Chapelle, které z latiny ještě nikdo nepřeložil do moderního jazyka. Takže je nemají přeložené ani Francouzi, ale Češi ano! Do mojí knihy je udělala Hana Florianová, odbornice na středověkou latinu. A pana atašé to tak nad-chlo, že se rozhodl mi splnit jedno přání a tím bylo dostat se na střechu katedrály v Chartres i do všech prostor, které jsou pro běžné návštěvníky nedostupné. A svůj slib dodržel.

4. V predhovore prvého dielu prof. Jiří Fajt hodnotil tvoj štýl písania ako „čtivý", t.j. dobre sa čítajúci. Môžem to potvrdiť, pretože som prečítal všetky tri knihy ako sa hovorí na jeden dúšok. Aj keď pojednávaš o problematike, ktorá je náročná, nepotreboval som slovník cudzích slov a kumulácia faktov bola prestriedaná zaujímavými dobovými hodnoteniami a spormi o výklad. Ako som sa už raz vyjadril v článku, je to vlastne dobrodružné čítanie pre intelektuála. Navyše kombinácia čiernobielych reprodukcií, kresieb a grafik s dokonalými farebnými fotografiami vyvolávajú pocit striedmosti a určitého staromilstva. Venuješ grafickej úprave a vybrusovaniu textu hodne pozornosti a úsilia ?

Mým životním vzorem jsou dva autoři. Max Dvořák a Erwin Panofsky. Jejich úvahy jsou bri-lantní a přitom vše velmi srozumitelně vysvětlují. Panofského publikace Early Netherlandish Painting byla pro mě slabikářem, ze kterého jsem se na vojně učil od základu angličtinu. Bádat tajemství uměleckých forem je velké dobrodružství a čtenář by měl vždy cítit, že při tom může být s vámi. Lehké to není, naštěstí z žurnalistiky, kterou se živím, jsem zvyklý psát a vyjadřovat se slovně každý den. To je úžasný trénink. Mám osobně hrůzu z odborných textů, kde člověk musí použít slovník cizích slov. Když si pak věci tzv. přeloží, zjistí, že to občas je úplný blábol. Ernst Hans Gombrich dokázal v knize Umění a iluze dokonale slovy popsat, jak umělci přemýšlí v obrazech, a je to publikace, kterou můžete studovat v posteli, protože k pochopení nepotřebujete žádné doprovodné příručky. A navíc jde o úžasně zajímavé a vzrušující čtení.

5. V druhom diele s názvom Kristova tŕňová koruna s podtitulom Paríž, Sainte-Chapelle a dvorské umenie svätého Ľudovíta je napínavý popis priam detektívnej púte tŕňovej koruny ako najvýznamnejšej pamiatky kresťanstva do vlastníctva francúzskeho kráľa Ľudovíta IX. Jeho vášnivé zaujatie pre zhromažďovanie svätých ostatkov a súperenie s anglickým kráľom Henrichom III., ktorý vlastnil okrem iného i pravú Kristovu krv, mi pripomína začiatky zberateľstva v stredoveku, ale so spoločenským a nie individuálnym akcentom. Stotožňuješ sa s mojou myšlienkou, alebo máš na to iný názor?

Osobně si myslím, že Ludvík IX. měl jen průměrný estetický vkus, ale je to spíše pocit než že bych o tom měl přesvědčivé důkazy. V jeho systematickém získávání všech památek, které připomínaly život a umučení Krista, nebylo nic z moderního sběratelství. On v tom spatřoval vyšší poslání, posilovalo to jeho královskou pozici a současně to byl výraz jeho hluboké náboženské víry. Když od poslů přebíral Kristovu trnovou korunu, tak měl pocit, že je přímo v duchovním kontaktu s Kristem. Když dnes v pařížské katedrále Notre-Dame vidíte ty seschlé trny, tak se vám ani nechce věřit, že by mohly vyvolat tak intenzivní duchovní prožitek. Ale musím se Ludvíkovi omluvit, Loni jsem měl možnost vidět na vlastní oči Turínské plátno. Čekal jsem, že mne čeká nějaký chabý otisk na plátně, spíše jen matné skvrny, které díky počítačovým úpravám a dovednosti fotografů vypadají na reprodukcích jako lidské tělo. Co jsem ale v turínské katedrále spatřil, byl pro mne zážitek, na který se nedá zapomenout. To je opravdu hmatatelné svědectví o muži který strašlivě trpěl, a přesto jeho tvář vyzařuje neuvěřitelný klid. Ale to by bylo na delší povídání. Jak jsem už řekl, věřící nejsem, ale tohle je pro mě opravdový zázrak! Asi podobný prožitek musel mít i Ludvík IX., když bral poprvé do rukou trnový věnec, o kterém věřil, že ho měl Kristus na hlavě.

6. Druhý diel názorne ukazuje, ako pri súhre svetskej a duchovnej moci vznikajú jedinečné diela umenia, pretože bol všeobecný záujem na financovaní náročných kultúrnych projektov, ale keď sa pozrieme na umenie obdobia cisára Fridricha II. v treťom diele nazvanom Úsvit renesancie, ktorý bol povestný rozpormi s pápežmi a cirkvou, taktiež musíme konštatovať, že vznikli unikátne diela ako brána Fridricha II. v Capui, Castel del Monte, f ale v Chebe, obaja jazdci Bamberský a Magdeburský. Takže kvalitné umenie, ktoré charakterizuje dobu, vzniká závisle na materiálnych podmienkach, alebo je to skôr otázka objavenia osobnosti?

Fridrich II. byl neuvěřitelným a v mnohém i nepochopitelným vládcem, což si uvědomovali i jeho současníci. Nazývali ho stupor mundi, div světa. Ale i on na svoje projekty potřeboval peníze. Castel del Monte nebyl za jeho život dokončen, i když mu na něm zjevně nesmírně záleželo. Velký znalec štaufské architektury Alexander Knaak třeba oprávněně tvrdí, že Fridrichova stavební aktivita vedla až k finanční krizi a musel vydat příkaz k zastavení mnoha investičních prací. Bez finančních prostředků to prostě nešlo ani ve středověku.

7. Fridrich II. ako cisár, ktorý sa snažil obnoviť ducha Rímskej ríše svojím spôsobom vlády, je považovaný asi za najvýraznejšiu medzinárodnú osobnosť prvej polovice 13. storočia. Zaujal ťa niečím osobitým, čo si nezvýraznil v knihe, alebo i podrobné štúdium materiálov ti neumožnilo zostaviť si jeho dokonalejší obraz, pretože sa nedá odstrániť nános určitej dobovej skreslenosti textov?

Já hlavně nevím, kdo Fridrich II. opravdu byl. Znám životní fakta o něm z mnoha dokumentů i kronik, ale dodnes nevím, zda bych byl rád jeho přítelem. Třeba nacisté v něm spatřovali předob-raz Vůdce. Himmler, šéf SS, měl v nočním stolku jeho životopis, který napsal Ernst Kantorowicz, jenž kvůli židovskému původu musel z Německa utéci do USA. Mnoha počiny je mi ale Fridrich II. velmi sympatický. Například svým prosazováním práva. Třeba velmi dobře věděl, že bohatým nemůže nic projít, že si beztrestnost nemohou koupit úplatky ani vlivnými přátelskými vztahy. Když ho zákeřně zradil jeho vlastní syn, tak mu bez váhání nasadil železa, i když tím riskoval, že nebude mít dědice na trůn. Tento jeho syn nakonec spáchal sebevraždu, protože pochopil, že mu nepomůže ani otcovská láska, ani politická realita. A všichni hned věděli - od posledního sluhy až po nejvyššího úředníka že když se dopustí protiprávního jednání, tak jim u císaře vůbec nic nepomůže. Neúctu k právu a praktickou nemožnost jeho uplatnění, jak to známe dnes a denně v Čechách i na Slovensku, by Fridrich II. považoval za naprostý výsměch spravedlnosti.

8. Na záver by som ti položil osobnú otázku: si ešte stále fanatickým nakupovačom kníh o umení a máš predstavu o ich počte v tvojej bohatej knižnici?

Tak to je opravdová posedlost. Někdo sbírá známky, já knížky. Známky možná stojí stejně, ale váží podstatně méně a zaberou minimálně místa. To se o knížkách říci nedá. Pořád přemýšlím, jaká je asi nosnost panelů v pražském paneláku: Kolik mám knížek a také xeroxů, to opravdu nevím. Nicméně svoje Stavitele katedrál mohu psát bez toho, že bych musel chodit pravidelně do knihovny. Mám prostě všechno doma. Má to nespornou výhodu. Když vás něco napadne v jednu v noci, tak nemusíte čekat, až se otevře nějaká bibliotéka. Teď třeba dodělávám čtvrtý díl o vynikajícím sochaři jménem Giovanni Pisano, což byl geniální předchůdce Michelangela. Tak o něm mám tolik knih a studií, že mi to může závidět i Zentralinstitut fůr Kunstgeschichte v Mnichově nebo Getty Research Institute v Los Angeles, což jsou absolutně největší umeleckohistorické knihovny na světě.