Milujete modrou? Antičtí Římané by vás měli za barbary!

Milujete modrou barvu? Pak by vás antičtí Římané považovali za necivilizované barbary! Gaius Julius Caesar ve svých válečných pamětech popisoval, že obyvatelé Británie, kteří měli společné manželky, nepěstovali obilí a živili se jen masem a mlékem, si natírali svoje těla na modro, aby v boji působili hrozivěji.

Další antický spisovatel Gaius Plinius starší tvrdil, že ženy v keltské Bretani se potíraly modrou barvou, když se chystaly na obřadné sexuální orgie. Modré je třeba se vyhnout! Proto antičtí Římané jen výjimečně barvili svoje oděvy na modro, na rozdíl od Keltů a Germánů, pro něž byla tato barva přitažlivá. Modrou barvu antičtí vzdělanci spojovali se smrtí, nečistými vášněmi, zatracením a duchovní temnotou.

Plinius v knize Historia naturalis, což byla antická encyklopedie, sice popisuje modrou barvu a tvrdí, že nejlepší jakost má barvivo indigo, získávané z rostlin z Indie, nicméně uvádí, že nejlepší malíři, jako byl třeba Apelles, dvorní umělec Alexandra Velikého, vytvářeli obrazy pouze čtyřmi barvami: bílou, okrově žlutou, červenou a černou. Modré se vyhýbali. Výjimkou byly jen antické mozaiky, kde modrá je barvou vody a nebes, a nedala se proto nahradit.

Vadou na kráse byly pro antické Římany i modré oči. Pokud někdo měl navíc ještě narezlé vlasy, pak to pro ně byla úplná obluda. Zajímavé je, že staří Egypťané ctili modrou barvu jako pozitivní, dokonce odhánějící zlé síly. Na onom světě měla chránit zemřelé. Proto i slavná maska faraóna Tutanchamona má zlatou plochu doplněnou modrými proužky.

Antická tradice, základ evropské civilizace, se přenesla i do raného středověku. Křesťanství dominovala bílá, symbol nevinnosti, křtu, naděje a oslavy života věčného. Když papež Inocenc III. na konci 12. století ustanovil základní barvy pro odění kněží při bohoslužbách během církevního roku, pak nejčastěji doporučoval bílou, pak červenou, symbol Kristovy krve, černou pro obřady spojené se smrtí a pohřby a zelenou v době, kdy se žádná jiná barva nehodila.

Podobně tomu bylo i v artušovských pověstech a legendách. Rytíř v červeném odění zosobňoval zlo, rytíř v černém mohl být špatný nebo dobrý, ale v každém případě se snažil skrýt totožnost, rytíř v bílém byl považován za hrdinu, rytíř v zeleném symbolizoval nejčastěji nezkušeného mladíčka, prostě zelenáče. Rytíř v modrém v literatuře dlouho chyběl - až kronikář a spisovatel Jean Froissart mu ve 14. století složil hold.

Ke změně chápání došlo už na přelomu 12. a 13. století, kdy se modrá prosadila jako barva Panny Marie, původně vyjadřující smutek nad mrtvým Kristem. Nové gotické francouzské katedrály zasvěcené vesměs Panně Marii zalila v interiéru modrá barva (viz na obr. vitraj z Chartres), protože barevná skla v oknech dostala sytě modré pozadí.

Modrá plocha posetá zlatými liliemi se stala i symbolem francouzských králů, a to na počest Panny Marie jako ochranitelky království Francie a dynastie Kapetovců. Prestiž francouzského krále byla tak značná, že modrou začali na svých erbech používat i mnozí aristokraté. Modrá se začala cenit a vstoupila razantně do módy.

Kolem roku 1430 namaloval Jan van Eyck bohatého muže v nádherném modrém turbanu, do modré se na začátku 15. století odíval i celý dvůr bohatého a vlivného vévody z Berry. Šlo o novinku tehdy ceněné francouzské módy, která se šířila po celé Evropě.

Modrá se dostala i do obrazů. Pro malíře doby gotiky a renesance však patřila mezi značně drahé barvy. Vyráběla se z polodrahokamu lapis lazuli, který se do Evropy dostával karavanami a loděmi až z Afghánistánu.

Velkým distributorem modrého zázraku se staly Benátky. Ostatně právě malíři jako Bellini, Giorgione nebo Tizian s oblibou používali lapis lazuli. V Benátkách se tajemství modré učil i Albrecht Dürer. Kámen se drtil ve hmoždíři a pak se roztíral s olejem. Takto dosažená barva byla zářivě svítivá.

Ještě holandský malíř Jan Vermeer van Delft lapis lazuli v 17. století přímo zbožňoval a sám si míchal její různé odstíny. Až v roce 1709 se v Berlíně díky šťastnému omylu jednoho z alchymistů vyprodukovala umělá modrá barva, nazývaná pruská modř. Její tajemství v roce 1724 rozšifrovali i Angličané a záhy se rozšířila do všech evropských ateliérů.

Modrá se stala i barvou lásky, melancholie, snění. Modrý květ, který usilovně hledá básník a pěvec v Novalisově nedokončeném románu Heinrich z Ofterdingenu, byl symbolem evropského romantismu. Modrá se proměnila i v barvu politickou.

Modré uniformy měl francouzský pluk, který se při dobývání Bastily v roce 1789 přidal na stranu vzbouřeného lidu. Za občanské války pak byla bílá emblémem monarchistů a modrá barvou občanů - republikánů. Když se znamením revolucí stala červená, barva krve, dnes spojovaná s levicí, modrá získala své dominantní postavení u republikánské pravice a konzervativců. Černá barva zůstala vyhrazena klerikálním stranám a zelená náleží ekologům angažovaným v politice.

V moderním umění s modrou rádi pracovali impresionisté. Pablo Picasso měl své proslulé modré období, kdy figury maloval jen modrou, a František Kupka namaloval jako jednu z prvních abstraktních kompozic Tvar modré. Bez modré by Marc Chagall asi nenamaloval žádný ze svých zamilovaných obrazů, tato barva dominuje i jeho slavným sklomalbám pro francouzskou katedrálu v Remeši.

Podle dlouhodobé statistiky prý polovina populace v západní Evropě a USA považuje modrou za nejoblíbenější barvu. Po ní následuje zelená, bílá a červená. V Japonsku je tomu jinak. Tam lidé preferují bílou, černou a červenou. Možná k oblibě modré u Evropanů a Američanů značně přispěla kariéra, jakou zaznamenaly kalhoty Leviho Strausse a jeho pozdějších konkurentů: džíny.

Levi Strauss, původem z Bavorska, koupil pevnou tkaninu na stany, aby ji v polovině 19. století nabídl zlatokopům v Kalifornii. Větší zájem však byl o pracovní kalhoty, a tak je začal hbitě šít z látky nazývané jeans, což byla fonetická zkomolenina názvu genoese, textilu z italského města Janova. I když Levi Strauss záhy začal používat z Francie dovezený denim - bavlněnou tkaninu, kalhotám zůstalo označení jeansy, česky džínsy.

Původně pracovní kalhoty zlatokopů se již v 19. století staly oblíbenými v domácnostech chudých i na víkendové pobyty zámožných vrstev, po druhé světové válce z toho vznikla obrovská celosvětová móda. V komunistických i muslimských zemích byly modré džíny, barvené pravým indigem, výrazem i prozápadního stylu. Škoda, že se toho Caesar nedožil!

PhDr. Peter Kováč

Základní literatura:

Michel Pastoureau, Blue: The History of a Color, Princeton 2001.