Milujete na svých šatech pestrobarevné proužky? Pak se v nich nevydávejte strojem času do minulosti!

Milujete na svých šatech pestrobarevné proužky? Pak se v nich nevydávejte strojem času do minulosti! Lidé měli kdysi k tomuto vzoru oděvů dosti negativní vztah. Ve středověku šlo o oblečení určené především pro prostitutky, vyvrhely, kouzelníky, heretiky, šašky, věrolomné rytíře a potulné muzikanty (obr 3 - hudebníci v Codexu Manesse, největší sbírce středověké poezie) - prostě pro všechny, kteří měli potenciálně jakési spojení s ďáblem.

Zdá se, že jisté negativní chápání jinak módních proužků máme hluboko zakořeněno někde ve své kulturní paměti. Lev a tygr jsou pro člověka stejně nebezpečná zvířata, a přesto tygra považujeme za daleko většího zabijáka než majestátního lva jako krále zvířat. Jednobarevný had nás vyleká méně než pestře proužkovaný a přitom ten první může být obávanou černou mambou a druhý jen obyčejnou a skoro neškodnou užovkou. Zebra je jistě pohledné zvíře, ale na rozdíl od koně se daleko víc bojíme jejího nevyzpytatelného chování. Určitě by nás kopla spíše než dovádivý poník. Mohou za to právě proužky?

V roce 1254 přivedl král Ludvík IX. ze Svaté země do Francie nový mnišský řád karmelitánů a jejich oděv způsobil v Paříži naprosté zděšení. Karmelitáni neboli bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel totiž nosili bílý plášť s výraznými černými nebo hnědými pruhy. Vyvolalo to totální odpor.

Představení řádu se úporně bránili. Prý jde o plášť proroka Eliáše, jejich mýtického prapředka, který se vznesl na ohnivém voze k nebesům, a na jeho původně bílém odění tak zůstaly viditelné tmavé stopy po plamenech.

Málo platné, vysvětlení neobstálo. A tak papež Alexandr IV. mnichům proužkovaný plášť prostě zakázal. Zdráhali se, ale nakonec tlak nevydrželi. Generální kapitula opatů zasedající v jihofrancouzském městě Montpellier se usnesla, že plášť nadále nebude součástí řádového odění karmelitánů. Papež Bonifác VIII. rozhodnutí potvrdil dokonce speciální bulou.

Středověk ctil zásadu, že oděv má vyjadřovat postavení člověka ve společnosti. A proužky patřily k něčemu zavrženíhodnému. Snad tento negativní vztah vznikl z teologické interpretace bible. V 19. kapitole třetí Mojžíšovy knihy se praví, že Bůh zakazuje, aby se nosily šaty utkané z dvojího druhu vláken, což možná bylo pochopeno i jako nevhodnost proužků. Zajímavé ale je, že proužky u šlechtických erbů nevadily, naopak se tam vyskytují dosti často. Prostě i středověk měl svoje paradoxy.

S nástupem renesance se začalo trochu více diferencovat. V rodinách bohatých patricijů v Benátkách se v 15. století objevili černošští sloužící, kteří byli zpravidla oblečeni do oděvu z proužků. Záhy se zvyk objevil v celé západní Evropě. Šlo ale už o starší tradici. Na sicilském dvoře císaře Fridricha II., praotce italské renesance, působili arabští sloužící, kteří nosili šaty s proužky. (obr 2) Najdeme je vyobrazené, jak se starají o lovecké sokoly, v knize O lovu s dravými ptáky, kterou sepsal sám panovník.

Šlo obecně o oděv cizozemců, zejména muslimů, Afričanů a později i Indiánů, což proniklo do křesťanské ikonografie. Na obraze Klanění tří králů v mnichovské obrazárně od slavného benátského malíře Giovanniho Battisty Tiepola má černošský panovník na sobě výrazně černobíle proužkovaný spodní oděv. Malíř Pieter Bruegel starší na obraze Kázání sv. Jana Křtitele z muzea umění v Budapešti oblékl do proužkovaných úborů putující cikány. Jeden z nich věští z ruky jednomu z Nizozemců, který není oblečen do proužků. (obr 1)

Ne všechny proužky ale byly špatné. Mladí benátští a milánští aristokraté, možná i jako výraz vzdoru, začali používat různé módní doplňky z kožených a textilních proužků, což se záhy docela ujalo. Šlo třeba o rukavice nebo krátké jezdecké kalhoty. Ale nošení proužků zůstávalo určeno spíše jen pro neformální účely než pro reprezentaci, což ostatně platí dodnes. Proužky používáme častěji pro sportovní a rekreační oblečení a málokdy s nimi vyrazíme do společnosti na ples či do opery.

K průlomu v zavedených konvencích výrazně přispěla francouzská revoluce na konci 18. století. Pásky se staly symbolem vzdoru, rebelství a republikánství. Přispěla k tomu trikolora, představující tři barvy francouzské vlajky. Ale pořád se ještě diferencovalo. Za kladné se třeba považovaly pásky vertikální, zatímco horizontální zůstaly pořád negativní. Odrazilo se to i ve vězeňství.

Dnes vězni proužkované odění nenosí, ale dlouho šlo o zavedenou zvyklost. Poprvé se pro trestance zavedly takové uniformy v USA. Podle francouzského experta na symboly Michela Pastoureaua, který o proužcích napsal celou knihu, je to poprvé doloženo ve věznicích ve dvou sousedících státech Maryland a Pensylvánie někdy kolem roku 1760. Vězeň měl na odění zásadně proužky horizontální, s výjimkou čepice.

Spojitost s vězeňstvím dokonce pronikla i do jazykové slovní zásoby. Vněmčině je sloveso streifen (proužkovat) velmi podobné slovu strafen, což znamená trestat, a takové analogie nabízí i angličtina nebo francouzština. Trestanec měl být proužky oddělen od světa slušných lidí a současně měl být při útěku dobře identifikován.

Ale nejen vězňové nosili proužky. Oblíbenou módou se staly také u námořníků, kteří se jimi chtěli co nejvíce odlišit od dělníků, kteří se denně kvůli mzdě plahočili v továrnách a manufakturách na pevné půdě. Proužky byly výrazem nevázaného života, dobrodružství a volnosti, jakou nabízelo moře. Už od 17. století najdeme na anglických a holandských obrazech mořské vlky právě v tomto odění.

Záhy módu přejali rybáři, plavčíci i cirkusáci. K její slávě značně přispěli benátští gondoliéři. Pruhované triko a černé kalhoty jsou u nich téměř předpisem, stejně jako slaměný klobouček. Z proužků se náhle stalo něco romantického.

A s tím se tato móda dostala i na evropské pláže. Od renesance se tvrdilo, že to, co člověk nosí bezprostředně na holém těle, by mělo mít přírodní barvu materiálu. Za hygienickou se považovala hlavně bílá nebo světlá barva. Nicméně v Anglii a Americe se začaly už od 19. století používat proužky počínaje plavkami a peřinami konče.

U plavek to bylo zvláště potřebné, protože čistě bílé plavky ve vodě nepříjemně zprůsvitněly. Proužky si tak našly cestu do domácností a staly se oblíbenou módou pro sport, zábavu a rekreaci. Proužkované oblečení často objevíme na impresionistických obrazech, třeba u takového Augusta Renoira. Slavný malíř Henri Rousseau nazývaný Celník oblékl do pruhovaných triček svoje roztomilé hráče ragby. Ostatně modro-červené proužky nosí na svém dresu i dnes nejslavnější fotbalista Lionel Messi.

V tričku s pruhy se s oblibou objevovali mnozí umělci, kteří bořili tradiční meze dějin umění, což dokládá řada fotografií malíře Pabla Picassa, zejména z jeho pozdního období. Ovšem pozor: proužkované kravaty i obleky si oblíbil i Al Capone, jeden z nejproslulejších amerických gangsterů meziválečného období!

PhDr. Peter Kováč

Poznámka:

Knihu k dějinám proužků napsal francouzský badatel Michel Pastoureau (L'Étoffe du diable, une histoire des rayures et des tissus rayés) a z jeho poznatků především vycházíme; jeho kniha vyšla nedávno i polsky ve varšavském nakladatelství Oficyna Naukowa pod názvem Diabelska materia. Historia pasków i tkanin w paski.

http://www.oficyna-naukowa.home.pl/sklep/index.php?products=product&prod_id=29