Mnichov: Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland (Prestel a Deutscher Taschenbuch Verlag)

Mnichovské nakladatelství Prestel a Deutscher Taschenbuch Verlag (dtv) nabízí v současné době jako celek kompletní řadu „akademických" dějin německého umění od raného středověku po současnost - Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland.

Postupně v letech 2006 - 2009 vyšlo všech osm dílů, nejprve u nakladatelství Prestel v reprezentativní podobě a pak u dtv v lacinějším brožovaném vydání. Cenový rozdíl je 60 euro za jeden svazek, reprezentativní vydání u Prestelu stojí 140 euro, u dtv musí zájemce za totéž v brožované podobě zaplatit jen 80 euro. Dílo je to rozsahem úctyhodné: 5 tisíc stran a více než 5 tisíc reprodukcí.

První díl je věnován karolinskému a otonskému umění (editor Bruno Reudenbach), druhý románskému umění (editor Susanne Wittekind), třetí gotice (editor Bruno Klein), čtvrtý pozdní gotice a renesanci (editor Katharina Krause), pátý baroku a rokoku (editor Frank Büttner), šestý klasicismu a romantismu (editor Andreas Beyer), sedmý umění 19. století do impresionismu (editor Hubertus Kohle) a osmý modernímu umění 20. století (edtor Barbara Lange). Editoři patří ke střední generaci německých badatelů, většinou končili akademická studia v 70. a 80. letech.

Forma zpracování byla zvolena jako v případě podobné edice věnované umění Rakouska (Geschichte der bildenden Kunst in Österreich), kterou vydával v letech 1998 - 2003 Prestel. Na začátku jsou úvodní eseje, pak soubor barevných fotografií a konečně katalog s detailními texty k vybraným uměleckým dílům. Obdobně byly řešeny i v Německu vydané dějiny umění Propyläen-Kunstgeschichte (Sonderbände 1980 - 1983, základní řada Propyläen-Kunstgeschichte in achtzehn Bänden 1967 -1972).

Kombinace eseje a katalogu má jednu výhodu: spojuje obecný text s detailní analýzou. Nejproblematičtější mi připadá čtvrtý díl Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland věnovaný 15. a 16. století. Pozdní gotika a raná renesance, čili to vůbec nejsilnější, co Německo umělecky nabízí, měla mít samostatný svazek, tak jako je tomu v případě Propyläen-Kunstgeschichte (tehdy editoři projektu zvolili dva díly: Spätmittelalter und beginnende Neuzeit a Die Kunst des 16. Jahrhunderts).

Fakt, že Veit Stoss je v Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland představen pouze krakovským náhrobkem krále Kazimíra IV. a jednou komorní plastikou, že Hans Multscher tu má z plastik jen projekt náhrobku bavorského vévody Ludvíka, že Gerhaert z Leydenu tady má toliko Krucifix z Baden - Baden - to považuji za téměř trestuhodné. Celé ohromné a ve světě respektované bohatství německého řezbářství a kamenosochařství 15. a začátku 16. století se v knize Kathariny Krauseové scvrklo na pouhých 26 stránek.

Pro takové autory jako byl třeba mistr IP se v textu vůbec nenašlo místo (!), Gregor Erhart je jen okrajové připomenut v hesle o zakázce jeho otce Michela Erharta a ve své době vlivnému ulmskému řezbáři Weckmannovi je v celém textu věnováno pouze půl věty. A lze opravdu ze specializovaných dějin německého umění vymazat Mistra augustiniánského oltáře z Norimberka, sochaře Hanse Seyfera z Porýní, Dalngolsheimskou madonu nebo bavorského malíře Jana Polacka?

Pozdní gotika, absolutní chlouba Německa, v knize působí téměř jako slabší předehra pro manýrismus. Je ale na Němcích, aby si to vyřešili. Zatím mám dojem, že k tomu spíše trapně mlčí, alespoň detailní databáze knihovny v Zentralinstitut für Kunstgeschichte (Mnichov) registruje jen jedinou odbornou recenzi, kterou napsal Jeffrey Chipps Smith v časopise Renaissance quarterly (61, 2008).

Nás by měl zajímat poměr k českým zemím, kterým autoři věnovali pozornost jak z hlediska vztahu k „českému" umění, tak i k památkám „německého" umění na území České republiky. Nutno říci, že někdy k tomu přistupovali editoři s velkou pozornosti, jindy se značnou přezíravostí.

K mému překvapení třeba v druhém díle o románském umění chybí jakákoliv zmínka o patrové palácové kapli v Chebu, navzdory tomu, že jde jedno z nejvýznamnějších architektonických děl štaufského umění. Naproti tomu v šestém díle o klasicismu a romantismu najdeme barevnou reprodukci Děčínského oltáře malíře C. D. Friedricha a samostatné katalogové heslo k němu, ale zcela marně tam budete pátrat po jakékoliv informaci, jak se toto veledílo německého romantismu do Děčína vlastně dostalo.

V případě třetího dílu o gotice (editor Bruno Klein) se němečtí vydavatelé rozhodli přizvat ke spolupráci české odborníky. O Praze jako centru gotického umění tu německy publikoval svůj starší příspěvek Jiří Kuthan.

Katalogová hesla o architektuře, sochařství a deskovém i nástěnném malířství z území Českého království zpracovali kromě Jiřího Kuthana i Jan Royt a Jaromír Homolka, o užitém umění včetně Svatováclavské koruny psal Karel Otavský. Reprodukována a zhodnocena v samostatných heslech tu jsou díla Třeboňského mistra, Petra Parléře a Mistra Theodorika. Je to spíše bilance českého bádání, nic odborně zásadně překvapivého.

Čtvrtý díl o pozdní gotice a renesanci nemá v sedmatřiceti člennému kolektivu autorů žádného z českých kunsthistoriků, ač je zde věnována značná pozornost Praze doby Jagellonců i Habsburků.

Samostatné heslo tu má kupříkladu Vladislavský sál Pražského hradu od Benedikta Rieda nebo renesanční pražský Letohrádek Hvězda. Velkého prostoru se v knize dostalo umělcům na pražském dvoře Rudolfa II., možná víc, než by si fakticky zasloužili - zejména v porovnání s tím, jak se v knize autoři zcela macešsky (a nepochopitelně) zachovali ke Grünewaldovi, který je v tomto svazku představen jen barevnou reprodukcí jedné desky z Isenheimského oltáře a černobíle kopií obrazu z roku 1648 (!).

Škoda, že i pátý díl o baroku a rokoku se obešel bez českých odborníků, což by možná napomohlo rozšifrování vzájemných středoevropských vlivů. Z českého hlediska jsou nejzajímavější statě týkající se rodiny Dientzenhoferů, která měla svoji pražskou odnož, ale část rodiny působila i v Bavorsku, kde se nejvýznamnějším tvůrcem stal Johann Dientzenhofer, bratr pražského Kryštofa, k jehož nejslavnějším stavbám patří klášter v Banzu a zámek v Pommersfeldenu.

V případě rodiny bavorských Asamů, jejíž nejvýznamnější člen Egid Quirin měl četné zakázky v Praze a v Kladrubech, nejsou české památky prakticky zmíněny. Samostatného medailónku se dočkal český rodák Václav Hollar, zvláštní je naproti tomu absence Jana Kupeckého, který třetinu tvůrčího života působil v Německu.

Největší faux-pas, jaké jsem našel v celé sérii Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland, se týká „zakletého" čtvrtého dílu o pozdní gotice a renesanci, kde je barevně reprodukován náhrobek Kazimíra III. Velikého v katedrále na Wawelu (obr. 110) a v obsáhlém hesle textu v katalogu (s. 359) i v popisu k fotografii je vydáván za dílo Veita Stosse, tedy náhrobek Kazimíra IV. Jagellonského. Předpokládám, že v roce 2007, kdy kniha vyšla, se klasik německého bádání o pozdně gotickém sochařství Theodor Müller obrátil v hrobě.

PhDr. Peter Kováč

Geschichte der bildenden Kunst in Deutschland:
1. Karolingische und ottonische Kunst (ed. Bruno Reudenbach), 2009, 623 stran; 2. Romanik (ed. Susanne Wittekind), 2009, 623 stran; 3. Gotik (ed. Bruno Klein), 2007, 639 stran; 4. Spätgotik und Renaissance (ed. Katharina Krause) 2007, 639 stran; 5. Barock und Rokoko (ed. Frank Büttner) 2008, 639 stran; 6. Klassik und Romantik (ed. Andreas Beyer) 2006, 638 stran; 7. Vom Biedermeier zum Impressionismus (ed. Hubertus Kohle) 2008, 639 stran; 8. Vom Expressionismus bis heute (ed. Barbara Lange) 2006, 639 stran.

Internet:
http://www.geschichte-der-bildenden-kunst.de/

Hlavní editoři:

PROF. DR. BRUNO REUDENBACH
(Band 1 - Karolingische und Ottonische Kunst)
Studium der Kunstgeschichte, Archäologie und Philosophie an den Universitäten in Köln und Freiburg i. Br., Promotion 1977; 1978 - 1986 Wissen schaftlicher Mitarbeiter an der Westfälischen Wilhelms-Universität Münster; seit 1986 Professor am Kunstgeschichtlichen Seminar der Universität Hamburg; wissenschaftlicher Leiter des Deutschen Bibel-Archivs an der Universität Hamburg. Forschungsschwerpunkte: Spätantike und mittel alterliche Kunstgeschichte, Text-Bild-Beziehungen, Herrschaftsrepräsentation, Reliquienwesen.

PROF. DR. SUSANNE WITTEKIND
(Band 2 - Romanik)
Studium der Kunstgeschichte, Geschichte und Philosophie in Tübingen und München, Promotion 1993 in München mit einer Arbeit zur Illustration mittelalterlicher Psalmenkommentare, Stipendiatin der Graduiertenkollegs »Politische Ikonographie« in Hamburg und »Schriftkultur und Gesellschaft im Mittelalter« in Münster; Habilitation mit einer Arbeit über die Kunststiftungen Abt Wibalds von Stablo in München 1999, seit 2002 Professorin für Kunstgeschichte an der Universität zu Köln; aktuelle Forschungsschwerpunkte: Kunst und Liturgie, Text-Bild-Forschung, illuminierte Rechts handschriften.

PROF. DR. BRUNO KLEIN
(Band 3 - Gotik)
Studium der Kunstgeschichte in Berlin, Köln, Bonn und Paris. Promotion mit einer Arbeit über den Beginn der hochgotischen Architektur in Frank reich, Habilitationsschrift über kommunale Kunst im 12. Jahrhundert in Oberitalien am Beispiel der Kathedrale von Piacenza. Weitere Arbeiten vornehmlich zur Kunst des Mittelalters in Mittel-, Südund Westeuropa sowie deren Rezeption vom 18. bis zum 21. Jahrhundert, aber auch zur Architektur der Neuzeit und Moderne. Lehrt Kunstgeschichte an der TU Dresden, zuvor u. a. in Paris, Bochum und São Paulo.

PROF. DR. KATHARINA KRAUSE
(Band 4 - Spätgotik und Renaissance)
Studium in Marburg, München und Paris, Promo tion 1988, wissenschaftliche Mitarbeit am Kunst geschichtlichen Institut der Universität Freiburg i. Br., Lehrtätigkeit in Freiburg, Bonn und Wien. Habilitation 1993. Seit 1996 Professorin für Kunst geschichte an der Universität Marburg. Forschungsschwerpunkte: französische Kunst des 17. und 18. Jahrhunderts, Malerei in Süddeutschland um 1500, Fachgeschichte.

PROF. DR. STEFAN GROHÉ
(Band 5 - Barock und Rokoko)
Studium der Kunstgeschichte, Neueren Geschichte und Neueren Deutschen Literatur in Bonn, Wien, Utrecht und Bochum, 1992 Promotion in Bochum (›Rembrandts mythologische Historien‹, Köln 1996). Wissenschaftliche Mitarbeit in Bochum und Jena. 2000 Habilitation in Jena (›Paragone um 1900. Maler-Bildhauer und die Geschichte der mo dernen Skulptur‹); 2002 - 2004 Hochschuldozent am Kunsthistorischen Institut der Universi tät zu Köln; seit 2004 Professor für Kunstge schichte an der Universität zu Köln.

PROF. DR. ANDREAS BEYER
(Band 6 - Klassik und Romantik)
Nach Professuren an den Universitäten Jena und Aachen seit 2003 Ordinarius für Kunstgeschichte der Neuzeit an der Universität Basel. Projektleiter im Forschungsschwerpunkt ›Bild-Kritik‹ des Schweizerischen Nationalfonds. Mitherausgeber der ›Zeitschrift für Kunstgeschichte‹. Zahlreiche Publikationen zur Kunst- und Architekturgeschichte der italienischen Renaissance, der deutschen Klassik und zur Wissenschaftsgeschichte; zuletzt erschien ›Das Porträt in der Malerei‹,
München 2002.

PROF. DR. HUBERTUS KOHLE
(Band 7 - Vom Biedermeier zum Impressionismus)
Studium der Kunstgeschichte, Philosophie, Romanistik, Geschichte und Urbanistik an den Universitäten Bonn, Florenz und Paris; 1986 Promotion über ›Ut pictura poesis non erit. Denis Diderots Kunstbegriff. Mit einem Exkurs zu J.B.S. Chardin‹; Wissenschaftlicher Mitarbeiter an der Ruhr-Universität Bochum; 1996 Habilitationsschrift zum Thema ›Adolf Menzels Friedrichbilder‹ in Bochum; 1997 - 2000 Hochschuldozent am Kunst historischen Institut der Universität zu Köln. Seit 2000 Professor am Institut für Kunstge schichte der Universität München.

PROF. DR. BARBARA LANGE
(Band 8 - Vom Expressionismus bis heute)
Studium der Kunstgeschichte, Wirtschaftsge schichte und Literaturwissenschaften 1986 Promotion in Bonn mit einer Untersuchung über die Naturalismusrezeption in der deutschsprachigen Kunstkritik im ausgehenden 19. Jahr hundert. Nach Tätigkeiten an Museen von 1989 bis 1995 Hochschulassistentin und von 1996 bis 1998 Hochschuldozentin an der Christian Albrechts Universität zu Kiel. 1995 Promotion mit einer Arbeit über die Rolle des akademischen Künstlers in der Moderne in Deutschland. Seit 1998 Professorin für Kunstgeschichte an der Universität in Leipzig. Forschungsschwerpunkte: Identitätskonzepte, Erinnerungskultur und Wissenschaftsgeschichte.