Mnichov (München): Max Seidel, Father and Son: Nicola and Giovanni Pisano - to není jen umělecká monografie, ale panorama kultury toskánských měst doby duecenta a trecenta

Kdo čekal, že dvousvazková kniha prof. Maxe Seidela bude monografií a shrnutím jeho celoživotní práce o Pisanech, bude zklamán. Kdo však hledá zcela nová fakta o Pisanech, bude naprosto nadšen! Tak nějak lze charakterizovat právě vydanou knihu prof. Maxe Seidela Father and Son: Nicola and Giovanni Pisano.

Dvousvazková publikace není monografií o tvorbě obou umělců, kteří náleží k velikánům italského umění, ale jde o podrobné dílčí studie k tématům sociálního zázemí, ikonografie, estetiky, uměleckých vlivů i tvůrčího dialogu tvorby otce a syna. Je to gigantický doplněk ke knize studií, které Seidel vydal v roce 2005 pod názvem Italian Art of the Middle Ages and the Renaissance.

Ke konkrétním tématům autor nabízí rozsáhlou suma faktů stylových, ikonografických a historických. Naprosto skvělá je fotografická příloha (celý jeden svazek), protože vizuálně dokonale ilustruje všechny teoretické úvahy autora. Zájem Seidela se soustředí především na kazatelny Nicoly Pisana v Pise a v Sieně. Kompletně tu jsou publikovány dokumenty k působení Giovanniho Pisana v huti pisánské katedrály v roli představeného všech mistrů (s. 105-117).

Z analýzy dokumentů třeba vyplývá nové Seidelovo datování slavné kazatelny v interiéru kostela Sant'Andrea v Pistoii. První životopisec Giovanniho Pisana Giorgio Vasari tvrdil, že práce na ní trvala čtyři roky, ale Pisano tolik času vůbec neměl! Dne 14. prosince 1297 uzavřel dlouhodobou smlouvu se správcem katedrální huti v Pise a stal se tak řádným zaměstnancem pisánské stavební organizace, která se nazývala Opera del Duomo.

Podle účtů Seidel přesně mapuje umělcovo pracovní vytížení. Od poloviny května 1299 až do konce prosince 1299 byl Pisano nepřetržitě přítomen na pisánského Náměstí zázraků. Z výplat je zřejmé, že se nemohl věnovat žádné jiné zakázce mimo Pisu. Až v roce 1300 nastala radikální změna. Pouze tři týdny v měsíci září roku 1300 najdeme Giovanniho Pisana na pisánské výplatní listině, pak se tu znovu objevuje až 9. prosince 1301. Téměř celé dva roky na staveništi v Pise nebyl. Až od 5. ledna 1302 byl opět pravidelně veden v dokumentech pisánské hutě jako šéf čili „caput magistrorum" a to do jara 1308, kdy účty náhle končí a záznamy jsou úředníky znovu obnovené až v lednu 1315. Podle Seidelovy analýzy tak Giovanni Pisano v Pistoii začal v prosinci 1299 a skončil se zakázkou v listopadu 1301.

To je malá ukázka Seidlova detailního postupu. Prostě žádné spekulace, ale fakta.

Velkou část věnuje Seidel Pisanům jako tvůrcům nové ikonografie. Rozebírá tu konkrétní motivy z kazatelen v Pise, Pistoii a Sieně: alegorii Spravedlnosti (s. 122-132), krále Heroda a vraždění neviňátek i s odkazem na aktuální ohlas křížové výpravy dětí (s.132-163), alegorie Svobodných umění (s. 175-211), proroky a Sibyly (s. 213-234), zvířata - čili celý pisanovský bestiář (s. 236-262).

Zajímavé je téma Arbor Ecclesiae (s. 264- 271). Tzv. mystický Kristus na pisanovských kazatelnách je podle interpretace Maxe Seidela vyobrazením Arbor Ecclesie, to jest zrození církve z Kristova boku. Motiv se objevuje už na sienské kazatelně Nicoly Pisana a pak na všech dalších kazatelnách z produkce Pisanů. Z místa těsně pod žebry, kde byl Kristus proboden kopím setníka Longina, vybíhá výrazný šlahoun, z něhož vyroste strom církve.

Podrobně se Seidel zabývá (s ohledem na kazatelny Pisanů v Pise) dobovou politickou interpretací Herkula (s. 273-303). V Itálii ve 13. a 14. století šlo o významný politický symbol. Středověký kronikář Benzo do Alessandria tvrdil, že když byl Jindřich VII. Lucemburský, dědeček Karla IV., korunován 6. ledna 1311 na lombardského krále v milánském chrámu Sant´Ambrogio, byla umístěna u hlavního oltáře mramorová sochy Herkula, držícího v jedné ruce sochor a v druhé za ocas mrtvého lva, a k němu byla přidána vyobrazení panovníka a jeho manžel Markéty Brabantské. Budoucí císař měl být „novým Herkulem".

Procísařská strana ghibellinů měla ve Florencii ve 13. století na své pečeti motiv Herkula zabíjejícího lva a důvodem k tomu byl pravděpodobně fakt, že symbolem propapežské strany guelfů byl lev. Existoval však i pisánský Herkules, antická mramorová plastika nadživotních rozměrů, která stávala u středověké brány nazývané Porta Aurea, kudy se do města vracela vítězná pisánská vojska.

A Max Seidel proto tvrdí: „V době, kdy Nicola tesal svého Herkula pro kazatelnu v pisánském baptisteriu, byla většina diváků ochotná spojit si ho se sochou u brány Porta Aurea, považovanou za emblém vítězné Pisy. Takže se zdá, že existovaly dostatečné důvody k tomu, aby plastiky Herkula na kazatelně obou Pisanů v baptisteriu a v katedrále, kromě primárního náboženského a morálního významu, byly také chápány jako politické symboly."

Kniha je celá naplněná podobnými historickými a kulturními odkazy, které nám umožňují autenticky poznat umění obou Pisanů, takže to není jen umělecká monografie, ale komplexní dobové panorama kultury toskánských měst duecenta a trecenta.

Pane profesore, právě sám dělám korektury monografie Giovanniho Pisana v češtině, takže Vám mohu jen gratulovat, a vím, že mám opravdu k čemu!

PhDr. Peter Kováč

Max Seidel, Father and Son: Nicola and Giovanni Pisano, München 2012, nakladateství Hirmer, text kompletně v angličtině, 2 díly (472 stran a 415 fotografii + 524 stran a 460 fotografií) 23 × 29,5 cm, cena 150 eur.

Prof. Dr. Max Seidel (ročník 1940) patří mezi největší současné znalce italského umění 13. a 14. století. V roce 2005 vydal pod názvem Italian Art of the Middle Ages and the Renaissance dvoudílnou publikaci, kde kompletně otiskl v angličtině svoje odborné články a studie z let 1969-2002, týkající se malířství v Sieně a ve Florencii před velkým morem a sochařské tvorby Nicoly a Giovanniho Pisanů i jejich následovníků. Jde o základní dílo pro všechny zájemce o toskánské umění doby duecenta a trecenta. Seidel je také iniciátorem a jedním z hlavních vědeckých redaktorů obsáhlé ediční řady Die Kirchen von Siena, věnované vědeckému korpusu sienských středověkých a renesančních chrámů. Seidel pochází z Bazileje; jako profesor dějin umění působil na univerzitě v Göttingenu (1979-1982) a v Heidelbergu (1982-1993), v letech 1993-2005 byl ředitelem německého Uměleckohistorického institutu ve Florencii, jehož je v současnosti čestným ředitelem.

Internet:

http://www.hirmerverlag.de/controller.php?cmd=detail&titelnummer=5101