Mnichov: Rachel Ruysch – Nature into Art. Pozvání do okouzlující květinové říše nizozemského barokního malířství

Do 16. března 2025 bylo možné navštívit v mnichovské Alte Pinakothek první velkou retrospektivu nejvýznamnější malířky barokních květinových zátiší Rachel Ruysch (1664–1750). Po tomto datu se výstava přesune do Toledo Museum of Art v Ohiu a Museum of Arts v Bostonu, jejichž kurátoři na uspořádání spolupracovali. Výsledkem jejich úsilí je velkolepá přehlídka 57 děl z veřejných i soukromých sbírek 14 zemí světa této již za svého života uznávané umělkyně, včetně zápůjčky z pražské NG. A nejen to.

Efektivní rozčlenění výstavy do pěti tematických okruhů umožňuje sice obdivovat malířčino dílo per se (s ohledem na působivost a preciznost malby potěší každého botanika, entomologa či jen prostého vyznavače půvabu květin a drobné havěti), ale zároveň autoři prezentují společenské klima doby, v níž se toto dílo rodilo. Jedná se především o tehdejší rozvoj bádání a objevy v oblasti přírodních věd, s čímž souviselo sběratelství přírodnin a také „obrazový“ záznam jak pro účely odborné, tak pro potěšení. Toto propojení ostatně reflektuje již samotný název výstavy „Nature into Art“.

Výsostný vliv měl na budoucí umělkyni kontext rodinný, což ovšem platí pro většinu malířek 17. a 18. století; mužská záštita v podobě otce či manžela umělce nebo umění alespoň nakloněného – v případě Ruysch obé, ač manžel malíř stál ve stínu své slavné ženy – byla prakticky nutností. Samozřejmou součástí výstavy je i představení dalších protagonistů malby tohoto „menšího“ žánru, jenž v Holandsku díky velkému zájmu o zahradnictví a floru a faunu obecně, v souvislosti s koloniemi zvláště cizokrajnou, doslova „kvetl“. Překvapením pro mnohé (zde mohu hovořit i za sebe) je zařazení děl její méně známé mladší sestry Anny, které vede k zajímavé konfrontaci tvorby obou umělkyň. Právě moment, kdy v roce 2017 Robert Schindler, kurátor bostonského Muzea umění, pro sebe Annu Ruysch (1666–1754) objevil na jedné aukci a následně se rozhodl věnovat zevrubnému studiu tvorby obou sester, se stal počátečním impulsem k uspořádání této excelentní výstavy se zajímavým interdisciplinárním přesahem.

Výsledným skóre je tedy cca 80 vystavených obrazů, 41 prací na papíře a 600 botanických a zoologických exemplářů, nechybějí ani dobové optické přístroje a pomůcky používané tehdejšími přírodovědci.

Co tedy konkrétně stálo za úspěchem umělkyně, svými současníky nazývané holandskou „Pallas“, jež vládla tak obratně malířským štětcem více než dlouhých šedesát let?

Určujícím momentem pro životní příběh Rachel Ruysch byla skutečnost, že se narodila do rodiny významného lékaře a profesora botaniky Frederika Ruysche (1638–1731). Tento nesmírně aktivní muž, zprvu lékárník v Haagu, se po vystudování medicíny v Leidenu přestěhoval do Amsterdamu, kde postupně působil jako anatom, předsedal cechu chirurgů, byl soudním lékařem, školil porodní báby, řídil botanickou zahradu atd.

Z profesních důvodů se věnoval oblasti fixace a prezervace anatomických preparátů a zřejmě jako jeden z prvních použil metodu arteriálního balzamování, v němž dosáhl takové dokonalosti, že současníci žasli nad přesvědčivostí jeho preparátů. (zvlášť pokud se jednalo o lidské orgány, embrya apod.) Ty navíc později s poukazem na efemérnost fyzické stránky živého organismu „polidšťoval“ či „umělecky komponoval“, takže vznikaly jakési bizarní výtvory; příkladem za všechny budiž „zátiší“ tvořené dětskými embryonálními kostřičkami na pozadí „krajiny“ s žlučníkovými, ledvinovými a močovými kameny a vertikálně postavenými větvícími se cévami se zaschlou krví coby metaforou stromů. Právě z těchto neobvyklých výtvorů sestávaly jeho proslulé kabinety kuriosit, které se staly magnetem pro řadu turistů, opakovaně dokonce pro ruského cara Petra I. Velikého, jenž jeden z kabinetů v roce 1717 zakoupil za 30 000 guldenů.

Kromě otce, který ilustroval své vědecké publikace a „portrétoval“ exempláře ze svých sbírek, zdědila Rachel výtvarný talent nepochybně i z matčiny strany; jejím dědečkem byl významný architekt Petr Post, jeho bratr Frans byl pro změnu malířem krajinářem. Rodiče tak uznali za vhodné – nestandartně na svou dobu – nechat nejstarší dceru studovat tři roky malířství v ateliéru Willema van Aelsta (1627–1683), současníky považovaného za nejlepšího specialistu na květinová zátiší v Amsterdamu. Jeho doménou byly především mohutné kytice ve vázách stojících na mramorových stolních deskách. Aelst v minulosti působil ve Florencii na medicejském dvoře spolu s dalším holandským malířem zátiší, Otto Marseusem van Schrieckem (1613–1678), jehož obrazy Frederik Ruysch vlastnil; prostřednictvím Schrieckových „sottobosco“ (bosgrondjes), to jest speciálních zátiší s hmyzem, motýly, hady, žábami, houbami a květinami na pozadí výseků tmavých lesních interiérů se Rachel seznámila s další variací na tento žánr.

Inspirativním bylo pro Rachel bez pochyb setkání v 90. letech s neméně zajímavou a z dobového stereotypu ženy ještě více vystupující Marií Sibyllou Merian (1647–1717), dcerou známého švýcarského rytce a nakladatele Matthäuse Meriana (1593–1650). Tato přírodovědkyně s řadou objevů v oblasti entomologie kromě ilustrování vlastních odborných publikací také malovala zátiší, která pak všechna v Amsterdamu prodala, aby mohla odjet se svou dcerou na dva roky studovat hmyz na Surinam.

Prostředí, ve kterém se Rachel pohybovala, ji tedy dovedlo k tomu, že ať už vytvářela zátiší ve formě květinových festonů, bohatých kytic naaranžovaných ve vázách, kompozice s exotickým ovocem nebo květy v temnotě lesních zákoutí, nejčastěji s doplňkem drobného hmyzu, motýlů, myšky, ještěrky, šneka, lučního koníka, hnízda s ptačími vejci, dokonce hada v útočné pozici s výhrůžně rozevřenými čelistmi, tato její díla měla vždy jedno společné: pronikavý realismus s akutním smyslem pro detail, dosahující až efektu trompe l’oeil. Používala velice jemný štětec tak, že v otevřených květech lze spatřit jednotlivá zrnka pylu či lezoucí mravence, věrného zachycení struktury mechu na lesních zátiších ve stylu Schriecka dosáhla otiskem houbičky či přímo mechu namočených do barvy. Podobně jako ostatní malíři té doby i ona vytvářela zátiší komponovaná, čili zobrazující společně různé druhy květin, které však kvetou v odlišných obdobích i lokalitách.

Během svého života stihla malířka nicméně také porodit a vychovat celkem deset (někdy uváděno jedenáct) dětí v manželském svazku s portrétistou Jurrianem Poolem (1666–1745), k čemuž jí dozajista dopomohly dobré finanční podmínky rodiny; s manželem vyhráli v loterii (2x) a k tomu byly její obrazy natolik poptávány a vysoce honorovány, že nemusela malovat „jako o život“. Její renomé dokazuje fakt, že v roce 1701 byla jako první žena přijata do profesního sdružení „Confrerie Pictura“ v Haagu, což byla v době, kdy se ženy nemohly stát členkami cechů, poměrně výjimečná záležitost. Díky přesahu své prestiže za hranice země byla jmenována dvorní malířkou kurfiřta Johanna Wilhelma Falckého v Düsseldorfu, v jehož službách působila až do jeho smrti.

V současnosti dosahují díla Rachel Ruysch na světových aukcích nezřídka nižší stovky tisíc eur. V roce 2019 CODART, mezinárodní síť kurátorů z cca 300 muzeí zaměřených na holandské a vlámské umění v období mezi léty 1350–1750, vybral ve spolupráci s veřejností pro svou reprezentativní publikaci „Codart Canon“ sto mistrovských uměleckých děl (nejen obrazů) z uvedeného období a oblasti. Své místo zde našlo i květinové zátiší Rachel Ruysch z Toledo Museum of Art v Ohiu, což lze považovat za zcela oprávněné, neboť právě v jejím díle vrcholí dlouhá tradice tohoto oblíbeného malířského žánru.

Petra Dvořáková

Literatura:

EBENSTEIN, Joanna (ed.): Frederik Ruysch and His Thesaurus Anatomicus: A Morbid Guide, MIT Press, 2022

SEIFERTOVÁ, Hana: Rachel Ruysch (1664–1750), NG Praha, 2004

Internet:

https://www.pinakothek.de/en/exhibition/nature-into-art

https://theflorajournal.international/2024/11/26/nature-into-art-first-major-retrospective-of-rachel-ruyschs-life-and-legacy/

https://www.codart.nl/other/codart-creates-the-codart-canon-100-masterpieces-of-dutch-and-flemish-art/

https://publicdomainreview.org/essay/frederik-ruysch-the-artist-of-death/