Modelky slavných umělců: Alma Mahlerová a malíř Oskar Kokoschka

„Vysoká, štíhlá, oslnivě krásná. Nejkrásnější dívka Vídně!" Tak charakterizoval dvacetiletou Almu Schindlerovou (budoucí paní Mahlerovou) Bruno Walter, šéfdirigent Vídeňské opery. Stala se inspirací mnoha intelektuálů a umělců čtyř různých oborů, od malířství a hudby, až po architekturu a literaturu. Své četné ctitele i muže podváděla, oni jí však vždy všechno odpustili.

Narodila se 31. srpna 1879 v rodině malíře Emila Jakoba Schindlera. Když přišla na svět, byl Schindler chudý. Až po několika letech si polepšil díky mecenášům i zájmu císaře o jeho obrazy. Dokonce si pronajal zámeček Plankenberg u Vídně. Alma na něj vždy vzpomínala jako na malířského génia, jako na největšího krajináře rakousko-uherského císařství. Byla ještě mladá, když otec v létě 1892 zemřel na zánět slepého střeva a matka se po čase provdala za Carla Molla, Schindlerova věčného žáka, a jednoho ze spoluzakladatelů vídeňské Secese.

Moll na Almu zkoušel své vychovatelské umění, ale moc mu to nešlo, protože u dospívající dívky nenašel prakticky žádné pochopení. „Vypadal jako středověký svatý Josef, vyřezávaný ze dřeva, byl ctitel starých obrazů a co nejbezohledněji rušil mé kruhy," napsala v pamětech.

Jako jeden z prvních si erotické přitažlivosti devatenáctileté a umělecky talentované Almy Schindlerové, která hodně četla a zajímala se o hudbu, neomylně povšiml šestatřicetiletý Gustav Klimt, proslulý četnými milostnými aférami. Svému deníčku se 14. února 1899 dívka svěřila, že ji oslovil a bez okolků pozval do svého ateliéru, proslulého vídeňského místa neřesti: „Celým tělem mi projel děs. Ani nevím, co jsem mu odpověděla..."

Konverzace pokračovala o pár týdnů později. Nikoli však ve Vídni, ale v Itálii, kde byla Alma na dovolené. Tam ji Klimt dostihl v roli rodinného přítele jejího nevlastního otce. Jakoby náhodou jel kolem! Psal se 29. duben 1899 a Alma si poznamenala: „Večer jsem trávila v hotelovém pokoji v Janově. Klimt přišel: Jste sama? Ano. A on, aniž bych si stačila cokoliv uvědomit, mne objal a začal vášnivě líbat. Seběhlo se to snad během desetiny sekundy..."

Později v pamětech Alma o svém italském dobrodružství psala: „Naši lásku krutě zničila moje matka. Porušila své čestné slovo, denně studovala zajíkavý text mého deníku a dověděla se o celém vývoji mé lásky... Gustavu Klimtovi zakázali, aby na mne vůbec promluvil. Na náměstí svatého Marka v Benátkách jsme se konečně v rychlosti shledali. Dav, který nás kryl, Klimtova spěšná vyznání lásky, jeho přísahy, že se oprostí všeho a přide si pro mne, jeho naléhavé prosby, abych na něj počkala, strach z Molla... Bylo to jako tajné zasnoubení."

Neznáme žádný Klimtův obraz, který by přímo Almu zachycoval. Neměl na to ani čas. O vztahu se záhy dozvěděl Carl Moll, pohádal se s malířem a nevlastní dceři zakázal další schůzky. Pro Klimta Alma prolila mnoho slz. V pamětech tvrdí: „Moje takzvaná dobrá výchova zmařila zázrak mé první lásky. Kdykoliv jsme se později viděli, říkával: „Tvé kouzlo, kterým na mě působíš, nemizí, ale sílí." I já jsem se chvěla, když jsem na něj pohlédla." Tvrdila o něm později, že nebyl příliš vzdělaný, ale v kapsách svého kabátu stále nosil Božskou komedii a Fausta.

Až pro malíře Oskara Kokoschku se však Alma stala nejen milenkou, ale i velkou inspirací a modelkou, kterou ztvárnil v několika svých expresivních obrazech. Potkal ji jako jednatřicetiletou vdovu, jejíž padesátiletý manžel - proslulý skladatel Gustav Mahler - zemřel v květnu 1911. Mahler byl ředitelem Vídenské dvorské opery a Almu poznal v roce 1901. Vzali se 9. března 1902 ve vídeňském kostele sv. Karla.

Roky s Mahlerem charakterizovala novomanželka takto: „Poznala jsem, že nejsem šťastná, ani nešťastná". Narodily se jim dvě dcery. Marie, která jako malá zemřela na spálu a záškrt, a mladší Gucki pokřtěná jako Anna. S Mahlerem byla i v New Yorku, kde měl angažmá v Metropolitní opeře. V Americe byl vždy několik měsíců a pak se přes Paříž vraceli do Eropy.

Alma se tehdy seznámila i se sochařem Augustem Rodinem, psal se rok 1909 ona sama napsala: „Carl Moll objednal u Rodina Mahlerovu bustu. Chtěl, aby si Mahler myslel, že ji chce Rodin vytvořit z vlastní vůle. Nadšeně jsem pozorovala 14 dnů Rodinovu práci. Protože si všiml, jak se o to zajímám, vysvětloval mi každý den svoje záměry." Smrt Mahlera Almu hluboce zasáhla. Sama tvrdila, že jí zachránila jen hudba a modrooká Gucki.

Osudové setkání s malířem Kokoschkou inicioval sám Carl Moll. Almě prý v zimě 1912 řekl: Je tady mladý geniální chlapík, být tebou, dal bych se jím malovat." K setkání došlo v domě u Carla Molla a Kokoschka ho detailně popsal ve svých memoárech. O Almě napsal: „Po jídle mne odvedla do vedlejšího pokoje ke klavíru a hrála a zpívala s velkým citem Isoldinu smrt jen pro mne, jak řekla. Byl jsem fascinován jejím mladistvým zjevem, ve smutku tak úchvatným, neboť byla krásná a osamělá. Když mi potom navrhla, abych ji maloval v jejím bytě, byl jsem šťasten a zároveň v rozpacích. Zaprvé jsem do té doby ještě nikdy nemaloval ženskou bytost, která by se do mne zamilovala na první pohled, na druhé straně jsem měl jistý ostych: jak jsem mohl očekávat štěstí, když můj předchůdce zemřel nedlouho předtím!"

Alma v popisuje první setkání takto: „Přinesl si hrubý papír a chtěl kreslit. Zakrátko jsem však řekla, že ho nemohu nechat na sebe jen tak dívat, a požádala jsem ho, abych mezitím mohla hrát na klavír. Začal kreslit přerušován svým kašlem. Když potajmu schovával kapesník, byly na něm krvavé skvrny. Měl sešlapané boty a obnošený oblek. Mluvili jsme málo, on však přesto nemohl kreslit. Vstali jsme a on mě znenadání prudce objal. Takový způsob objímání mi byl cizí. Nikterak jsem to gesto neopětovala, a to na něj zřejmě zapůsobilo. Rychle se vytratil a za hodinu mi doručili nejkrásnější milostný dopis, kterým mě chtěl získat."

Oskar Kokoschka byl o sedm let mladší, narodil se 1. března 1886. K Almě zahořel obrovskou láskou, která trvala dva a půl roku. „Nikdy dříve se mi nedostalo tolika křečí, pekla a ráje," bilancovala lapidárně vztah Alma. „Maloval mne, mne, mne! Už neznal žádnou jinou tvář... Chtěl se se mnou za každou cenu oženit. Byli jsme neustále spolu. Bydlela jsem na vídeňském předměstí v domě se zahradou. Pozdě večer odcházel, nikoliv však domů, nýbrž pobíhal pod mým oknem sem a tam a kolem druhé, někdy teprve kolem čtvrté hodiny ranní zapískl, což bylo pro mne vytouženým znamením, že konečně odchází. Vzdálil se s blaženým vědomím, že ke mně nepřišel žádný „chlápek", jak se jemně vyjadřoval."

Alma byla jeho inspirací. Pro její nový dům v Semmeringu vytvořil fresku, nacházející se nad velkým krbem. „Jsem na ní já, jak v příznačném jasu ukazuji na nebe, zatímco on jako by stál v pekle obklopeném smrtí a hady." Vztah skončil tragicky. Ona ve vzpomínkách tvrdila, že trpěla jeho žárlivostí a panovačností a že ji hlídal jako zajatkyni a nedovolil jí stýkat se s jinými lidmi. K jedné žárlivé scéně došlo i ve Františkových lázních, kam Kokoscka přijel neohlášen.

„Nenašel mě v hotelu a jeho portrét, který mi dal s sebou jako duchovní a duševní obranu, nevisel na stěně hotelového pokoje, jak to přísně nakázal. Když jsem konečně přišla, vypukla bouře, a on odjel, aniž jsme se usmířili. Po návratu do Vídně jsem ho nalezla v ateliéru, který dal černě vymalovat. Jedna polovina místnost byla ozářena červeným světlem, drhá modrým. Černá stěna byla plná náčrtků nakreslených bílou křídou. On sám byl v podivném a velmi nebezpečném stavu."

Oskar nenáviděl vše, co nějak souviselo i s jejím zesnulým manželem: „Protože jsem pověrčivý, trval jsem na tom, že do domu nesmí být přivezeno ani v něm vystaveno nic, co by souviselo s Gustavem Mahlerem, dokonce ani jeho busta od Rodina ne. Skoro jsem se bál, že dítě, které nosila, by vlivem nějaké magie mohlo mít rysy mrtvého, o němž mluvila častěji, než mi bylo milé."

Dítě, o němž byla zmínka, bylo plodem lásky Almy a Oskara. Ovšem Mahlerová se nakonec rozhodla, že si ho nenechá, a podrobila se na vídeňské klinice interrupci, což pro Kokoschku byla úplná tragédie. O všem se sám dozvěděl v nemocnici, kde ležel po zranění, které utrpěl během první světové války. Události pak měly rychlý spád.

Alma řekla 18. srpna 1915 ano svému dlouholetému ctiteli architektu Walteru Gropiovi, s nímž pak měla děvčátko Manon. „Zprávu o jejím sňatku jsem přijal dokonce s jistou škodolibostí a ve vídeňské nemocnici jsem si vypočítával, jak dlouho asi toto manželství potrvá," napsal Kokoschka ve vzpomínkách. Měl pravdu.

Alma, obklopená mnoha muži, skončila v náruči pražského rodáka Franze Werfela, literáta a básníka, jehož milenkou se stala tři roky po sňatku s Gropiem. Jeho kouzlu však propadla už mnohem dříve. V pamětech píše, že si v říjnu 1915 koupila časopis, kde její první pohled padl na Werfelovu báseň, která ji nadchla tak, že ji i zhudebnila. Osobně se setkali na podzim 1917 a k ní domů do Semmeringu ho přivedl její známý Franz Blei. Poznamenala si: „Werfel nenávidí Vídeň. Chválil velký talent Slovanů, především Čechů." Byl okouzlující vypravěč a skvělý recitátor. Almě přísahal věčnou lásku.

Gropius se záhy vše dozvěděl. Chvíli vše fungovalo jako milostný trojúhelník. Nabourat ho chtěl znovu Oskar Kokoschka. Po válce přijel sanitním vlakem do Vídně a požádal architekta Adolfa Loose, aby mu s Almou zprostředkoval setkání. Do telefonu prý Loos koktal: „Proboha, udělejte tomu chudákovi radost."

Oskar byl Almou posedlý. V Dráždanech si nechal vyrobit loutku v životní velikost a celou ji pomaloval podle podoby své životní lásky. Alma vzpomínala: „Loutka ležela vždy na pohovce. Kokoschka si s ní za pečlivě zamčenými dveřmi celé dny povídal. Konečně mne měl tam, kde mě vždy chtěl mít - jako povolný nástrj bez vlastní vůle ve svých rukou. Ve velkoryse pojatém obraze Větrná nevěsta mne namaloval v bouři a vekém vlnobití, důvěřivě přitulenou k němu a čekající pomoc od něj."

Werfel byl však už silnější a Kokoschka Almu dál nezajímal. Vztah s Gropiem se změnil v přátelství, Alma oceňovala, že je velkodušný a má dar umění dávat a znát. Další život už si představovala jen po boku Werfela za něhož se provdala ale až 8. července 1929.

Kokoschka se čas od času ozval. Alma se s ním sešla náhodně na jaře 1922 v Benátkách, které se staly jejím milovaným městem. Oskar vystavoval na Bienále a jeho obrazy tu na ní udělaly velký dojem. „Slíbil jsem jí, že se s ní další den ráno sejdu v kavárně Florian. Nepřišel jsem, nechtěl jsem nic vysvětlovat. Nějakým způsobem mne cosi skrytě varovalo před zklamáním, tlukot srdce občas postačí, aby si člověk sám stanovil diagnózu," tvrdil ve vzpomínkách a dodal: „Také moje matka byla rozhodně proti jakémukoli sblížení s Almou Mahlerovou a písemně jí hrozila, že pokud by se o něco takového pokusila, zastřelí ji."

Kokoschka na Almu nikdy nezapomněl a v jednom z dopisů napsal, že od středověku nebyl na zemi tak tragický i vášnivý pár jako oni dva. Jeho list Mahlerové-Werfelové přišel v létě 1949 do Spojených států, kam Alma s Franzem uprchla v roce 1940 před nacisty. V Americe se mj. seznámila s Markem Chagallem, ale také s Janem Masarykem, kterého znala dobře a nikdy nevěřila, že údajně spáchal sebevraždu.

Franz Werfel zemřel 26 srpna 1945 po dlouhé nemoci a několika srdečních záchatech. Po válce Alma často zajížděla do Evropy. V pamětech o svém stáří stručně napsala. „ Teď žiju ve třetím patře svého domu v New Yorku ve dvou pokojích. Nemohu si stěžovat, že nemám co na práci. Vždyť takřka spravuji dvě firmy, jeden hudební a jeden básnický odkaz." Alma Mahlerová-Werflová zemřela 11. prosince 1964 v New Yorku ve věku pětaosmdesáti let, Kokoschka zemřel 22. února 1980 ve Švýcarsku. Ve svých vzpomínkách o Almě napsal : „Ještě dlouhá léta mi dělalo potěšení občas prohrábnout popel vychladlé vášně - napsat dopis, poslat telegram či květiny..."

PhDr. Peter Kováč

Dokumenty a dobová svědectví:

Charakteristika malíře Kokoschky podle Almy Mahlerové-Werflové:

„Oskar Kokoschka je jako muž a člověk nejpodivuhodnější směsicí. Má hezkou postavu, její struktura je však poněkud rušivá. Je vysoký a štíhlý, ale jeho ruce jsou červené a často otékají. Špičky prstů má tak prokrvené, že když si stříhá nehty a trochu se škrábne, tryská mu krev obloukem. Jeho uši, ač malé a hezky tvarované, odstávají. Jeho nos je trochu široký a snadno otéká. Ústa má velká, jejich dolní část a brada vystupují dopředu. Oči jsou trochu šikmé a tím má jeho výraz v sobě cosi číhavého. Přesto jsou to hezké oči. Hlavu nosí velmi vztyčenou. Jeho chůze je nedbalá, při každém kroku jako by se vymršťoval dopředu. Oblek a oblečení jsou pro něj problém. Jednou mi někdo daroval ohnivě rudé pyžamo. Nelíbilo se mi, protože mělo příliš křiklavou barvu. Kokoschka mi ho hned vzal a od té doby chodil ve svém ateliéru oblečený jen v něm. Tak přijímal polekané návštěvníky a častěji stál před zrcadlem než před malířským stojanem."

Alma Mahlerová-Werflová, Můj život, z němčiny přeložila Štefania Lorándová, Praha 1993, s. 58-59.

Dopis Oskara Kokoschky Almě Mahlerové-Werflové k jejím sedmdesátým narozeninám (léto 1949):

„Moje milá Almo!

Jsi stále ještě divoké stvoření jako tenkrát, když jsi byla poprvé uchvácena Tristanem a Isoldou a použila jsi brko, abys do svého deníku načmárala své poznámky o Nietzschem tím svým chvatným, nečitelným písmem, které dokážu rozluštit jen já, protože znám Tvůj rytmus. Popros své přátele, kteří připravují oslavu Tvých narozenin, aby Tě nepřikovali k nějakému hloupému, náhodnému, pomíjivému kalendářnímu roku. Řekni jim, aby Ti namísto toho postavili živoucí nepomíjivý památník, to jest, aby nalezli doopravdy amerického básníka, který by měl pro jazyk, výklad, rytmus a kadenci šestý smysl, takového, který zná stupnici mysli od něžnosti po nejhříšnější smyslnost a dokázal ji čerpat z mého Orfea a Eurydiky a přeložit do američtiny (nikoliv do moderní angličtiny), abychom mohli světu povědět, co jsme my dva udělali se sebou a proti sobě, a zanechat potomstvu živoucí odkaz své lásky.

Od dob středověku už nebylo nic podobného, protože nebyli žádní milenci, kteří by byli vnášeli do sebe tak vášnivý dech. Takže máš teď pěkný plán, a protože si vyžádá dost času, mohla bys klidně zapomenout na kalendář. Já ani nevím, kdy jsem se narodil a ani nechci, aby mi to někdo připomínal. Těším se, jak budu inscenovat přeloženého Orfea a zároveň osvítím život mladých generací ohněm, který jsme zažehli. My dva budeme vždy na jevišti života, když odporná banalita, triviální obraz soudobého světa bude muset ustoupit nádheře, zrozené z vášně. Podívej se na prázdné a prozaické tváře kolem sebe - jediná z nich nepoznala napětí boje se životem, požitku dokonce i ze smrti, úsměvu nad kulkou v hlavě, nože v plících. Ani jediný - kromě Tvého milence, které jsi kdysi zasvětila do svých tajů. Mysli na to, že tato hra lásky je naše jediné dítě. Dej na sebe pozor a užij si narozeniny bez kocoviny. Tvůj Oskar

Alma Mahlerová-Werflová, Můj život, z němčiny přeložila Štefania Lorándová, Praha 1993, s. 357-358.

Doporučená literatura:

Alma Mahlerová-Werflová, Můj život, z němčiny přeložila Štefania Lorándová, Praha 1993; tyto německy psané vzpomínky poprvé vyšly v USA v roce 1958 pod názvem And the Bridge is Love a o dva roky později německy pod názvem Mein Leben. O vztahu ke Klimtovi především katalog Klimt und die Frauen (Tobias G. Natter a Gerbert Frodl ed,) Wien 2000. Vzpomínky malíře: Oskar Kokoschka, Můj život, předmluva a dokumentární spolupráce Remigius Netzer, z němčiny přeložila Alena Bláhová, Praha 2000 (Oskar Kokoschka, Mein Leben, München 1971). K vzájemnému vztahu Alfred Weidinger, Kokoschka und Alma Mahler: Dokumente einer leidenschaftlichen Begegnung, München 1996 a Hilde Berger, Ob es Haß ist, solche Liebe? Oskar Kokoschka und Alma Mahler, Wien 1999. Viz též Gustav Mahler, Dopisy, Praha 1958 a 1962.