modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: costanza bonarelliová a sochař gianlorenzo bernini

Modelky slavných umělců: Costanza Bonarelliová a sochař Gianlorenzo Bernini

VĚNOVÁNO JANĚ!

Sochař a architekt Gianlorenzo Bernini (1598-1680) patřil mezi nejvlivnější umělce barokního Říma. Vytvořil kolonádu pro hlavní vatikánské náměstí, ozdobil plastikami most k Andělskému hradu, v centru města postavil úžasné fontány, a hlavně vytesal řadu soch, které ovlivnily tvůrce v celé Evropě. Byl považován za zdvořilého muže, jenž se uměl chovat jako dvořan, byl důvěrným přítelem papežů a kardinálů. V jeho životě je však velmi dramatický okamžik, kdy se projevil jako žhavý Ital: příběh plný vášně se týkal jeho modelky a milenky Costanzy Bonarelliové, o níž se donedávna vyprávěly jen legendy...

Costanza Bonarelliová se narodila asi v roce 1614 a byla o nějakých šestnáct let mladší než Gianlorenzo Bernini. Když potkala slavného sochaře, bylo jí zhruba pětadvacet a byla šťastně vdaná. Její manžel se jmenoval Matteo, pocházel ze severního Toskánska, a v Římě se živil jako kameník a příležitostný restaurátor.

Mattea jako pomocníka zaměstnal i Bernini a to při práci v bazilice sv. Petra na náhrobku toskánské hraběnky Matildy, která kdysi věnoval Vatikánu značný majetek. Podle Baldinuccioho svědectví Matteo vytvořil pro monument dva andílky - putty držící erb dámy. Samotnou figuru šlechtičny, ovšem kromě její hlavy, prý vytesal Berniniho mladší bratr Luigi.

Jak a kde Bernini Bonarelliovou poprvé uviděl, není známo. Matteo se v dílně asi pochlubil svojí krásnou manželkou a přivedl ji ukázat i svému zaměstnavateli. A téměř čtyřicetiletý a stále ještě svobodný Bernini se do ženy svého pomocníka okamžitě zamiloval. Krásce zřejmě nabídl, aby mu seděla modelem. Umělcův syn Domenico tvrdil, že Gianlorenzo vytvořil dva její portréty. Zachoval se však jen jeden, který je dnes ozdobou umělecké sbírky florentského Museo del Bargello.

Nádherná tvář z carrarského mramoru zachycuje sebevědomou mladou ženu s vášnivýma očima a smyslně pootevřenými ústy. Její halenka je provokativně nedopnuta, aby divák spatřil alespoň náznakem pevné poprsí. Žádná obdobná busta v 17. století nevznikla! Není tu nic strojeného a oficiálního. Unikát se prostě zrodil z velké citové touhy, kterou horkokrevný umělec nedokázal udržet na uzdě.

I Bonarelliová sochaři podlehla. Ostatně - jak by žena odolala někomu, kdo byl všemi považován za úspěšného a zábavného společníka, který měl přátele mezi nejvýznamnějšími osobnostmi papežského dvora a byl dokonce povýšen do rytířského stavu. Zrodil se tak milostný trojúhelník. Matteo, Costanza a Gianlorenzo.

Jenže Bernini po čase zjistil, že ho Costanza podvádí. Že s manželem, to mu zřejmě nevadilo, byla ostatně řádně vdaná. Jenže ona svoji přízeň nabídla ještě někomu dalšímu. Aby Bernini zjistil, o koho jde, použil lsti. Všem oznámil, že musí na pár dní opustit Řím. Nikam však neodjel, nýbrž se ukryl ve městě a od brzkého rána bedlivě pozoroval dům, kde krásná Bonarelliová bydlela.

Netrvalo dlouho a milenec vyšel ze dveří. Ještě si prý dopínal košili, jako by právě vylezl z postele. A Bernini se nestačil divit. Onen záletník byl jeho vlastní bratr! O čtrnáct let mladší Luigi.

V zhrzeném milenci se zpěnila krev a vyrazil proti svému soku v lásce. Luigi bratra včas zahlédl a dal se na útěk. Oba doběhli do nedalekého chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Gianlorenzo vůbec nerespektoval církevní právo azylu. Na svého bratra se vrhl se vší prudkostí a hlava nehlava ho tloukl železnou tyčí. Zřejmě by ho byl zabil, kdyby mu v tom nezabránili. Zkrvácený Luigi měl nakonec zázrakem jen dvě zlomená žebra.

Tím událost neskončila. Gianlorenzo se vrátil rozčilený domů, vše řekl svému sluhovi a poslal ho, aby břitvou pořezal obličej krásné nevěrnice. Krutý příkaz pána byl okamžitě vykonán a andělská tvář Bonarelliové byla zohavena. Bernini se na chvíli uklidnil, ale pak se znovu osopil na bratra. Tentokrát s mečem v ruce. Pronásledoval ho až do kostela Santa Maria Maggiore. K vraždě naštěstí nedošlo...

Skandál byl tak obrovský, že ho řešil sám papež Urban VIII. Sluha obratně šermující břitvou byl navždy vykázán z Říma. Bernini dostal vysokou finanční pokutu ve výši 3000 scudi, ale její bolestnou výši kompenzovaly další papežské umělecké objednávky. Luigi pro jistotu na čas opustil Řím a vydal se do Bologne. Vrátil se, až když jeho starší bratr citově vystřízlivěl.

Po celé aféře upadl Gianlorenzo Bernini do hluboké deprese. Byl nemocný láskou a sžírán touhou. Nevycházel téměř z domu, ležel jen na posteli a nic nebyl schopen dělat. Sám papež se mu snažil pomoci. A tak mu našel ženu, téměř o dvacet let mladší dívku, dvaadvacetiletou Caterinu, dceru Paola Tezia, právníka pracujícího pro kurii. Caterina měla pověst jedné z nejkrásnějších dívek Říma, navíc prý byla velmi milá, pracovitá a obětavá, prostě ideální partnerka pro umělce, který podle Filippa Baldinucciho dokázal poroučet pouhým pohledem a měl nejednou sklon k afektu.

Sňatek se konal na jaře 1639 a v únoru 1640 se novomanželům narodilo první dítě, syn Pier nebo Pietro Filippo. Ženatý Bernini se rychle usadil, stal se zbožný, koupil si vlastní rezidenci a věnoval se jen svojí práci. Život s Caterinou strávil ve čtyřpatrovém domě v ulici Via della Mercede, kousek od náměstí Piazza di Spagna. Berninimu tu manželka porodila jedenáct dětí. A umělec měl dost důvodů ji mít velmi rád.

Na pohlednou Costanzu Bonarelliovou se Gianlorenzo snažil zapomenout. Historik umění Charles Avery dokonce vymyslel zajímavou teorii, že záměrně použil její tvář k sochařském vyobrazení bájné Medusy - možná aby si vždy a znovu uvědomil, že smyslný pohled této ženy se pro něj stal životní pohromou.

Sama Bonarelliová byla dlouho málo známou postavou. Historik umění Rudolf Wittkower ji dokonce považoval za obyčejnou a chudou „ženu z lidu". Zcela nedávno však důležitá fakta objevila americká badatelka Sarah McPheeová a k překvapení všech zjistila, že Costanza byla poměrně dosti bohatá. Společně se svým manželem Matteem si někdy kolem roku 1640 pořídili rozlehlý dům s velkou lodžií, který se nacházel na pěkném místě na úpatí římského pahorku Quirinal.

Matteo své ženě všechno odpustil. I v testamentu o ní píše jak o své „nejmilovanější manželce" a určil ji univerzální dědičkou. Stalo se tak v lednu 1654, kdy sochař a kameník Bonarelli po delší nemoci ve věku 55 let zemřel. Costanza pak žila jako vdova s dcerou a dvěma služkami ještě dalších osm let; na cestu do záhrobí se vydala na konci listopadu 1662.

Na základě inventáře jejího majetku si můžeme udělat představu v jakém prostředí asi žila. V jejím domě bylo rozmístěno množství soch a 108 obrazů; její šatník obsahoval rozsáhlou dámskou konfekci, řada šatů byla z hedvábí a drahého brokátu; v malém trezoru měla uloženo asi 50 šperků, mezi nimi i náhrdelník s 57 perlami, diamantovou sponu, několik prstenů s diamanty a safíry; vlastnila sadu stříbrného nádobí pro deset stolujících...

Jizvy na její tváři, způsobené břitvou, se možná časem zacelily, šrámy na duši však zůstaly. Sarah McPheeová zjistila, že Costanza měla obzvláštní zájem o svatou Maří Magdalénu, slavnou biblickou hříšnici, které se dostalo velkého odpuštění. Jednu třetinu svého majetku odkázala klášteru Santa Maria Maddalena delle Convertite, který kdysi stál uprostřed Říma a byl založen papežem Lvem X. v roce 1520 jako instituce určená pro napravené prostitutky a ženy s kriminální minulostí. Costanza dar věnovala krátce před smrtí v roce 1662, zcela jistě na vykoupení svých vlastních hříchů.

Bernini na Bonarelliovou asi nikdy nezapomněl. V jeho domě byl natrvalo vystaven jeden ze dvou portrétů, které kdysi vytvořil a byl k vidění tu byl ještě po umělcově smrti. S životní láskou se velký sochař a architekt ve svém srdci zřejmě nikdy nerozloučil.....

 

PhDr. Peter Kováč

 

Dokumenty a dobová svědectví

 

Estetické názory Gianlorenza Berniniho

Názory Berniniho zaznamenal Paul Fréart de Chantelou (1609-1694), který byl pověřen francouzským králem, aby doprovázel slavného římského sochaře a architekta při jeho cestě po Francii. Chantelou uměl dokonale italsky a z úcty k velkému mistrovi dělal vše pro to, aby zmenšil společenské napětí, které nastalo mezi Berninim a pařížskými dvořany. Velmi pečlivě si také zaznamenával vše, co mu vzácný host řekl o svém umění, o tvůrčí práce i o tom, co viděl v Paříži a v jejím okolí. Deník pod názvem Journal du voyage du chevalier Bernini en France byl poprvé vydán jako celek v Paříži v roce 1885, anglický překlad Diary of the Cavaliere Bernini's visit to France vydal Anthony Blunt v nakladatelství Princeton University Press, 1985. Polský překlad s velmi podrobným komentářem vydal Jan Białostocki  - jde o knihu Dwugłos o Berninim, Wrocław 1962.


Jak je těžké udělat věrný portrét v bílém mramoru

... "Řekl mi postřeh hodný pozornosti, který pak opakoval při každé příležitosti, že kdyby si někdo bílou barvou natřel vlasy, bradu, obočí a dokonce pokud by to bylo možné i zřítelnice očí a rty a ukázal se v této podobě lidem, kteří ho dobře znají, pak by ho jen těžko poznali; k potvrzení svých slov podotkl: Když někdo omdlí, tak kvůli smrtelné bledosti jeho tváří ho lidé skoro nepoznávají a často říkají. „Non parea più desso" - „Vůbec se sobě nepodobá." Proto je velmi těžké zachytit lidskou podobu v mramoru, který má jen bílou barvu. Řekl pak ještě jeden postřeh, který se zdál mnohem pozoruhodnější, a totiž, že při portrétování v mramoru je potřeba kvůli lepšímu vystižení reality udělat něco, co ona realita vůbec nenabízí. Tento paradox vysvětlil následovně: když chci představit šedavý stín, který mají někteří lidé kolem očí, je potřeba vyhloubil v mramoru místo, kde se onen stín nachází, aby se tak vyvolal dojem jiné barvy a tak pomocí této dovednosti zařídit, co sochařství vlastně chybí - dát věcem iluzi barevnosti. Realita není nikdy to samé co přesná nápodoba, řekl nám"...


I krása architektury je odvozena z proporcí lidského těla

..... "Krása všech věcí na světě, a tedy i architektury, spočívá v proporcích - lze tedy říci, že toho všeho byl účasten sám Bůh, poněvadž ony proporce se odvozují od těla Adama, vytvořeného nejen rukou Boha, ale i podle Jeho obrazu a podoby; různorodost architektonických řádů vyplývá proto z odlišností ve stavbě těla muže a ženy a v odlišných proporcích, které lze u nich postřehnout."....


Mladí umělci by měli nejprve kopírovat antické sochy a až potom používat modely

... "Řekl, že podle jeho názoru by v Akademii měly být vystaveny sádrové odlitky všech krásných antických soch, reliéfů a bust jako poučení pro mladé lidi. Žáci by měli kreslit ve stylu těchto antických děl, aby si ihned osvojili chápání krásy, což jim potom bude užitečné po celý život. Nevhodné by bylo zadávat jim od počátku kreslení podle přírody (reality), neboť příroda je nedokonalá, takže když představivost žáků zůstane naplněna pouze jí, nedokáží už pak nikdy více vytvořit umělecká díla mající v sobě skutečnou velikost a krásu... Ti, kteří v přírodě hledají vzor, musí být již velice zkušení, aby mohli rozpoznat její vady a opravit je, což mladí lidé, nemající základy, nejsou schopni udělat. K potvrzení svého mínění řekl, že u modelu bývají někdy části těla, které působí jako vypouklé, a které takové správně nemají být - jiné zas, které vlastně takové mají být, tak vůbec nevypadají"....


Doporučená literatura:

K životu a dílu Bernini existují zejména tyto knihy: Rudolf Wittkower, Bernini, London 1997 (4. vydání) a Charles Avery, Bernini: Genius of the Baroque, London 1997. Speciálně k portrétům Berniniho: Andrea Bacchi, Catherine Hess a Jennifer Montagu (ed.), Bernini and the Birth of Baroque Portrait Sculpture, katalog J. Paul Getty Museum a National Gallery of Canada 2008. K osudům a životním poměrům Bonarelliové objevný článek napsala Sarah McPhee, Costanza Bonarelli: Biography versus Archive, v: Bernini's Biographies: Critical Essays (Maarten Delbeke, Evonne Levy a Steven F. Ostrow ed.), Pennsylvania State University Press, 2006, s. 315-376.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru