Modelky slavných umělců: Galateia a sochař Pygmalión

Ačkoliv antického Pygmalióna obdivoval i praotec dějin umění Giorgio Vasari jako velkého sochaře a řezbáře, dnes jeho jméno nenajdete v žádné encyklopedii umělců. Byl jen mytologickou postavou, kterou si z větší části vymyslel římský básník Publius Ovidius Naso. Ani jeho družka Galateia nikdy nežila. Přesto se dojímavý příběh o zázračně oživlé soše vyprávěl po ateliérech umělců po dlouhá staletí a ještě v moderní době inspiroval mnohé malíře i spisovatele, takže se Galateia jako modelka stala symbolem krásy a Pygmalión zosobněním fetišistické lásky.

Pygmalión byl podle starověké tradice kyperský král (asi fénického původu), který se údajně zamiloval do sochy Afrodíté čili Venuše. Byl to až Publius Ovidius Naso, který udělal z panovníka sochaře a jeho příběh zveršoval ve svých Proměnách čili Metamorfózách. Pygmalión se prý bál žen, hrůzu měl z jejich vrtkavosti i nestálé povahy, a žil proto jako úplný panic. Nicméně touha byla stále palčivější, a tak si z ušlechtilé slonoviny vyřezal sochu jako obraz vysněné ideální dívky, oděné v rouše Evině. Nahá kráska se mu natolik povedla, že se do ní zamiloval.

Častokrát se prý dotýkal slonoviny a měl pocit, že je hebká téměř jako opravdové ženské tělo. Socha se v jeho erotických tužbách změnila v živou bytost. Nechme mluvit básníka Ovidia: „Líbá ji a polibky cítí, k ní mluví, ji bere v svou náruč, věří, že při dotyku prsty boří se do měkkých údů, strach má, aby snad tlakem jí modřiny nenaskočily. Brzy k ní hovoří sladce a nosí jí dárky, které jsou děvčatům milé: mušle a oblázky něžné, malé zpěvavé ptáky a květinky pestrobarevné, barevné ke hraní míčky a z jantaru drobnosti různé."

Pygmalión začal dívce ze slonoviny kupovat i šaty a šperky, dokonce si ji bral každý večer k sobě do postele. Staral se o ni jako milenec o svou vytouženou krásku. Při každoroční slavnosti ke cti Venuše pak umělec úpěnlivě v chrámu prosil bohyni, aby mu sochu oživila. A stal se skutečný zázrak.

Když ji večer v posteli začal opět líbat, proměnila se plastika v živou modelku a ještě téže noci spolu zažili první milostnou vášeň. On panic a ona panna. Pohádka skončila manželstvím a devět měsíců nato se jim narodila dcera jménem Pafé.
Příběh o Pygmaliónovi žil v dějinách literatury dál svým vlastním životem. Obsáhle rozvedený ho najdeme ve slavném středověkém Románu o růži. V českém překladu vyšla jen část, kterou napsal Guillaume de Lorris, ale historka o kyperském sochaři a jeho krásce se nachází až v dodatku zveršovaném s odstupem pár desetiletí. Zájemce musí tedy použít francouzský originál Roman de la Rose.

Pařížský měšťan Jean de Meung žijící ve druhé polovině 13. století nikterak neopisuje Ovidia. Přidává řadu detailů, které si sám vyfabuloval. Tvrdí, že Pygmalión byl sochařem i řezbářem, že jako materiál rád používal i dřevo, kámen, vosk, kov, čili viděl v něm univerzálního tvůrce doby vrcholné gotiky. Vytvořil podobu ženy, která prý byla krásnější než slavná Helena, kvůli níž vznikla trojská válka. Byla prý blondýnkou s vlasy, které se ve slunci leskly jako zlato.

Jean de Meung skvěle vykreslil sochařovo trápení: „Miluji mlčící a hluchý objekt, jenž stojí bez pohnutí na místě a ani se nade mnou neslituje... Stal jsem se největším šílencem na světě," říká v jeho verších Pygmalión. Chvíli je šťastný, pak zas propadá melancholii, směje se i pláče současně. Soše dává dárky, ale skládá pro ni i písně a hraje na různé hudební nástroje. Když je dívka oživena, jeho radost nebere konce.

Od doby vrcholné gotiky Pygmalión inspiroval mnohé velké tvůrce. Dvoudílná oxfordská encyklopedie Classical Mythology in the Art z roku 1993 registruje celkem 200 výtvarníků a literátů, kteří se tímto tématem zabývali. Naj deme tu ta nejzvučnější jména. Christine de Pizan, Paolo Veronese, Hendrick Goltzius, William Shakespeare, François Boucher, Johann Wolfgang von Goethe, Jean Jacques Rousseau, Honoré Daumier, Jean-Léon Gérome, Auguste Rodin, Paul Delvaux.

Je zajímavé, že téma dost málo zaujalo sochaře, nicméně velký francouzský tvůrce 18. století Étienne-Maurice Falconet to tak trochu za ostatní napravil a jedna z verzí jeho velkolepého sousoší Pygmalión a Galateia se dostala i do pařížského Louvru.

Asi nejoriginálněji legendu podal George Bernard Shaw v komedii Pygmalión (1912), ztvárňující věčný příběh o tom, jak chudé děvče ke štěstí přišlo. Pygmaliónem je v jeho pojetí londýnský profesor Henry Higgins, který uzavře se svým přítelem sázku, že chudou květinářku Doolittleovou promění výchovou v dámu z nejvyšších společenských vrstev, což se mu dokonale podaří. Hra dostala i veleslavnou muzikálovou podobu s názvem My Fair Lady.

Svůj příspěvek k legendě o Pygmaliónovi a Galateie přinesli i čeští a moravští umělci. Klasik moderního umění Antonín Procházka namaloval obraz, kde se sochař náruživě objímá se svou sochou a vedle stojí amorek se šípem lásky. Jaroslav Vrchlický zas na toto téma složil velmi originální báseň. V úvodu se všemocný Zeus rozčiluje nad tím, že sochou Pygmalión zhmotnil vlastní představu o absolutní kráse a jako modelu nepoužil žádného z olympských bohů a jen "své obraznosti povel poslouchal a v svém srdci vlastní našel ideál". Pomsta byla krutá. Olympští bohové sochu neoživili a sochař Pygmalión zešílel.

PhDr. Peter Kováč

Doporučená literatura:

Andreas Blühm, Pygmalion: die Ikonographie eines Künstlermythos zwischen 1500 und 1900, Frankfurt am Main 1988, Hubert Cancik a Helmuth Schneider (ed.), Der neue Pauly: Enzyklopädie der Antike, 10. díl, Stuttgart 2001, s. 610-611 a The Oxford guide to classical mythology in the arts, 1300 - 1990s (Jane Davidson Reid ed.), Oxford University Press, 1993, s. 955-962.