Modelky slavných umělců: Kateřina, Gianna Scorzone a sochař Benvenuto Cellini

O skutečných modelkách doby vrcholné renesance toho víme velmi málo. Známe jen osudy urozených dam a mecenášek umění, jež čas od času vyzvaly malíře a sochaře, aby jim za peníze vytvořili jejich portréty. Jedna obyčejná dívka, která se živila jako profesionální modelka za pevně stanovený plat, však přece jen vystoupila z dobové anonymity 16. století a do historie se dostala díky životopisným zápiskům zlatníka a sochaře Benvenuta Celliniho (1500 -1571). Jmenovala se Kateřina a byla to krásná Francouzska, začínající zřejmě kdysi jako kurtizána.

Florentský rodák Benvenuto Cellini prožil bouřlivý život bohéma a dobrodruha; střídal zaměstnavatele i místa pobytu, vrhal se vášnivě do sporů s dýkou v ruce a jeho ruce byly občas potřísněné krví soupeřů. Žil si jako pán na zámku v hedvábí, ale okusil i vlhké a tmavé římské vězení, miloval kurtizány a plodil nemanželské děti. A mezi tím vytvářel sochy a zlatnická díla, kterými udivoval svoje současníky.

Krásnou, asi dvacetiletou Kateřinu potkal čtyřicátník Cellini ve Francii, kde od roku 1540 pracoval ve službách uměnímilovného krále Františka I. Cellini pro něj projektoval díla určená zejména pro králův oblíbený zámek ve Fontainebleau, ale vytvořil mu i unikátní zlatou slánku, která se nedávno kvůli krádeži z vídeňského Uměleckoprůmyslového muzea dostala na přední stránky světového tisku. Už ve své době byla považována za hotový umělecký zázrak.

Miniaturnímu dílu dominují dvě nahé postavy: muže zosobňujícího Moře a ženy jako symbolu Země. Vše doplňovala spousta dalších figurek, kupříkladu alegorie noci, dne, soumraku a rána a postavy čtyřech hlavních větrů. Inspirací pro ně se staly slavné mramorové plastiky Michelangela, jenže byly zmenšeny do zcela miniaturních rozměrů.

Možná, že podobu dívčího aktu na slánce korigoval Cellini podle svlečené Kateřiny, o níž tvrdil, že je zázrakem přírody, který on nezbytně „potřebuji pro své umění" a bez něhož by takřka „nemohl pracovat." Jeho modelka a současně milenka bydlela společně se svojí matkou u něj v paláci Petit Nesle v centru Paříže, který umělec dostal přidělen od krále k bydlení i pro provoz svojí velké dílny a slévárny.

Protože Benvenuto znal dobře své italské pomocníky a nepochyboval o promiskuitě Kateřiny, požádal zbožného Pagola Micceriho, který se prý stále modlil a jako účetní mu vedl pokladní knihy, aby dívku hlídal. Bál se, aby mu někdo z tovaryšů nenasadil parohy a on pak nemusel živit dítě, které by bylo pohotově připsáno jemu. Pagola se ochotně ujal úkolu a ve dne i v noci slídil za Kateřinou. A ta ho z rozmaru svedla. Cellini je přistihl téměř při činu. Dceru i matku zmlátil a i s Pagolem je vyhnal. Povedená trojice se rozhodla, že se pomstí.

Kateřina se dostavila k soudu a obvinila Celliniho ze zvrácených sexuálních praktik. Nutil ji k souloži na „italský způsob", což na rozdíl od „francouzského způsobu" bylo něco zcela amorálního. Před tribunálem živě popsala všechny praktikované polohy, žel Cellini je pro budoucnost nijak nezaznamenal.

Umělec se hájil tím, že dělal jen to, co dělají téměř všichni. I Kateřina dobře věděla, oč při sexu „po italsku" jde. Nejpádnější argumentem se však stalo jeho prohlášení, že si půjde stěžovat ke králi. A protože ani v renesanci nebyly soudy nestrannné, dohodli se právníci, že bude lepší, když na všechno co nejrychleji zapomenou.

Cellini však nezapomněl na Kateřinu. Vnikl do domu, kde společně s Pagolem bydlela a násilím oba milence donutil k tomu, aby se před notářem zasnoubili. Byla to jeho osobní pomsta, že svého bývalého důvěrníka oženil s poběhlicí, o níž nijak nepochyboval, že to je prostitutka a že svého řemesla nezanechá. Pak se s Katkou dohodl, že mu bude nadále sloužit jako příležitostná modelka. S čímž ona nadšeně souhlasila.

Za každé pózování v rouše pramáti Evy dostávala pravidelný a předem dohodnutý obnos. Cellini si poznamenal, že byla chytrá a peníze chtěla vždy předem. Věděla, že umělci jsou nespolehliví, zejména pokud jde o placení. Navíc si potrpěla na dlouhé pauzy spojené s jídlem a také - jak jinak - se sexem, v němž se zručně vyznala. A Benvenuta hřálo u srdce, že tentokrát nasazuje parohy on.

Cellini úmyslně nechával Kateřinu stát ve stejné poloze celé hodiny. Ať si holka práci užije. Když ale začala mluvit o Pagolovi, tak ho to rozběsnilo. Jednou ji za to důkladně nařezal. Dívka přísahala, že k Benvenutovi už nikdy nepřijde. Za žádnou cenu! Prý to vypadalo na čtrnáctidenní léčení.

Příštího dne se ale Kateřina dostavila k paláci Petit Nesle. Cellini o všem dalším píše následovně: „Tloukla na vrata tak zuřivě, že jsem běžel, jsa náhodou v přízemí, abych se podíval, je-li to někdo z domu nebo nějaký blázen. Když jsem otevřel dveře, vrhla se mi ta potvůrka se smíchem kolem krku, objala mě a líbala a ptala se, jestli se ještě na ni hněvám. Odpověděl jsem, že ne, načež ihned řekla: Tak mi tedy dejte snídani! Dal jsem přinést přesnídávku a pojedl s ní na znamení míru. Pak jsem ji modeloval a mezitím jsme si zase užívali rozkoše...."

Podle Kateřiny vymodeloval Cellini nádherný akt ležící Nymphy z Fontainebleau, který je dnes ozdobou Muzea Louvre. V závěru práce však poslal Kateřinu nadobro ke všem čertům a našel si patnáctileté děvče jménem Gianna přezdívané Scorzone či Malý had neboli Hádě, podle kterého akt dodělal. A mezi tím ji pochopitelně svedl.

Lapidárně o tom uvádí: „Dívka byla poctivá panna a já ji oplodnil. Porodila mi ve třináct hodin dne sedmého června 1544 dcerušku. Bylo mi právě čtyřiačtyřicet let. Pojmenoval jsem holčičku Constanza." A dále dodává: „Pokud se dobře pamatuji, bylo to první děcko, které jsem vůbec kdy měl. Dal jsem dívce Gianně věnem tolik peněz, kolik požadovala její teta, které jsem ji svěřil. Od té doby jsem ji už nespatřil...."

PhDr. Peter Kováč

Dokumenty a dobová svědectví

Umělec mlátí svoji modelku - vzpomínka Benvenuta Celliniho

„Nestačilo mi, že jsem mu dal za ženu prohnanou nevěstku; zval jsem ji nadále k　sobě, abych dovršil pomstu, a modeloval jsem ji. Dával jsem jí za den třicet soldů a musila mi stát nahá. Chtěla jednak, abych jí peníze vyplácel předem, za druhé si potrpěla na dobrou přesnídávku; a za třetí jsem s ní ze msty souložil a vysmíval se jí i jejímu manželovi, jaké parohy mu nasazuji. Za čtvrté jsem ji nechával stát po celé dlouhé hodiny. Když tak byla nucena strnule stát, durdila se tím víc, čím zábavnější byla ta podívaná pro mne, protože byla krásně rostla a měl jsem z ní velký užitek. Zdálo se jí, že s ní nezacházím tak šetrně jako dřív, dokud nebyla provdaná, byla tím roztrpčena a spílala mi. Stále cosi francouzsky drmolila a dávala mi za příklad svého muže, který vstoupil do služeb capujského priora, bratra Piera Strozziho. To bylo ustavičně Pagolo sem, Pagolo tam, až mě pouhá zmínka, o něm přiváděla do varu. Přemáhal jsem se, jak jsem dovedl, protože jsem nemohl nalézt pro své umění lepší modelku, a říkal jsem si: „Mstím se dvojím způsobem: předně je to jeho žena a parohy, které mu nasazuji, jsou důkladnější než ty, co nasadil on mně, protože tehdy byla pouze mou milenkou. Trestám ho tudíž dostatečně a vedle toho se mstím i jí tím, že musí stát v největším nepohodlí. A přináší mi kromě tělesné rozkoše též užitek a slávu. Co si mohu přát víc?"

Zatímco jsem takto uvažoval, zdvojnásobila ta uličnice své urážky, mluvila bez přestání o svém muži, nadávala a křičela tak, že mě. přiváděla o rozum. Vztekem bez sebe jsem ji popadl za vlasy, vláčel jsem ji po světnici, lomcoval s ní a tloukl ji do únavy. Nikdo jí nemohl přijít na pomoc.

Když jsem ji tak spořádal, přísahala, že ke mně už nikdy nohou nevkročí. Tehdy jsem poprvé litoval, že jsem nejednal rozvážně, a bál jsem se, abych nepřišel o jedinečný model, který mi mohl získat slávu. Byla tak potlučená, zmodralá a opuchlá, že i kdyby chtěla nadále stát, byl bych ji musel dát čtrnáct dní ošetřovat.

Příštího dne přišla Kateřina opravdu sama od sebe a tloukla tak zuřivě na vrata, že jsem běžel, jsa náhodou v přízemí, abych se podíval, je-li to někdo z domu nebo nějaký blázen. Když jsem otevřel dveře, vrhla se mi ta potvůrka se smíchem kolem krku, objala mě a líbala a ptala se, jestli se ještě na ni hněvám. Odpověděl jsem, že ne, načež ihned řekla: „Tak mi tedy dejte snídani. Dal jsem přinést přesnídávku a pojedl s ní na znamení míru. Pak jsem ji modeloval a mezitím jsme užívali rozkoše. Ale později, tou dobou, co včera, dopálila mě tak, že jsem ji vyplatil snad stejně jako den předtím. A tak to trvalo několik dní a každý den se opakovalo totéž jako v knize. Změna byla jen v tom, že jsem ji tloukl někdy víc, někdy míň."

Citováno podle: Benvenuto Cellini, Vlastní životopis, z italského originálu přeložili Josef Mach a Adolf Felix; předmluvu napsal V.V. Štech, Praha 1976, s. 282.

Oplodnit a vyhodit - vzpomínka Benvenuta Celliniho

„Vyhnal jsem už nadobro onu Kateřinu a nešťastný jinoch, který si ji vzal za ženu, odešel z Paříže. Chtěl jsem provést poslední retuše na soše víly, která už byla odlita v bronzu, a kromě toho pěkně vymodelovat obě postavy Vítězství určené do postranních koutů portálové lunety, a najal jsem proto chudou, asi patnáctiletou dívku. Byla velmi pěkně rostlá a spíš tmavovlasá. Byla velmi plachá a málomluvná, rychle se pohybovala a krčila obočí. Proto jsem jí říkal Hádě. Pravým jménem se jmenovala Gianna. Podle této dívky jsem velmi pěkně dokončil bronzovou sochu fontainebleauské víly a obě Vítězství pro portál. Dívka byla poctivá panna a já ji oplodnil. Porodila mi ve třináct hodin dne sedmého června 1544 dcerušku. Bylo mi právě čtyřiačtyřicet let Pojmenoval jsem holčičku Constanza. Kmotrem při křtu byl králův lékař pan Guido Guidi, můj dobrý přítel, jak jsem řekl. Byl jediným kmotrem, ve Francii bývá podle zvyku jen jeden kmotr a dvě kmotry. Prvou byla paní Maddalena, manželka slavného básníka a šlechtice florentského pana Luigiho Alamanniho, druhou kmotrou byla žena pana Ricciarda del Bene, bohatého obchodníka a občana florentského, pocházející z francouzské šlechtické rodiny. Pokud se pamatuji, bylo to první děcko, které jsem vůbec kdy měl. Dal jsem dívce Gianně věnem tolik peněz, kolik požadovala její teta, které jsem ji svěřil. Od té doby jsem ji nespatřil."

Citováno podle: Benvenuto Cellini, Vlastní životopis, z italského originálu přeložili Josef Mach a Adolf Felix; předmluvu napsal V.V. Štech, Praha 1976, s. 285.

Doporučená literatura:

Základní monografii k poznání díla a života Celliniho je kniha Johna Pope-Hennessyho nazvaná prostě Cellini a vydaná v Londýně v roce 1985. Užitečná z hlediska tématu je publikace: Margaret A. Gallucci, Benvenuto Cellini: Sexuality, Masculinity, and Artistic Identity in Renaissance Italy, New York 2005.