Modelky slavných umělců: Lucrezia Butiová a malíř Fra Filippo Lippi

Ona byla jeptiška, on byl mnich. Zamilovali se do sebe při malování obrazu Panny Marie pro hlavní oltář ženského kláštera v italském Pratu nedaleko Florencie. Lucrezia Butiová byla jeho modelkou a Filippo Lippi (asi 1406-1469) jejím malířem. Příběh vztahu řeholnice a řeholníka zaznamenal nesmrtelně životopisec renesančních umělců Giorgio Vasari. Stali se stejně slavnou dvojící jako Dante a Beatrice nebo Petrarca a Laura.

Vasari píše: Když Filippo Lippi maloval pro jeptišky z kláštera Santa Margherita, které mu zadaly obraz pro hlavní oltář, zahlédl tam jednoho dne dceru florentského obchodníka Francesca Butiho, která byla u nich na vychování. Dívka se jmenovala Lucrezia, vynikala půvabem a krásnou tváří a jakmile ji Filippo spatřil, naléhal na jeptišky tak dlouho, až mu dovolili namalovat její podobiznu, aby podle ní mohl udělat Madonu na jejich obraze. Přitom se do ní zamiloval ještě víc, a tak užil všech prostředků a piklů, aby Lucrezii jeptiškám odloudil. Společně uprchli a klášteru aféra způsobila značnou ostudu. Dívka zůstala s Filippem a povila mu syna, kterému dali rovněž jméno Filippo a jenž se stal stejně jako otec výtečným malířem.

Před sto lety zaujal příběh mnicha-malíře a jeptišky-modelky italského historika Gaetana Milanesiho, velkého znalce toskánských archivů, který k Vasariho líčení našel všechna potřebná historická fakta. A skutečnost byla ještě víc vzrušující, než jak legendu popsal v 16. století Giorgio Vasari.

Lucrezia Butiová se narodila v roce 1435 (uvádí se ale i rok 1433) ve Florencii. Otec obchodoval s hedvábím a když v roce 1450 zemřel, rozhodl se bratr Lucrezie Antonio, že se majetek nebude dělit. Nejstarší sestru docela výhodně provdal, ale dvě mladší sestry Lucrezii a Spinettu strčil do kláštera v Pratu. Musel za to zaplatit jistý obnos, ale částka byla menší, než kolik by musel vynaložit na věno. Obě dívky tu nebyly dány na vychování, jak tvrdil Vasari, ale byly abatyší přijaté jako regulérní jeptišky.

O malíři Fra Filippo Lippim se poprvé dozvídáme 18. června 1421, kdy uskutečnil řádový slib ve florentském klášteře S. Maria del Carmine a stal se karmelitánským mnichem. Jako malíř patřil k zakladatelům florentské renesance a mnoho obrazů si u něj objednali i Medicejové. Do dějin evropského malířství vstoupil několika objevnými novinkami. Patřil mezi ně třeba obraz v podobě kruhu - takzvané tondo, což se poté stalo oblíbeným motivem malíře Sandra Botticelliho, jenž byl možná Lippiho žákem. Před talentovaným mnichem se ale otevřela i zajímavá duchovní kariéra. Svými představenými byl pověřován různými důležitými funkcemi.

V lednu 1456 se Lippi stal knězem a kaplanem v ženském augustiniánském klášteře v Pratu, kde potkal krásnou Lucrezii. I pod řeholním hábitem postřehl její ladné křivky. A prý přemluvil matku představenou, aby mu novicka stála modelem k Panně Marii na obrazu tzv. Svaté konverzace. Po několika sezeních dívku unesl do svého domu, který měl v Pratu kousek od kláštera. Nezmocnil se jí násilím. Lucrezia stejně jako Spinetta braly pobyt v klášteře nikoliv jako poslání, ale jako vězení. Padesátiletý malíř se pro krásnou jednadvacetiletou jeptišku stal vykoupením. K útěku došlo 1. května 1456, kdy město slavilo velkolepý mariánský svátek, na němž se podílel i klášter. Při organizačním zmatku Lucrezie prostě zmizela. Oba milenci se v Lippiho domě ještě týž večer oddali milostné vášni. A o devět měsíců později se jim narodil syn Filippino, pokračující v tradici otcova řemesla.

Útěk Lucrezie nebyl jediným skandálem. Brzy ji následovala i sestra Spinetta a po ní i další tři řádové sestry. Lippi tak žil v Pratu společně s pěti jeptiškami. Důvod vzniku unikátního harému florentského mnicha není úplně znám. Vasari uvádí, že malíř byl obrovským svůdcem: „Měl prý takovou zálibu v ženách, že jakmile se mu některá zalíbila, dal by všechno co měl, jen aby ji dostal a když to nešlo jinak, aspoň ji maloval." Že by romantickému kouzlu malíře podlehlo v Pratu víc novicek? Nevíme. Možná dívky prostě utekly před tyranskou disciplínou, která v klášteře vládla. Šlo o něco jako vzpouru.

Zajímavé je, že pár let se prakticky nic nedělo. Nikdo z představených se nepohoršoval nad tím, co mnich Filippo provádí v Pratu a ani matka představená se nijak nesnažila získat svoje svěřenkyně zpět. Teprve v závěru roku 1458 se do celé věci vložil biskup z Pistoje, pod nějž Prato z hlediska církevní správy spadalo, a začal neuvěřitelný skandál řešit. Vše trvalo mnoho měsíců. Až 23. prosince 1459 bylo všech pět dívek znovu vysvěceno v klášterním kostele a jako nevěsty Krista složily opětovně řádový slib čistoty. Přísaha se konala před hlavním oltářem, na kterém byla namalována jako Panna Marie krásná Lucrezie.

Dívky, které okusily Evino jablko hříchu, se však k řádnému životu řeholnice už asi nikdy nevrátily. V květnu 1461 kdosi sepsal udání, že před dvěma měsíci se v klášteře narodil chlapeček, které zplodil notář a právní poradce jeptišek Piero d‘Antonio Rocchi. Hříšnicí nebyl nikdo jiný než jeptiška, která kdysi žila v domě malíře. V textu dopisu byl připomenut rovněž Fra Filippo Lippi a udavač tvrdil, že i tento kaplan kláštera má dítě mužského pohlaví s jistou Spinettou: chlapeček je už prý docela velký, jmenuje se Filippino a bydlí v Lippiho domě. Anonym se v tomto ohledu mýlil. Matkou malířova syna byla jednoznačně Lucrezie, kterou v testamentu v roce 1488 Filippino označil za svoji matku...

Ani Lucrezie nebrala znovuobnovený slib za závazný. Prostě se vrátila k Filippo Lippimu. Ať si matka představená říká, co chce. A sestra Spinetta ji následovala. Malíř tehdy požádal svého patrona Cosima Medicejského, aby se za ně přimluvil u papeže Pia II. Protekce pomohla a Filippo i Lucrezia byli zbaveni řádového slibu. Duchovní kariéra Lippiho tím skončila a s ní i příjmy, které měl. Nadále se musel živit už jenom jako malíř.

Není úplně jisté, zda si Lippi vzal Lucrezii za řádnou manželku. Podle Vasariho se sňatku bránil: „Chtěl si žít podle svých choutek." A záliba v krásných dívkách ho prý stála i život. Zemřel tak, že ho ve Spoletu, kde v katedrále maloval fresky, otrávili příbuzní ženy, kterou ve městě svedl. Zda to byla pravda, nevíme. Faktem je, že Filippo Lippi onemocněl a 9. října 1469 zemřel. Malby za něj dokončoval jeho pomocník Fra Diamante, který obdržel pětinu domluveného honoráře.

Příběh o Lucrezii, tak jak tu byl vylíčen, má do jisté míry prvky umělecké legendy. Historik umění Jeffrey Ruda, autor poslední velké monografie o díle Fra Filippa Lippiho, se tímto tématem moc nezabýval a tvrdí, že mnohé z toho bylo až dodatečně vymyšleno malířovými životopisci v 16. století.

O dalších osudech Lucrezie Butiové toho ve skutečnosti moc nevíme. Snad jen to, že v roce 1465 porodila Lippimu i dceru Alessandru. Její krása však zůstala nesmrtelná. Většina Madon, které umělec v 50. a 60. letech 15. století vytvořil, má zřejmě její ušlechtilou podobu. Stala se pro něj trvalým modelem a zosobňovala jeho představu o ženské kráse.

PhDr. Peter Kováč

Dokumenty a dobová svědectví:

Krásné ženy - celoživotní vášeň malíře Fra Filipa Lippiho

Matteo Bandello

Matteo Bandello (kolem roku 1480 - 1562), italský renesanční spisovatel a autor četných novel, popsal některé detaily ze života malíře Fillippa Lippiho a mimo jiné zmiňuje jeho neodolatelnou touhu po ženách. Jak sám Bandello tvrdil, získal o tom velmi dobré informace v Miláně od florentského malíře Leonarda da Vinciho, který ve městě právě maloval svoji slavnou Poslední večeři:

"Malíř měl smyslnou povahu, měl rád ženy a kdykoliv se mu některá zalíbila, snažil se ji za každou cenu získat, dával jí všechno, co měl, a dokud ho rozmar nepřešel, nemaloval buď vůbec, nebo jen málo. Jednou pracoval na obraze, který chtěl Cosimo de Medici věnovat papeži Eugenovi, rodáku z Benátek. Když vladař viděl, jak Filippo každou chvíli odbíhá od malování a shání ženské, zavolal ho do paláce a zamkl ho do velké světnice, aby nemohl odejít a prozahálet čas. Fra Filippo tam velmi nerad zůstal tři dny, ale pak v noci rozstříhal nůžkami svůj kabát, vyrobil si lano, spustil se z okna a několik dní se věnoval svým libůstkám. Velký Cosimo měl ve zvyku chodit k němu každý den, a když ho v pokoji nezastihl, velmi ho to mrzelo, dal ho hledat, ale pak mu dovolil, aby maloval po svém. Filippo brzy obraz dokončil a prohlašoval, že výjimečné nadání, jaké má on, je dar nebes a nikdo nesmí umělce zapřahat do káry jako osla..." „Získal lásku krásné mladé florentské dívky Lucrezie, dcery měšťana Francesca Butiho, a měl s ní syna, zvaného rovněž Filippo. Také on se později stal vynikajícím malířem. Papež Eugen spatřil mnoho obdivuhodných prací fra Filippa, oblíbil si ho, projevoval mu přízeň, odměňoval ho a udělil mu dispens, aby se mohl, ač bývalý jáhen, s Lucrezií oženit. Ale fra Filippo příliš miloval svobodu a nechtěl se dát spoutat manželským svazkem."

Citováno podle: Matteo Bandello, Padesát pamětihodných příběhů, z italského originálu Matteo Bandello Novelle vybral a přeložil Adolf Felix, Praha 1975, s. 223-224.

Giorgio Vasari

Giorgio Vasari (1511 - 1574), italský architekt, dvorský malíř Medicejských a životopisec významných italských umělců 13- 16. století - do svého obsáhlého uměleckohistorického díla zařadil i Život florentského malíře Fra Filippa Lippiho. O jeho vztahu k ženám uvádí velmi podobná fakta jako Matteo Bandello: 

"Říká se, že Fra Filippo měl takovou zálibu v ženách, že jakmile se mu některá líbila, byl by dal všechno, co měl, aby ji dostal; a když to nešlo jinak, aspoň ji maloval a tišil žár své lásky rozhovory. Propadl této své náruživosti do té míry, že když to na něho přišlo, nedbal příliš ani o práce, které na sebe vzal. Tak mu mimo jiné Cosimo de Medici jednou zadal nějakou práci, a aby Filippo nechodil ven a nemařil čas, zamkl ho ve svém domě; ale Fra Filippo už po dvou dnech, hnán svou milostnou nebo spíš zvířeckou náruživosti, popadl večer nůžky, rozstříhal prostěradlo na pruhy, spustil se po nich z okna a pak se řadu dní oddával radovánkám. Když ho Cosimo pohřešil, dal ho hledat a nakonec ho přece jen zas přiměl k práci; ale nadále mu už nechával volnost, aby si chodil, kam chtěl, a kdykoli pomyslel na jeho bláznovství a na nebezpečí, jemuž se vydával, litoval, že ho předtím vůbec zavíral. Napříště se ho proto snažil udržet spíš laskavostmi, neboť takoví vynikající a vzácní duchové, jak říkával, jsou nebeští tvorové, a ne soumaři, a Fra Filippo pro něho pracoval tím ochotněji. Řadu měsíců pobyl Fra Filippo v Pratu, kde měl nějaké příbuzné a společně s karmelitánem Fra Diamantem, svým druhem z dob noviciátu, tam udělal plno věcí po celém kraji. Když pak pracoval pro jeptišky z kláštera Santa Margherita, které mu zadaly retábl hlavního oltáře, zahlédl tam jednoho dne dceru florentského občana Francesca Butiho, která byla u nich na vychování. Lucrezia, tak se ta dívka jmenovala, vynikala půvabem a krásnou tváří, a jakmile ji Fra Filippo zočil, naléhal na jeptišky tak dlouho, až mu dovolily namalovat její podobiznu, aby podle ní mohl udělat Madonu na jejich obraze. Přitom se do ní zamiloval ještě víc, a tak užil všech prostředků a piklů, aby Lucrezii jeptiškám odloudil. Odvedl ji zrovna v den, kdy se šla podívat na pás Panny Marie, uctívanou relikvii města. Jeptiškám ta věc způsobila velikou ostudu a její otec Francesco se už nikdy neutěšil a dělal všechno možné, aby ji dostal zpátky; ale Lucrezia, ať už ze strachu, nebo z jiného důvodu, se nechtěla nikdy vrátit, naopak zůstala s Fra Filippem a povila mu syna, kterému dali rovněž jméno Filippo a který se stal jako jeho otec výtečným a slavným malířem."

Citováno podle: Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, Praha 1976, 1. díl, z italského originálu přeložil Pavel Preiss, s. 357 a 358.

Doporučená literatura:

K detailnímu poznání života a díla Fra Filippa Lippiho lze doporučit především obsáhlou knihu Jeffrey Ruda Fra Filippo Lippi: life and work with a complete catalogue, London 1993. K obrazům malířových Madon existuje zajímavý článek Charlese de Tolnaye The autobiographic aspect of fra Filippo Lippi's Virgins publikovaný v časopise Gazette des beaux-arts, 1952, s. 253-264, s. 295-298. Nejpodrobnější fakta o Lucrezii Buttiové najde zájemce v komentovaném vydání Vasariho životopisů, které připravil Gaetano Milanesi: Le opere di Giorgio Vasari, annotazioni e commenti di Gaetano Milanesi, Firenze 1906, polské vydání G. Milanesi, Komentarze do Žywotów Giorgia Vasariego, Warszawa 1988, díl 8, s. 244-257.