modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: margareta a malíř jan van eyck

Modelky slavných umělců: Margareta a malíř Jan van Eyck

Groeninge muzeu v belgických Bruggách vlastní jeden z historicky i umělecky nejcennějších obrazů, které vytvořil proslulý malíř Jan van Eyck (asi 1400-1441). Jde o portrét nevelkých rozměrů (32,6 krát 25,8 cm), který zachycuje vážnou tvář ženy středního věku, oblečenou do nádherného červeného šatu ozdobeného kožešinou. Její vlasy zcela zakrývá bílý čepec podle nejnovější francouzské módy. Malbu doprovází nápis: „Můj manžel Jan mě dokončil 17. června 1439. Je mi 33 let." Text je zvláštní; jako by nejprve mluvil obraz - předmět a pak zas samotná Margareta. Iluze a realita se spojovaly v jedno - plocha malby byla malířem chápána jako zrcadlo a lidská tvář v něm odrazem skutečnosti.

Zmíněných třiatřicet let není náhoda, nýbrž záměr. Podobného stáří se dožil Kristus a v 15. století se věřilo, že při Posledním soudu před něj lidé znovu předstoupí právě v tomto věku. Třiatřicáté narozeniny se proto stávaly podnětem, aby se oslavenci nechali portrétovat. Podobizna Margarety se ale nestala oficiální zakázkou. Malíř ji chtěl dát své ženě jako dar, který byl tehdy hodný pouze králů, šlechticů a nejbohatších měšťanů. Čin to byl téměř revoluční. Jde o vůbec první podobiznu umělcovy manželky v dějinách světového malířství, což svědčí o tom, že Jan van Eyck svoji Margaretu nesmírně miloval.

Portrét nikdy neopustil město Bruggy. Byl tu vždy považován za vzácnost. Vlastnil jej místní cech malířů, který Margaretu pravidelně vystavoval o svátku svého patrona sv. Lukáše. Jeden ze svědků - malíř Pieter Stevens - důkladně popsal, jak pečlivě byl kdysi obraz uchován, aby byl uchráněn před krádeží. V jeho zprávě čteme: „Místní malíři ho mají ve speciální truhle, opatřené pěti zámky. Klíče od nich mají nejstarší mistři cechu a musel jsem je všechny obejít a přivést k truhle, abych viděl tuto malbu, což mě stálo hodně námahy." Stevens byl nakonec nadšen. Dílo považoval za zcela mimořádné. V Bruggách jedinečnou malbu obdivovala řada dalších návštěvníků. Jean-Baptiste Descamps, francouzský malíř a spisovatel 18. století, si ve svém spisku Le Voyage Pittoresque (1769) poznamenal, že kvůli strachu z možné krádeže měli cechovní mistři portrét Margarety upevněn na řetězu, jištěném speciálním zámkem.

K Margaretě původně asi přináležel i autoportrét samotného Jana van Eycka, po němž se ale později slehla země. Možná šlo o Muže v červeném turbanu, který je dnes ve sbírkách Národní galerie v Londýně. Řada badatelů se domnívá, že tvář s živýma očima možná odpovídá podobě malíře, ale jisté to ale není. Naopak je dosti zajímavé, že muž zachycený na londýnském obraze je samotné Margaretě dosti podobný. Má prakticky stejný nos i úzké rty. Mohl by to být její otec? Skutečná identifikace Muže v červeném turbanu asi navždy zůstane záhadou.

Jan van Eyck téměř po celý svůj život pracoval ve službách burgundského vévody Filipa Dobrého, který ho často využíval Jana pro nejrůznější diplomatické služby. Poslal ho i do Portugalska, aby mu namaloval podobiznu budoucí choti. Umělec byl vzdělaný a chytrý a navíc při malování evropské smetánky mohl pro vévodu opatřil informace, které by se běžný diplomat nikdy nedozvěděl. V roce 1432 si Jan van Eyck koupil honosný dům v Bruggách. V nejbohatším přístavu tehdejší Evropy pak ztrávil zbytek svého života. Zůstal tak stranou burgundského dvora v Lille a v Dijonu, ale požíval nadále výhod dvorského umělce. V Bruggách se malíř i oženil. Kdy přesně, není známo. Rozhodně ale víme, že v roce 1434 se manželům van Eyckovým narodilo první dítě. Pozice malíře byla tak výjimečná, že rodičku navštívil sám vévoda a novorozeně obdaroval šesti stříbrnými poháry, které posloužily při jeho křtu. Totéž se opakovalo i o rok později, kdy se rodina rozrostla o druhého potomka.

O Margaretě bývalo občas řečeno, že na portrétu působí přísně a nepřístupně. Úzké sevřené rty z ní ve fantazii mnoha kritiků učinily jízlivou ženu, s níž mohl mít malíř víc starostí než radostí. Pohled je však inteligentní a z tváře vyzařuje klid a harmonie. Obřadné vystupování patřilo tehdy k dobrým mravům. Navíc zachycení vnitřního soustředění vyhovovalo i Janově estetické představě o umění, které nemělo mít v sobě nic nahodilého a spontánního. Podobnou vážnost mají i jeho další portréty, které vytvořil pro svoje nejlepší zákazníky.

Rodné jméno Margarety neznáme. Podle vzhledu se zdá, že šlo spíše o měšťanku nežli o dvorní dámu. Oděv je však honosný, což jen dokládá, že Jan měl skvělé příjmy. Byly občas tak vysoké, že to překvapilo i úředníky dvorské pokladny. Filip Dobrý musel jednou napsat osobně dopis pokladníkovi, aby malíři byla vyplacena slíbená odměna, a to okamžitě a bez odmlouvání, jinak si to vévoda se svým podřízeným vyřídí.

Z nápisu na obraze víme, že Margareta se narodila v roce 1406. Malíř byl asi pouze o několik let starší. Spolu je čekalo jen pár šťastných roků. Během nich Jan vytvořil několik velkolepých obrazů Madon a světic, pro něž měl jako modelku svoji manželku. Tvář je pokaždé téměř nezaměnitelně stejná, jen trochu více či méně idealizovaná. Možná podle ní namaloval i nahou Evu pro slavný gentský oltář - tento akt s obrovským nadšením obdivovalo mnoho umělců, mezi nimi i Albrecht Dürer, který jej považoval za nejúžasnější dílo na světě. Pokud k němu byla Margareta modelem, pak určitě malíř z cudnosti trochu pozměnil její tvář.

Jan van Eyck zemřel předčasně na konci června 1441. Vdovu přijel utěšit i burgundský vévoda, tehdy nejbohatší muž Evropy. Její další osudy nejsou známé. Ale vzhledem k tomu, že malíř patřil mezi nejlépe placené umělce rané renesance, stáří zřejmě neměla smutné. Nevíme ani nic o tom, jak se její portrét dostal do majetku malířského cechu v Bruggách. Možná jim ho Margareta odkázala ve svém testamentu.

V moderní historii byl obraz představen na více než dvaceti místech od Francie až po Spojené státy. V 60. letech minulého století byl několik měsíců vystaven i v pražské Národní galerii jako výměna za obraz sv. Lukáše malujícího Pannu Marii od Jana Gossarta zvaného Mabuse, který byl naopak zapůjčen do Brugg. Na Ruzyň přivezl Margaretu v kufru historik umění Jaromír Šíp. Říká se, že na letiště v Belgii ho v koloně doprovázel početný policejní kordón. V Praze ho však čekal pouze řidič galerie. Tak spolu nasedli do auta a sami dovezli poklad pokladů do Šternberského paláce...

 

PhDr. Peter Kováč

 

Dokumenty a dobová svědectví

Akt modelky zachycený v zrcadle

Bartolomeo Facio

Bartolomeo Facio (Bartolomeus Facius; kolem 1400 - 1457), italský humanista, pobýval často v Toskánsku, v Benátkách, v Janově a od roku 1444 působil v Neapoli jako sekretář a historik na dvoře Alfonse V. Aragonského. Krátce před smrti sepsal životopisy slavných lidí De viris illustribus, kam zařadil i některé malíře a sochaře. Medailonek věnuje i svému současníkovi, nizozemskému malíři Janu van Eyckovi (nazývá ho Iohannes Gallicus), kterého oceňuje jako nejvýznamnějšího umělce své doby, člověka vzdělaného a objevitele nové malířské techniky. Detailně popisuje jeden z jeho obrazů zachycující ženský akt, který se nám žel nedochoval. Dílo bylo podle něj ve sbírce Itala „Ottaviana Carda", což je Ottaviano Ubaldini della Carda, příbuzný a rádce Federica da Montefeltro. Těchto maleb existovalo zřejmě více, protože dosti podobné van Eyckovo dílo známe z jedné dochované kopie. Hans Memling, pokračovatel eyckovské tradice v Bruggách, namaloval někdy v letech 1485-1490 obraz, který je dnes ve Státní galerii ve Stuttgartu a zachycuje biblickou Betsabé, jak nahá opouští lázeň a služka zakrývá její tělo velkou bílou tkaninou. Bartolomeo Facio uvádí o Janu van Eyckovi:

„Jeho ušlechtilé malby se nachází také u Ottaviana Carda, významného muže, (a to konkrétně vyobrazení) žen obzvláštní krásy, vycházejících z koupele, jejíž choulostivé části těla byly cudně zakryty tenkou tkaninou; jedné z nich malíř ukázal tvář a ňadra, ale zadní části jejího těla zachytil jako odraz v zrcadle namalovaném na protější stěně, takže její záda i její prsa jsou vidět současně. V tomto obraze je také namalována lampa v lázni, zářící jako by byla opravdová, a starší žena, která se potí, a pejsek chlemtající vodu, a také (v pozadí) koně, drobné figurky lidí, hory, háje, vesnice a zámky, vytvořené s takovým uměním, že máme dojem jako by mezi nimi byla vzdálenost padesáti tisíc kroků. Nic však v tomto díle nebylo tak udivující jako zrcadlo namalované v obraze, v kterém všechno to, co je tady popsané, si můžete prohlížet jako ve skutečném zrcadle."

Citováno podle: Michael Baxandall, Giotto and the orators: humanist observers of painting in Italy and the discovery of pictorial composition, Oxford 1988, s. 107 a 165-166 (latinský text a anglický překlad).

 

Doporučená literatura:

O životních osudech Jana van Eycka a o obraze Margarety v Bruggách pojednává především kniha Elisabeth Dhanens Hubert und Jan van Eyck, Langewiesche 1980 (německé vydání), zejména s. 34 - 59 a s. 302 - 306. Detailně k obrazu Margarety s kompletní historii díla A. Jannssens de Bisthoven a R. A. Parmentier, Les primitifs flamands (1), Le Musée communal de Bruges, Antwerp 1951, s. 32 - 35. Česky napsala velkou monografii Jana van Eycka historička umění Jarmila Vacková a v roce 2005 ji v Praze vydalo nakladatelství Academia.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru