modelky slavných umělců detailmodelky slavných umělců: marie jeanne buseauová, marie-louise o'murphyová a malíř françois boucher

Modelky slavných umělců: Marie Jeanne Buseauová, Marie-Louise o'Murphyová a malíř François Boucher

Malíř François Boucher (1703-1770) je považován za ztělesnění francouzského rokoka. Portrétoval dvorní dámy jako krásné pastýřky v idylické krajině a zbožňoval mytologická témata, protože díky nim mohl zachytit půvaby svých modelek v podobě božské Venuše či Diany. Vymýšlel také nejrůznější pozice pro akty, které dodnes inspirují tvůrce erotických kalendářů.

Encyklopedista Denis Diderot o Boucherovi v roce 1765 napsal: "Tento člověk se chápe štětce jedině proto, aby mi odhalil ženská ňadra a zadky. Zbožňuji obojí, ale nesnáším, když mi to někdo jen ukazuje." Denis Diderot, který se živil i jako umělecký kritik, neměl malíře nikdy v lásce a tvrdil, že maluje jen lež. Boucher však měl obrovský úspěch.

Stal se oficiálním malířem krále Ludvíka XV. a členem francouzské Akademie. A k jeho velkým obdivovatelkám patřila madam Pompadour, nejvlivnější žena v Paříži v 18. století. Boucher namaloval několik jejích obrazů, z nichž ten, který byl zakoupen pro sbírky mnichovské Pinakotéky, naleží mezi nejkrásnější portréty doby rokoka. Dnešní historikové umění se proto na Bouchera dívají mnohem smířlivěji než kdysi Diderot. Anglický znalec Kenneth Clark, který napsal jednu z nejzajímavějších publikaci o dějinách aktu v umění, tvrdil, že jeho dílo pochopíme jen tehdy, když si uvědomíme, že Bucher maloval pro klientelu, v níž dominovaly především ženy, jež vyžadovaly umění rafinované, vyumělkované a lichotící. Clark dokonce napsal: "Dodnes je Boucherův styl považován za vhodný k výzdobě vybraných kadeřnických a kosmetických salónů."

Umělec má navíc jedno velké prvenství - se stal autorem jednoho z nejerotičtějších obrazů francouzského rokoka. Malba zobrazuje nahou blondýnku ležící na břiše s neřestně roztaženýma nohama. Dílo dodnes eroticky působivé, které ještě po dvou stoletích od svého vzniku inspirovalo českého režiséra Miloše Formana: svůdce Valmont v obdobné pozici objevil mladičkou Cecilii, aby jí nezapomenutelně nadiktoval dopis pro rytíře Dancenyho.

Dívka na Boucherově obraze se jmenovala Marie-Louise O'Murphyová a v době, kdy umělci pózovala jako modelka, jí bylo teprve čtrnáct let. Narodila se ve francouzském Rouenu asi v roce 1737 v rodině irských přistěhovalců jako nejmladší z několika dcer. Po smrti rodičů Louise hledala štěstí v Paříži a díky půvabům si pomohla i ke slušnému majetku.

O proslulosti její krásy se dočetla celá Evropa ve vzrušujících pamětech, které sepsal benátský záletník Giacomo Casanova. Když byl na návštěvě v Paříži, seznámil se díky příteli s Louisinou starší sestrou. Moc ho nezajímala, ostatně jejímu svádění se věnoval kolega, ale dívka je oba zatáhla k sobě domů a tam Giacomo objevil její nezletilou Marii-Louisu. Měla dosti ušmudlané šaty, ale když si je svlékla, mohl na ní oči nechat. Tělo mladé bohyně lásky a k tomu nádherně modré oči. Casanova jí pak přezdíval Helena podle bájné antické krásky.

„Navzory mladému věku jsem u ní objevil velké nadání," zapsal si do deníku. Za peníze dívenka Casanovovi dovolila, aby si v její přítomnosti dělal všechno, co chtěl, ovšem kromě porušení jejího panenství. To nehodlala odevzdat lacino. A Benátčan se spokojil s tím, že tohle bude tabu. Co a jak spolu praktikovali, Giacomo nepíše. Nezletilá hříšnice z něj nakonec vytáhla poměrně dost peněz.

Casanova také zatoužil po obraze krásné O'Murphyové a jakýsi německý malíř mu prý na zakázku namaloval její akt. V pamětech uvádí: „Byla jako živá. Ležela na břiše, ruce a ňadra opřená o polštář a hlavu zvednutou, jako by ležela na zádech. Dovedný umělec tak pěkně vykreslil její nohy a stehna, že oko již nemohlo toužit, aby vidělo víc."

Také jeho přítel chtěl mít kopii zajímavého obrázku, takže malíř se pustil znovu do práce. Zdařilá malba, budící pozdvižení, se nakonec dostala až na královský dvůr, kde nudící se mladičká svůdnice zaujala i samotného Ludvíka XV. Panovník zahořel touhou zjistit, nakolik je provokující akt věrný realitě!

Malíř byl požádán, aby přivedl modelku do Versailles. Starší z obou dívek, fungující jako zručná kuplířka, byla výzvou ohromena. Sebrala všechny peníze, dala nezletilé sestře ušít pěkné šaty, pořádně ji vykoupala a spolu vyrazily do besídky v královské zahradě. „Ještě nikdy jsem neviděl věrnější podobu," prohlásil panovník, když O'Murphyovou spatřil a vzpomněl si na její tvář z obrazu. Nejvíce se ale těšil na rozkošný zadeček.

Předtím však byla nutná ještě jedna zkouška. Ludvík XV. si vzal Louisu na klín a chmatem rukou se přesvědčil, zda je ještě panna. Obával se totiž pohlavních chorob a panenství pro něj byla absolutní jistota. Vše dopadlo dobře. Král se usmál, políbil ji na rty a dal dívence nabídku, že u něj může zůstat. „To záleží na sestře," šeptla nesměle. A ta nadšeně svolila. Ostatně její souhlas byl velmi štědře odměněn. O'Murphyová pak zůstala v náručí panovníka další dlouhé měsíce. Měl s ní i dítě. Král ji nakonec provdal za důstojníka jménem Beaufranchet d‘Ayat a jako věno přidal velmi značnou sumu peněz.

Tolik Casanova. Jeho slova potvrzují i jiní. Třeba markýz d'Argenson, který vzpomínal, že komorník Lebel přivedl ke králi jako konkubínu čtrnáctiletou dívku z chudých vrstev (nazýval ji „Morfi"), která krátce před tím sloužila malíři jako modelka. Po čase se dostala do nemilosti, nicméně ji šikovně na čas zastoupila její sestra, která prý nebyla tak hezká, ale krále její erotický talent plně uspokojoval.

Autorem obrazu, který tak vzrušil Ludvíka XV., však nebyl jakýsi německý umělec, jak tvrdil Casanova, ale François Boucher, který mladičkou Louisu O'Murphyovou objevil pro svět výtvarného umění. Benátčan možná viděl jeho malbu a od méně drahého malíře (možná Gustava Lundberga ze Švédska) si pro sebe nechal udělat jen nevelkou miniaturu, aby měl v Itálii svým přátelům co ukazovat.

Marie-Louise O'Murphyová si po dobrodružství s králem užívala života plnými doušky. Třikrát se vdala a ještě v šedesáti letech šla k oltáři s mužem, který byl téměř o třicet let mladší. Jen za Francouzské revoluce se jí moc nedařilo. Někdo si závistivě vzpomněl, že se pelešila ve Versailles, a tak byla na čas uvězněna jako zrádkyně lidu. Na rozdíl od ma dam du Barry se však na gilotinu nedostala. Zemřela, obklopena dětmi a vnoučaty, v prosinci 1814 ve věku 77 let.

Na O'Murphyovou nezapomněl ani malíř Boucher. Když ho v Paříži navštívil anglický kolega Joshua Reynolds, povšiml si, že pracuje na kompozici s mnoha nahými děvčaty, ale nemá v ateliéru žádnou modelku. Zeptal se ho, kde je skrývá, a Boucher mu odpověděl, že když byl mladý, tak dívky často studoval a vryl si jejich podobu hluboko do své paměti, takže nyní už je nepotřebuje. O'Murphyová se tak na jeho obrazech objevuje v mnoha různých aktech, které Boucher uměl tak dovedně namalovat. Jeho ženským ideálem se ovšem stala i jeho vlastní manželka.

Ve třiceti se malíř oženil se sedmnáctiletou Marií-Jeanne Buseauovou, která byla obecně považována za nejpůvabnější dívku Paříže. Navíc byla poměrně bohatá a ze svatební smlouvy z 12. dubna 1733 se dozvídáme, že do manželství přinesla věno ve výši 6 tisíc liber, což byla slušná částka na dobré živobytí. Oba bydleli v pěkném domě v centru města, kde se jim narodily i dvě dcery a jeden syn. Pak se celá Boucherova rodina přestěhovala do Louvru, kde měl malíř vyhrazeno zvláštní apartmá i s velkým ateliérem.

Tvář Boucherovy ženy nedávala spát mnoha malířům. Mnozí z nich zachytili její podobu a obrazy vystavovali na Salónu, což byla v Paříži až do poloviny 19. století jediná příležitost pro umělce, jak veřejnosti představit svoje dílo. Portrétoval ji třeba tehdy slavný Maurice-Quentin de La Tour a malbu, jež mu přinesla nemalý ohlas, představil v Paříži v roce 1737. K úspěchu nepochybně přispěla i pověst o kráse paní Boucherové. Ještě v roce 1761, kdy Marii-Jeanne bylo 45 let, vytvořil její portrét Alexandre Roslin a byla na něm prý velmi pohledná. Většina těchto obrazů se žel nezachovala.

Marie-Jeanne určitě posloužila jako modelka i pro Bouchera. Když se malíř ptal jednoho svého známého, čím by se měl inspirovat k sérii mytologických děl o krásné Psyche, manželce boha lásky Erota, bylo mu doporučeno, aby bedlivě četl La Fontaina a pozorně se díval na svoji manželku. Historka dokládá, že současníci nijak nepochybovali o tom, že Marie-Jeanne byla vhodným modelem pro umělcovy obrazy.

Tvrzení zpochybnili až nedávno někteří historikové umění. Boucher jako ctěný člen Akademie by si prý nedovolil, aby svoji ženu zachytil v nějakých neřestných pózách. Dokonce i slavný obraz ve Frickově sbírce v New Yorku, zobrazující koketnou dámu s výrazným obličejem, ležérně odpočívající na pohovce, jenž byl vždy tradičně považován za nejkrásnější portrét Marie-Jeanne, je dnes označován spíše za podobiznu nějaké neznámé dámy.

Když však madam Boucherová mohla být modelkou pro leckteré pařížské malíře, není důvodem, aby neinspirovala i vlastního manžela. Možná na mnoha obrazech byl její obličej záměrně trochu pozměněn, ale tělo jí v mnoha případech jistě patří. Byl to ideál trochu odlišný od modelek přelomu 20. a 21. století. Vyžadovala se sice porcelánová tvářička jako dnes, ale poměrně malá výška rokokové krásky by u současných manažerů topmodelek asi moc neobstála.

O soukromém životě manželů Boucherových toho moc nevíme. Malíř byl velice pilný, nikdy nezahálel. Tvrdí se o něm, že zemřel před rozmalovaným plátnem. Marie-Jeanne mu často usilovně pomáhala. Dokonce se naučila dělat i rytiny a jako sekretářka vyřizovala manželovi korespondenci. A také byla v Louvre přístupná koketérii, možná více, než si manžel přál. Její krása pobláznila mnoho významných mužů na královském dvoře, včetně švédského vyslance, který jí zakoupil nádherné šaty a nechal si udělat její portrét - dokonce přímo od Bouchera!

Jeden ze ctitelů si poznamenal, že Marie-Jeanne je moc pěkná, ale není vůbec naivní, jak by si někdo mohl myslet. Ostatně to se projevilo i v jejím hospodaření s penězi. Když Bucher zemřel v roce 1770, dokázala si zajistit královskou penzi ve výši 1200 liber a v květnu 1785 se domohla toho, aby jí tato částka byla dvojnásobně zvýšena. Pro státní pokladnu to byl dlouhodobý výdaj, protože madam Boucherová opustila tento svět až 30. prosince 1796, několik dní před svými jedenaosmdesátými narozeninami.

 

PhDr. Peter Kováč

 

Dokumenty a dobová svědectví:

Mravní zkáza v podání malíře Bouchera

„Nevím, co říci o tomhletom člověku. Mravní zkázu sledoval u něho krok za krokem úpadek vkusu, barev, kompozice, charakterů, výrazu i kresby. Co může takový umělec zpodobit na plátně? To, co mu přinese obrazotvornost; a co může přinést obrazotvornost člověku, který tráví život s prostitutkami z nejnižších vrstev? Půvab jeho pastýřek je půvab slečny Favartové z Růženy a Colase; půvab jeho bohyň je vypůjčen od slečny Deschampsové. Oč že nikde na širém světě nenajdete jediné stéblo trávy z jeho krajinek? Navíc předměty v nich jsou nakupené na sebe tak nevhodně, tak nesourodě, že spíše než obraz rozumného člověka je to sen šílence. Právě o něm platí básníkova slova: "Obrazy matné jako sny blouznícího, že se k jednolitému celku nehodí hlava ani pata." (Horatius, 0 umění básnickém, verš 7) Opovážím se tvrdit, že ten člověk ani neví, co je půvab; opovážím se tvrdit, že nikdy nepoznal pravdu; opovážím se tvrdit, že pojmy jemnost, čest, nevinnost, prostota jsou mu téměř cizí; opovážím se tvrdit, že ani okamžik nespatřil přírodu, alespoň tu, která je přímo stvořena, aby zaujala moji duši, vaši duši, duši ušlechtilého dítěte nebo citlivé ženy; opovážím se tvrdit, že nemá vkus. Z nekonečného počtu důkazů, jimiž bych to mohl doložit, postačí jeden jediný; v tom množství mužských i ženských figur, které namaloval, se nenajdou ani dva páry, jež by se hodily pro basreliéf, o soše ani nemluvě. Je v nich příliš mnoho afektovanosti, titěrnosti, než aby se z toho dalo vytvořit přísné umění. Marně mi je ukazuje nahé, vidím na těch postavách stále rúž, mušky, mašličky a všechny tretky a cetky dámské toalety..."

Citováno podle: Denis Diderot, O umění, přeložil Jan Binder, Praha 1983, s. 286

 

Doporučená literatura:

K životu a dílu malíře Bouchera obsáhle katalog výstavy François Boucher (1703-1770), Metropolitan Museum of Art, New York 1986. Speciálně o tématu modelky pojednává Alexander Schulz v knize  Louison O'Morphy - Bouchers Model für das "Ruhende Mädchen", Isny (Schulz) 1988. Giacomo Casanova, Historie mého života, uspořádal Josef Polišenský s kolektivem překladatelů, Praha 1968, s. 212-214.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru