Modelky slavných umělců: Marie van Goethem a malíř a sochař Edgar Degas

O vztahu impresionisty Edgara Degase (1834-1917) k ženám se toho moc neví. Prý byl tak trochu starý bručoun, který zemřel úplně sám a nikdy se neoženil, i když celý život maloval koupající se ženy a pohledné mladé baletky. Pracoval pomalu a od modelek očekával nekonečnou trpělivost. Když se jedna z nich při malování pohnula a na jeho výtku hruběji odsekla, vyhodil ji prý nahou před ateliér a oknem za ní mrštil šaty.

V tomto ohledu byl Degas opakem Augusta Rodina, který modelkám dopřával volnost: nahé se procházely po jeho ateliéru, a když udělaly nějakou zajímavou pózu, tak je sochař na chvíli zastavil a udělal si rychle skicu. Něco podobného Degasovi nevyhovovalo. Potřeboval, aby modelka stála celé hodiny v jedné poloze. Dívkou s nevšední výdrží se pro něj stala Marie van Goethem, mladá řadová baletka z Pařížské opery. Malíři imponovalo její mládí a současně dívka měla dostatečnou fyzickou průpravu k tomu, aby mu mohla nekonečně dlouho pózovat.

Narodila se v roce 1865 (někdy se uvádí i letopočet 1864) a pocházela z chudé belgické rodiny. Otec byl obyčejný krejčí a kvůli práci se přestěhoval do Paříže. Dosti brzo však zemřel a vdova se musela na Montmartru živit jako pradlena. Její tři mladé dcery Antoinette, Marie a Charlotte se zapsaly do baletní školy. Čekaly je hodiny tvrdého výcviku, než se mohly poprvé představit na jevišti.

Pro Edgara Degase byl balet vedle koňských dostihů životní vášní. Znal se s některými hudebníky v Opeře a získal si postupně i důvěru ředitelství, aby se dostal do míst, kam mohl jen málokdo, a hlavně měl povoleno tu malovat a kreslit. Vzhledem k jeho zdlouhavému pracovnímu rytmu však čas od času některou z baletek přemluvil, aby mu za peníze pózovala doma v ateliéru.

Degas si nejprve všiml Antoinette van Goethem, která mu jako modelka stála ke kresbám i obrazům. Marie přišla na řadu po ní. Bylo jí čtrnáct let a umělec se rozhodl, že podle ní udělá unikátní voskovou sochu. Jejímu vzniku předcházely dlouhé dny a měsíce, kdy si umělec dívku skicoval, občas oblečenou, většinou však zcela nahou. Mělo to být umělcovo vrcholné dílo.

Že Degas zvolil právě plastiku, nebyla náhoda. Vedle malování se sochařstvím intenzivně zabýval celá desetiletí, i když o tom často nevěděli ani jeho přátelé. Modelování měl rád a považoval ho za „zaměstnání pro slepce", protože už záhy pociťoval, že mu výrazně slábne zrak. Prý šlo o jakési prokletí impresionistů, kteří zbožňovali barvy a slunce. Vážné problémy s očima měl i Monet a Renoire.

Za svůj sochařský materiál Degas považoval vosk. Oceňoval jeho poddajnost i možnost tvůrčí svobody. Obchodník Ambroise Vollard na to vzpomínal těmito slovy: „Měl v ateliéru mnoho voskových plastik. Ptal jsem se ho, nemá-li v úmyslu některou z nich odlít. Dát ji odlít, vykřikl. Proboha! Bronz - ten je na věky. A mně právě působí radost začínat vždycky znovu. Takhle, podívejte se. A vzal z podstavce Tanečnici téměř už hotovou a zmáčkl ji, že z ní zbyla jen kulička vosku..."

Degasovy plastiky byly jako komorní záznamy jeho soukromých vášní. Představovaly nejčastěji baletky a koně, zobrazené s talentem bystrého pozorovatele.

Celkově má dnes umělcův sochařský katalog přes sedmdesát položek, asi dvojnásobný počet voskových plastik byl nalezen po umělcově smrti v jeho ateliéru, žel některé se nacházely ve stavu, který nedovoloval, aby byly odlity do bronzu. Během života Degas vystavil jen jedinou, zachycující právě mladou Marii van Goethem jako Čtrnáctiletou tanečnici.

S 95 centimetry vysokou sochou se autor pochlubil na šesté výstavě impresionistů pořádané v Paříži na jaře 1881. K jeho překvapení vyvolala naprostý skandál. Veřejnost ji přijala stejně bouřlivě jako kdysi Manetovu Snídani v trávě. Mluvilo se o strašlivém realismu, který uváděl diváky do hysterického stavu. Někdo se před Tanečnicí šíleně smál, jiný ji chtěl okamžitě rozbít.

Šokovalo nejen nezvyklé současné téma, ale i způsob provedení. Mnohé detaily byly ze skutečných materiálů. Proč napodobovat jejich charakter, když se dají použít přímo, řekl si Degas a oblékl svou baletku do skutečné sukýnky (o její původní délce vedou historikové umění odborné spory!), na nohy jí dal saténové baleríny a na hlavu umístil paruku z pravých vlasů a cop svázal hedvábnou stužkou. Dnešní dojem je trochu jiný. Studený a tmavý bronz není teplý a průsvitný vosk. A navíc umělec tehdy zručně využil i barevné polychromie k tomu, aby tělo vypadalo skutečně velmi reálně.

Jen někteří jeho novátorství pochopili. Kritik Joris-Karl Huysmans o baletce napsal, že to je ve francouzském sochařství jediné opravdu současné dílo. Dnes s odstupem času víme, že Degas zaujímá v dějinách moderního umění vedle Rodina významné místo a jako sochař možná i závažnější než malíř. Výstižně to naznačoval už kdysi český historik umění Vincenc Kramář, když říkal, že plastiky nám „daleko dokonaleji a věrněji praví, kdo byl Degas, než jeho snad až přespříliš obdivované malby".

Jako modelka se živila Marie dál. V únoru 1882 si jeden z pozorných pařížských novinářů povšiml, že si společně se svojí starší sestrou Antoinette přivydělává pózováním. Mzda tanečnice byla skromná, odpovídala dělnickým profesím. Za čtyři hodiny stání u Degase dostávaly dívky 6 až 10 franků, přičemž kus masa na večeři stál frank nebo dva. Celé rodině to výrazně pomohlo.

Obě baletky vedly dosti nevázaný život, který k opernímu prostředí tehdy patřil. Týž novinář zaznamenává, že náležely k pravidelným hostům hlučných barů a hospod, jako byla La Brasserie des Martyrs nebo La Rat Mort (obě dodnes prosperující), a dodával, že nad tím, co se tam kolem obou dívek dělo, by se někdo začervenal a jiný rozplakal.

Nudu u sklenky absintu si obě sestry krátily sexem za peníze. Zřejmě je to táhlo stále níž a níž, takže poslední zprávy, jaké o nich máme, jsou kriminální: Antoinette skončila ve vězení kvůli krádeži 700 franků a i Marie byla zatčená pro pokus kapsářství, kdy její ruka jakoby náhodou sklouzla do kapes jednoho ze zákazníků. Další stopy po jejím osudu pak zcela mizí...

Bronzovým odlitkem mladičké Marie se však dnes chlubí největší muzea světa, od washingtonské Národní galerie až po Musée d'Orsay v Paříži. V listopadu 1996 na aukci Sotheby's v New Yorku prodali repliku této sochy za úctyhodných 10,8 miliónu dolarů, což patří mezi deset nejdražších bronzových plastik na světě. Zlomek této částky by byl pro chudou dívku z Montmartru velkým zázrakem.

PhDr. Peter Kováč

Dokumenty a dobová svědectví

Degas a modelky

„Se svými modelkami nedělal Degas žádné okolky. „Ty jsi moc vzácný případ, máš zadeček jako dvě houstičky," říkal jedné maličké a ona, pýchou bez sebe, předváděla pak všude svůj zadeček. Degase osočovali, že se svými modely jedná jako z živočichy. A vidíte, k některým býval skutečně štědrý. „Onehdy mi kdosi tvrdil, že nějaká baletka z Moulin Rouge má od vás portrét," řekl jsem mu jednou. „Není to tak úplně portrét, namaloval jsem ji, jak se probouzí. V poodhrnutých záclonách postele je vidět jen nohy, hledající na perském koberci popaměti trepky. Vzpomínám si dokonce přesně na červenou i žlutou barvu koberce. A na dvě zelené punčochy. Chtěl jsem si to plátno nechat, ale tolik se té chudince líbilo, že jsem jí je dal. Potom jsem se dověděl, že se dala na malování a že byla žákyní Josepha Baila."

Citováno podle: Ambroise Vollard, Vzpomínky obchodníka s　obrazy, Praha 1965, překlad Jarmila Fialová, s. 117.

Strašlivá realita Degasovy tanečnice

Degas vystavoval svoji plastiku tanečnice na 6. výstavě impresionistů, konané pod názvem Exposition de peinture v Paříži (Boulevard des Capucines č. p. 35) od 2. dubna do 1. května 1881. V katalogu má Degas uvedeno 8 děl, z toho polovinu tvoří portréty. Pod číslem 12 je v katalogu uvedena Petite Danseuse de quatorze ans (statuette en cire). Dílu bylo věnováno několik recenzí, všechny jsou otištěny v originále v knize: Ruth Berson (ed.), The New painting: Impressionism, 1874-1886; Documentation; volume I., Reviews, Washington: Univiversity of Washington Press, 1996, s. 325-374; následující část recenze, kterou o díle napsal J. K. Huysmans (L'Art moderne, Paříž 1883) je otištěna v této knize na s. 348-349. Překlad do češtiny je citován podle dokumentace v knize Jacques Lassaigne a Fiorella Minervinová, Edgar Degas, Praha 1985.

„Ale zvláštnost jeho výstavy není letos v jeho kresleném či malovaném díle, které nepřináší nic nového ve srovnání s obrazy, které vystavoval v roce 1880 a o nichž jsem referoval. Je ve voskové plastice nazvané Malá čtrnáctiletá tanečnice, před níž publikum, celé zděšené a jakoby v rozpacích, utíká. Strašlivá realita té sošky v něm vyvolává zřetelnou nevoli. Všechny jeho představy o sochařství, o chladných neživých bílých tvarech, o těch otřelých pamětihodnostech, kopírovaných po celá staletí, se hroutí. Je nabíledni, že pan Degas naráz postavil na hlavu tradice sochařství, jako už dávno otřásá konvencemi malířskými. Pan Degas si vzal za svou metodu starých španělských mistrů, ale okamžitě ji zcela ozvláštnil a zmodernizoval originalitou svého nadání. Stejně jako některé nalíčené madony oblečené do roucha, stejně jako Kristus z katedrály v Burgosu, jehož vlasy jsou skutečné vlasy, trny skutečné trny, draperie skutečná látka, má i tanečnice pana Degase opravdovou sukni, pravé stuhy, opravdový živůtek, opravdové vlasy. Kolorovaná, trochu zvrácená hlava, pozdvižená brada, pootevřené rty v churavé, snědé tváři, povadlé a předčasně zestárlé, ruce spojené za zády, plochá hruď sevřená v bílém živůtku, zformovaném z látky nasáklé voskem, nohy přichystané k vykročení, obdivuhodné nohy, utrmácené cvičením, nervní a vybočené, nad nimiž se tyčí jako kupole mušelínová sukně, strnulá šíje, obepnutá stuhou, vlasy spadající na ramena s bohatým ohonem z pravých vlasů, svázaných stuhou, stejnou, jako je stuha kolem krku, taková je tanečnice, která ožívá, když se na ni člověk podívá, a zdá se, že už opustí podstavec. Tato soška, zároveň rafinovaná a barbarská ve svém důmyslném kostýmu, s barevným chvějícím se tělem zbrázděným prací svalů - tato soška je jediným skutečně moderním sochařským výbojem, který znám."

Degas a ženy

„Proč říkáš, že Degas je na lásku valach? Degas žije jako malý úředník a vyhýbá se ženám, protože ví, že kdyby je při své intelektuální nemoci miloval a miloval se s nimi příliš, stálo by ho to impotenci v malířství. Degasovo malování je však mužné a neosobní právě proto, že on sám se rozhodl být jenom skromným úředníkem, který má hrůzu z ženitby. A pozoruje lidské živočichy, silnější v lásce a v milování, než je on, a maluje je dobře, právě proto, že sám se toho vlastně vzdal."

Vincent van Gogh, Dopis Emilu Bernardovi, Arles, začátek srpna 1888, citováno podle dokumentace v knize Jacques Lassaigne a Fiorella Minervinová, Edgar Degas, Praha 1985.

Zajímavost

Odborníci oblékají Degasovu baletku

Čtrnáctiletá tanečnice je dnes jednou z nejobdivovanějších Degasových plastik, chloubou každého muzea výtvarných umění. Voskový originál se nezachoval, nicméně existuje několik desítek číslovaných bronzových odlitků, které byly pořízeny záhy po malířově smrti. Forma se tedy zachovala, ovšem jistým problémem je oblečení mladé slečny, či lépe rekonstrukce původního stavu, zejména délky její sukně. Podrobně se tím zabýval Karel Schampers, historik umění ze slavného Boymans van Beuningen muzea v holandském Rotterdamu, kde je jeden z odlitků. Odsoudil většinu dosavadních oblečků. O versi v pařížském Musée d‘Orsay prohlásil, že nařasená sukýnka je „příliš krátká, příliš široká a příliš nápadná". Verze sukně na odlitku v newyorském Metropolitním muzeu mu připadá jako „ pytel na smetí, který vkládáme do vysavače". Sám s pomocí znalce dobové módy podnikl průzkum a na základě starých popisů tanečnice i kreseb samotného Degase dospěli k následujícímu závěru: sukýnka baletky byla světle zelená (nikoliv růžová či oranžová, jak se soudilo), byla nařasená a to nejpodstatnější, sahala dívence až ke kolenům!

Doporučená literatura

K životu a dílu umělce vyšly česky monografie: Jacques Lassaigne a Fiorella Minervinová, Edgar Degas, Praha 1985, Bernd Growe, Degas, Praha 2004 a Richard Kendall, Degas vlastní rukou - Kresby, grafika, obrazy, spisy, Praha 2005. Speciálně k tanečnici Richard Kendall (ed.), Degas and the Little Dancer (Joslyn Art Museum, Omaha, Nebraska), New Haven, Yale University Press, 1998.