faksimile detailnejkrásnější středověké rukopisy i. - zlatá bula

Nejkrásnější středověké rukopisy I. - Zlatá bula

V roce 1356 vydal římský císař a český král Karel IV. nový, latinsky psaný říšský zákoník, který postupně vyhlásil na dvou říšských sněmech – prvních 23 kapitol v Norimberku 10. ledna 1356 a zbývajících osm pak v Metách 25. prosince téhož roku. Jeho krátké označení „Zlatá bula“ se poprvé objevuje v roce 1400 a odkazuje na zlatou pečeť, kterou byla opatřena většina jeho originálních vyhotovení.

Zlatá bula se dočkala nejen ve středověku, ale i později mnoha opisů, z nichž některé byly doplněny i bohatým obrazovým doprovodem. Nejkrásnějším a zároveň nejluxusnějším rukopisem s opisem celého textu Zlaté buly je manuskript, jenž vznikl roku 1400, nebo krátce po něm v Praze. Jeho objednavatelem nebyl nikdo jiný než Karlův nejstarší syn a nástupce, římský a český král Václav IV.

Kodex, který obsahuje celkem osmdesát pergamenových listů o rozměrech 42,3 x 29,5 cm, se dnes nachází v Rakouské národní knihovně (Österreichische Nationalbibliothek) ve Vídni (Codex Vindobonensis 338). Hlavním textem rukopisu je latinsky psaná Zlatá bula, podle níž je celý rukopis pojmenován. Kodex ji označuje jako „Aurea bulla imperialium constitucionum“ (Zlatá bula císařských zákonů) (fol. 1r-46v). Za ní pak následují další texty. Prvním je „Tractatus de habilitate temporis ad processum versus Italiam“ (fol. 47r-68v), traktát věnovaný Karlu IV. o nutnosti římské jízdy, druhým je dopis o Karlově následníkovi a synovi Václavovi „Epistola de successore“ (fol. 68v-69v). Jejich autorem byl nejpravděpodobněji nějaký Ital ve službách císaře Karla IV., jenž byl velice dobře obeznámen s poměry na pražském dvoře. Závěr vídeňského rukopisu pak tvoří seznam toskánských měst a hradů: „Ciuitates et Castra que su(n)t in liga et societate in Tuscia contra d(omi)n(u)m n(ost)r(u)m“ (fol. 70r-77v ).

Václavův rukopis je bohatě iluminován. Jeho výzdobu tvoří celkem osmačtyřicet miniatur. Text samotné Zlaté buly zdobí čtyřicet šest miniatur, dvě zbývající pak najdeme u spisu „Tractatus de habilitate temporis“.

Text Zlaté buly je napsán na čtyřiceti šesti listech, připadá tedy v průměru jedna miniatura na list, respektive dvoustranu. Miniatury ale nejsou rozděleny rovnoměrně. Vedle dvoustran s jednou miniaturou jsou i dvoustrany s pouhým textem a naopak se dvěma, třemi a dokonce čtyřmi miniaturami.

Nejznámější a zároveň nejkrásnější ze všech iluminací rukopisu je výzdoba titulního listu, který patří vůbec k tomu nejlepšímu, co můžeme v dochovaných rukopisech Václava IV. objevit. Jedinou orámovanou iniciálu titulního listu (O) zdobí modrá točenice na zlatém damaskovaném pozadí. Hlavní miniatura titulního listu pak představuje Krista v modrém plášti sedícího na zeleném trůnu. Kristova levice drží zeměkouli v barvách duhy, pravici pozvedá v poučném gestu. Po stranách Krista stojí vždy anděl, jeden se modlí s roztaženýma, druhý se spojenýma rukama. Ze čtyř rohů rámu miniatury vyrůstají stylizované akantové listy. Proplétají se bohatými úponky, které pokrývají všechny čtyři okraje titulního listu. V nich se otevírá úžasný malý svět rostlin, zvířat a lidí.

V listoví sedí osm zpěvných ptáků, kteří jsou namalováni velice realisticky. Můžeme tak obdivovat vlevo nahoře s otevřeným zobáčkem zobrazenou sýkoru koňadru. Je možné identifikovat i ostatní ptáčky. Vpravo nahoře sedí hýl, pod ním pozvedá svá křídla bramborníček; pod ním vidíme uprostřed strany pravděpodobně dudka chocholatého a vpravo od něj čejku obecnou. Pod nimi blízko pravého dolního rohu se choulí stehlík obecný a čížek lesní, jenž si čistí peří. Naproti v levém dolním rohu pak sedí pěnkava obecná. Ptačí vyobrazení jsou bezprostředními studiemi podle přírody. Jedna věc ale překvapí: ledňáček, který je jedním z nejčastějších Václavových symbolů, na titulním listu chybí.

Úponky zaplňují také další zástupci zvířecího světa. Vlevo dole v rohu černý medvěd, vpravo dole dvě opičky, z nichž jedna chce pravděpodobně udělat kotrmelec a druhá si nazouvá botu. Vpravo nad tím je na okraji šedá sova a nad ní v šlahounech blízko sebe liška, pes a kočka. Vpravo pak je možno rozeznat kresbu další sovy, která ale nebyla nakonec namalována. Tato zvířata ztělesňují různé fyzické vlastnosti člověka.

V úponcích najdeme celkem devět lidských postav: v kládě, která má tvar písmene W, sedí chycený muž, kterým je bezpochyby samotný římský a český král Václav IV., který je oblečen do kabátce v říšských barvách se zlatě vyšívanými okřídlenými písmeny W a E, nohy mu kryjí nohavice, každá v jiné barvě. Panovník, jenž postrádá panovnické insignie, je obklopen celkem šesti lazebnicemi, po třech vlevo i vpravo. Jedna z nich, po králově pravici je dokonce nahá a její tělo je jen částečně zahaleno modrou točenicí, kterou má uvázanou nad pasem. Levou rukou pak provokativně ukazuje králi, jenž se dívá jejím směrem, své levé ňadro. Nesmíme za tím hledat ale nic erotického, naopak je tato lazebnice ztělesněním Milosrdenství. Lazebnice na levém okraji, jež je namalována výše než všechny zbývající, má rovněž modrou točenici kolem pasu a na bílé košilce stejně jako panovník vyšitá okřídlená písmena W a E, tentokrát v modré barvě. Je možné, že se jedná o vyobrazení samotné královny.

Zcela nahoře vlevo se protahuje divý muž, dole vpravo se pak krčí mnich. Divý muž je štítonošem českého krále, nese štít s českým erbem. Kolem hlavy má modrou a kolem pasu zelenou točenici. V ruce drží kopí s praporcem, na němž se opakuje znamení štítu.

Nahoře uprostřed je zobrazen říšský znak: ve zlatém poli černá jednohlavá orlice. Na helmu leží na modré točenici zlatá císařská koruna s křížkem na přední straně a s druhým na vrcholu kamar. V koruně je vsunuta bílá, drahými kameny pošitá mitra, z níž v zátylku visí dolů dva rovněž bílé, kameny pošité pruhy. Mezi korunou a mitrou spočívá černé, zlatými lipovými listy zdobené křídlo. Říšská orlice v erbu a české „křídlo“ v klenotu zřejmě symbolizují nárok na sjednocení Říše a Čech pod vládou Václava IV. Erb je spojen dlouhou tyčí s miniaturou Krista a s dole zobrazeným Václavem. Zdá se, že toto propojení dává najevo, že tento kodex patří králi Václavovi a že jeho panovnický nárok na Čechy a Říši je v souladu s Božím přikázáním.

Luxusní manuskript Zlaté buly vznikl nejpravděpodobněji z toho důvodu, aby Václav IV. dal jasně najevo, že i po svém sesazení z říšského trůnu, k němuž došlo v roce 1400, si stále činí nárok nejen na korunu římského krále, ale také na tu císařskou.

Jednotlivé miniatury Zlaté buly jsou krásné a svým obsahem ilustrují vybrané kapitoly zákoníku, i když jsou občas v rozporu s textem. Najdeme na nich hned několikrát vyobrazené kurfiřty, volitele římského panovníka, mezi nimiž získal právě na základě Zlaté buly výjimečné postavení český král.

Některé iluminace rukopisu jsou též zajímavé z hlediska panovnické ikonografie. Jen u jedné miniatury máme jistotu, že se jedná o zobrazení krále Václava IV. Jedná se o zcela poslední miniaturu na foliu 53r, kde máme před sebou dvě svorně vedle sebe sedící postavy. Vlevo sedí starší muž s císařskou korunou na hlavě, v levé ruce drží říšské jablko, pravou se poučným gestem obrací na mladšího muže. Mladší muž má na hlavě „pouze“ královskou korunu, v pravici drží královské jablko, levačkou pak komunikuje se svým spolusedícím. Mladým panovníkem je Václav IV., císařem pak jeho otec Karel IV. Ve 2. polovině 17. století byla k miniatuře připsána poznámka: Imperator Carolus IV cum filio Wenceslao Rege Romanorum.

A jaké byly osudy manuskriptu po smrti Václava IV. v srpnu 1419? Rukopisu se zmocnil jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský. Po jeho skonu na konci roku 1437 se dostal kodex do rukou Habsburků. V roce 1441 byl jeho majitelem římský král a pozdější císař Fridrich III., o čemž svědčí jeho deviza „a. e. i. o. u.“, která zdobí vazbu rukopisu. Po Fridrichově smrti v roce 1493 přešel kodex společně s dvorní knihovnou na Maxmiliána I., který převezl Zlatou bulu s dalšími knihami do Innsbrucku. V 16. století pak patrně patřila ke knihám, jež arcivévoda Ferdinand Tyrolský (1564-1595) převezl z innsbruckého hradu do své rezidence Ambras. V roce 1665 se po vymření tyrolské linie Habsburků dostal rukopis do Vídně. Ve stejném století ale putoval kodex do Frankfurtu, kde vyšla v roce 1697 pod názvem „Copia Manuscripti Aureae Bullae Caroli IV. Rom. Imp. quod in Augustissima Bibliotheca Caesarea Vindobonensi invenitur, atque anno Christ. 1400 jusso Wenceslai Imp. confectum, multisque imaginibus pulcherrime pictis et inauratis exornatum, hic iisdem figuris affabre aeri incisis exhibetur“ edice první části rukopisu se samotnou Zlatou bulou. Roku 1697 byl kodex převezen zpět do Vídně. Před rokem 1864 obdržel dodnes platnou signaturu. Se zánikem monarchie a přeměnou Dvorní knihovny na Národní knihovnu v roce 1922 (od roku 1945 Rakouská národní knihovna) se dostala Zlatá bula do vlastnictví Rakouské republiky.

Luxusní rukopis, který byl výrazem nejen nároku na korunu římského krále, ale také na tu císařskou, je jedním z mála manuskriptů, které se dochovaly z Václavovy skvostné knihovny. O jeho mimořádnosti svědčí mimo jiné i fakt, že byl v roce 2013 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

V roce 1977 vydalo rakouské vydavatelství ADEVA originálu věrné faksimile, které se velice rychle vyprodalo. Často jej můžeme vidět na výstavách, protože originál se vůbec nepůjčuje. K dispozici je dnes i zmenšená reprodukce celého rukopisu s komentářem, která vyšla v roce 2002 jako jedenáctý svazek řady Glanzlichter der Buchkunst (ADEVA).

 

Marek Zágora

 

Foto Faksimile ADEVA.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru