Německo: Výročí největšího z minnesängrů Walthera von der Vogelweide

V roce 2010 se připomíná dvojí výročí jednoho z největších lyrických básníků a minnesängrů přelomu 12. a 13. století a středověku vůbec. Právě letos totiž uplynulo 840 let od narození a 780 od smrti Walthera von der Vogelweide (kolem 1170-kolem 1230).

Vše, co víme o životě tohoto výjimečného básníka, lze vyčíst pouze z kusých poznámek v jeho básních a písních. Z útržkovitých informací se soudí, že pocházel z Horních Rakous nebo Jižních Tyrol. Pojem Vogelweide v jeho jméně označuje louku, kde hnízdili a odpočívali tažní ptáci, ve středověku to bylo ale i synonymum pro tuláky.

Svou uměleckou dráhu započal kolem roku 1190 ve Vídni na dvoře babenberského vévody Leopolda V., u něhož tehdy působil jako dvorský básník Reinmar (der Alte) von Hagenau (zemřel někdy mezi 1205-1210), který Walthera významně ovlivnil. Jeho smrt ve svých básních později velice oplakával.

Již v roce 1198 po smrti Leopoldova syna Friedricha a po nástupu Friedrichova bratra Leopolda VI. Vídeň opustil a začal putovat od dvora ke dvoru a skládal básně za ubytování a stravu. Nějaký čas strávil na dvoře lantkraběte Heřmana I. Durynského a pak tři roky u dvora markraběte Dětřicha Míšenského.

Po roce 1197 se angažoval ve sporu o římskou korunu, dal se na stranu Filipa Švábského, po jeho násilné smrti roku 1208 pak na stranu jeho protivníka, Oty IV. Brunšvického. Nakonec se po roce 1212 dal hlavně z „ekonomických" důvodů na stranu Fridricha II. Sicilského a tak přešel natrvalo na stranu Štaufů. Od Fridricha II. kolem roku 1220 obdržel malé léno ve Francích. Získal tak konečně domov, po němž již dlouho toužil. Kolem roku 1230 zemřel a pohřben byl pravděpodobně ve Würzburgu, kde se nachází i jeho novodobý náhrobek (vznikl v první polovině 20. století). (obr. 3)

Do současnosti se o něm přesto dochovala i jedna písemná zmínka. V cestovních výdajích pasovského biskupa Wolfgera je u dne 12. listopadu 1203 zmínka, že Walther von der Vogelweide obdržel pět zlatých na zakoupení kožešinového pláště (Walthero cantori de Vogelweide pro pellicio v solidos longos). (obr. 4) Básník patřil pravděpodobně do nejbližšího okruhu biskupovy družiny, což vypovídá částečně i o jeho sociálním postavení.

Waltherovo dílo je velice rozsáhlé. Dochovalo se 90 milostných písní, 150 průpovědí a jeden náboženský lejch. Ve své tvorbě se věnoval lásce, morálce náboženství a politice.

Ve středověku vznikla i dvě známá Waltherova vyobrazení, která se vztahují asi k jeho nejznámější básni „Ich saz ûf eime steine". Starší nalezneme v tzv. Stuttgartském zpěvníku (Weingartner Liederhandschrift), který vznikl kolem roku 1301. (obr. 1) Druhé Waltherovo vyobrazení je pak v Codexu Manesse, který vznikl mezi roky 1310-1340. (obr. 2) Na obou sedí zamyšlený básník na kameni či skále, hlavu má položenou v dlani a ruku opřenou o koleno. Přesně, jak je tomu ve výše zmíněné básni.

　

Ukázky z díla v překladu Marka Zágory:

1. ukázka:

Ich saz ûf eime steine

Já seděl na kameni,

měl nohu přes nohu,

loktem o ně opřen,

držel jsem v dlani

bradu a líc.

Tak přemýšlel jsem,

jak člověk na světě má žít.

Nevěděl jsem si rady,

jak získat věci tři,

a žádnou z nich neztratit.

Dvě jsou čest a dobro světa,

obě si často škodí,

třetí je milost boží,

která září nad oběma.

Rád bych měl všechny najednou,

ale bohužel není možné,

aby světské dobro a čest

a k tomu milost boží

společně byly v jednom srdci.

Stezky a cesty jsou jim zataraseny,

zrada číhá v záloze,

násilí vládne ulicím,

mír a právo jsou smrtelně zraněné.

Dokud se ty dvě neuzdraví, třetí nenajde ochranu ni bezpečí.

　

2. ukázka:

Diu krône ist elter danne der künec Philippes sî

Koruna je starší než král Filip!

Všichni můžete vidět zázrak v tom,

že mu ji kovář přesto přesně napasoval.

Jeho císařská hlava se k ní hodí tak dobře,

že nikdo je nesmí kvůli práv rozdělit.

Jeden druhému nedělá ostudu.

Zářivě se na sebe usmívají,

drahokam a mladý laskavý muž.

Tím pohledem se knížata těší.

Kdo ještě neví, kdo je král,

nechť se podívá, nad čí hlavou teď sirotek stojí.

Tento kámen je všech knížat vůdčí hvězdou.

(báseň vznikla v době, kdy byl Walther straníkem Filipa Švábského)

　

3. ukázka:

Dêswâr, Reimâr, dû riuwes mich

Je to tak, Reinmare, truchlím pro Tebe

více než Ty po mně,

kdybys žil a já mrtvý byl.

Chci Ti upřímně říct,

že už nechci tolik naříkat!

Lituji ztráty umění Tvého!

Ty jsi mohl činit svět šťastnějším,

kdyby ses věnoval správným věcem.

Chybí mi tvůj krásný jazyk a sladký zpěv,

jenž byl teď umlčen.

Nemohl jsi počkat ještě chvíli!

Tak dělal jsem Ti společníka: můj zpěv nebude trvat víc!

Ať se dobře daří duši Tvé a díky za Tvé básně.

(autor oplakává smrt Reinmara von Hagenau)

 

4. ukázka:

Saget mir ieman, waz ist minne?

Poví mi někdo, co je to láska?

Něco málo o ní vím, však chtěl bych víc.

Ten, kdo zná ji líp než já,

nechť zpraví mě, proč bolí tak.

Láska je láska, když dělá dobře;

když bolí, neprávem se zve láskou,

pak ale nevím, jak označit ji mám.

Když budu schopen poradit,

co láska jest, pak zvolám « ano ».

Láska je radostí dvou srdcí,

jež se o ní rovným dílem dělí.

Když ale tomu tak není,

samotné srdce ji uchopit nemůže.

Ach, má Paní, chcete mi přece pomoci!

Paní, sám nosím tíhu jedné části.

Chcete mi pomoci? Pak žádám pomoc hned.

Neznamenám-li pro Vás nic,

pak řekněte přímo, já skončím o Vás boj

a budu opět volným.

Však jedno, Paní, vězte jistě, že

nikdo Vás nebude opěvovat krásněji a čistě.

Což může má paní nechat sladké zhořknout?

Mohl bych ji bavit, když působí mi žal?

Mám si ji nadále velebit,

když ona mě ponižuje a haní?

To musel bych být zraku zbavený!

Ach, co to plácám, já hluchý slepec?!

Kdo ovládán je láskou, jak ten by mohl vidět!

　

5. ukázka:

Herzeliebez frowelîn

Milovaná dívko,

nechť Tě Bůh ochraňuje dnes a stále!

Kdybych mohl lépe vyjádřit, co

o Tobě si myslím; jak rád bych tak učinil.

Co mám Ti ještě povědět?

Nikdo nemiluje Tě víc než já! To též

mě velmi trápí.

Lidé mi vytýkají, že

svou píseň věnuji „nízkému".

Nemohou pochopit, co

je opravdová láska, a proto jsou zakletí!

Nikdy se nezmocní skutečná láska těch,

kteří „milují" jen kvůli bohatství a krásné tváři.

Krása se často pojí s mrzutostmi:

proto nikdo slepě netouží jen po vnější kráse.

Láska dělá srdci lépe,

krása ji pak následuje.

Láska sama činí ženy krásnými:

krása není tak schopná, ta nikdy nečiní

hodnou lásky.

Já snáším jejich výčitky, jak snášel jsem

i snášet budu nadále.

Jsi krásná a to stačí!

Co mi může být o tom ještě řečeno?

Říkejte si, co chcete. Mám Tě rád

a Tvůj skleněný prstýnek je pro mě víc než

zlato královen.

Jsi-li věrná a stálá,

pak nemusím mít strach,

že bys mi úmyslně

způsobila srdce bol.

Chybí-li Ti ale obojí,

pak nikdy více nemáš býti mou.

Běda, kdyby se tak přesto stalo!

　

6. ukázka:

Ich hân mîn lêhen, al die werlt, ich hân mîn lêhen

Mám svůj statek, celý světe, mám svůj statek!

Už nemusí se prsty mé bát únoru,

už nebudu žebrat u lakomých pánů.

Vznešený král, laskavý král mě zaopatřil,

tak v létě mám chládek a v zimě teplo.

Sousedi si mě teď více váží,

už se na mě nedívají jako na strašáka.

Byl jsem příliš dlouho bez svého zavinění chudým,

plný hořkých slov, až dech můj zapáchal.

To napravil král a také můj zpěv.

(reakce básníka na to, že získal malé léno od Fridricha II.)

　

Poznámka překladatele: Básně nejsou přeloženy a přebásněny ve verších, protože by byla ztracena jejich autentická hodnota a výpověď.

Marek Zágora

 

Digitalizovaný rukopis Weingartner Liederhandschrift naleznete na:

http://digital.wlb-stuttgart.de/digitale-sammlungen/titeldaten/?no_cache=1&IDDOC=1000703

Codex Manesse pak na:

http://diglit.ub.uni-heidelberg.de/diglit/cpg848/