Neues Schloss Herrenchiemsee: Götterdämmerung - König Ludwig II. und seine Zeit; Bavorsko sní svůj sen o pohádkovém králi, který si přál renesanci středověku

Ludvík II. Bavorský (1845 - 1886) neměl moc rád války a nezajímala ho ani vysoká politika, ale zbožňoval hudbu, literaturu, malířství a architekturu. V druhé polovině 19. století snil svůj sen o vzkříšení dávné slávy německého středověku, kdy žili hrdinové jako Parsifal, hledal se Svatý grál a na dvorech mocných vládců se setkávali nejslavnější pěvci a básníci. Ludvík II. chtěl toto všechno obnovit, přál si opravdovou renesanci středověku.

Jako velký mecenáš umění byl ovlivněn hudbou Richarda Wagnera, který se stal jeho dvorním skladatelem, jako stavebník uskutečnil svoji vizi o romantickém hradu při budování zámku Neuschwanstein. Tato perla evropské pseudo-historické architektury bývá někdy považována za kýč, ale je to upřímný pokus o návrat do středověku, jen tu chybí mystika, jakou mají opravdové románské a gotické hrady 12. a 13. století.

O velkolepých stavebních záměrech krále svědčí i další zámecké objekty jako je komorní sídlo Linderhof nebo monumentální rezidence Herrenchiemsee - přezdívaná bavorské Versailles.

Ludvík II. Bavorský se současníkům jevil jako výstřední podivín. Do ložnice na zámku Neuschwanstein se v červnu 1886 dostavila státní komise, která ho uznala za nesvéprávného, aby byl legitimně sesazen z trůnu. Kdo ale opravdu byl bavorský král Ludvík II.? Tomuto tématu je letos věnována bavorská zemská výstava nazvaná Götterdämmerung - König Ludwig II. und seine Zeit (Soumrak Bohů - Král Ludvík II. a jeho doba) na zámku Herrenchiemsee.

Výstava je součástí většího projektu tzv. Modrého roku. Tmavě modrá byla totiž jeho nejoblíbenější barva a nachází se v interiérech jeho zámků, především v ložnicích. Hlavním partnerem je Bavorská správa zámků (Bayerische Schlösserverwaltung), která se v současné době stará o Ludvíkova bývalá velkolepá sídla.

Jako zvláštní bonus Modrého roku je třeba veřejnosti poprvé zpřístupněn Královský domek v Linderhofu. Zde se koná i speciální výstava „Od Lynder-Hofu k zámku" (od 10. 6. do 16. 10. 2011), mj. tu diváci najdou královskou „plánovací" kancelář, která fungovala při výstavbě zámků krále Ludvíka II.

PhDr. Peter Kováč

Výstava Götterdämmerung - König Ludwig II. und seine Zeit, Bayerische Landesausstellung 2011, 14. 5 - 16. 10. 2011, Neues Schloss Herrenchiemsee, denně 9.00 - 18.00, plné vstupné 9,5 euro.

Katalog k výstavě:

Katalog tvoří vlastní vědecký katalog a kniha esejů, kde jsou především historické a kulturně-historické články; obrazová část je soustředěna především na dokumentaci výstavních exponátů a nikoliv na zámeckou architekturu. Exponáty tu jsou představeny v širokém spektru od dobové módy až po stavební výkresy k Ludvíkovým zámkům; cenná je kolekce dobových fotografií dokumentujících život bavorského krále.

Götterdämmerung. König Ludwig II. von Bayern. Katalog, 296 s., 250 obr.; Götterdämmerung. König Ludwig II. von Bayern. Aufsätze (ed. Peter Wolf, Evamaria Brockhoff, Margot Hamm und Barbara Kink) 272 s., 60 obr. Obě publikace vydalo nakladatelství Primusverlag, oba díly tj. Katalog a Aufsatzband:stojí na výstavě 39,90 euro, v knihkupectvích 49,40 euro.

Primusverlag - informace o katalogu:

http://www.primusverlag.de/titel.php?artikel_id=129042355721&PHPSESSID=80dbae81e42bce7f33d743f3db7a1e3d

Internet k výstavě:

http://www.bavorsko.eu/cz/modry-rok-v-bavorskych-kralovskych-zamcich.html

K výstavě:

http://www.hdbg.de/ludwig/index.php

Zámky Ludvíka II.:

http://www.herren-chiemsee.de/

http://www.schlosslinderhof.de/

http://www.neuschwanstein.de/

Ludvík II. Bavorský česky!

Českou knihu o bavorském králi loni vydalo nakladatelství Ikar pod názvem Ludvík II. Bavorský. Autorem textu je Franz Herre, německý historik a novinář, který publikoval řadu knih o dějinách Rakouska a Německa. Německý originál Ludwig II. von Bayern přeložila do češtiny Emílie Harantová; 368 stran, doporučená cena 299 korun.

Internet:

http://www.kosmas.cz/knihy/156975/ludvik-ii-bavorsky/

Příběh pohádkového krále

Bavorský král Ludvík II. byl v mládí velmi krásný muž. Měl lehce vystupující klíční kosti, černé kudrnaté vlasy a vynikal svou 191 centimetrů vysokou postavou. Byl ale také plachý a uzavřený. Přezdívali mu Märchenkönig (pohádkový král). Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že jeho konec zahalí stín vraždy a jeho duševním stavem se budou zabývat psychiatři ještě v 21. století.

Ludvík (1845-1886) byl jedním z posledních vládnoucích příslušníků rodu Wittelsbachů. Narodil se 25. srpna 1845 půl hodiny po půlnoci v mnichovském sídle své rodiny matce Marii, dceři pruského prince Fridricha Viléma Karla, a otci, korunnímu princi Maxovi.

Wittelsbachové nebyli zdravý rod. Otec Maxe Pius byl slabomyslný a skončil v naprosté izolaci (duševní poruchou krále se zabýval psychiatr Jaroslav Vacek v knize Velké psychiatrické případy, Paseka, 2001). Nikdo v roce 1845 nemohl ovšem tušit, jak rodinné prokletí poznamená Ludvíka a jeho o tři roky mladšího bratra Ottu. Zatím všechno probíhalo normálně.

V roce 1848 se stal Maxmilián bavorským králem - tehdy bylo Ludvíkovi dva a půl roku a už byl následníkem trůnu. Chlapec zdravím neoplýval. Postihovaly jej nejrůznější choroby, v šesti měsících onemocněl jakousi horečnatou nemocí tak, že už se s ním matka i otec loučili.

Ludvík s bratrem trpěli přísnou vojenskou výchovou, za každý prohřešek následoval tvrdý trest. Chlapci byli vedeni ke skromnosti - prý dostávali i málo jídla. Ludvíka učili domácí profesoři, ale přesto se jim nepodařilo nic víc, než vštípit mu základy řečtiny a latiny. Francouzsky sice také uměl, ale ne příliš dobře. Byl však velmi sečtělý, chodil do divadel a měl až přehnaný zájem o historii.

Bratra měl rád, ale zacházel s ním prazvláštně. Jednou v létě v Berchtesgadenu přinutil dvanáctiletý Ludvík Ottu, aby si s ním hrál na popravu - svázal ho a dřevěným mečem jej tloukl do hlavy.

V devatenácti letech se mu život změnil. Desátého března roku 1864 zemřel ve třiapadesáti letech Maxmilián II. na otravu krve při růži a den nato byl Ludvík, ani ne devatenáctiletý, korunován. Po korunovaci se vrhl do práce - udílel audience, pročítal dokumenty i denní tisk, projížděl se v ulicích Mnichova. Lidé ho obdivovali jako panovníka „oslňujícího krásou svého mládí". Našli se ale i skeptici, kteří upozorňovali na mladíkovu plachost a zasmušilost.

Pruský kancléř Otto von Bismarck si při návštěvě Mnichova v roce 1863 o Ludvíkovi poznamenal: „Nabyl jsem dojmu, že byl myšlenkami úplně jinde než u stolu. Bylo zřejmé, že jej všechno nudí. Jeho popíjení přesahovalo obvyklou míru."

Ludvík býval také často náladový a nedůvěřivý. O to více překvapily veřejnost události z roku 1864. Tehdy 4. května přijal Ludvík ve svém sídle jednapadesátiletého hudebního skladatele Richarda Wagnera. Miloval ho už od mládí a konečně se s ním setkal osobně. Pro něj to ovšem nebyla šťastná návštěva.

Wagner, který měl pověst republikána a revolucionáře, byl zrovna na mizině a překvapilo ho, že mu Ludvík nabídl štědré pohostinství. Za 17 měsíců, kdy skladatel pobýval v Bavorsku, připravil Ludvíka asi o 100 tisíc zlatých. Dostal od krále byt, měsíční plat až 10 tisíc zlatých a Ludvík počítal s tím, že založí hudební školu pouze pro zpěváky, kteří budou vystupovat ve Wagnerových operách. V plánech ho ale brzdila Wagnerova chamtivost. Chtěl stále víc a královo okolí ho mělo plné zuby.

Navíc tak extatické přátelství vyvolalo spekulace, zda Ludvík není homosexuál. Vrcholem bylo, že se hamižný skladatel hnal do politiky. Radil dokonce králi, aby rozpustil armádu a nahradil ji milicí. Všechny významné osobnosti se postavily proti Wagnerovi. Rozzuřený skladatel nakonec odjel v prosinci 1865 do Švýcar. Ludvík byl tak zdrcený, že se „chtěl vzdát trůnu, protože není po duševní stránce zcela zdráv. Odjel by do Švýcarska a žil tam". Později vztah začal postupně odumírat. Ludvík se ovšem začal měnit a ztrácel svoji krásu.

„Jeho dřívější půvab je tentam. Přišel o přední zuby a je nápadně bledý," napsal pruský princ Fridrich Vilém o Ludvíkovi. Zuby mu začaly vypadávat už ve dvaceti, protože nezřízeně miloval sladkosti. Kvůli tomu drmolil a někdy mu vůbec nebylo rozumět. Páchlo mu z úst a tloustl. Přejídal se a neustále pil šampaňské. Pohled na něj při jídle byl strašlivý - mlaskal a zůstávaly pod ním hromady drobků.

Lidé se také pozastavovali nad jeho vztahem k ženám. Ty ho sice zpočátku obletovaly, ale on zájem jen předstíral. Jeho jedinou přítelkyní, ovšem platonickou, byla rakouská císařovna Alžběta, zvaná Sissi, jeho sestřenice. Byla stejně nekonvenční jako on. A právě s její nejmladší sestrou, hezkou Sofií, se Ludvík II. roku 1867 zasnoubil. Byl to vztah bez jakékoli smyslnosti.

Ludvík se smyslnosti bál, sám se nazýval „panickým králem". Snoubenci oba milovali Wagnera a to je spojovalo. Ludvík ale neustále odkládal sňatek, i když už byla hotová skvostná svatební ekvipáž. Sofiin otec, vévoda Max, dal ženichovi ultimátum - a Ludvík 7. října 1867 zasnoubení zrušil. Bustu své krásné nevěsty vyhodil z okna. To rozčílilo i jeho přítelkyni Alžbětu.

Od té doby se Ludvík stýkal jen s muži. Oblíbil si svého sekretáře Friedricha von Zieglera, nabídl mu tykání a posílal mu milostné dopisy. Zieglera královo dvoření tak rozrušilo, že ze svého místa odešel ze zdravotních důvodů.

Těžko ho zvládal i další mladý a hezký státní návladní, krátce ženatý Anton von Hirschberg. Odmítal královy nákladné dary a nakonec přijal pouze jezdeckého koně. Jejich vztah skončil poté, kdy jej Ludvík pozval na večeři ve dvou a opatrný Hirschberg se nechal slyšet, že by mu nevadilo, kdyby společně s nimi jedli i královi pobočníci.

Ani další vztahy nebyly uspokojivé. Jedním z posledních oblíbenců byl mladý herec Joseph Kainz, známý svým krásným hlasem. S ním si Ludvík vyjel dokonce do Švýcar, ale nakonec se s ním rozešel.

Je dodnes otázkou, zda byl král homosexuální, či prostě asexuální. Jeho vztahy byly pouze platonické a romantické. A po třicítce ustaly docela. Své zklamání si vybíjel v horečném stavění. Postavil hrad Neuschwanstein, v hornobavorském údolí Graswangtalu dal přestavět středověké sídlo Linderhof na zámek a vedle něj vybudoval poustevnu a maurský pavilón. Stavbami uskutečňoval své od reality odtržené představy. Jeho povaha se zhoršovala. Kopal sloužící do zadku

U Ludvíka se rozvíjel neurotický stav - pokud se už nemohl vyhnout hostinám, opil se před akcí šampaňským a jeho místo u stolu zakryli květinami, aby nebyl vidět. S rodinou se nestýkal - jeho bratr Otto trpěl zřejmě schizofrenií a byl internován na zámku Fürstenried.

S lety u Ludvíka narůstal nekritický vztah k Bourbonům - obdivoval zejména Ludvíka XIV. Ze svých sídel vycházel už jen v noci, často i se služebnictvem, oblečený do historických kostýmů z doby Krále slunce. Pohled na něj byl děsivý - prapodivně pajdal, protože měl tříselnou kýlu a nosil kýlní pas, a v historickém kostýmu pozvedal nohy až do výše kolen.

Jeho rozmary nejvíc trpělo služebnictvo. Za sebemenší poklesek nařizoval arest nebo hladovku, kopal sloužící do zadku, fackoval je a jednou plivl ve vzteku podkonímu do obličeje. Jindy nařídil svému lokaji Mayrovi, že musí nosit na obličeji černou masku, „protože má zločineckou tvář".

Neomezil se jen na své podřízené. Když ho popudil ministr financí, chtěl ho „vyvézt" do Afriky. Ludvíkovo chování zřejmě vyhrocovaly i morfium a chloralhydráty, kterými zaháněl bolest hlavy a zubů. Navíc měl strach z dluhů. Od kdekoho si půjčoval a vše vyvrcholilo, když nařídil svým podřízeným, aby vylupovali banky v Paříži a Stuttgartu a vyslal své mládence do Roth -schildovy banky ve Frankfurtu.

Ti si pár dní užívali a přijeli s prázdnou. Tehdy musela zasáhnout druhá nejvyšší osoba ve státě - premiér Johann von Lutz.

Premiér uvažoval o tom, kým šíleného krále nahradit. A nalezl - Ludvíkova strýce Luitpolda. Spolu s ním se rozhodli zbavit krále svéprávnosti. Za tím účelem vybídl Lutz známého psychiatra Bernarda Aloyse von Guddena, aby vypracoval po -sudek na králův duševní stav. Gudden tak učinil, ovšem aniž by Ludvíka osobně prohlédl. Prohlásil, že král trpí paranoiou. A 9. června 1886 zbavil soud krále svéprávnosti a ustavil mu dva opatrovníky.

Odpoledne se pak vydala zvláštní komise za králem na Neuschwanstein. Ten však spadal pod město Füssen, kde nikdo nebyl o věci informován. A tak Ludvík II. za pomoci žandarmů z Füssenu komisi dovnitř nepustil. Později nechal členy komise předvést a část z nich vsadil do věže. Uvažoval tehdy o sebevraždě. Psychiatr Gudden nakonec krále seznámil se situací a odcestoval s ním 12. června na hrad Berg, kde měl být král izolován.

A den nato došlo k záhadné tragédii. Král v poledne vydatně pojedl, vypil pět sklenic vína a dvě sklenky araku a vyzval Guddena k večerní procházce. Ve čtvrt na sedm se oba vydali ke Starnberskému jezeru pod zámkem a vše ostatní zahalilo tajemství. V osm začala po obou sháňka.

Žandarmové se vypravili k jezeru a až v jedenáct v noci nalezli mrtvoly obou hledaných. Král ležel v jezeře obličejem dolů jen v košili a Guddena našli blíže u břehu se škrábanci, s modřinou na oku a se známkami škrcení na krku.

Vyskytlo se několik fám - král spáchal sebevraždu a Gudden ho chtěl zachránit, nebo to byla vražda, či dokonce spiknutí. Nejpravděpodobnější je, že král psychiatra zavraždil a sám se utopil, když chtěl přeplavat jezero. O konci krále Ludvíka se dodnes hojně diskutuje a jeho portréty na suvenýrech a pohlednicích si může koupit v Bavorsku i současný návštěvník.

PhDr. Lenka Bobíková