New York a Paříž: Amerika a Francie soupeří o nejlepší prezentaci sbírek islámského umění

Dvě největší muzea světa se v poslední době utkala v tom, jak má vypadat nejmodernější expozice islámského umění. Jako první ji před dvěma roky představilo Metropolitní muzeum v New Yorku, v závěru loňského roku se přidal i pařížský Louvre. Obě instituce se chlubí, že mají jedny z nejkvalitnějších sbírek na světě. Američané v jejich prezentaci zaujmou doslovnou ilustrativností, Francouzi naopak estetickým šarmem.

Návštěva obou expozic je zázrakem pro milovníky dekorativního umění. Muslimští řemeslníci povětšině (ale ne vždy!) dodržovali zákaz vyobrazení lidské figury, takže svůj um věnovali ornamentům. Komponovali geometrické tvary s citem pro kosmickou harmonii, což znamená, že se snažili spojit umění jako estetiku a matematiku jako vědu.

Pokud chtěli divákům sdělit nějakou myšlenku, pak do arabesek vkomponovali citáty z koránu nebo z básnické tvorby. Místnosti Alhambry ve španělské Granadě jsou pokryty verši, které oslavují sultána i nádheru architektury a zahrad proslulého paláce.

A jak toto úžasné dědictví zhodnotili kurátoři obou muzeí?

Metropolitní muzeum v centru New Yorku vlastní 12 tisíc exponátů islámského umění a ve stále expozici divákům nabízí 1200 nejhodnotnějších ukázek. Vernisáž nové expozice se konala 11. listopadu 2011. Patnáct rozlehlých sálů představuje kulturu islámské civilizace v průběhu třinácti století, v geografickém rozpětí od Španělska až po Indii. Expozice nás přímo vtahuje do prostředí arabských měst, mešit a paláců.

Fascinující je třeba kopie jedné z místností Alhambry (obr. 2) nebo přijímací pokoj v luxusním domě v syrském Damašku z roku 1707 (obr. 6). Zaujme i instalace arabských koberců (obr. 7), kde máme představu, že jsme se ocitli v paláci z pohádek Tisíce a jedné noci.

Vše zapadá do charakteru Metropolitního muzea, které se může pochlubit tím, že v jeho největších sálech si diváci prohlédnou opravdový egyptský chrám z doby Ptolemaiovců, asijskou meditační místnost, nádvoří španělského paláce nebo interiér vily architekta Franka Lloyda Wrighta.

Vrcholem této iluze minulosti jsou pak středověké kláštery, které byly kompletně koupeny v Evropě, rozřezány na kusy a znovu sestaveny v New Yorku - Metropolitní muzeum v nich má sbírku románského a gotického umění.

I v nové instalaci islámského umění šlo Američanům o doslovnou ilustraci muslimského prostředí. Divák má mít pocit, že vnímá cenná umělecká díla tam, kde kdysi vznikla. Dojem autentičnosti vyvolává i fakt, že v New Yorku na všem pracovali přizvaní arabští řemeslníci, aby i nové ornamenty z Alhambry působily autenticky.

Francouzi vše pojali jinak - jako moderní estetickou pastvu pro oči. Architekti - šedesátiletý Rudy Ricciotti, původem z Alžíru, a držitel francouzské Národní ceny za architekturu, a sedmasedmdesátiletý italský architekt Mario Bellini - zastřešili jeden z bývalých otevřených dvorů Louvru a vytvořili zcela nové výstavní prostory o ploše 2800 čtverečních metrů. Nad vším se vznáší jakási obrovská plachta (obr. 3), což připomene stan kočovníků. Ale jen náznakově. Francouzům na rozdíl od Američanů o žádnou iluzi nešlo.

Expozice islámského umění v Louvre, která se otevřela v září 2012, má dvě patra, celkem tři tisíce exponátů (Paříž vlastní 18 tisíc děl islámského umění) v časovém rozpětí od 7. do 19. století a z evropského i asijského teritoria, kam islám v historii zasáhl.

Podzemí je věnováno kobercům a mozaikám (obr. 9). Diváci se na ně mohou dívat z výšky, ale současně si jednotlivé exponáty prohlédnout i z bezprostřední blízkosti. Velký důraz je kladen na didaktičnost. K některým exponátům jsou na televizních obrazovkách vysílány pořady o tom, jak se dělá koberec nebo jak řemeslníci připravují tepané nádoby.

Henri Loyrette, ředitel muzea, koncem roku informoval novináře, že Louvre v roce 2012 navštívilo 10 miliónů návštěvníků, což je absolutní rekord, a že největší zájem měli hosté kromě Leonardovy Mony Lisy právě o nejnovější expozici islámského umění.

Není to náhoda. Kouzlu islámského umění podléhala západní civilizace už od doby středověku. Kvůli křížovým výpravám máme pocit, že mezi křesťany a muslimy panovala naprostá nesmiřitelnost. To ale neplatí v umění. Rytíři ze západní Evropy byli na Blízkém východě přímo okouzleni arabskými koberci i nádherně zdobenými předměty užitého umění.

Americký historik umění Meyer Schapiro třeba zjistil, že ve francouzských klášterech 11. a 12. století se v rámci dekorace sloupů objevují velmi často islámské ornamenty.

Historickou kuriozitou je třeba korunovační plášť císařů (i náš Karel IV. ho oblékal; obr. 4), který je dnes vystaven v pokladnici Hofburgu ve Vídni. Vyrobili ho muslimští řemeslníci v Palermu ve 12. století a vetkali do něj typicky arabské motivy, jako je palma života nebo dva lvi, kteří utočí na velbloudy. Součástí rekvizit pro korunovace se plášť stal díky císaři Fridrichovi II., který byl i vládcem Sicílie.

Nedávno se zjistilo, že islámské umění obdivoval i malíř Giotto, praotec italské renesance. Pro florentský klášter Santa Marie Novella vytvořil obraz ukřižovaného Krista a sám kříž ozdobil imitací arabských nápisů oslavujících Alláha.

Malíř neuměl arabsky, citáty z Koránu prostě považoval za krásné a zajímavé ornamenty. A že se stal skutečně obdivovatelem zručnosti muslimských řemeslníků, o tom svědčí i velký závěs, který namaloval za tělem Krista, jenž do nejmenších podrobností reprodukuje arabský koberec, který kdysi vyrobila tkalcovská dílna v muslimském Španělsku.

Metropolitní muzeum i Louvre připravily nyní expozice, které jsou pro každého turistu luxusní možností, jak obdivovat nádheru islámského umění v 21. století. Z obou jsem měl povznášející pocit, jako bych se proletěl dějinami islámské civilizace na Aladinově kouzelném koberci.

PhDr. Peter Kováč