Olomouc: Výstava sochaře Jiřího Antonína Heinze (1698-1759), někdejšího tovaryše Matyáše Bernarda Brauna

Jedna z nejvýraznějších a nejoriginálnějších uměleckých osobností baroka na Moravě. Takové hodnocení si podle historiků umění zaslouží sochař Jiří Antonín Heinz (1698-1759), někdejší tovaryš Matyáše Bernarda Brauna. Muzeu umění v Olomouci se podařilo zapůjčit z moravských kostelů a exteriérů dvě desítky soch pro dosud nejrozsáhlejší Heinzovu výstavu, která byla zahájena 29. září v olomouckém Arcidiecézním muzeu a potrvá až do 19. února 2012.

OFICIÁLNÍ TISKOVÁ ZPRÁVA / OFFICIAL PRESS RELEASE:

Georg Anton Heinz (1698-1759)

Olomouc, Archdiocesan Museum, Picture Gallery (29 Sep - 31 Dec 2011): Another of the series of monographic exhibitions of the Olomouc Archdiocesan Museum will focus on the work of one of the most distinctive and original personalities of Moravian Baroque, the sculptor Georg Anton Heinz. As one of the few Baroque artists working in Moravia, Heinz, a native of Svitavy, came from the native environment. His life and work is closely linked with the three places - Uničov, Olomouc and Znojmo. The relatively large number of preserved works includes a series of outdoor sculptures and complex sculptural groups, as well as exquisite carvings and later also stucco decoration in church interiors. The selection on show of mainly Heinz's carvings documents the artistic originality and authenticity of this distinguished sculptor, whose best works are comparable with the works of the foremost sculptors of European Baroque.

Jiří Antonín Heinz (1698-1759)

Jako jeden z mála na Moravě působících barokních umělců vyšel Jiří Antonín Heinz z domácího prostředí. Na postupném utváření jeho uměleckého názoru měly podle kurátorky olomoucké výstavy Heleny Zápalkové vliv především tři zásadní podněty. „Za prvé ještě v rodných Svitavách, v dílně sochaře Jana Sturmera, získal základy kamenosochařského a řezbářského řemesla a osvojil si skulptivní přístup k uchopení sochařské hmoty.

Za druhé se mohl v průběhu své tovaryšské cesty v Dolních Rakousích seznámit prostřednictvím prací italského štukatéra Diega Francesca Carloneho s tvorbou volných plastik ve štuku a zprostředkovaně také s aktuálním stylem římského pozdního baroka," osvětlila Zápalková.

Třetí a podstatný inspirační zdroj Heinzova sochařského stylu pochází z doby po návratu na české území. „Jako tovaryš totiž pravděpodobně prošel dílnou jednoho z nejvýznamnějších českých barokních sochařů, Matyáše Bernarda Brauna. Tato zkušenost významně ovlivnila nejen jeho rukopis, ale také kompozice některých děl," upozornila historička umění.

Svými životními osudy je přitom Heinz neodmyslitelně spjat se třemi místy svého působení - Uničovem, Olomoucí a Znojmem, kde se také dochoval poměrně velký počet jeho děl. „Různorodý soubor zahrnuje řadu jak jednotlivých exteriérových soch i složitě komponovaných sousoší, tak náročné řezbářské a později také štukatérské realizace v chrámových interiérech," dodala Zápalková.

Dochované sochy jednoznačně dokládají, že Heinz patří k nejvýraznějším osobnostem umění baroka na Moravě. „Jeho sochařský projev ale nelze včlenit do určitého stylového rámce, i když se ve svém díle velmi osobitě vyrovnává se současnými dobovými trendy. Střídání i prolínání několika stylových proudů lze totiž nalézt nejen v časové rovině jeho osobního tvůrčího vývoje, či v závislosti na aktuálním slohovém stupni.

Důležitým formujícím prvkem ve vývoji jeho rukopisu se stává také odvaha experimentovat, která je mu vlastní až do samého závěru života," řekla kurátorka výstavy.Nevyloučila přitom těsnou souvislost mezi Heinzovým originálním rukopisem a jeho velmi problematickou osobností.

„Jeho umělecký výraz mohly do jisté míry ovlivnit tragické životní osudy, neboť pochoval nejen všechny tři své manželky, ale také své děti a na sklonku života vstoupil do znojemského dominikánského kláštera. A podíl na jeho expresivním rukopisu mohla mít i výbušná povaha," přiblížila Zápalková s tím, že například v roce 1734 byl Heinz při jednání městské rady v Uničově stižen blíže nepopsaným „pomatením mysli" a následně uvězněn na tři měsíce v městské šatlavě.

Heinzovy sochy jsou dodnes ve většině případů organickou součástí původních kostelních interiérů a exteriérů měst, obcí i volné krajiny a na výstavách věnovaných baroknímu umění na Moravě byly prezentovány jen ojediněle.

„Naše výstava, která představuje dvě desítky dřevořezeb pocházejících převážně z kostelních interiérů, dvě vzácně dochované kresby a prostřednictvím fotografií také výběr z prací vytvořených v kameni a ve štuku, je tedy dosud nejširším představením díla tohoto umělce veřejnosti," upozornila Zápalková.

Výstavu, která potrvá až do 19. února příštího roku, doprovází publikace, jejíž vydání podpořil Olomoucký kraj.

Život a dílo Jiřího Antonína Heinze v datech

1698
24. března byl pokřtěn ve Svitavách jako syn Havla a Kateřiny Haintz.

1710 - 1720
Prošel zřejmě prvním řemeslným školením v dílně sochaře Jana Sturmera (asi 1675-1729), který v této době působil se svou dílnou v okolí Svitav a Moravské Třebové.

Před 1721
Pravděpodobně uskutečnil svůj tovaryšský vandr, na kterém mohl v Dolních Rakousích poznat dílo zde působícího italského sochaře a štukatéra Diega Francesca Carloneho (1674-1750).

1721
Signoval a datoval svou nejstarší známou práci, pískovcovou sochu sv. Josefa s Ježíškem v nice nad portálem františkánského kláštera v Moravské Třebové.

1721-1725
Po návratu do svého rodiště se nechal zřejmě jako tovaryš zaměstnat v dílně českého sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738).

1725
Signoval a datoval sochu sv. Jana Nepomuckého ve Svitavách, která vznikla bezprostředně po jeho odchodu z Braunovy dílny.

1726
7. května uzavřel sňatek v kostele sv. Mořice v Olomouci s Marií Terezií, vdovou po zemřelém olomouckém sochaři Tobiáši Schützovi. 31. července si podal žádost o měšťanství v Uničově a bylo vyhověno hned následujícího dne. Na přelomu 20. a 30. let 18. století vytvořil řadu solitérních pískovcových soch v blízkém i vzdálenějším okolí a podílel se na výzdobě interiérů uničovských chrámů.

1727
13. února pokřtěná dcera Anna Terezie ještě v témže roce zemřela a následně také její matka.

1731
Pro vestibul prelatury premonstrátské kanonie na Hradisku vytvořil monumentální pískovcové sochy alegorií čtyř ročních dob. Díky své nespolehlivosti a nevhodnému chování se však dostal do sporů s objednavateli.

1733
Signoval a datoval dřevořezbu Ukřižovaného Krista umístěnou dnes v kapli sv. Jana Sarkandera v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci.

1734
V květnu byl při jednání městské rady v Uničově stižen blíže nepopsaným „pomatením mysli" a následně uvězněn v městské šatlavě. K jeho propuštění došlo až v srpnu. Uničov poté opustil a přestěhoval se do Olomouce.

1735
23. května se podruhé oženil v kostele sv. Mořice v Olomouci se Zuzanou, vdovou po obchodníkovi Janu Krauserovi, která zemřela již v následujícím roce. V této době se objevuje opět na Svatém Kopečku, kde sousoším Oplakávání Krista završuje výzdobu Svatých schodů. Pro hradiské premonstráty vytvořil později také hlavní oltář kostela v Bohuňovicích (dnes boční).

1736-1741
Pracoval pro hraběte Jana Ludvíka ze Žerotína na dnes jen ve fragmentech dochovaném vybavení barokní zahrady zámku ve Velkých Losinách. Následně vytvořil také unikátní výzdobu pohřební kaple sv. Kříže, rodové hrobky Žerotínů při farním kostele sv. Jana Křtitele.

1737
29. ledna uzavřel třetí sňatek s Janou Alžbětou, dcerou Ferdinanda Weitha v kostele sv. Michala v Olomouci.

1738
Po zhruba tříletém působení ve městě získal 14. července olomoucké měšťanství. V době svého olomouckého pobytu vytvořil jen několik málo děl přímo pro Olomouc, nadále pracoval pro objednavatele z okolních obcí a měst (Litovel, Dub nad Moravou, Uhřičice, Uničov)

1742-1743
Po smrti sochaře Severina Tischlera dokončil sochařské vybavení sloupu Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého v Uničově budovaného od roku 1729.

1745
Spolu s rodinou se odstěhoval do Znojma, kde v témže roce získal měšťanství. V této době pracoval především pro znojemské jezuity (Přímětice a Purkrábka u Znojma), minority, loucké premonstráty a nakonec dominikány. Jen z pramenů je prozatím známa jeho činnost pro šlechtické objednavatele v Rakousku.

1753
Po smrti své třetí ženy a dětí vstoupil v prosinci do noviciátu kláštera dominikánů ve Znojmě a přijal řádové jméno Klaudius. Od této doby pracoval téměř výhradně na sochařském vybavení klášterního kostela Nalezení sv. Kříže.

1755
24. prosince složil řeholní sliby laického bratra.

1759
Zemřel 22. května ve věku 61 let ve znojemském dominikánském klášteře, kde byl také v řádovém rouše v kryptě pod hlavním oltářem kostela sv. Kříže pochován.

POŘADATEL VÝSTAVY
Muzeum umění Olomouc - Arcidiecézní muzeum Olomouc
KONCEPCE VÝSTAVY A KURÁTORKA:
Helena Zápalková
ASISTENTKY VÝSTAVY:
Simona Jemelková, Marta Perůtková
GRAFICKÉ ŘEŠENÍ:
Petr Šmalec
FOTOGRAFIE:
Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma
RESTAUROVÁNÍ A KONZERVOVÁNÍ:
Jiří Látal, Ondřej Žák, Dalibor Sedlák
INSTALACE:
Petr Kutra, Vlastimil Sedláček, Filip Šindelář, Ondřej Žák
EXPONÁTY ZAPŮJČILI:
Arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci, Dominikánský klášter Znojmo, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Římskokatolická farnost Bohuňovice, Římskokatolická farnost Hostim, Římskokatolická farnost Litovel, Římskokatolická farnost Moravský Beroun, Římskokatolická farnost sv. Mořice Olomouc, Římskokatolická farnost Velké Losiny, Římskokatolická farnost Uničov, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Město Uničov, Státní okresní archiv v Šumperku

Internet:

http://www.olmuart.cz/AMO/VYSTAVY/probihajici/vystavy-2011-heinz/