Paříž a Florencie: Soutěž, která změnila dějiny italské renesance (výstava The Springtime of the Renaissance v Louvre)

The Springtime of the Renaissance. Sculpture and the Arts in Florence 1400-60

Palazzo Strozzi, 23 March-18 August 2013

Musée du Louvre, 26 September 2013-6 January 2014

Organised by: Fondazione Palazzo Strozzi and Musée du Louvre

Curated by: Beatrice Paolozzi Strozzi, Marc Bormand

Oficiální anotace výstavy:

Palazzo Strozzi will present The Springtime of the Renaissance. Sculpture and the Arts in Florence, 1400-1460, an exhibition which sets out to illustrate the origin of what is still known today as the "miracle" of the Renaissance in Florence predominantly through masterpieces of sculpture, the form of figurative art in which it was first embodied. Following its debut in Florence, where it will be on view from 23 March to 18 August 2013, the exhibition will be shown at the Musée du Louvre in Paris from 26 September 2013 to 6 January 2014.

The lengthy preparation that has gone into the staging of the exhibition, which is curated by Beatrice Paolozzi Strozzi, director of the Museo Nazionale del Bargello, and Marc Bormand, curator-in-chief of the Département des Sculptures in the Louvre, has been accompanied by an extensive restoration campaign in both Italy and France with joint funding from the Fondazione Palazzo Strozzi and the Louvre.

Visitors to the exhibition will be able to admire many Renaissance masterpieces, including works by Ghiberti, Donatello, Dello Delli, Filippo Lippi, Nanni di Bartolo, Agostino di Duccio, Michelozzo, Francesco di Valdambrino and Mino da Fiesole, in their newly-conserved splendour.

Numerous leading museums in Europe and the United States have been immensely generous in terms of the magnitude and importance of the loans that they have granted (particularly the Victoria and Albert Museum in London, the Bode Museum in Berlin and the National Gallery of Art in Washington, in addition to the Louvre), as indeed have the institutions, churches and museums of Florence - not only the Museo Nazionale del Bargello but also the Opera e Museo di Santa Maria del Fiore, the Opera di Santa Croce and the Museo di Orsanmichele, in particular - which will also provide visitors to the exhibition with the opportunity to prolong their exploration of the history and art of the Early Renaissance in Florence.

The catalogue, edited by Beatrice Paolozzi Strozzi and Marc Bormand and jointly published by Mandragora Editore Firenze and the Editions du Louvre in Italian, French and English, will contain contributions from many of the leading Italian and foreign experts in the field of Quattrocento art, with numerous theme-based essays and with scholarly entries for each of the exhibits.

SOUTĚŽ, KTERÁ ZMĚNILA DĚJINY ITALSKÉ RENESANCE

V roce 1401 uspořádali ve Florencii soutěž na bohatě zdobené bronzové dveře zdejšího baptisteria, velmi slavné stavby, protože každý místní obyvatel v ní byl v dětství pokřtěn, což v renesanci znamenalo, že se stal i plnoprávným občanem města. Klání se účastnilo sedm toskánských sochařů a jde o událost, kterou mnozí odborníci považují za mezník v dějinách italské renesance.

Soutěžící měli celý rok na přípravu jednoho ukázkového reliéfu o rozměrech zhruba 40 x 40 cm, který by zobrazoval starozákonního Abrahama, jak dobrovolně obětuje bohu svého syna Izáka. Šlo o zachycení dramatické scény. V poslední chvíli se zjevil anděl, který zadržel ruku s nožem a poručil patriarchovi, aby na oltáři místo člověka podřízl berana. Reliéfy soutěžících pak posuzovala porota složená z 34 osobností florentského veřejného života.

Do konkurzu se přihlásili tito sochaři: Filippo Brunelleschi, Simone da Colle Val d'Elsa, Niccolo d'Arezzo, Jacopo della Quercia ze Sieny, Francesco di Valdambrino, Niccolo di Piero Lamberti a Lorenzo Ghiberti. Co jméno, to velká osobnost rané renesance.

O průběhu historicky první soutěže na veřejnou zakázku jsme dosti podrobně informováni z líčení, které jeden z účastníků, florentský sochař Lorenzo Ghiberti (1378-1455) popsal ve svých uměleckých komentářích. Jeho spis nazvaný italsky Commentario je v mnoha ohledech výjimečný.

Přináší nejen teoretické zásady renesanční tvorby, ale nabízí také ve své době jedinečný historický přehled malířství a sochařství doby duecenta a trecenta, tedy italského 13. a 14. století, který končí oslavnou bilancí života a díla samotného autora - Ghibertiho. Nikdo před ním z umělců nic podobného nenapsal. A text, který byl nedávno přeložen do češtiny Jaromírem Adamcem a Alenou Breuerovou a otištěn v příloze knihy Zrození génia, dokazuje, že Ghiberti nijak nešetřil samochválou.

O soutěži na dveře baptisteria píše: „Ze všech končin Itálie přišlo velké množství kvalifikovaných mistrů, aby podstoupili tuto zkoušku a toto zápolení... Palma vítězství však byla přiznána mně, jak všemi znalci umění, tak také těmi, kteří se soutěže zúčastnili se mnou. Všichni uznali, že jsem předčil ty ostatní." Zvítězil však Ghiberti opravdu bez jakýchkoliv námitek, jak tvrdil ve svých komentářích?

Trochu jinak je ale celá situace vylíčena v životopisu jeho konkurenta Filippa Brunelleschiho (1377-1446), který pod názvem Vita di Brunelleschi pravděpodobně sepsal humanista, matematik a astronom Antonio di Tuccio Manetti. Zde se mj. uvádí, že zatímco Brunelleschi v ústraní usilovně pracoval na zadaném tématu Obětování Izáka, Ghiberti obíhal všechny, o nichž se domníval, že budou v porotě soutěže, a vodil je k sobě do ateliéru, hostil je a nechával si od nich radit, jak má model upravit, aby co nejvíce vyhovoval jejich vkusu.

Když pak porota zasedla, všichni prý okamžitě viděli, že Brunelleschiho návrh je ze všech nejlepší, ale protože všichni radili Ghibertimu a nechtěli ho urazit, zvolili kompromisní řešení. Protože se nedá přesně určit, kdo je nejlepší, vítězové jsou dva Brunelleschi a Ghiberti a oba mají práci provést společně.

Ghiberti na to nic neřekl, Brunelleschiho však výrok rozčílil až k nepříčetnosti, rezignoval na možnou spolupráci. Urazil se prý natolik, že ač byl vynikající zlatník i sochař, dál se věnoval už jenom architektuře. Pro Florencii pak vytvořil nejslavnější renesanční stavby jako nalezinec  pro sirotky Ospedale degli Innocenti, kostely San Spirito a San Lorenco, kaple Pazziů u klášterního chrámu Santa Croce a také úchvatná kopule zdejší katedrály Santa Maria del Fiore, která je technickým zázrakem a je největší ozdobou města, viditelnou už z velké dálky. Zakázku na dveře baptisteria tak dostal jen Ghiberti.

Reliéfy s tématem Obětování Izáka, které Brunelleschi (obr 2) i Ghiberti (3) předložili porotě k posouzení, jsou trvale uchovány ve sbírkách Museo Nazionale del Bargello ve Florencii. Nyní ale v muzeu najdeme jen jejich reprodukce, protože originály jsou na výstavě Jaro renesance ve florentském Palazzo Strozzi. Na rozdíl od instalace v muzeu si je tady může divák opravdu detailně prohlédnout.

Navíc organizátoři sem přivezli i možné antické vzory, které oba renesanční umělci uplatnili ve scéně Obětování Izáka. V levém dolním rohu Brunelleschiho kompozice je pasáček, který si vyndává trn z paty, což je variace na antickou sochu mladého závodníka, který řeší stejný problém. Ghiberti zas tělo obětovaného Izáka vymodeloval podle antického aktu, který byl podobný tomu, jaký na výstavu přivezli ze sbírek Metropolitního muzea v New Yorku.

Brunelleschi i Ghiberti byli vynikající. Brunelleschiho pojetí působí víc dramaticky a emotivně. Anděl až na poslední chvíli zastavil ruku Abrahama. Ghiberti je mnohem elegantnější a noblesnější, ale i on má smysl pro lidskou psychologii, jak dokládá tvář Izáka i Abrahama. Kdo ví, jak by dveře baptisteria vypadaly, kdyby zakázku získal Brunelleschi.

Dějiny však neznají kdyby. Osmadvacet bronzových reliéfů, které zdobí jedny ze tří dveří florentského baptisteria, se Ghibertimu stalo osudem na další dvě desetiletí (1404- 1424). Mimochodem dveře i s reliéfy mají v současné době v rukou restaurátoři, aby dílu vrátily jeho původní nádheru. Florencie byla Ghibertiho uměleckým počinem tak nadšena, že mu zadali zakázku i na třetí dveře baptisteria, které se nacházejí přímo proti západnímu portálu katedrály.

Sochař na této zakázce se svými pomocníky pracoval v letech 1425-1452 a sám je považoval za vyvrcholení své umělecké kariéry. Jde o mistrovskou školu ztvárnění tzv. nízkého reliéfu, který se blíží svým pojetím malbě. Ještě zakladatel moderního sochařství Auguste Rodin studoval tento zázrak, když pracoval na svojí Bráně pekel. Tyto druhé Ghibertiho dveře jsou dnes úžasně vystaveny v katedrálním muzeu Museo dell'Opera del Duomo, zatímco na baptisteriu je jejich moderní kopie. Jsou tak krásné, že i geniální Michelangelo o nich prohlásil, že by mohli být branou do ráje.

Peter Kováč

fotografie poskytlo Fondazione Palazzo Strozzi

K soutěži na dveře baptisteria a jejímu významu pro osudy florentského umění let 1400 - 1460 je nyní věnována rozsáhlá výstava Jaro renesance, která je otevřena ve Florencii v Palazzo Strozzi přes hlavní turistickou sezonu až do 18. srpna. Pak se exponáty shromážděné z velkých muzeí Itálie, Velké Británie, Německa, USA a Francie stěhují do pařížského Louvre, kde má výstava svoji reprízu od 26. září po celý zbytek roku. Výstavu doprovází obsáhlý anglický katalog s řadou zajímavých studií (560 stran velkého formátu).

Jednotlivé části výstavy (z oficiálního tiskového zpravodajství):

Section I: The Legacy of the Fathers will open with an intriguing overview of the rediscovery of the classical world with some splendid examples of the 13th and 14th century works by Nicola and Giovanni Pisano, Arnolfo, Giotto, Tino di Camaino and their successors, who also assimilated the expressive richness of the Gothic style, in particular from France.

Section II: Florence 1401. The Dawn of the Renaissance: The ‘new era' coincided with the start of the new century and is represented in the exhibition by two panels depicting the Sacrifice of Isaac by Lorenzo Ghiberti and Filippo Brunelleschi from the Baptistry doors, and Brunelleschi's model for the cathedral dome. At that time, the writings of the great Humanists, singing the praises of the Florentine Republic's political achievements, its economic power and its social harmony, were spreading the legend of Florence as heir to the Roman Republic and as a model for other Italian city-states.

Section III: Civic and Christian Romanitas: Monumental public sculpture, through the masterpieces of Donatello, Ghiberti, Nanni di Banco and Michelozzo, created for the city's major construction sites - the Cathedral, the Bell Tower, Orsanmichele - is the first and loftiest expression of the transformation under way and of the triumph of Florence and its civilisation.

Section IV: "Spirits" Both Sacred and Profane

Section V: The Rebirth of the Condottieri: The exhibition also sets out to illustrate the other themes of classical antiquity that were assimilated and transformed through sculpture in this new Renaissance language, which lent its voice not only to the city's creative fervour but also to its spiritual and intellectual mood.

Section VI: Sculpture in Painting: Sculpture, and more especially statuary, was thus to have a tremendous impact on the painting of the leading artists of the time, men such as Masaccio, Paolo Uccello, Andrea del Castagno, Filippo Lippi and Piero della Francesca.

Section VII: History "in Perspective": The search for a "rational" space and Brunelleschi's discovery of perspective were implemented in the most advanced forms in the art of sculpture, in Donatello's bas-reliefs - for instance in the predella of his St George from the Bargello or in his Herod's Banquet from the Musée des Beaux-Arts in Lille. This echoed well into the middle part of the century in the work of Desiderio da Settignano and Agostino di Duccio in an ongoing dialogue/debate with painting, including that of the classical era.

Section VIII: The Spread of Beauty: From the 1420s onwards, the new standards of sculpture perfected by the great masters and illustrated in the exhibition by several masterpieces such as Donatello's Pazzi Madonna from Bode Museum in Berlin, the Kress Madonna from the National Gallery in Washington, and the Madonna from the Diocesan Museum of Fiesole attributed to Brunelleschi, spread out via a seemingly endless output of bas-reliefs for private devotion (in marble, stucco, polychrome terracotta and glazed or "Della Robbia" terracotta), which fostered the widespread propagation of a taste for the ‘new' beauty in every level of society.

Section IX: Beauty and Charity. Hospital, Orphanages and Confraternities: At the same time, the most prestigious artistic commissions in Florence, which were almost always from public entities, began to focus on venues of solidarity and of prayer (churches, confraternities and hospitals), where sculpture once again played a primary role.

Section X: From City to Palace. The New Patrons of the Arts: Thus, arranged around the city's absolute symbol - the wooden model of Brunelleschi's Cupola for Santa Maria del Fiore - the exhibition offers a retrospective of themes and types of sculpture that were also to have a crucial impact on the development of the other figurative arts, in a direct debate with their classical predecessors, from the tombs of the Humanists, to the inspiration provided by ancient sarcophagi, to the rebirth of the equestrian monument and the carved portrait. The carved portrait, which became popular towards the middle of the century - in the marble busts of Mino da Fiesole, Desiderio da Settignano, Antonio Rossellino and Verrocchio - heralds the transition from the fiorentina libertas, represented by public patrons, to the private patronage that already bore the mark of the Medici family's impending hegemony. This transition is effectively captured in the culmination at the end of the exhibition with the Wooden Model of Palazzo Strozzi, the most illustrious private residence of the Renaissance.