zaujalo nás detailpaříž: katedrála notre-dame v plamenech!

Paříž: Katedrála Notre-Dame v plamenech!

Vraceli jsme se právě autobusem z Itálie. S Klubem přátel Stavitelů katedrál jsme tam navštívili středověkou katedrálu v Sieně a v Orvietu. Pak kolem sedmé večer přišly první SMS. Zpráva působila jako špatný žert, ale pak řada z nás v autobuse sledovala požár přes internet na mobilech. Naprosto všichni byli šokováni. Člověk má obrovskou úctu k umění stavitelům velkých katedrál a my jsme byli právě plni dojmů, protože jsme na zájezdu viděli jejich fascinující práci. Vůbec poprvé jsme třeba navštívili střechu a krov sienské katedrály. O to více jsme ty nešťastné novinky z Paříže emotivně prožívali....

Nikdy by mne nenapadlo, že sám uvidím hořet gotickou katedrálu. Internet a televize vám to zprostředkuje tak, jako by člověk přímo stál u Notre-Dame zachvácené plameny. Nikdy v životě by mne nenapadlo, že toho budu svědkem. O pařížské katedrále jsem psal v souvislosti s Kristovou trnovou korunou, což byl druhý díl mého knižního projektu Stavitelé katedrál. Fotil jsem tam stovky a stovky hodin. Když jsem psal tu knihu, tak jsem tam strávil celé týdny. Měl jsem k té velkolepé stavbě opravdu citové pouto.

Ta událost je pro mne naprosto nepochopitelná a nečitelná. Rád si počkám na objektivní vyšetřování. Ze všech fotografií, co jsem viděl, mám pocit, že katedrála je poničená asi stejně, jako byla za první světové války remešská katedrála, kterou bombardovala německá armáda. Katedrála bombardování a následnému požáru z větší části stavba odolala, i když se v Remeši propadly některé části klenby. Gotická konstrukce vydrží opravdu hodně! V Remeši tehdy shořela střecha katedrály, ale většina soch a středověkých sklomaleb byla zachráněna. Požár je nepoškodil, zničeny byly jen ty části výzdoby, které dostaly přímý zásah dělostřelbou. Stačí s na internetu najít dobové fotografie. Je jich tam řada.

Dvacet let po první světové válce stála rekonstruovaná remešská katedrála opět v plné kráse a byla nově vysvěcena. Mimochodem na obnovu remešské katedrály tehdy přispěl John D. Rockefeller, který poskytl francouzské vládě dva milióny dolarů z čehož většina byla použita na obnovu Remeše. Při současné technologii předpokládám, že by se to v Paříži mohlo povést daleko rychleji. Nejde však o to zdolávat nějaké rekordy. Rekonstrukční práce se musí udělat s obrovským citem a pochopením pro mistrovství dávných stavitelů katedrál. Je tu ale jisté nebezpečí, že možná mnozí politikové budou tlačit na rychlé dokončení prací, aby tak zaujali voliče svojí akceschopností. A to by dobré rekonstrukci určitě nepomohlo!

Peter Kováč

 

Zde je moznost si pohlédnout současný stav katedrály po požáru:

https://gigarama.ru/notredame/

 

 

Katedrála hodná francouzských králů

Pařížská Notre-Dame bývá právem považována za perlu evropské gotiky. O jejím historickém významu rozhodl fakt, že rod Kapetovců si Paříž vybrali za svoje hlavní město. Král byl farníkem pařížské katedrály a pařížský biskup jeho duchovním pastýřem. Proto Filip II. August, zakladatel slávy francouzské monarchie, bez váhání prohlásil, že mezi všemi kostely jeho království je právě ten pařížský jemu obzvláště milý. A pomodlil se v něm v roce 1190 za zdar třetí křižácké výpravy, na kterou se vydal společně s Richardem Lví srdce.

Na místě dnešní katedrály stával chrám z doby raného středověku, který ale svými rozměry nevyhovoval novým potřebám reprezentace. Když s pomocí Ludvíka VII. usedl na podzim 1160 na biskupský stolec Maurice de Sully, král i prelát zřejmě potvrdili společné odhodlání vybudovat novou gotickou katedrálu, která by svým vzhledem a sedmdesátimetrovou výškou věží symbolizovala kapetovskou Paříž.

Na stavbu panovník přispěl do začátků sumou 200 liber, což nebyla nijak omračující částka. Za to by se v centru města nedal koupit ani dům. Král však výrazně ovlivňoval volbu duchovních a kapitule, které se starala o financování, dával různé dary, které se daly jaksi druhotně použít na podporu stavební huti.

Maurice de Sully, velký znalec teologie, obratný kazatel a schopný organizátor, se dožil vysokého věku, možná devadesáti let. I když působil v čele pařížské diecéze dlouhých 36 let, katedrála byla v den jeho smrti 11. září 1196 stále ještě rozestavěná. Zcela jistě už fungoval nový chór, kde v roce 1182 papežský nuncius vysvětil hlavní oltář a kde se bohoslužby konaly už za života Maurice de Sully. Příčná loď katedrály byla kompletně hotova za biskupa Eudese de Sully (1197–1208) a po jeho smrti se dokončilo zaklenutí rozestavěných lodí a vybudovalo se západní dvouvěžové průčelí, které už v roce 1220 mělo tři portály, královskou galerii a velkou západní rozetu. Věže byly ukončeny kolem roku 1245.

Už během stavby se dělaly značné změny. Temný interiér výrazně prosvětlilo zvětšení horních oken, rozšířil se opěrný systém a po stranách lodí se vybudovaly nové kaple, kvůli nimž byla příčná loď prodloužena, což si vyžádalo vznik nové severní a jižní fasády příčné lodi čili transeptu. Severní postavil kolem roku 1250 architekt Jean de Chelles, jižní Pierre de Montreuil, který v roce 1258 navázal na projekt Jeana de Chelles. Úpravy probíhaly i v první polovině 14. století a vedl je architekt Jean Ravy, jenž pracoval v čele stavební hutě v letech 1318–1344.

Aby bylo získáno na stavbu co nejvíce prostředků, využili katedrální kanovníci každou příležitost k její propagaci. Tak třeba na jaře 1163 pobýval v Paříži papež Alexandr III. a při té příležitosti se inscenovalo posvěcení základního kamene, ač stavba gotické Notre-Dame už pár let probíhala. Takové události přitahovali pozornost dárců. Každý, kdo mohl, přispěl. Dokonce na jedno okno se sklomalbami daly peníze i pařížské prostitutky.

Katedrála totiž sloužila všem jako sváteční kostel diecéze. Běžné bohoslužby a zádušní mše se ve městě konaly ve farních kostelech, kterých tam byly desítky. Pro veřejnost se pařížská katedrála otevírala jen o velkých svátcích a během významných událostí. Tehdy chodil na bohoslužby do Notre-Dame k francouzský panovník a dodával královského lesku hlavním obřadům. Některé slavnosti byly velkolepé.

Když se v roce 1239 podařilo Ludvíkovi IX. získat Kristovu trnovou korunu, tehdy jeden z nejvzácnějších ostatků středověkého světa, sám král ji přinesl do pařížské Notre-Dame, kde se konalo poděkování za převzácný dar, kterým bylo Francouzské království neobyčejně poctěno. Ve skutečnosti o dar nešlo. Král korunu musel vykoupit od benátských obchodníků, kterým tuto relikvii zastavil konstantinopolský císař. Ludvík IX. s trnovou korunou procházel celou Paříži bos a v jednoduchém oděvu, aby před vstupem do pařížské katedrály vyjádřil jako kajícník svoji největší pokoru.

Pro Kristovu trnovou korunu a další získané pašijové relikvie pak král vystavěl v areálu svého paláce kapli Sainte-Chapelle, jež stojí naproti katedrále Notre-Dame. Kristova koruna tam byla až do francouzské revoluce, poté se po nemalých peripetiích dostala do pařížské katedrály a nyní ji spravuje sám arcibiskup. Víra v její magickou moc přežila staletí; v květnu 1940 ji ulicemi Paříže neslo procesí duchovních, aby se Bohu připomnělo, že je dost důvodů k ochraně Francie před německou okupací. Koruna se nacházela v přízemí katedrály v pokladnici, která je vlastně velkým trezorem, takže se jí podařilo při požáru zachránit.

Když se Ludvík Svatý podvakrát vydával na křížovou výpravu, pokaždé se před tím jako zbožný poutník přišel pomodlit k hlavnímu oltáři pařížské Notre-Dame za zdar vojenského tažení. Poprvé se tak stalo v červnu 1248, podruhé v březnu 1270. A když Ludvík IX. během tažení v Tunisu zemřel, byly jeho kosterní pozůstatky převezeny do Francie a před pohřbem v klášteře Saint-Denis je věřící mohli spatřit v květnu 1271 v pařížské Notre-Dame. Poté, co byl Ludvík kanonizován, získala katedrála do sbírky svých relikvií žebro prvního světce z rodu Kapetovců.

Král Filip IV. Sličný, vnuk Ludvíka IX., využil katedrálu jako místo pro shromáždění reprezentace všech svých poddaných, kteří tam 10. dubna 1302 manifestovali podporu panovníkovi ve sporu s papežem Bonifácem VIII. Zúčastnily se ho tři stavy – aristokraté, duchovní i zástupci měst – a za jeviště byla záměrně vybrána pařížská Notre-Dame jako sakrální místo propojující moc krále s mocí církve. Z konfliktu vyšel vítězně Filip IV., zatímco neméně ctižádostivý Bonifác skončil jako poražený. Papeže zajali v Anagni, poté byl sice osvobozen, ale záhy v říjnu roku 1303 v Římě zemřel. Po krátkém pontifikátu Benedikta XI. se papežem stal Klement V., který šel Filipovi zcela na ruku a dokonce přestěhoval kurii do Avignonu, kde jeho nástupci zůstali po dlouhá desetiletí.

Prostor před západními portály pařížské katedrály Filip IV. Sličný využil také k veřejnému ostouzení zatčených templářů: velmistr Jacques de Molay tam vyslechl rozsudek smrti. Velmistr se tváří v tvář tympanonu Posledního soudu naposledy hájil. Označil proces za vylhaný a prohlásil, že k falešným doznáním byl donucen na mučidlech. Od pařížské katedrály templáře odvedli přímo na popraviště. Velmistr prý požádal, aby ho přivázali ke kůlu tak, aby byl obrácen k Notre-Dame a jeho poslední pohled mohl patřit Panně Marii.

Týž Filip IV. Sličný daroval katedrále v Paříži v roce 1304 pravidelnou rentu 100 liber na děkovné mše k Panně Marii jako vzpomínku na vítězství, kterého dosáhl nad vzpurnými Vlámy v bitvě u Mons-en Pévèle. Toto nadání provázel i neobvyklý dar dřevěné jezdecké sochy, která stála u pilíře na jižní straně lodi. Plastika v životní velikosti zobrazovala francouzského krále v kompletním brnění a se sklopeným hledím, jak sedí na bojovém hřebci, který měl tělo přikryté těžkou čabrakou ozdobenou erbovními liliemi. Jistě velkolepé řezbářské dílo, reprezentující kapetovského panovníka přímo v interiéru chrámu, bylo zničeno za francouzské revoluce, kdy se pařížská Notre-Dame stala cílem útoků právě proto, že po staletí sloužila jako královská katedrála.

Historikové umění kdysi považovali pařížskou Notre-Dame za stavbu, která určovala podobu francouzského gotického umění. Nicméně hlavní experimenty s konstrukcí gotických staveb se odehrávaly jinde – na území remešské církevní provincii. Podstatné však bylo to, že stavitelé pařížské Notre-Dame nové architektonické objevy převáděli do imponujícího monumentálního měřítka. Oni učinili gotiku skutečně ohromující.

A protože na teologické univerzitě do Paříže studovala z celé Evropy řada duchovních, stala se pro ně pařížská Notre-Dame příkladem, jak má vypadat velkolepý chrám. Zaujala je i poklidná a majestátní vznešenost, jakou nemá žádná jiná francouzská středověká stavba. K jejím obdivovatelům patřil třeba Albrecht I. von Käfernburg, budoucí arcibiskup v Magdeburku, který pak na Labi po vzoru Paříže vybudoval první gotickou katedrálu ve střední Evropě.

Nejvýznamnějším architektonickým počinem se na pařížské Notre-Dame staly boční fasády na jižní a severní straně, které byly napodobovány po celé Evropě od Leónu ve Španělsku až po Uppsalu ve Švédsku. Při rozšíření katedrály je postavili krátce po polovině 13. století architekti Jean de Chelles a Pierre de Montreuil a jejich hlavní ozdobou jsou velká kruhovitá okna, rozety, nepřekonatelný zázrak technické i tvůrčí odvahy. Na základě dostupných fotografii se zdá, že tato unikátní okna zkázu katedrály přežila.

Paříž se s katedrálou identifikovala, tak jako později s Eiffelovou věží. Přesto byla její existence jednou přímo ohrožena. A nešlo o válku, ale o zmíněnou francouzskou revoluci. Královská a biskupská moc byly vzájemně provázané, takže povstání proti panovníkovi se obrátilo i proti katedrále. Hrozilo dokonce její zbourání, což se naštěstí nerealizovalo.

Zlobu davu odnesla celá stavba, nejvíce však sochy králů ze západního průčelí, které byly v roce 1793 strženy a pohřbeny na skládce odpadků. Místo bylo později zapomenuto a torza soch byla náhodou objevena až v roce 1977 při stavebních úpravách Paříže. Dnes jsou vystavena v Musée de Cluny a to nejen jako velký umělecko-historický objev, ale také jako memento vrtkavosti osudu, který se dotkl i pařížské Notre-Dame.

Po francouzské revoluci se o obnovu pařížské katedrály z velké části postarali restaurátoři 19. století, které vedl proslulý památkář – architekt Eugene Viollet-le-Duc. Snažil se tehdy něco i vylepšit, ale stavba tím tehdy ztratila onu pověstnou gotickou mystiku. Mimochodem právě tehdy v kamenické dílně vznikly ony proslulé sochy různých chimér a ďáblíků, kteří den co den shlížejí z věží katedrály na město Paříž. Většina návštěvníků je dnes považuje za gotické originály, i když jsou jen nějakých 150 let staré. K těmto dodatečným rekonstrukcím patřila i vysoká štíhlá věžička, která se v pondělí stala obětí požáru.

Peter Kováč


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru