ikonografie detailpaříž: meč ve středověku nesloužil jen k mlácení hlava nehlava

Paříž: Meč ve středověku nesloužil jen k mlácení hlava nehlava

Meč byl po mnoho staletí hlavní a nejpraktičtější zbraní. Jeho prapočátky lze vystopovat až do doby bronzové, která začala před pěti tisíci lety. Dalo se s ním bodat i sekat. A když ho ve středověku rytíři zabořili do země, čepel a jílec jim mohly připomenout Kristův kříž, u kterého se pomodlili za svoji spásu.

Meč kdysi doprovázel muže od kolébky až do hrobu. Používal se při pasování na rytíře, při právních aktech, při korunovaci králů a císařů a jeho odevzdání bylo aktem pokory, ale i zrady. Existovaly meče reprezentační i meče popravčí.

Pařížské Muzeum Cluny, které je celé soustředěno na civilizaci doby středověku, připravilo do konce září unikátní výstavu o historii a symbolice meče během dlouhých čtrnácti set let, to jest od 6. do 20. století.

Nikdy dříve podobná výstava nebyla a svoje trofeje sem zapůjčila četná evropská a americká muzea. Návštěvník tak může obdivovat meč svatého Mořice z italského Turína, meč Jany z Arku z Dijonu, meč Karla Velikého z pařížského Louvru, meč posledního vládce Granady Boabdila z Madridu nebo meč sv. Jiřího z Kolína nad Rýnem.

Meče se kovaly z pevného železa a z různých slitin, přičemž specializovaný kovář čili zbrojíř nebo mečíř musel být velmi dobře obeznámen s technologií, aby zbraň něco vydržela v boji, který trval i dlouhé hodiny. Zlomený meč se stal symbolem poroby a neštěstí. Zajímavé je, že většina řemeslníků zůstala zcela v anonymitě, i když jejich umění muselo být proslulé a vyhledávané. Ale jsou i výjimky.

Na meči z 11. století, který byl do Paříže zapůjčen z muzea v Hamburku, se našel latinský nápis Gicelin me fecit čili Gicelin mě vyrobil, což je jednoznačně středověká signatura mistra. O samotném Gicelinovi toho však moc nevíme.

Šlechtici a králové si svých mečů vážili natolik, že jim dávali jména, stejně jako svým koním. Jejich zbraň tak byla mnohem osobnější. Některé meče se tak dostaly i do středověkých legend, a to nejen pověstný Excalibur krále Artuše.

Balmung byl podle Písně o Nibelunzích mečem hrdiny Siegfrieda, Durandal patřil statečnému hraběti Rolandovi, Tizon zase španělskému bojovníkovi proti muslimům El Cidovi a zázračným Hrutingem se oháněl hrdina severu Beowulf. Tyto slavné zbraně se vystavovaly téměř jako relikvie. Platilo se za ně doslova královsky, zejména když se nový majitel chtěl připodobnit velkým hrdinům dávné minulosti.

Výstava dovoluje divákům potěžkat si i některé vybrané meče. K mému překvapení je dnešní větší notebook stejně těžký jako kvalitní středověký meč. Francouzi udělali i zajímavé pokusy s brněním rytířů. Připravili jeho kopii a zkoušeli, co vydrží při úderu mečem a jak se v něm vlastně dalo pohybovat.

Tak třeba v moderní Encyklopedii středověku, která vyšla v poslední době už dvakrát česky, se dočteme, rytíř na koni byl v době středověku jedoucí pevností, pokud ale spadl, stala se z něj křehká hračka vydaná na milost a nemilost protivníkovým pěšákům. Experimenty pracovníků Muzea Cluny však svědčí o opaku.

Na filmu (viz naše série fotografií z filmu), který doprovází výstavu mečů, figurant ve středověkém brnění provádí kompletní ranní rozcvičku, válí se po zemi, dělá kotrmelce i přemety a v žádném případě mu brnění nijak nevadí ve volném pohybu. Nebránilo mu ani v lezení po žebříku, takže při obléhání města mohli tímto způsobem rytíři vyšplhat na hradby.

Překvapivě účinná byla i ochrana, jakou brnění poskytovalo. Při pokusech udeřil muž plnou silou mečem do břicha bojovníka v brnění a jemu se vůbec nic nestalo. Ani to jím nijak neotřáslo. Zabít rytíře šlo jen dýkou, která pronikla místy, kde byly v plátech brnění mezery. Nejspolehlivější bylo bodnout do průzoru v helmě. Používala se k tomu speciální dýka zvaná misericordia čili milosrdenství, ale to se dělo jen výjimečně. Za vězně se dalo získat od příbuzných štědré výkupné.

Meč byl ve středověku považován za symbol spravedlnosti, označoval hrdelní právo, možnost na místě setnutím hlavy potrestat nejzávažnější provinění. Meč se objevuje i v Apokalypse a je pravidelně zobrazován i v pozdně gotických obrazech Posledního soudu. Z Kristových úst jako by na jedné straně vycházela lilie a z druhé meč. Apoštol Pavel, setnutý mečem, měl tuto zbraň jako svůj rozpoznávací znak čili atribut.

Meč vlastníkovi propůjčoval moc nad životem a smrtí, současně je to symbol autority a moci. Zosobňoval i určitý úřad, dokonce také národní hrdost. Spojovala se s ním představa cti a šlechetnosti. Když poslední maurský vládce opouštěl Granadu a tím i celé Španělsko, odevzdal Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragonskému svůj meč. V královských sbírkách pak připomínal trvale pokoření muslimů a obnovené křesťanství na Pyrenejském poloostrově.

Velmi důležitou roli sehrával meč při korunovacích králů a císařů. Ve francouzských korunovačních řádech je mu přiznána stejně významná role jako královské koruně. S mečem panovník přebíral odpovědnost za ochranu svého království a také za ochranu křesťanství na svém území.

Ve Francii se k tomu používal meč Karla Velikého, který patřil stejně jako koruna ke svatým symbolům monarchie. Francouzi si svoji královskou korunu zničili během revoluce, ale meč zůstal zachován a je k vidění v Louvru, kde patří ke stejně vzácným exponátům jako třeba Leonardova Mona Lisa.

Když císař Karel IV. sepisoval Korunovační řád českých králů, také věnoval velkou pozornost meči. Je jmenovitě uveden vedle koruny, žezla a jablka jako hlavní součást korunovačních klenotů. Králi ho předával pražský arcibiskup a panovník se musel zavázat, že právě s jeho pomocí bude vykonávat spravedlnost - doslova je uvedeno, aby „vydatně ničil záplavu nespravedlnosti". Inu i ve středověkých Čechách panovala víc zlovůle a korupčnictví než právo a pořádek.

Jedním z nejprestižnějších znaků moci byl po dlouhá staletí ceremoniální meč středověkých římských císařů. Vyrobit ho nechal na Sicílii štaufský císař Fridrich II. krátce před svojí korunovací v Římě, která se konala v roce 1220. Tento meč byl půl století uložen v Čechách a vlastnili ho Lucemburkové. „Otec vlasti" Karel IV. ho vystavoval na hradě Karlštejně společně s nejskvělejšími císařskými klenoty jako součást říšského pokladu. Dnes je meč k vidění ve vídeňské Pokladnici (Schatzkammer), která je možná největším trezorem na světě, přístupným každý den pro návštěvníky a turisty.

Meč vstoupil i do symboliky jako charakteristický atribut síly, odvahy, vůdcovství a autority. Měl také sexuální podtext. Byl ztělesněním mužského principu, zatímco jeho pochva zastupovala ženský princip. Nošení meče bylo právem mužů, a proto se také rozlišoval původ po meči, tj. mužská linie rodokmenu, a původ po přeslici, ženská linie rodokmenu.

Dvojsečný meč už ve starověké symbolice představuje dualitu sil: tvoření i ničení, život a smrt, a také spojuje v jeden celek protiklady. Pro alchymisty meč znamená totéž co oheň - zabíjí i očišťuje. Pro antické Řeky se Damoklův meč stal zosobněním nebezpečí, které číhá uprostřed zdánlivého štěstí. Pro apoštola Pavla se meč Ducha stal slovem Božím. V alegoriích jsou obnažený meč a váhy symbolem ženské postavy Spravedlnosti. Pokud je meč zasunut do pochvy, stává se symbolem Mírnosti.

V legendách je meč často obdařen nadpřirozenou mocí. Archanděl Michael s ním úspěšně bojoval s ďáblem. V pohádkách budoucí princové mečem zabíjejí draka. Plamenným mečem v rukou anděla byli z ráje vyhnáni po prvním hříchu Adam a Eva.

Oblíbeným motivem v mytologii je meč zaražený do skály, který běžný smrtelník nemůže vyndat. Dodnes lze takový meč spatřit jako turistickou atrakci v San Galganu u italské Sieny. Svatý Galgán byl rytíř užívající si plnými doušky života, ale jednoho dne se rozhodl, že se pozemských radostí vzdá a stane se poustevníkem oddaným jen Bohu. Svůj meč proto zarazil do skály a používal ho jako modlitební kříž. Na místě byla vybudována nádherná kaple, uprostřed níž lze dodnes spatřit rytířovu zbraň až po jílec zabořenou v kameni.

Celá pařížská výstava poprvé v celé šíři ukazuje, že meč po celá staletí nebyl jen železný předmět, kterým se mlátilo hlava nehlava. Šlo po dlouhá staletí o uctívaný symbol spravedlnosti a respektu. Ostatně jedním z posledních exponátů v Muzeu Cluny je meč, který dostal jako státní dar francouzský prezident François Mitterrand od syrského prezidenta Háfize Asada.


PhDr. Peter Kováč

 

K výstavě viz:

http://www.stavitele-katedral.cz/pariz-lepee-usages-mythes-et-symboles-prvni-vystava-venovana-fenomenu-mece-ve-stredoveku/


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru