Paříž: Před sto lety český malíř František Kupka poprvé veřejně vystavil ve Francii abstraktní obrazy

V roce 1903 byl v Paříži založen Podzimní salón, což měla být pravidelná výstavní akce malířů a sochařů, protějšek ke konzervativnímu oficiálnímu Salónu, který se konal vždy na jaře. Čas od času Podzimní salón vzbudil značný rozruch. V roce 1905 skandál vyvolaly expresivní obrazy fauvistů v čele s Matissem, v roce 1912 se středem pozornosti stal český malíř František Kupka.

Před 100 lety na podzimním salónu Kupka poprvé vystavil zcela abstraktní obrazy s názvem Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Zmizelo na nich jakékoliv téma, jakýkoliv náznak krajiny nebo lidské postavy, zůstala jen opojná krása barev a fantazie tvarů a forem, odvozených druhotně z reality.

Abstrakce vzbudila obrovský poprask. „Známe teplý čaj, ale co je to teplá chromatika?" psali pařížští kritikové. Na zlovolné otázky nedokázal Kupka rychle reagovat. Kdyby tak učinil, byl by dnes slavnější než Kandinskij nebo Malevič.

V dopise svému příteli, uměleckému kritikovi Arthuru Roesslerovi, z února 1913 Kupka píše, že obrazy na Podzimním salónu chtěl vyjádřit pomocí barvy na plátně totéž, co lidem nabízejí hudební symfonie. A pak dodává: „Nedovedete si představit, s ja -kým posměchem se tu setkávám."

Filmová společnost Gaumont Kupkovy obrazy dokonce nasnímala a v rámci týdeníku je ukazovala publiku po celé Evropě. Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika byly obecně považovány za urážku dobrého francouzského vkusu, které se dopustil nějaký přistěhovalec. Kritika byla tehdy zvlášť ostražitá.

Nedůvěra asi souvisela s tím, že krátce předtím byli pařížští znalci malířství nešťastně zmateni při konfrontaci s mazanicí, která se tvářila jako seriózní umění. Na jaře 1910 se na tzv. Salónu nezávislých objevil prakticky abstraktní obraz nazvaný Západ slunce nad Jadranem. Jako autor díla byl uveden italský malíř Joachim-Raphaël Boronali.

Malbu vzali všichni vážně, dokonce byla recenzovaná v tisku. Po měsíci se rozkrylo pozadí jejího vzniku. Hlavním aktérem byl spisovatel Roland Dorgeles a jeho umělečtí kumpáni, kteří si u majitele kabaretu Lapin Agile na pařížském Montmartru půjčili osla a na oháňku mu připevnili štětec, který průběžně namáčeli do různých barev. Pak už jen stačilo k zadku osla přistrčit plátno a zvíře ocasem namalovalo abstraktní kompozici.

Dorgeles vše publikoval v novinách Le Matin pod názvem Osel mistrem. Byla to facka modernímu umění i kritikům, kteří ho tehdy obhajovali. Takže abstrakce se v Paříži báli i zasvěcení znalci.

Dodnes se neví, zda to byl právě František Kupka, kdo objevil abstraktní malířství. Prvenství se občas přisuzuje francouzskému malíři Robertu Delaunayovi nebo ruskému emigrantovi působícímu v Mnichově Vasiliji Kandinskému.

V pařížském Centre Pompidou mají První abstraktní akvarel, který udělal Kandinskij, a je na něm datum 1910. Dnes je už ale evidentní, že akvarel vznikl až v roce 1913 a že byl autorem záměrně předatován. V roce 1919 sám Kandinskij o sobě napsal, že první abstraktní obraz vymyslel v roce 1911, ale fakticky jeho první doložitelnou abstrakcí je Kompozice VII., která vznikla až v roce 1913, a onen akvarel je studie k tomuto dílu.

Delaunay maloval abstraktní okna a barevné terče až v roce 1912. S Kupkou se znal, dokonce při společných schůzkách mohl zaslechnout jeho tvrzení, že malba může být stejně abstraktní jako třeba Bachova hudba.

Kupka sám tvrdil, že na Dvoubarevné fuze pracoval delší dobu a některé jeho abstraktní obrazy zcela jistě vznikly už v roce 1911. Už v roce 1909 namaloval klávesy piana, které se postupně mění v jezero. Hudba a příroda tu vzájemně splývají v jeden celek. Tady k čisté abstrakci zbýval už jen malý krůček. A ten malíř udělal velmi záhy.

Zdrojů, od nichž se Kupka dostal k abstrakci, bylo víc. Zajímal se o české a moravské lidové umění, o ornamenty lidových krojů. Intenzivně studoval i keltské umění s rostlinnou dekorací, vydal se kvůli tomu několikrát do Bretaně, a fascinovala ho také islámská kaligrafie.

Před odchodem do Paříže Kupka působil ve Vídni, kde se seznámil se secesí, která má k abstrakci velmi blízko, ale zajímal ho tu i spiritismus, filozofie a hudba. Svému příteli Arthuru Roesslerovi už v roce 1895 sděluje, že v budoucnu by chtěl být symfonikem barev a že mu v hlavě víří představy o barevných skvrnách a čarách.

Takže není náhoda, že organizátoři velké výstavy Zrození abstrakce, pořádané v roce 2003 v Paříži, jednoznačně preferovali Kupku před Kandinským a Delaunayem. Jeho Dvoubarevná fuga měla být dokonce na plakátech i obálce katalogu, ale vše zhatila neochota Prahy půjčit obraz do Francie. Primát Kupkovi nepochybně patří rozhodně v tom, že abstraktní malby jako vůbec první veřejně vystavil, a to přímo v srdci Paříže, ve výstavním paláci Grand Palais. Pro českou kulturu je sto let od této události mimořádným jubileem.

Negativní kritiky v roce 1912 Kupku neodradily. Pracoval na dalších abstraktních obrazech, na velkolepém Kosmickém jaru, Sólu hnědé čáry, Stvoření, a také na Katedrále a Tvaru modré, dvou dílech, kde má divák pocit, že z obrazu vyzařuje barevné světlo. Modrá, která tu byla malířem použita, připomíná chartreskou modř, tedy barvu středověkých barevných oken z katedrály v Chartres.

Z Paříže do Chartres je to necelých sto kilometrů. Kupka sem jezdil vlakem, aby v nejslavnější gotické katedrále poznal v různých hodinách dne a za různého počasí, jak světlo ovlivňuje barvy.

Okouzlila ho právě zdejší pověstná modrá barva, protože modrým sklem sluneční světlo proniká mnohem intenzivněji než červeným nebo žlutým a vytváří četné chromatické efekty, rozostřuje tvary a vyvolává dojem záření. Středověká barevná okna čili vitraje Kupka považoval za zázrak. Později do Chartres vozil i svoje české studenty. Dokonce si tu půjčoval žebřík, aby se k barevným skleněným plochám dostali co nejblíže.

Všechny Kupkovy malířské experimenty i studia přerušila 1. světová válka. Umělci bylo 43 let, přesto se jako dobrovolník a vlastenec přihlásil do armády a pomáhal obětavě, jak jen mohl, aby napomohl vzniku samostatného Československa. Dotáhl to až na kapitána. V roce 1919 se v Paříži opět snaží, aby dohnal ve výtvarném umění, co zameškal válkou. Až tehdy dokončuje a publikuje teoretické úvahy, kde vysvětluje, jak se k abstrakci dostal. Je z nich patrné, že u Kupky má všechno svoji přísnou logiku a současně i mystiku.

Jeho osobní situace však byla tristní. Po válce nikdo neměl peníze na to, aby utrácel za obrazy, které ještě neprověřil čas. Ostatně Kupka nikdy na svém umění nezbohatl, třeba na rozdíl od Pabla Picassa nebo Henri Matisse. Zázrakem se pro něj stala letitá podpora českého továrníka Jindřicha Waldese, který kupoval jeho obrazy a Kupku finančně sponzoroval, kdykoliv se dostal do osobní krize. Vzájemné přátelství potvrzuje bohatá vzájemná korespondence až do doby, kdy byl Waldes zatčen nacisty a uvězněn v koncentračním táboře.

Oba obrazy Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika, kterými Kupka šokoval před sto lety pařížskou veřejnost, máme dnes v Praze. Vroce 1946 měl malíř rozsáhlou retrospektivní výstavu v pražském Mánesu. Navštívil ji prezident Beneš a z pověření československé vlády zakoupil kolekci obrazů. Mezi nimi byla i Fuga, která je od té doby majetkem pražské Národní galerie. Teplou chromatiku obětavě získala sběratelka a propagátorka Kupkova díla Meda Mládková a vystavuje ji v pražském Muzeu Kampa. Možná by stálo za to letos na podzim vystavit oba obrazy vedle sebe!

PhDr. Peter Kováč