odborné studie detailpeter kováč: zdeněk lev z rožmitálu, zlatník honzlis z pražského hradu, oltář svaté anny samatřetí monogramisty ip a františkáni – observanti z horažďovic

PETER KOVÁČ: Zdeněk Lev z Rožmitálu, zlatník Honzlis z Pražského hradu, oltář svaté Anny Samatřetí monogramisty IP a františkáni – observanti z Horažďovic

Studie byla publikována ve zkrácené německé verzi ve sborníku Das Expressive in der Kunst 1500 – 1550: Peter Kováč, Zdeněk Lev von Rožmitál, der Goldschnied Honzlis von der Prager Burg, der Annenaltar des Monogrammisten IP und di Franziskaner – Observanten von Horažďovice, v: Jiří Fajt, Susanne Jaeger (eds.), Das Expressive in der Kunst 1500 – 1550, Deutscher Kunstverlag, Berlin, München 2018, s. 352-361. Zde publikováný text je původní a nezkrácená česká verze této studie. Za pomoc při redigování textu je autor zavázán Walterovi Annussovi. Fotodokumentace oltáře svaté Anny Samatřetí monogramisty IP: Peter Kováč. Oltář je dnes vystaven na zámku v Českém Krumlově.

 

V rámci rozsáhlé edice pramenů Český archiv publikoval v letech 1887-1893 František Dvorský přes tisíc dopisů, které mezi lety 1508-1535 napsal Zdeněk Lev z Rožmitálu, původem z jihozápadních Čech. Jde sice jen o zlomek korespondence, přesto nám nabízí unikátní sondu do života a myšlení předního českého aristokrata jagellonské doby, který je považován za jednoho z mecenášů architekta Benedikta Rieda a řezbáře monogramisty IP (Pozn. 1.)

Většina dopisů se týká povinností, jež souvisely s praktickým výkonem úřadu nejvyššího purkrabí Pražského hradu, který Zdeněk Lev zastával v letech 1508-1523 a 1525-1530, kdy byl de facto jedním z nejmocnějších mužů Českého království. Část z nich reflektuje také osobní záliby, vztahy se synem Adamem a příbuznými a zájem o panství v jihozápadních Čechách, kde k jeho oblíbeným sídlům patřil zámek v Blatné a hrad ve Velharticích. (Pozn. 2)

Ač Zdeněk Lev uměl pouze česky a nedomluvil se ani německy, jeho rozhled po středoevropském prostoru byl na úrovni doby. Znal slezskou Vratislav, rakouskou Vídeň i uherský Budín, měl palác na Pražském hradě, věděl, co se dá dobře koupit v Norimberku nebo v Pasově, a leccos naznačuje jeho obdiv k tomu, co nazýváme maxmiliánskou dvorskou kulturou prvních desetiletí 16. století. V červenci 1515 dopisem z Vídně nadšeně vylíčil šlechtici Petrovi IV. z Rožmberka setkání císaře Maxmiliána I. s českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským a polským panovníkem Zikmundem I. Starým, popsal mu různé slavnosti a obřady v chrámu sv. Štěpána, rytířský turnaj na italský způsob, hony a rozličné dvorské kratochvíle (Pozn. 3).

Z korespondence rovněž víme, že na svých panstvích v jihozápadních Čechách zakládal rybníky a choval ryby, zkoušel štěstí s dolováním drahých kovů a jako gurmán si potrpěl na dobré kuchaře, jedl rád zvěřinu a pil kvalitní víno. Měl také strach před Turky a možná ještě větší před morem, takže opakovaně žádal od svých služebníků informace, zda se v Blatné, v Horažďovicích nebo ve Velharticích neobjevily jeho příznaky.

Avšak záznamů, které by se týkaly přímo donátorské a stavební činnosti Zdeňka Lva z Rožmitálu, je v dopisech málo, navzdory tomu, že pro něj v Blatné vystavěl honosný renesanční palác královský architekt Benedikt Ried, o němž se letmo zmiňoval v dopise z března 1530 (Pozn. 4).

V další korespondenci jen tu a tam zachytíme zprávu o práci zedníků a kameníků na Blatné (Pozn. 5) nebo o potřebě tesaře ve Velharticích (Pozn. 6a). V dopise ze září 1531 schválil opravu zámku v Teplicích v severních Čechách, což se týkalo zejména střechy, ale žádal své služebníky, aby na to byly vynaloženy minimální náklady (Pozn. 6b). Pro obyvatele nedaleké Krupky, kde zkoušel důlní podnikání, vykoupil jakýsi zastavený „obraz“ za sumu sto zlatých, protože nechtěl, aby „duchovní klenoty“ sloužily k placení daní (Pozn. 7).

Z korespondence jeho příbuzného Jindřicha ze Švamberka (Pozn. 8) třeba víme, že na Blatné působil zručný malíř, který pro Švamberky na hradě Zvíkově dělal v roce 1515 pozlacení nádherného vozu (uvádí se tam, že zlato si umělec opatřoval v Praze, protože jeho dovoz z Norimberku by práci zdržel), ale Zdeněk Lev z Rožmitálu se o něm nijak nezmiňuje. A dokonce i o chystaném vysvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné, nad kterým měl rod Rožmitálských patronátní právo a sám Zdeněk Lev ho opatřil nejen úchvatnou sklípkovou klenbou, ale i oltáři a liturgickým vybavením jako monstrancemi, kalichy, svícny, ornáty a knihami, se dozvídáme z dopisu téhož Jindřicha ze Švamberka z července 1515 (Pozn. 9), zatímco v Rožmitálově korespondenci o tom není ani slovo.

Z tohoto hlediska se jeví jako překvapivé, kolik pozornosti věnoval Zdeněk Lev z Rožmitálu ve dvou dopisech z dubna 1523 řezbáři z Pasova a „obrazu“ sv. Anny pro oltář bratrstva v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Blatné. Oba listy byly v české i německé odborné literatuře posledních třiceti let často citovány a pokládány za důkaz, že v jižních Čechách dochovaný oltář sv. Anny Samatřetí monogramisty IP, opatřený erbem Rožmitálských, objednal Zdeněk Lev pro oltář bratrstva sv. Anny v Blatné a že jeho tvůrcem byl v jednom z těchto dvou dopisů zmíněný umělec Hanzlis. Jeho jméno bylo vykládáno jako česká podoba jména Hans – Johann – Johannes a zároveň důkaz, že monogram IP vlastně znamená buď Johann Pildhauer nebo Johannes z Pasova. (Pozn. 10)

Zpráv o oltáři sv. Anny v blatenském kostele Nanebevzetí Panny Marie, jehož interiér byl vysvěcen 8. září 1515, je poměrně hodně, nebyly však v uměleckohistorické literatuře zohledněny. Už Jan P. Hille, duchovní a regionální historik v Blatné, který s neobyčejnou pečlivostí prostudoval a přepsal četné archivní doklady, zjistil, že v roce 1516 založil při tomto oltáři kaplanství Jan Haugvic z Biskupic, jehož příbuznou byla Anna, manželka Adama Lva z Rožmitálu, syna a dědice Zdeňka Lva (Pozn. 11). Sňatek byl domluven s otcem nevěsty Hynkem Haugvicem ve Vratislavi v roce 1516 a uskutečnit se měl za dva roky. O zásnubách a budoucí ženitbě informoval Zdeněk Lev z Rožmitálu svého purkrabího na Blatné v lednu 1516 dopisem ze Slezska, kde píše, že s Hynkem Haugvicem dojednal věno ve výši 50 tisíc kop českých grošů, a současně připomínal, že napsal i vzkaz Janu Haugvicovi, který by mu měl purkrabí osobně předat v Blatné. (Pozn. 12). Z toho plyne, že Jan Haugvic (v dopise byl uváděn jako Jan Hukvic), štědrý patron oltáře sv. Anny, pobýval na začátku roku 1516 v jihozápadních Čechách (Pozn. 13).

V rukopise Paměti blatenské II., uloženém na faře v Blatné, je v soupisu privilegií kostela Nanebevzetí Panny Marie uvedeno, že král Vladislav II Jagellonský v Budíně ve středu před svátkem sv. Petra roku 1516 vyhověl žádosti Haugvice z Biskupic a dal souhlas k nadání ke dvěma kaplanstvím v kostele v Blatné. (Pozn. 14) O tomto nadání se dále dozvídáme z dopisu Zdeňka Lva z Rožmitálu, který napsal 4. srpna 1527 na Pražském hradě Václavovi Haugvicovi z Biskupic. Jan Haugvic tam byl uveden už jako zemřelý a řešil se problém, co dál s jeho nadáním, které se týkalo dvou kaplanství a také špitálu v Blatné. Do Prahy se kvůli tomu dostavil i blatenský kaplan, aby se rozhodnutí uspíšilo (Pozn. 15). V rukopisných Pamětech blatenských II. pak najdeme zápis, že král Ferdinand I. 17. září 1528 potvrdil nadání k oltáři sv. Anny v blatenském kostele. J. P. Hille a také historik August Sedláček pak zjistili, že tak bylo učiněno na žádost Zdeňka Lva z Rožmitálu, který věnoval důchody z části svých pozemků k užitku oltáře sv. Anny v Blatné a příslušného kaplana, a to až do 12 kop grošů českých (Pozn. 16). Takže bratrský oltář sv. Anny, o kterém se píše ve dvou dopisech pána z Rožmitálu z dubna 1523, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Blatné nejen existoval, ale pro Zdeňka Lva a jeho příbuzné měl i značný význam a důležitost. Jiří Kuthan dokonce uváděl, že svatá Anna se fakticky stala rodinnou patronkou Rožmitálských (Pozn. 17).

Oltář sv. Anny zůstal v kostele v Blatné i v době, kdy původní výzdoba byla za hraběte Václava z Rozdražova na samém začátku 17. století poprvé výrazně změněna a kdy byly z interiéru odstraněny některé oltářní retábly pocházející z doby pánů z Rožmitálu a byly nahrazeny jinými (Pozn. 18). Pro nás nejzajímavější fakta pocházejí z nejstaršího dochovaného inventáře a zaznamenal je J. P. Hille při popisu vybavení kostela v roce 1732. Chrám Nanebevzetí Panny Marie v Blatné měl tehdy 12 oltářů, z nichž osm bylo „kunštovnou řezbou ozdobených“(Pozn. 19). U oltáře sv. Anny je uvedeno, že v roce 1732 stál u sloupu uprostřed chrámového dvoulodí a že byl zasvěcen Anně, Ludmile a Maří Magdaleně. A je tam důležitý dodatek: „Na oltáři stávala stříbrná socha sv. Anny, darovaná panem Zdeňkem Lvem z Rožmitálu“ (Pozn. 20).

Ve 40. letech 18. století proběhla rozsáhlá obnova a rekonstrukce vybavení blatenského kostela z iniciativy hraběnky Serenyové. J. P. Hille k tomu napsal: „Bohužel přitom vzaly také za své mnohé vzácné a krásné památky, pocházející z doby pánů z Rožmitálu a z Rozdražova. Byly tu některé stříbrné věci již stářím sešlé, jako stará gotická monstrance stříbrná, jiná mosazná, některý kalichy, pacifikál, též stříbrné tabernakulum a jiné věci k službám Božím věnované, ale tehdy již polámané, sešlé a k užívání nepotřebné. Že také i staré oltáře, obrazy, sochy a roucha byly z chrámu odstraněny a nyní novými, byť též nádhernými, nahrazeny, můžeme se směle domnívati“ (Pozn. 21). Péčí hraběnky vznikl především nový hlavní oltář a dalších 10 barokních oltářů. Hille v jejich seznamu uváděl „uprostřed u sloupu oltář sv. Anny s jejím obrazem“ (Pozn. 22).

V roce 1758 byl pak pořízen nový inventář kostela v Blatné a v soupisu oltářů se dočteme: „Uprostřed kostela posvěcený ku poctě sv. Anny, Maří Magdaleny a Ludmily, na kterém krásně malovaný obraz sv. Anny a dobře štafírovaný“ (Pozn. 23). Je tedy jisté, že za hraběnky Serenyové nahradila stříbrnou sochu sv. Anny malba a dílo zlatníka se z oltáře přesunulo do pokladnice. V soupisu stříbrných věcí v majetku kostela se vedle monstrancí, svícnů, kalichů a konviček tehdy také nacházela: „statue sv. Anny stříbrná“, což byl zjevně onen dar Zdeňka Lva z Rožmitálu (Pozn. 24). Poslední inventář, který nás může zajímat, je z roku 1799, a ve výčtu tehdy už jen čtyř oltářů i torza pokladnice je opomenut jak oltář sv. Anny, tak i stříbrná socha sv. Anny, takže na samém konci 18. století po ní stopy v Blatné zřejmě mizí (Pozn. 25).

Údaj o stříbrné soše sv. Anny, darované Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, nás nutí znovu pečlivě pročíst oba dopisy napsané v Blatné v dubnu 1523, které se podle současných historiků umění vztahují k sousoší Svaté Anny Samatřetí z lipového dřeva, vytvořeného pasovským řezbářem – monogramistou IP. V dopise ze 7. dubna 1523 se Zdeněk Lev zmiňoval Janovi z Vitence, že mu jeho příbuzný Václav Trčka z Vitence půjčil „čtyři hřivny stříbra pro obraz sv. Anny do Blatné k oltáři bratskému“ (Pozn. 26). Z textu je zjevné, že nešlo o peníze určené pro řezbáře či sochaře, ale fakticky o stříbro, tedy materiál pro dílo zlatníka. O dluhu „čtyřech hřiven stříbra“ Zdeněk Lev z Rožmitálu psal i samotnému Václavovi Trčkovi z Vitence 1. dubna 1523 s příslibem, že mu vše poctivě vrátí (Pozn. 27).

Václav Trčka z Vitence působil na Pražském hradě jako písař Zdeňka Lva z Rožmitálu, vyřizoval pro něj a za něj po mnoho let nejrůznější záležitosti a těšil se jeho plné důvěře. Občas se to týkalo i umění. V dopise, který Zdeněk Lev poslal z Blatné 25. srpna 1514, se dočteme, že ho Václav Trčka upomínal ohledně blíže neurčené věci týkající se mistra Benedikta, kterou měl Zdeněk Lev projednat u krále Vladislava II. Jagellonského (Pozn. 28). Pravděpodobně šlo o Benedikta Rieda, architekta na Pražském hradě. Dne 1. dubna 1523 pak Zdeněk Lev z Rožmitálu poslal Václavu Trčkovi k zakázce na vyobrazení sv. Anny tyto instrukce: „Měj paměť připomínati Hanzlisovi, aby ten obraz sv. Anny předse dělán byl, jakož i pana hajtmana sem žádal hradu Pražského, aby jeho k tomu měl, než proto bych rád, aby dobře udělal“ (Pozn. 29).

Editor dopisů František Dvorský se domníval, že výraz „obraz“ znamená „malbu“, takže onoho Hanzlise považoval za malíře, ale termín „obraz“ tehdy znamenal obecně jakékoliv vyobrazení, což mohla být stejně tak malba jako socha nebo reliéf. Šlo tedy o zobrazení sv. Anny, na které bylo potřeba čtyř hřiven stříbra, a zakázka, na níž Zdeňkovi Lvovi z Rožmitála nesmírně záleželo, byla zadána jakémusi Hanzlisovi, přičemž dohled nad provedením práce byl svěřen samotnému hejtmanu Pražského hradu.

Hanzlis však nebyl ani malíř, jak si myslel František Dvořák, ani řezbář z Pasova, jak uvádí v posledních třiceti letech řada historiků umění. Šlo ve skutečnosti o zlatníka působícího v Praze, a právě on vytvořil „stříbrnou sochu sv. Anny, darovanou panem Zdeňkem Lvem z Rožmitála“ pro bratrský oltáře sv. Anny do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné. Hanzlis, respektive Honzlis, je doložitelný v Praze v době, kdy se jednalo o Rožmitálově objednávce. Konkrétně v roce 1524 jistý Hanuš Honzlis, zlatník z Pražského hradu, prodával dům na Malé Straně (Pozn. 30). Byl asi velice šikovný a oceňovaný, protože o něm víme, že investoval i do královských vinic v Praze a od roku 1521 vlastnil dva různé díly vinohradů – v dokumentech je uveden jako „Hanuš Knof čili Honzlin nebo Honslist, zlatník na zámku Hradu Pražského“. Víme také, že jednu část vinic zdědila v roce 1538 „Kateřina, dcera Honzlistova“ a druhá připadla v témže roce „Dorotě, dceři Honslistově“ (Pozn. 31).

Honzlisova stříbrná socha sv. Anny mohla být malým zázrakem pražského zlatnictví jagellonské doby, takže je velká škoda, že se nám nezachovala. Ze zmínky v dopise Zdeňka Lva z Rožmitálu ze 7. dubna 1523, že jde o „obraz sv. Anny do Blatné k oltáři bratskému“, můžeme snad usoudit, že onen oltář bratrstva v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Blatné už asi existoval (možná od chvíle vysvěcení chrámu v roce 1515), vztahovalo se k němu i ono nadání Jana Haugvice (z roku 1516), Zdeněk Lev ho však v roce 1523 nebo o něco málo později doplnil či „vylepšil“ přepychovou stříbrnou sochou sv. Anny, kterou si nechal udělat v Praze pod bedlivým dozorem Václava Trčky z Vitence a hejtmana Pražského hradu.

Zmínka o řezbáři z Pasova v dopise ze 7. dubna 1523 (Pozn. 32), který Zdeněk Lev z Rožmitálu napsal na zámku v Blatné Janovi z Vitence, se tedy týká zcela jiné zakázky, než byla stříbrná socha pro oltář bratrstva v Blatné. Šlo o „tabuli“, což bylo se vší pravděpodobností označení pro oltářní retabulum. Zakázka byla dohodnuta už před časem („tabule měla býti dávno hotova“), ale řezbář s prací otálel, takže zvláštní posel, kterého z Rožmitálova pověření vyslal Jan z Vitence, měl dodání urgovat a pokud by nedostal jasnou a písemnou odpověď, měla být stížnost vznesena na pasovského biskupa a na Pasovské, čímž je míněna městská rada.

Jan z Vitence byl hejtmanem v horním městě Hory Matky Boží u Velhartic v jihozápadních Čechách, Zdeněk Lev ho pověřoval na Velharticku různými úkoly, především se v regionu staral o dolování drahých kovů. Vysvětlení, proč oslovil právě Jana z Vitence, aby jednal s pasovským umělcem, je jednoduché: Hory Matky Boží, v roce 1522 povýšené na horní město, byly v rámci dominia Zdeňka Lva v jihozápadních Čechách k Pasovu nejblíže. Po současných cestách je to 110 kilometrů, pro posla na koni jeden až dva dny cesty.

Tato druhá zakázka, uvedená v dopise ze 7. dubna 1523, se s velkou pravděpodobností týkala oltáře sv. Anny Samatřetí (též Samotřetí) opatřeného kdysi erbem Zdeňka Lva z Rožmitálu, jehož autorem byl monogramista IP, označený v dopise jako „řezák z Pasova“ čili pasovský řezbář (Pozn. 33). V nábožensky rozděleném Českém království bylo toto velkolepé dílo manifestační proklamací katolické víry a je možné, že tím, kdo Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu pomáhal s jeho ikonografií i s výběrem jednotlivých výjevů ve skříni i v predelle a čtyř světic na křídlech, byl nejhorlivější protivník německé reformace a českého utrakvismu františkán Jan Vodňanský. Mnicha a aristokrata pojilo upřímné přátelství i vzájemná úcta. V dopise z ledna 1526 se Zdeněk Lev svému švagrovi Jindřichovi Švihovskému z Ryžmberka zmiňoval o Janu Vodňanském s respektem a doslova psal, že právě on mu často „duchovními věcmi přisluhuje“ (Pozn. 34).

Tento rodák z jihočeských Vodňan, který studoval v Praze a konvertoval ke katolictví, dlouho působil v klášteře františkánů – observantů v Horažďovicích, vzdáleném jen dvacet kilometrů od Blatné, kde Zdeněk Lev z Rožmitálu často a rád pobýval. Sečtělý mnich tam psal horoucí polemiky se všemi, které považoval za kacíře a bezbožníky. Jindřichu Švihovskému, švagru Zdeňka Lva, věnoval v roce 1509 obsáhlý traktát o Neposkvrněném početí Panny Marie. Z roku 1524 pochází jeho latinský spis Locustarium, který je polemikou s Lutherem o svátosti oltářní a Jan Vodňanský ho dedikoval Zdeňku Lvu z Rožmitálu, stejně jako v roce 1529 sepsaný polemický spis Satanášova věž, také ostře namířený proti Lutherovým názorům. V úvodu Satanášovy věže přímo uvedl, že Zdeňku Lvu náleží v Čechách přední místo v obraně katolické víry. Jan Vodňanský byl též autorem Chvály na svatou Kateřinu, kde zdůrazňoval její moc pomáhat v nesnázích, zejména při nemocech. Když sám ochořel, velmi se mu prý ulevilo, když složil k poctě sv. Kateřiny oslavnou píseň (Pozn. 35).

Pro skříň oltáře monogramisty IP byla vybrána sv. Anny Samatřetí, která zosobňovala myšlenku neposkvrněného početí Panny Marie propagovaného s neutuchajícím zápalem právě františkány, pro křídla byla připravena sestava čtyř světic (včetně sv. Kateřiny), které pro víru podstoupily kruté mučení a obětovaly život, a pro predellu bylo zvoleno Klanění tří králů s uznáním božské i lidské přirozenosti Krista.

Hlavní výjev představuje sv. Annu jako výrazně starší ženu s vlasy zahalenými rouškou, která na společně lavici sedí s prostovlasou mladou Pannou Marií, a mezi sebou mají malého Krista. Z hlediska ikonografie šlo ve své době už o tradiční vyobrazení, protože nejstarším známým příkladem je kamenné sousoší sv. Anny Samatřetí z Bodeho muzea v Berlíně, které vzniklo o půl století dříve, někdy v letech 1470-1480 v okruhu velkého inovátora Nikolase Gerhaerta z Leydenu (Pozn. 36). Monogramista IP obdobně zobrazil půvabnou Pannu Marii, mladou dívku s rozpuštěnými vlasy, jak s něhou přidržuje malého Krista, který trochu labilně stojí na její levé noze. Dítě upírá zvědavý pohled na sv. Annu, ale ruce vztahuje k říšskému jablku, které má stařena položeno na dlani. Z obou žen vyzařuje přísnost až ceremoniální vážnost, ale samo dítě je bezstarostně hravé.

Žánrově pojatý výjev se propojuje se symboly. Anna drží v jedné ruce otevřenou knihu a v druhé říšské jablko. K vysvětlení jejich smyslu by se možná hodilo vyjít z kázání O narození nejsvětější Panny Marie (Sermo IV: De nativitate beatissimae Mariae Virginis; PL 141, 320B-324B), které sepsal Fulbert z Chartres a stalo se součástí středověké liturgie. Fulbert uváděl, že Panna Marie byla rodičkou nejvyššího krále a kněze a sama pocházela z kmene královského a zároveň kněžského. Jablko by připomínalo symbol královský a kniha symbol kněžský či duchovní (Pozn. 37). Kniha je však především spojována jako atribut se sv. Annou a bývá vykládána jako odkaz na Starý zákon s proroctvími o příchodu Vykupitele na svět i na její roli vychovatelky, která poskytla Marii první poznání a poučení, seznámila ji se svatým písmem i jeho tajemstvím týkajícím se lidské spásy (Pozn. 38).

Říšské jablko či lépe řečeno malý zlatý globus (latinský výraz pro kouli) je chápán obecně jako poukaz na Kristovu roli spasitele světa (Pozn. 39) V tomto ohledu je zajímavé připomenout vlivný traktát Historia trium regum, který v druhé poloviny 14. století sepsal Johannes de Hildesheim a vyšel tiskem jako Das Buch der heiligen drei Könige ve Štrasburku v letech 1480-1490. Dočteme se tam, že král Melichar (Melchior) dal malému Kristovi nejen třicet zlaťáků, ale také zlaté jablko jako symbol vlády. Doslova o něm Jan z Hildesheimu napsal: „Zlaté jablko pak, které přinesl Melichar s 30 denáry, patřilo kdysi Alexandrovi Velikému a mohlo být celé sevřeno v dlani. Nechal ho slít z maličkých částeček poplatků všech provincií a vždycky ho nosil v ruce, jakoby svou mocí svíral v ruce celý svět.“ A dále popisoval: „Kulatost toho jablka, která nemá začátek ani konec, znamená toho, kdo obklopuje svou šlechetnou mocí veškerý svět, totiž nebe i zemi“ (Pozn. 40). Jablko pojaté řezbářem jako luxusní zlatnické dílo by tak i vzájemně propojovalo symbol použitý ve skříni oltáře se scénou Klanění tří králů v jeho predelle.

Klíčová k pochopení scény Anny, Marie a malého Krista je idea o neposkvrněném početí Panny Marie. Zmíněný Jan Vodňanský ve svém Traktátu o početí přečistém a neposkvrněném důstojné Panny Marie formou polemiky s Jindřichem Švihovským, švagrem Zdeňka Lva z Rožmitálu, krok za krokem vysvětloval toto dogma, prosazované v pozdním středověku právě františkány (Pozn. 41). Adam porušil přikázání boží a tím sebe a celá další pokolení zbavil nevinnosti a prvotní čistoty, ale Bůh se rozhodl lidstvo zachránit, a proto poslal vykupitele, svého syna, aby se narodil z panny, která by nebyla poskvrněna hříchem prvních rodičů. Bůh zařídil, aby Anna, neplodná od dvaceti let, bez účasti muže počala a zplodila Pannu, „rodičku spasitele a vykupitele všeho světa, a v den, kdy ona počala, i na nebi i na zemi radost byla.“ (Pozn. 42). Marie i její pozdější syn Kristus se tak zázrakem neposkvrněného početí vymanili z Adamova prokletí.

Vodňanský dál mnohokrát opakuje, že kdokoliv by o tom pochyboval, činil by tak proti Bohu, Kristovi i duchu svatému, andělům, světcům a také proti papeži. Připomínal zde rozhodnutí papeže Alexandra IV. udělit odpustky každému, kdo se několikrát pomodlí ke svaté Anně. K tomu Jan Vodňanský cituje modlitbu, která se před jejím vyobrazením má vyslovit: „Zdráva Maria, milosti plná, pan Bůh s tebou, tvá milost rač býti se mnou, požehnaná ty mezi ženami a požehnaná buď svatá matka tvá Anna, z kteréžto bez hříchu a beze vší poskvrny pošla jsi, Panno Maria. Ale z tebe narodil se Ježíš Kristus, Syn boha živého; amen (Pozn. 43).

Text traktátu Jana Vodňanského byl napsán formou dialogu námitek a vysvětlení, ale současně má přísnou hierarchickou strukturu a posloupnost. Autor rád používal i expresivní argumenty. Barvitě vylíčil, jak jeden mnich, zjevně dominikán, kázal před učenými mistry, že Panna Marie byla počata v hříchu, stejně jako jiné ženy, a v tom náhle padl na zem a na místě v křečích zemřel. Bůh tak ztrestal jeho opovážlivost protivit se dogmatu, o němž se podle Vodňanského nemělo pochybovat (Pozn. 44). Vedle líčení příběhů a mravních příkladů pracoval autor i se symboly, zajímal ho třeba smysl bílé lilie jako Marie nebo duhy z hlediska početí, vysvětloval také podobenství Ezechielovy vize zavřené brány ve vztahu k matce Boží (Pozn. 45).

Ono vzájemné propojení žánrovosti a tradičních symbolů jako by našlo ohlas ve skupině sv. Anny Samatřetí monogramisty IP v oltáři pro Zdeňka Lva z Rožmitálu. Jak už ukázal v roce 1982 v objevné studii Jan Müller, celek kdysi patrně doplňoval žehnající Bůh na nebesích a holubice jako duch svatý, což by naznačovalo, že svatá Anna Sama třetí byla symbolicky spojována se svatou Trojice. Původní kompozice scény by tak vypadala obdobně jako je tomu třeba u oltáře sv. Anny Samatřetí Hanse Leinbergera v klášteře v Ingolstadtu z roku 1513 (Pozn. 46).

Holubice v současné podobě oltáře monogramisty IP je zřejmě doplňkem z doby, kdy byla konstrukce oltáře novogoticky předělána. Jan Müller kdysi uvažoval o tom, že reliéf Boha obklopeného anděly, pocházející z kostela z jihočeských Vodňan, který je dnes na zámku v Kratochvíli, by mohl být právě onou chybějící částí, která byla někdy v 19. století odstraněna při dodatečné úpravě díla objednaného Zdeňkem Lvem. Reliéf se sice vzdáleně podobá stylu monogramisty IP, ale nemůžeme ho považovat ani za práci pomocníků. Navíc při nedávné restauraci se ukázalo, že byl původně polychromovaný, takže by se nehodil do retabula, které bylo nepolychromované a nezlacené (Pozn. 47).

Pokud budeme oltář sv. Anny monogramisty IP sledovat z hlediska možného ovlivnění jeho ikonografie františkány, je nutné se zastavit i u Klanění tří králů v jeho predelle. Výjev připomínal okázale předání darů, které přinesli tři králové, zlata, kadidla a myrhy, jimiž se oznamovala Kristova královská moc, jeho božská velebnost a lidská smrtelnost (Pozn. 48). Monogramista IP pojal kompozici tak, že na okraji stojí dva panovníci, jeden zleva a druhý zprava, a mezi nimi pod pilířem třetí král klečí před sedící Pannou Marií, která drží malého Krista. Za klečícím vládcem vidíme sv. Josefa, jenž živě pozoruje krále po své pravici. Zajímavé je, že týž řezbář na reliéfu Klanění tří králů z oltáře v Týnském kostele v Praze postavu sv. Josefa ve scéně pominul, nicméně důstojné místo mu přiznal v predelle ve scéně adorace narozeného Krista (Pozn. 49). Také v obrazech a grafikách Albrechta Altdorfera, Wolfa Hubera a Albrechta Dürera, kde je Klanění tří králů situováno do rozpadající se stavby podobné té, jakou najdeme u monogramisty IP, Josef buď chybí, nebo je umístěn jen na okraj kompozice (Pozn. 50).

Pokud však ikonografii oltáře určeného pro Zdeňka Lva z Rožmitálu ovlivňovali františkáni, pak by důstojné místo vyhrazené sv. Josefovi odpovídalo plně jejich představám. Právě oni byli v čele s Bernardinem ze Sieny horlivými propagátory jeho kultu a jako první zavedli v roce 1399 svátek sv. Josefa do liturgického kalendáře (Pozn. 51). Zachoval se i dopis samotného Zdeňka Lva, který se bezprostředně týkal úcty ke sv. Josefovi. Dne 22. ledna 1526 si písemně stěžoval plzeňské městské radě, že v dominikánském klášteře (tzv. Černém klášteře) v Plzni měl jakýsi mnich z Německa kázání v den Božího narození, při kterém posměšně mluvil o sv. Josefovi, dělaje si z něj dokonce blázny. Divil se, že ho okamžitě neshodili z kazatelny, a žádal Plzeňské, aby řečníka okamžitě vyhostili z města a převora opatství přísně pokárali (Pozn. 52).

V ikonografické sestavě díla objednaného Zdeňkem Lvem proto nesměl Josef chybět, dokonce monogramista IP kvůli němu zřejmě pozměnil zavedenou kompozici. Je totiž pravděpodobné, že inspirací se pro řezbáře stal grafický list připisovaný Wolfu Huberovi (kolem 1512/1513, B. 2), kde najdeme obdobnou architektonickou kulisu, nicméně kompoziční sestava postav je jiná. Významné místo, které na grafice náleží králi, řezbář přiznal Josefovi. Wolf Huber Josef naopak odsunul do pozadí, pokud ovšem malá mužská postava, skromně stojící za nejmladším ze tří panovníků, opravdu představuje Kristova otčíma (Pozn. 53).

Můžeme shrnout, že oltář svaté Anny Samatřetí monogramisty IP v Čechách vizuálně představoval teologickou sumu katolictví, která v zemi různého náboženského vyznání byla asi nejbližší myšlení františkánů – observantů. Zdeněk Lev z Rožmitálu byl horlivým katolíkem, ale ve funkci nejvyššího purkrabí Pražského hradu se choval pragmaticky a vstřícně. Ve Starých letopisech Českých se k roku 1522 uvádí, že utrakvističtí představitelé administrátor Šišmánek a univerzitní mistr a kazatel Vavřinec z Třeboně z pražské Betlémské kaple požádali krále Ludvíka II. Jagellonského, aby se mohli ve všech svých záležitostech obracet na Zdeňka Lva z Rožmitálu a preláty na Hradě, „že se s nimi shodnou ve všem kromě otázky kalicha“, tedy rozpor se týkal pouze přijímání těla i krve Kristovy (Pozn. 54). Situace se ale změnila radikálně 5. února 1523, kdy Ludvík II. Jagellonský na popud své ženy královny Marie odvolal Zdeňka Lva z Rožmitálu z úřadu nejvyššího pražského purkrabí a společně s ním odešli z vrcholných úřadů i jeho přátele a nejbližší spolupracovníci.

Pravomoc nejvyššího purkrabí byla značná. Stál v čele sboru zemských úředníků a během trvalého pobytu panovníka v Uhrách zosobňoval prakticky nejvyšší moc v království (Pozn. 55). Až v době sesazení se v dopisech Zdeňka Lva začaly objevovat obavy z vlivu nekatolíků na křesťanskou pospolitost a strašení nástupem stoupenců Martina Luthera v Čechách. Petrovi z Rožmberka, svému nejbližšímu spojenci, důrazně vyjádřil v dopise z 2. dubna 1523 starost o katolickou víru a její obranu a týž den v listě Oplovi z Fictumu uváděl, že jméno Luther se v češtině nejvíce podobá slovu lotr a že proti bludům je potřeba vystoupit s nadějí, že i „pán Buh všemohoucí ráčí býti s námi.“ (Pozn. 56). Zdeněk Lev z Rožmitála a jeho nejbližší političtí spojenci se snažili nejen doma, ale i na dvoře v Budíně vytvořit dojem, že oni stojí v Českém království na stráži katolictví, a to nejen tváří v tvář utrakvistům, ale také šíření a postupu německé reformace (Pozn. 57). Skutečným cílem však bylo získání ztracených mocenských pozic.

K této protireformační propagandě sloužilo i umění. Švagři Zdeňka Lva z Rožmitálu páni Švihovští z Ryžmberka, též odvolaní králem ze svých úřadů, nechali nad bránu svého hradu Rabí v jihozápadních Čechách namalovat scénu, jako vůdce husitů, napůl slepý Jan Žižka, přišel při obléhání této pevnosti o své jediné zdravé oko. Nástěnná malba se sice nezachovala, ale viděl ji ještě v 17. století Bohuslav Balbín, jenž si opsal i nápis, který ji doprovázel: „Do oka jediného byl šípem zasažen Žižka právě pod touto věží, o zrak zde přišel i boj, nemohl slepec dál hubit svou vlast a obecnou víru, čert si ho po zásluze do říše pekel vzal.“ Balbín uváděl, že malba vznikla z podnětu ostřihomského arcibiskupa Ladislava, kancléře Uherského království za jeho pobytu v Rabí (Pozn. 58). Zmíněný Ladislav, přesněji Ladislav Salkán, náležel v Budíně mezi vlivné osobností hájící zájmy mocenské skupiny Zdeňka Lva z Rožmitálu. A Švihovští se touto malbou veřejně hlásili k tomu, že k jejich svaté tradici patřilo vždy odhodlané hájení katolických pozic a že jejich zásluhou ztratili obávaní husité svého neporazitelného vojevůdce.

Strach z reformace a šikovně organizované zákulisní boje a intriky byly nakonec tak účinné, že Ludvík II. Jagellonský povolal v roce 1525 Zdeňka Lva na bývalé místo a rožmitálská klika znovu nabyla původního vlivu. Jan Müller přišel s hypotézou, že právě doba let 1523–1525, kdy byl Zdeněk Lev zbaven úřadu a kdy se všemi prostředky pustil do boje s odpůrci katolictví, byla příhodnou dobou pro vznik oltáře sv. Anny monogramisty IP, díla, které veřejně deklarovalo Rožmitálovu věrnost římské církvi tváří tvář vyznavačům Jana Husa a Martina Luthera (Pozn. 59). Scéna ve skříni oltáře bezprostředně souvisela s myšlenkou o neposkvrněném početí Panny Marie a stejně jako výběr čtyř světic na křídlech, které kvůli přesvědčení obětovaly i vlastní život, vizuálně manifestovala přesvědčení Zdeňka Lva, který se na jaře 1523 pasoval na obránce víry v zemích Českého království.

Pokud však spojíme genezi oltáře sv. Anny s dopisem Zdeňka Lva z Rožmitálu z dubna 1523, týkajícím se řezbáře v Pasově, což se jeví jako pravděpodobné, pak je téměř jisté, že jeho pořízení nemohlo souviset s odvoláním tohoto aristokrata z nejvlivnějšího úřadu v zemi a jeho následnými taktickými kroky, které vedly k cestě zpět na politické výsluní. V dopise se totiž uvádělo, že dílo mělo být už dávno hotovo. Zdeňkovi Lvovi jen došla na jaře 1523 trpělivost a hrozil, že vše bude řešit stížností u pasovského biskupa a pasovské městské rady. Už mu také nestačily slovní domluvy, ale chtěl po svém hejtmanovi Janovi z Vitence, aby posel přivezl písemný závazek od řezbáře, že zakázka bude vbrzku dokončena a dodána. Monogramista IP se tím zjevně dostal pod tlak a snažil se závazku urychleně dostát. Zřejmě spěchal tak, že na reliéfu Klanění tří králů v predelle jsou některé detaily nedokončené, což se týká obzvláště postavy muže, který se nachází zcela vpravo za stojícím králem. Ruka muže není vůbec dokončena a jen palec je naznačen, obdobně i tělo a nohy jsou jen zhruba opracovány. V základních tvarech a bez konečné brilantní úpravy také zůstali dva pastýři v pozadí, kde řezbář zjevně počítal s efektem nápovědy formou nedokončeného tvaru, což ale také mohla být z nouze ctnost vyvolaná snahou, aby dílo bylo co nejdříve dodáno zákazníkovi do Čech.

Co však bylo oním původním impulzem k tomu, aby si Zdeněk Lev oltář sv. Anny Samatřetí v Pasově objednal a v dubnu 1523 ho tak naléhavě urgoval? Projděme si jednotlivé možnosti a hypotézy, jaké se nám nabízejí s ohledem na naši současnou znalost jagellonské doby i významných mezníků v životě objednavatele, ovšem při vědomí značně torzovitě zachovalých písemných svědectví a starých zpráv a inventářů.

Jako první eventualita se nabízí, že Zdeněk Lev z Rožmitálu chtěl oltář sv. Anny monogramisty IP věnovat jako dar pro farní kostel, kde vystupoval jako patron, měl blízký vztah k jeho duchovním, a kde se chtěl veřejně prezentovat jako štědrý donátor. Takovým místem byl především kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatné, vysvěcený a dokončený za aktivní pomoci Zdeňka Lva v září 1515. U nejvyšší církevní hierarchie – kardinálů – i u krále Vladislava II. Jagellonského si pro něj Zdeněk Lev vyprosil několik privilegií a udělení odpustků pro jeho zbožné návštěvníky (1496, 1506, 1514, 1515) a interiér chrámu sloužil jako pohřebiště rodu Rožmitálských, konaly se zde pravidelně zádušní mše za rodiče Zdeňka Lva, i když on sám si z hlediska prestiže vybral jako místo posledního odpočinku katedrálu sv. Víta v Praze (Pozn. 60). Sem byla také určena stříbrná socha sv. Anny, objednaná pro oltář bratrstva, jenž byl umístěn na čestném místě v lodi chrámu. Ve starém inventáři z roku 1732, před radikální barokizací výzdoby, bylo uvedeno, že jeden z bočních oltářů v kostele v Blatné byl určen k oslavě „svatých panen, Kateřiny, Barbory, Apolonie a sv. Voršily s jejími tovaryškami“, což odpovídá světicím zobrazeným v nízkém reliéfu na křídlech oltáře sv. Anny monogramisty IP (Pozn. 61). Tři lze identifikovat podle atributů bez problému, jde o sv. Kateřinu s mečem, dřevěným kolem a otevřenou knihou, sv. Barboru s věží, kalichem a hostií a sv. Voršilu s otevřenou knihou a šípem. Čtvrtá světice má v ruce otevřenou knihu, ale chybí druhý atribut, který panna svírala v levé ruce. Jan Müller navrhoval, že by mohlo jít o sv. Dorotu, ale symboly, s kterými se běžně objevuje, ať už je to košíček s květy, palmová větev nebo růže, by se do zvednuté a sevřené dlaně asi moc nehodily (Pozn. 62). Pravděpodobnější by byla sv. Apolonie, jejímž atributem je zavřená nebo otevřená kniha a malé kleště na vytrhávání zubů, jež by se do ruky bez problému vešly (Pozn. 63). Takže čtyři světice na křídlech oltáře monogramisty IP se shodují se zasvěcením oltáře v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Blatné, jak je uvedeno v inventáři z roku 1732.

Dnes se na pravém bočním oltáři blatenského chrámu nachází obraz zasvěcený Barboře, Voršile, Apolonii a také Kateřině (připomenuté ovšem jen mečem v ruce sv. Barbory), který v roce 1892 vytvořil pražský malíř historických a náboženských témat Josef Mathauser (Pozn. 64). Jak vypadal starý, či původní oltář věnovaný čtyřem světicím, nevíme, ale předpokládáme, že popis v inventáři by neopomenul důležitý fakt, že v jeho skříni bývala umístěna sv. Anna Samatřetí. O ní však nikde žádná zmínka není. Z tohoto důvodu a také proto, že v kostele se už jeden oltář sv. Anny nacházel, i s výše zmíněnou stříbrnou sochou věnovanou Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, se domníváme, že dřevěný tabernakl monogramisty IP nebyl určen pro kostel v Blatné. Na zámku v Blatné měl Zdeněk Lev z Rožmitálu kapli Panny Marie, ale ze starých inventářů nic nenaznačuje, že by se tam podobné dílo z hlediska ikonografie hodilo, a ani hřbitovní kaple poblíž farního chrámu nebyla zasvěcena Anně nebo oněm čtyřem světicím, ale sv. Michalovi. Náš závěr tedy zní, že na Blatnou oltář zřejmě původně nepatřil, byť svojí ikonografií reflektoval zasvěcení oltářů ve zdejším kostele Nanebevzetí Panny Marie, patronátním chrámu Rožmitálů.

Jako další možnost připadá v úvahu městečko a hrad Velhartice v jihozápadních Čechách, kde Zdeněk Lev často pobýval, zejména když mu v Blatné Benedikt Ried stavěl nové renesanční křídlo zámku. Na náměstí ve Velharticích se nachází farní kostel Narození P. Marie, o který se Zdeněk Lev také zajímal, i když ne tolik jako o Blatnou (Pozn. 65). A v jeho interiéru byl boční oltář sv. Anny Samatřetí , pořízený však už předchozím majitelem panství Vilémem z Ryžmberka, který zemřel v roce 1505 a byl v kostele pohřben. K Vilémovým počinům patřilo založení tří svobodných domů kaplanských, „aby v nich kaplané přebývali bez všeliké překážky“ a při zmínce o třetím kaplanovi se nadace konkrétněí vztahovala „k oltáři sv. Anny v kostele Velhartickém“ (Pozn. 66). Shodou okolností ve Velharticích najdeme dodnes plastiku sv. Anny Samatřetí, v podobě sedící staré Anny, jíž na pravém koleni sedí malý Kristus a vedle ní stojí malá postava Panny Marie. Plastika svými rozměry (výška 92 cm) dobře odpovídá centrální figuře ze skříně bočního oltáře a Jaromír Homolka ji přesvědčivě datuje před nebo kolem roku 1500 (Pozn. 67). Vzhledem k tomu, že také ve Velharticích, stejně jako na Blatné, už oltář sv. Anny byl, můžeme farní kostely obou oblíbených rezidencí Zdeňka Lva z Rožmitálu z pravděpodobného seznamu míst, kam by oltář monogramisty IP mohl být svým objednavatelem umístěn, vyloučit.

Druhým možným vysvětlením by bylo, že řezbářský skvost monogramisty IP zamýšlel Zdeněk Lev z Rožmitálu jako dar pro některého ze svých spojenců a přátel. Proč by taková eventualita připadala do úvahy? František Mareš a Jan Sedláček v Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Prachatickém z roku 1913 uváděli, že oltář sv. Anny byl kdysi umístěn v interiéru kostelíku Narození Panny Marie v areálu rožmberského letohrádku Kratochvíle u Netolic a až v roce 1823 byl vyměněn za barokní oltář s malbou sv. Rodiny s Annou a Jáchymem (Pozn. 68). V Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském, vydaném v roce 1918, Mareš a Sedláček v části věnované Červenému dvoru u Českého Krumlova tvrdili, že do kaple zdejšího zámku se v 19. století přivezl „oltář sv. Anny z Kratochvíle, pocházející ze Zvíkova,“ který podle popisu jednoznačně odpovídá dílu monogramisty IP (Pozn. 69). Oba autoři ještě viděli na boku predelly erbovní štítky, z nichž levý byl prázdný a hladký, ale pravý zdobil erb Rožmitálských s kančí hlavou v 1. a 4. poli a lvem v 2. a 3. poli (Pozn. 70).

Pokud by dílo opravdu původně pocházelo ze Zvíkova, pak by mohlo jít o dar Zdeňka Lva z Rožmitálu jeho příbuzným Švamberkům (Pozn. 71). Raně gotická kaple na Zvíkově byla někdy po roce 1473 nově vyzdobena, především nástěnnými malbami, kde nechyběla vyobrazení sv. Anny Samatřetí, Klanění tří králů i světic Kateřiny, Apoleny, Barbory a Voršily, nic však nevíme o možných úpravách vybavení interiéru po roce 1523. August Sedláček tvrdil, že na oltářní menze původně stál „obraz sv. Václava“ (světce, jemuž byla kaple zasvěcena), který byl v roce 1783 odvezen do kostela sv. Mikuláše a na jeho místo se dostal pozdně gotický retábl z roku 1503 se scénou Klanění tří králů, jenž je dodnes na Zvíkově, byť na jiném místě (Pozn. 72). Možná byl oltář monogramisty IP v jiné části hradu, ale vše na toto téma by bylo jen nepodloženou spekulací. Navíc věta Františka Mareše a Jana Sedláčka „oltář sv. Anny z Kratochvíle, pocházející ze Zvíkova“ se dá vykládat různě. Oltář z letohrádku Kratochvíle mohl být před svým transportem na Červený Dvůr u Českého Krumlova na čas umístěn na Zvíkově nebo se oltář ze Zvíkova dostal na Kratochvíli a pak putoval dál do Červeného Dvora u Českého Krumlova. Obojí čtení je možné. Mareš a Sedláček žel neuvedli, z jakého zdroje informace čerpali a v soupisu uměleckých památek na Prachaticku, kde se o oltáři monogramisty IP poprvé zmiňovali, není o Zvíkovu ani slovo. Je tam pouze uvedeno, že oltář byl před rokem 1823 umístěn na boční menze malého chrámu Narození Panny Marie v Kratochvíli u Netolic.

Za historicky nejstarší prokazatelné umístění díla monogramisty IP tak můžeme považovat areál letohrádku Kratochvíle, kde měl boční oltář zdejšího rožmberského chrámu co do činění s kultem sv. Rodiny a sv. Anny. Ale od kdy tam byl k vidění? Ve starých inventářích z let 1592, 1597, 1598, 1601, 1606, 1608 a 1626 o jakémkoliv retabulu není ani zmínka. Jako by oltářní menzy byly prázdné, což je nepravděpodobné. Například v roce 1592 se zaznamenává v soupise jedna kazatelna, jeden zvon a tři „vobrazy pozlacený“, což zjevně byly tři polychromované plastiky stojící ve výklencích s konchami ve tvaru pozlacených mušlí (Pozn. 73). Ovšem i kdyby na boční menze stál oltář monogramisty IP už v roce 1589, kdy byl zdejší sakrální prostor zasvěcen, šlo by v každém případě až o jeho druhotné umístění, protože vznikl ve 20. letech 16. století, kdy Kratochvíle ještě vůbec neexistovala a byla vybudována Rožmberky o šest desetiletí později (Pozn. 74). S tím však souvisí důležitá otázka: Mohl být retábl s rožmitálským erbem darem Zdeňka Lva Rožmberkům, kteří by ho tak vlastnili od samého počátku a teprve později ho převezli do letohrádku u Netolic?

Mezi příslušníky rozvětveného rodu jihočeských velmožů byl pán z Rožmitálu obdivován i nenáviděn. Petr IV. z Rožmberka, mimochodem majitel netolického panství, považoval Zdeňka Lva za svého nejlepšího přítele. Často se navštěvovali, společně koordinovali politické postoje a záměry, oba byli přesvědčení katolíci, vzájemně se podporovali, k Petrovi Zdeněk Lev vyslal i svého syna Adama na dvorské vychování (Pozn. 75). Petr IV. z Rožmberka dokonce velkoryse rozhodl, že část jeho panství jako dědictví, které bude dočasně spravovat Jan III. z Rožmberka, připadne Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu. Když pak na podzim 1523 vladař zemřel, rozpoutala se skutečná válka o rožmberské dědictví. Nenávist neměla konce. Obě strany zbrojily, budovaly opevnění a držely vojenskou pohotovost (Pozn. 76). Pokud by chtěl Zdeněk Lev věnovat Rožmberkům oltář sv. Anny monogramisty IP, pak by byl zřejmě určen pro Petra IV. z Rožmberka, kterému vděčil za mnohá dobrodiní. Ale takovou domněnku můžeme považovat za možnou jen v případě, že by pasovský řezbář oltář dokončil záhy po obdržení varovného dopisu z dubna 1523. Zdeněk Lev by dílo předal Petrovi krátce před jeho smrti, tedy před 9. říjnem 1523. Je však otázkou, jaké by byly další osudy tohoto daru a jak by se k oltáři označeném rožmitálským erbem zachoval třeba Jindřich VII. z Rožmberka, známý velmi emotivním a razantním jednáním ve sporech o rožmberské dědictví. V úvahu by ještě připadalo, že by se dílo pasovského řezbáře dostalo do rukou Jana III. z Rožmberka (zemřel až v roce 1532), generálního převora johanitského řádu, sídlícího ve Strakonicích, jen třicet kilometrů od rožmitálské Blatné. Jan patřil k oblíbencům Petr IV. z Rožmberka, byl také jeho dědicem, a měl po jistou dobu přátelské vztahy i se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. (Pozn. 77). Přestože další argumenty podporující podobnou hypotézu chybí, nelze ji vyloučit jako jednu z možností.

Výše uvedené úvahy můžeme při současné znalosti historických souvislostí uzavřít tvrzením, že z faktů shromážděných Marešem a Sedláčkem v soupisu památek Prachaticka a Českokrumlovska vyplývá s naprostou jistotou pouze tolik, že oltář monogramisty IP byl převážen z místa na místo na panstvích, která kdysi patřila Švamberkům a Rožmberkům, a pak majitelům po nich následujícím, to jest Eggenbergům a Schwarzenbergům, kteří vlastnili Kratochvíli, Zvíkov i Červený dvůr u Českého Krumlova. A jako jediné jisté datum v těchto přesunech zůstává rok 1823, kdy byl sejmut z boční menzy v interiéru chrámu Narození Panny Marie v Kratochvíli u Netolic a nahrazen barokní malbou s vyobrazením sv. Rodiny, sv. Anny a Jáchyma.

Při vědomí toho, že nám zůstávají pouze domněnky a hypotézy, bychom se pokusili naznačit třetí možnou eventualitu, která se nám jeví jako nejpravděpodobnější. Oltář sv. Anny Samatřetí od monogramisty IP mohl být Zdeňkem Lvem z Rožmitálu určen pro klášter františkánů – observantů v Horažďovicích, kde působil i mnich Jan Vodňanský, jehož považujeme za možného autora ikonografického programu díla. Město Horažďovice vlastnil od roku 1483 Půta Švihovský z Ryžmberka, nejvyšší dvorní sudí, který se mj. zasloužil o příchod františkánů – observantů do města a o postavení jejich klášterního kostela. Půta ho plánoval jako mauzoleum rodu Švihovských, byl zde také pohřben, což v interiéru dokládá kamenný náhrobek s jeho vyobrazením a také obraz-epitaf, nacházející se dnes ve sbírkách pražské Národní galerie (Pozn. 78). Zdeněk Lev z Rožmitálu si vzal Půtovu dceru Kateřinu Švihovskou, což mu otevřelo cestu k nejvyšším zemským a dvorských úřadům. Po smrt Půty Švihovského v roce 1504 Horažďovice připadly vdově po Půtovi a po její smrti je zdědili synové Jindřich z Ryžmberka a Břetislav z Ryžmberka. Oba byli nejen švagrové Zdeňka Lva, ale také jeho nejbližší političtí spojenci, což dokládají četné dopisy publikované v Archivu českém. Sám Zdeněk Lev se o Horažďovice intenzivně zajímal. V dopise z 20. března 1526 se věnoval otázkám pravomocí města Horažďovic v soudním sporu o ves Kalenice a v Praze řešil konkrétní otázky práva s těmi, kteří tomu rozuměli (Pozn. 79).

V Horažďovicích se v srpnu 1531 uskutečnila veledůležitá schůzka mezi Zdeňkem Lvem a Janem III. z Rožmberka, která měla rozřešit jejich vzájemné spory, týkající se zejména dědictví po Petru IV. z Rožmberka. O jejích přípravách se dozvídáme hned z několika dopisů, například 18. srpna 1531 Zdeněk Lev z Velhartic napsal přímo Janovi z Rožmberka, aby se nebál přijet do Horažďovic, že tam není mor a že jednání se uskuteční buď ve městě, nebo v klášteře františkánů – observantů (Pozn. 80). V květnu 1533 zorganizoval Zdeněk Lev v Horažďovicích schůzku se svými švagry Břetislavem z Ryžmberka a Jindřichem Švihovským z Ryžmberka (Pozn. 81). Od roku 1531 Zdeněk Lev s Jindřichem z Ryžmberka vlastnil napůl Horažďovice a třeba 4. června 1533 napsal svému švagrovi Jindřichovi Švihovskému, že se k němu na Blatnou dostavili zástupci města Horažďovic a žádali ho o obnovení konšelské rady, a protože se stejnou věcí se obrátili i na Jindřicha, prosí ho, aby celou záležitost s jeho souhlasem vyřídil (Pozn. 82). Z Horažďovic pocházeli i ti, které Zdeněk Lev zaměstnával ve svých službách. Patřil mezi ně Kašpar Urticella, znalý němčiny, latiny i španělštiny, jehož posílal jako diplomata ke králi Ferdinandovi I. a u kterého si nechával překládat spisy z němčiny do češtiny (Pozn. 83). V září 1531 zas nejvyššímu kancléři Polského království doporučoval do Krakova svého poddaného Jana Vodičku z Horažďovic, kupce, který často v cizině pobýval a vyznal se v obratném jednání s lidmi (Pozn. 84).

Největší zájem však měl Zdeněk Lev o horažďovický klášter františkánů – observantů. V květnu 1533 psal z Blatné do kláštera v Kadani, kde se zanedlouho měla konat provinční kapitula, aby se přimluvili za to, že ta budoucí bude v Horažďovicích, což se opravdu o rok později stalo v srpnu na den Nanebevzetí Panny Marie. V dopise z 21. května 1533 o svém počínání informoval františkánského kazatele Josefa z horažďovického kláštera a psal, že pokud se tak stane, rád by se jednání přímo zúčastnil a že snahy o zasedání kapituly v Horažďovicích podporuje i jeho švagr Jindřich Švihovský z Ryžmberka (Pozn. 85). V březnu 1530 z Pražského hradu žádal představeného kláštera v Horažďovicích, zda by mu opět poslal do Blatné na období půstu vhodného kazatele (Pozn. 86). Náš závěr zní: františkánský klášter v Horažďovicích byl pro Zdeňka Lva z Rožmitálu stejně významným místem pro reprezentaci sebe a své rodiny jako chrám Nanebevzetí Panny Marie v Blatné.

Ze staré fotografie i z popisu v soupise památek je zjevné, že oltář monogramisty IP měl dva erby, z nichž jeden byl opatřen symboly rodu Rožmitálských (Pozn. 87). Logicky můžeme předpokládat, že druhý erb patřil manželce Kateřině Švihovské, jejíž otec františkány-observanty do Horažďovic přivedl a vybudoval jejich klášterní kostel, který si vybral jako pohřebiště svého rodu. Právě Půta Švihovský otevřel Rožmitálovi cestu k nejvyšším úřadům v zemi. Ovšem pieta ke tchánovi asi nebyla oním pravým důvodem, proč Zdeněk Lev v Pasově objednal oltář sv. Anny Samatřetí. Klíčovou motivací byla podle nás výjimečná událost v jeho životě, kterou on sám z hlediska duchovního považoval za přelomovou. V létě 1519 byl Zdeněk Lev z Rožmitálu oficiálně přijat do společenství bratří řádu františkánů – observantů. Stalo se tak v Horažďovicích v klášteře sv. Andělů za účasti představeného celé provincie Viktorina z Pruska (Pozn. 88). Následné pořízení oltáře sv. Anny Samatřetí, souvisejícího s idejí neposkvrněného početí Panny Marie, mohlo být pro horažďovické františkány vhodným a důstojným darem. Tato naše domněnka by také vysvětlovala podrážděnou reakci Zdeňka Lva, jakou projevil v dubnu 1523 ohledně prodlevy řezbáře z Pasova. V dopise se konkrétně uváděl, že vše mělo být už dávno hotovo, což znamená, že zadání objednávky by časově docela dobře odpovídalo zmíněné slavnostní události.

Žel o původním vybavení františkánského kláštera v Horažďovicích toho víme nesmírně málo. Známe jen dvě památky, které s ním lze s jistotou spojit. Jednou z nich je náhrobek Půty Švihovského, dnes na stěně chrámu, původně ale umístěný před hlavním oltářem na hlavní ose kostela, druhou pak obraz identifikovaný jako epitaf Půty Švihovského, kde se fundátor kláštera zbožně modlí ke Kristu Trpiteli, kterého obklopuje sv. Bartoloměj, sv. Petr, Panna Marie a archanděl Michael, patron horažďovických františkánů. Důvod, proč se toho z původního vybavení horažďovického kláštera dochovalo tak žalostně málo, bylo obrazoborectví jednoho z vnuků Půty Švihovského z Ryžmberka.

V roce 1551 odešel na věčnost Jindřich Švihovský a v roce 1566 ho následoval i Břetislav Švihovský, oba Půtovi synové a držitelé Horažďovic. Město po nich dědili synové Jindřicha Michal a Václav (Pozn. 89). Po smrti Michala v roce 1577 držel Horažďovice už jen Václav Švihovský, který na rozdíl od svých předchůdců nebyl katolík, ale stal se členem Jednoty bratrské. Pro františkány v Horažďovicích to byla smrtelná rána. Z oznámení, které prácheňský děkan Martin Strakonický poslal pražskému arcibiskupovi v červnu 1579, se dozvídáme, že Václav Švihovský klášter prakticky vyloupil, pobral nejrůznější věci, které tam zbývaly po jeho předcích, ornáty, knihy, vyboural některé prostory, odstranil oltář v kapli v ambitu a „v kostele in corpore na levé straně v koutě dal zbořiti pěkný a nákladný oltář a archu dal nějakému pánu“. V dokumentu se také praví, že „dvoje velké knihy pergamenový, totiž Graduál a Antifonář, ty dal onen pan Václav jeho milosti pánu z Rožmberka do Krumlova do kláštera.“ (Pozn. 90)

Během tohoto řádění byl zřejmě poškozen i zmíněný malovaný epitaf Půty Švihovského, Václavova děda, který pak musel být později opraven. Asi právě proto je nad pravou nohou sv. Petra, který stojící v zadním plánu obrazové kompozice, vyryt do modré plochy pláště nápis Jan Worel hradisstsky 1604, vztahující se pravděpodobně k renovaci díla na počátku 17. století (Pozn. 91). Proti počínání Václava Švihovského se na jaře 1581 ohradil i císař Rudolf II., který v listině uvádí, že se k němu doneslo, že v Horažďovicích a v Nepomuku nechal tento šlechtic poškodit oltáře v chrámech, některé dokonce vyhodil nebo spálil, takže mu přikazuje, aby toho zanechal a obrazy i jiné součástí chrámové výzdoby vrátil na původní místo (Pozn. 92). V Horažďovicích se devastace kromě kláštera dotkla i děkanského kostela na hlavním náměstí.

V těchto dokumentech o obrazoborectví v jihozápadních Čechách je zajímavá zmínka o Rožmbercích a o odstranění pěkného a nákladného oltáře, který Václav věnoval „nějakému pánovi“, což je označení pro aristokrata. Možná, že tímto pánem, jehož jméno se děkan bál vůbec vyslovit, mohl být Vilém z Rožmberka, vladař a po panovníkovi nejmocnější muž v Českém království, aspirující dokonce na polský královský trůn (Pozn. 93). Vilém v 80. letech 16. století budoval intenzivně zámek Kratochvíle u Netolic, kde je první historické doložitelné umístění oltáře sv. Anny Samatřetí monogramisty IP. Ačkoliv patřil mezi katolíky, považoval Václava Švihovského za přítele. Kronikář Václav Březan v životopise Viléma z Rožmberka napsal, že 13. ledna 1579 odjel rožmberský vladař do Netolic, kde se právě stavěla obora pro Kratochvíli, pak se vydal do jihozápadních Čech, stavil se na Zelené Hoře a Střele, 18. ledna posnídal v Horažďovicích u pana Václava Švihovského a 19. ledna byl už opět v Netolicích (Pozn. 94). Návštěva se uskutečnila pár měsíců předtím, než Martin Strakonický žaloval pražskému arcibiskupovi, že Václav Švihovský poničil vybavení interiéru horažďovického kláštera a že vzácný oltářní retábl věnoval jakémusi aristokratovi. Vilém z Rožmberka si u Václava Švihovského při snídani připomenul, že přesně na den je to právě rok, co se v Českém Krumlově oženil s Marií Annou, sestrou bádenského markraběte Filipa II. S jistou fantazijní nadsázkou se musíme zeptat: Nebyl by oltář s Pannou Marií a sv. Annou monogramisty IP působivým dárkem pro Marii Annu a Viléma z Rožmberka k tomuto výročí? Vilém z Rožmberka měl vytříbený umělecký vkus, byl obdivovatelem renesance, a do této kategorie jeho zájmů by dílo monogramisty IP dobře zapadalo. Vysvětlovalo by to také, jak se dílo objednané původně Zdeňkem Lvem z Rožmitálu dostalo později do rukou Rožmberků a objevilo se na Kratochvíli, jejich oblíbeném letohrádku. Tyto úvahy, byť se jeví jako lákavé, však při absenci pramenů mají hodnotu pouze jedné z třech nabídnutých hypotéz.

 

 

Poznámky:

Pozn. 1

K vztahu Zdeňka Lva z Rožmitálu k Benediktu Riedovi především: ŠAMÁNKOVÁ, Eva: Palác Benedikta Rieda na Blatné, v: Zprávy památkové péče VIII, 1948, s. 111-114; FEHR, Götz: Benedikt Ried: ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, München 1961, s. 49 a 77; KALINA, Pavel: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha 2009, zejména s. 152-159, KUTHAN, Jiří: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, 1. díl  Král a šlechta, Praha 2010, s. 302-304. Ke vztahu Zdeňka Lva z Rožmitálu a monogramisty IP především: KROPÁČEK, Jiří: Mistr IP a Čechy, v: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa (Acta Universitatis Carolinae / Philosophica et historica), Praha 1965, s. 156-158; WINDISCH-GRAETZ, Franz: Die Wappenschränke im Schloss Neuhaus in Südböhmen, v: Alte und moderne Kunst, 13, 1968, č. 101, s. 8-12; LEGNER, Anton: Prager Schnitzaltäre der Frührenaissance, v: Christliche Kunstblätter, 4, Linz 1969, s. 81-84; LEGNER, Anton: Salzburger Bildnerei 1500-1530, v: Spätgotik in Salzburg, Skulptur und Kunstgewerbe, 1400 – 1530, katalog výstavy, Salzburg 1976, s. 157; MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 276-280; HOMOLKA, Jaromír: Sochařství, v: Pozdně gotické umění v Čechách 1471 – 1526 (kolektiv autorů), Praha 1984, 2. vydání, s. 207-211; REISINGER-WEBER, Jutta: Der Monogrammist IP und sein Umkreis, Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau 58, Passau 2007, zejména s. 58 a 61-63; KROPÁČEK, Jiří: Zum Werk des Monogrammisten IP in Böhmen, v: Die Länder der böhmischen Krone und ihre Nachbarn zur Zeit der Jagiellonenkönige (1471 - 1526), ed. Evelin Wetter, Studia Jagellonica Lipsiensia 2, 2004, s. 415-420; FAJT, Jiří: Na paměť statečného a zbožného Štěpána Schlicka (+ 1526), zakladatele Jáchymova. Monogramista I. P. a dvorská reprezentace za Ludvíka Jagellonského, krále uherského a českého, v: Doba Jagellonská v zemích České koruny (1471-1526), Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, s. 133-165, Jiří Kuthan, Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, 1. díl, Praha 2010, s. 305-308; FAJT, Jiří (ed.): Europa Jagellonica 1386 – 1572, průvodce výstavou, Kutná Hora 2012, s. 149-150

 

Pozn. 2

K osobě Zdeňka Lva z Rožmitálu souhrně VANDROVCOVÁ, Miroslava: Zdeněk Lev z Rožmitálu – děd (†1535) a vnuk (†1580), v: Časopis Národního muzea – řada historická, 2003, č. 1–2, s. 109–121 a KOTLÁROVÁ, Simona: Páni z Rožmitálu, České Budějovice 2008, zejména s. 42-89; k rozsahu majetku HOLÝ, Vladimír: Růst a rozklad rodového majetku Švihovských z Rýzmberka a pánů z Rožmitálu (Příspěvek k poznání vývoje feudální koncentrace pozemkového majetku v jihozápadních Čechách), v: Minulostí Plzně a Plzeňska III, Plzeň 1960, s. 45-92.

 

Pozn. 3

Dopis č. 124, ARCHIV ČESKÝ, VII. díl, Praha 1887, s. 116-118. K maxmiliánské kultuře naposledy Kaiser Maximilian I. und die Kunst der Dürerzeit, katalog výstavy v Albertině, Wien 2013.

 

Pozn. 4

Dopis adresovaný synovi Adamovi Lvovi z Rožmitálu z 31. března 1530; zde se uvádí: „Chci dáti s mistrem Benediktem mluviti, aby některý den na Blatnú jel pro tu potřebu, kterúž jsi mi oznámil;“ dopis č. 852, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 36-37. O jakou práci přesně šlo, není zřejmé, ale zpráva se pravděpodobně vztahuje k záležitostem kolem stavby renesanční části zámku na Blatné.

 

Pozn. 5

Janovi z Vitence píše Zdeněk Lev z Rožmitálu 7. dubna 1523, aby mu poslal na Blatnou čtyři nebo šest zedníků, nebo i více; dopis č. 289, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 224. Jana z Bezdědic Zdeněk Lev z Rožmitálu týž den 7. dubna 1523 také žádá o zedníky, aby mu byli v neděli posláni na Blatnou; dopis č. 291, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 226. Zajímavý je i dopis z 8. dubna 1523, kdy Zdeněk Lev z Rožmitálu píše své kmotře Anně z Kestřan a na Myslíně, že jsou již kameníky dokončena dvě okna a že si pro ně na Blatnou může přijet; dopis č. 295, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 229. Podrobně k těmto zprávám KALINA, Pavel: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha 2009, zejména s. 156-157.

 

Pozn. 6a

Zdeněk Lev z Rožmitálu píše 26. května 1533 městské radě v Plzni, aby tesaře Hanuše z Plzně přiměli k tomu, aby vykonal ve Velharticích slíbenou práci, za kterou už dostal zaplaceno, ale nic neudělal, takže dřevo na tuto zakázku se již kazí; dopis č. 1029, ARCHIV ČESKÝ, XII. díl, Praha 1893, s. 149.

 

Pozn. 6b

Zdeněk Lev z Rožmitálu píše 3. září 1531 z Velhartic svému hejtmanovi Václavovi z Dobrovítova: „což se dotýče opravy na zámku Teplici, k tomu svoluji, aby opravil střechy i jiné věci, což by velikého nákladu na sobě neneslo, až do několika kop grošů českých,“ dopis č. 927, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 90.

 

 

Pozn. 7

Zdeněk Lev z Rožmitálu píše 3. září 1531 z Velhartic svému hejtmanovi Adamovi Rosndorfovi z Plakvic; dopis č. 928, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 92.

 

Pozn. 8

Dopis Jindřicha (Henrich) ze Švamberka ze 17. ledna 1515 svému strýci Kryštofovi ze Švamberka, dopis č. 198, ARCHIV ČESKÝ, XV. díl, Praha 1896, s. 107-108.

 

Pozn. 9

Dopis Jindřicha (Henrich) ze Švamberka ze 19. července 1515 svému strýci Kryštofovi ze Švamberka, dopis č. 202, ARCHIV ČESKÝ, XV. díl, Praha 1896, s. 111.

 

Pozn. 10

Dopis č. 278, ARCHIV ČESKÝ, VIII, Praha 1888. s. 213-214 a dopis č. 289, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 224-225. K možnému čtení monogramu IP jako „Johann Pildhauer“ viz MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 279; k možnému čtení monogramu IP jako Johannes viz FAJT, Jiří (ed.): Europa Jagellonica 1386 – 1572, Průvodce výstavou, Kutná Hora 2012, s. 149-150 a ISELER, MARITTA, LORENZ-RUPSCH, SOPHIE a HÖRSCH, MARKUS (ed.): Künstler der Jagiellonen-Ära in Mitteleuropa, Ostfildern 2013, s. 273-277, heslo: Monogrammist IP (Johannes/Hanzlis P.).

 

Pozn. 11

HILLE, Jan P.: Paměti města Blatné, v: Miroslav Vrána (ed.), Město Blatná (Obraz praehistorický, historický, kulturní, sociální a národohospodářský), Blatná 1926, s. 12.

 

Pozn. 12

Dopis z 18. ledna 1516, dopis č. 135, ARCHIV ČESKÝ, VII. díl, Praha 1887, s. 126-127.

 

Pozn. 13

K rodu Haugviců - OTTOVA ENCYKLOPEDIE OBECNÝCH VĚDOMOSTÍ, CD-ROM, Zlín 1997, díl 10, strana 959.

 

Pozn. 14

Privilégia kostelní, v: PAMĚTI BLATENSKÉ II., Blatná 1924, rukopis uložený na farním úřadě v Blatné, nestránkováno.

 

Pozn. 15

Dopis č. 744, ARCHIV ČESKÝ, X, Praha 1890, s. 217-218.

 

Pozn. 16

Privilégia kostelní, v: PAMĚTI BLATENSKÉ II., Blatná 1924, nestránkováno a HILLE, Jan P.: Paměti kostela matky Boží a duchovní správy v Blatné, 1. díl 1290 – 1618. Blatná 1925, rukopis, Státní okresní archiv Strakonice, nezařazený fond, s. 54. Viz také SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze království Českého, XI. díl, Praha 1897, s. 83.

 

Pozn. 17

Jiří Kuthan uvádí, že jméno Anna dal Zdeněk Lev své dceři a po svaté Anně pojmenoval i výnosný důl na zlato v Horách Matky Boží u Velhartic v jihozápadních Čechách, byť nutno poznamenat, že kult sv. Anny běžně souvisel s horními městy. KUTHAN, Jiří: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, 1. díl, Praha 2010, s. 306

 

Pozn. 18

HILLE, Jan P.: Paměti kostela matky Boží a duchovní správy v Blatné, 1. díl 1290 – 1618. Blatná 1925, rukopis, Státní okresní archiv Strakonice, nezařazený fond, s. 147.

 

Pozn. 19

HILLE, Jan P.: Paměti kostela matky Boží a duchovní správy v Blatné, 2. díl, do roku 1773, Blatná 1928, rukopis, Státní okresní archiv Strakonice, osobní fond J. P. Hille 21, s. 151.

 

Pozn. 20

Tamtéž, s. 154.

 

Pozn. 21

Tamtéž s. 213.

 

Pozn. 22

Tamtéž, s. 215.

 

Pozn. 23

Tamtéž, s. 317.

 

Pozn. 24.

Tamtéž s. 329.

 

Pozn. 25

Státní oblastní archiv v Třeboni, inventáře kostelů, kaplí a děkanství v Blatné 1718-1847, Blatná, i. č. 715; inventář z roku 1799.

 

Pozn. 26

Dopis č. 289, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 225. Bratrstva sv. Anny byla tehdy velmi oblíbená, podrobně k tomu: DÖRFLER-DIERKEN, Angelika: Die Verehrung der heiligen Anna in Spätmittelalter und früher Neuzeit, Göttingen 1992, zejména s. 75 – 119.

 

Pozn. 27

Dopis č. 278, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 213.

 

Pozn. 28

Dopis č. 99, ARCHIV ČESKÝ, VII. díl, Praha 1887, s. 92-93, obsáhle zmínku komentuje KALINA, Pavel: Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha 2009, s. 156-157.

 

Pozn. 29

viz Pozn. 27

 

Pozn. 30

WINTER, Zikmund: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a v 15. století, Praha 1906, s. 488.

 

Pozn. 31

VACEK, František: Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí, v:, Sborník příspěvků k dějinám Král. hlav. města Prahy (Josef Teige ed.), Praha 1911, 2. díl, s. 140.

 

Pozn. 32

Viz Pozn. 26.

 

Pozn. 33

Základní literatura k oltáři Sv. Anny Samatřetí monogramisty IP: KROPÁČEK, Jiří: Monogramista IP, v: Jihočeská pozdní gotika, katalog výstavy, Hluboká 1965, s. 325-326; Jiří Kropáček, Mistr IP a Čechy, v: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa (Acta Universitatis Carolinae / Philosophica et historica), Praha 1965, s. 156-158; KROPÁČEK, Jiří: Zur Meister-IP-Problematik (Meister IP und Böhmen), v: Werden und Wandlung, Studien zur Kunst der Donauschule, Linz 1967, s. 205; LEGNER, Anton: Prager Schnitzaltäre der Frührenaissance, v: Christliche Kunstblätter, Linz 1969, 4, s. 82; MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 276 – 280; HOMOLKA, Jaromír: Sochařství, v: Pozdně gotické umění v Čechách 1471 – 1526 (kolektiv autorů), Praha 1984, 2. vydání, s. 207-211; REISINGER-WEBER, Jutta: Der Monogrammist IP und sein Umkreis, Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau 58, Passau 2007, s. 139-159; KUTHAN, Jiří: Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, 1. díl, Praha 2010, s. 305-308; FAJT, Jiří (ed.): Europa Jagellonica 1386-1572, průvodce výstavou, Kutná Hora 2012, s. 149-150. K významu Pasova z hlediska sochařské a řezbářské produkce v letech 1520-1530 naposledy souhrnně a s přehledem další literatury: KOBLER, Friedrich: Zur Passauer Skulptur um 1520-1530, v: Světelský oltář / Zwettler Altar, Brno 2008, s. 189-204.

 

 

Pozn. 34

Dopis č. 356, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 277-278.

 

Pozn. 35

K životu a dílu Jana Vodňanského především: TRUHLÁŘ, Josef: O životě a spisech známých i domnělých bosáka Jana Vodňanského, v: Časopis Musea království českého, Praha 1884, 58, s. 524-547. Ke spisu Locustarium a věnování Zdenku Lvu z Rožmitálu viz: DUDÍK, Beda Franziskus: Iter Romanum, Wien 1855, 1. díl, s. .279 – 284, traktát Satanášova věž se nachází v Národní knihovně České republiky v Praze pod signaturou XVII. G. 13 (dostupné na mikrofilmu).

 

Pozn. 36

Obecně k ikonografii sv. Anny Samatřetí: SCHILLER, Gertrud: Ikonographie der christlichen Kunst, Maria, 4,2, Gütersloh 1980, s. 157-160 a EMMINGHAUS, J. H.: Anna selbdritt, v: Lexikon der christlichen Ikonographie, 5. díl, Freiburg im Breisgau 1990, s. 185-190. K soše sv. Anna Samatřetí z Bodeho muzea v Berlíně naposledy: ROLLER, Stefan (ed.): Niclaus Gerhaert: der Bildhauer des Späten Mittelalters, katalog výstavy, Frankfurt am Main 2011, s. 312-314. K vlivu gerhaertovské sv. Anny v jihozápadních Čechách: KOVÁČ, Peter, Rekonstrukce pozdně gotického sousoší z Nemilkova, v: Umění 1987, 1/3, s. 270-274. K tradici sv. Anny v českých zemích HLOBIL Ivo, Poslední Přemyslovci a počátky kultu sv. Anny v českých zemích (Nejstarší příklady ikonografie sv. Anny Samétřetí), Časopis Národního muzea 152, 1983, s. 27–34.

 

Pozn. 37

FASSLER, Margot Elsbeth: The Virgin of Chartres, Making history through liturgy and the arts, New Haven 2010, text kázání na s. 426-429.

 

Pozn. 38

Ke knize jako atributu sv. Anny souhrně: NITZ, G.: Anna unterweist Maria, v: Marienlexikon (Remigius Bäumer a Leo Scheffczyk ed.), 1. díl, St. Ottilien 1988, s. 160-162 a SCHILLER, Gertrud: Ikonographie der christlichen Kunst, Maria, 4,2, Gütersloh 1980, s. 157.

 

Pozn. 39

K tomu DELIEUVIN, Vincent a BARBE, Françoise (ed.): Saint Anne, Leonardo da Vinci’s Ultimate Masterpiece, katalog výstavy v Louvre, Paris 2012, s. 36.

 

Pozn. 40

HORSTMANN, Carl: The three kings of Cologne, An early English translation of the Historia trium regum by John of Hildesheim, London 1886, latinský text traktátu s. 238-239, za překlad této pasáže z latiny je autor zavázán PhDr. Janě Zachové. K významu traktátu a jeho četným překladům: WAETZOLDT, Stephan: Drei Könige, v: Reallexikon zur Deutschen Kunstgeschichte, 4. díl, München 1955, s. 480 - zde je uvedeno: „Die „klassische“ Fassung der Legende stammt von Johannes von Hildesheim: entstanden 1364/75; früheste dt. Übersetzung: Basel, U.B. Ms. 58 von 1389; frühester Druck: Liber de gestis ac trina beatissimorum trium regum etc., Köln 1477; deutsch: Joh. Hildeshemiensis, Buch der Heiligen drei Könige, Straßburg, Heinr. Knoblochtzer und Johann Prüß, beide o. J. (1480—90) mit Holzschnitten. Für die starke Verbreitung des Werkes zeugt der Nachweis von allein 60 Hss. des 14. und 15. Jh. sowie Übersetzungen ins Holländische (1478), Französische (1498) und Flämische (1530).

 

Pozn. 41

PODLAHA, Antonín (ed.): Jana Vodňanského Traktát o početí přečistém a neposkvrněném důstojné P. Marie (z r. 1509), Praha 1908.

 

Pozn. 42

Tamtéž, s. 10 a 11.

 

Pozn. 43

Tamtéž, s. 14.

 

Pozn. 44

Tamtéž, s. 28.

 

Pozn. 45

Tamtéž, s. 7, 8 a 27.

 

Pozn. 46

WUTZEL, Otto (ed.), Die Kunst der Donauschule 1490 – 1540, Linz 1965, obr. 44, s. 253.

 

Pozn. 47

MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 277. Reliéf Boha obklopeného anděly z Vodňan je nyní trvale umístěn v letohrádku Kratochvíle u Netolic.

 

Pozn. 48

K této interpretaci darů především VORAGINE, Jacobus de: Legenda aurea: Die Legenda aurea des Jacobus de Voragine aus dem Lat. übers. von Richard Benz, 15. vydání, Gütersloh 2007, s. 84-85.

 

Pozn. 49

K oltáři monogramisty IP v Týnském kostele v Praze především: KROPÁČEK, Jiří a STÁDNÍK, Karel: K restauraci Týnského oltáře Mistra IP, v: Umění, 15, 1967, s. 586-599; LEGNER, Anton: Prager Schnitzaltäre der Frührenaissance, v: Christliche Kunstblätter, Linz 1969, 4, s. 81-84; REISINGER-WEBER, Jutta: Der Monogrammist IP und sein Umkreis, Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau 58, Passau 2007, zejména s. 179-207; HORNÍČKOVÁ, Kateřina a ŠRONĚK, Michal (eds.): Umění české reformace (1380-1620), Praha 2010, s. 149-151.

 

Pozn. 50

Z hlediska ikonografického vlivu je v tomto ohledu zajímavá grafika Martina Schongauera (B. 6 - L. 6), ovlivněná hlavním obrazem z oltáře Rogera van der Weyden z kostela sv. Kolumby v Kolíně nad Rýnem, který je dnes ve sbírkách Alte Pinakothek v Mnichově. Zatímco na malbě Rogier Josefa umístil vedle Panny Marie, Schongauer jeho postavu záměrně vynechal, což bývá vysvětlováno citátem z díla Ludolfa ze Saska (Ludolf von Sachsen): „Hilarius und Raban Maur zufolge war es der Wille Gottes, dass Joseph zu dieser Stunde abwesend war, damit die Heiligen Könige nicht glaubten, dass er der Vater des Kindes sei und dass das Kind, dem sie ihre Geschenke und Anbetungen darboten, nicht Gott sei.“ Citováno podle: ANZELEWSKY Fedja (ed.): Der hübsche Martin, Kupferstiche und Zeichnungen von Martin Schongauer, katalog výstavy, Colmar 1991, s. 262.

 

Pozn. 51

IRIARTE, Lázaro: Franciscan history: The three orders of St. Francis of Assisi, Franciscan Herald Press 1982, s. 120.

 

Pozn. 52

Dopis č. 324, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888. s. 256.

 

Pozn. 53

ANZELEWSKI, Fedja (ed.): Altdorfer et le réalisme fantastique dans l’art allemand, Paris 1984, s. 425, kat. 310.

 

Pozn. 54

PORÁK, Jaroslav a KAŠPAR, Jaroslav (ed.): Ze starých letopisů českých, Praha 1980, s. 439.

 

Pozn. 55

Podrobně k této situaci zejména: SKÝBOVÁ, Anna: Česká šlechta a jednání o povolení kompaktát r. 1525, v: Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu (Josef Petráň ed.) Univerzita Karlova Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et Historica 1, Studia historica 14, Praha 1976, s. 81-112.

 

Pozn. 56

Dopisy č. 279 a 280, ARCHIV ČESKÝ, VIII. díl, Praha 1888, s. 214-218.

 

Pozn. 57

Souhrnně k problematice reformace v Čechách: HORNÍČKOVÁ, Kateřina a ŠRONĚK, Michal (eds.): Umění české reformace (1380-1620), Praha 2010. O pro prosazování myšlenek Luthera v Čechách a v Praze např. HUSA, Václav: Tomáš Müntzer a Čechy, Rozpravy Československé Akademie Věd, 67, sešit 11, Praha 1957, zejména s. 58-79.

 

Pozn. 58

BALBÍN, Bohuslav: Krásy a bohatství české země, překlad Helena Businská. Praha 1986, s. 276.

 

Pozn. 59

MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 278.

 

Pozn. 60

K privilegiím z roku 1496, 1514 a 1515, které pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatné získal Zdeněk Lev z Rožmitálu, viz HILLE, Jan P.: Paměti kostela matky Boží a duchovní správy v Blatné, 1. díl 1290-1618. Blatná 1925, rukopis, Státní okresní archiv Strakonice, nezařazený fond, s. 36-45. V archivu v Třeboni se nachází listina, kterou 21. prosince 1506 v Budíně král Vladislav II. dovoluje Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a z Blatné, nejvyššímu sudímu království českého, zřídit u kostela a fary v Blatné dvoje kaplanství (fond Cizí statky, inv. číslo 84, signatura – Blatná II 37 1, karton 12). O zádušních mších za své rodiče v kostele v Blatné píše Zdeněk Lev v dopise z 6. července 1527 synovi Adamovi, dopis č. 661, ARCHIV ČESKÝ, X. díl, Praha 1890, s. 171.

 

Pozn. 61

HILLE, Jan P.: Paměti kostela matky Boží a duchovní správy v Blatné, 2. díl, do roku 1773, Blatná 1928, rukopis, Státní okresní archiv Strakonice, osobní fond J. P. Hille 21, s. 154.

 

Pozn. 62

MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 277.

 

Pozn. 63

K atributům sv. Apolonie WEIS, E.: Apollonia von Alexandrien, v: Lexikon der christlichen Ikonographie, 5. díl, Freiburg im Breisgau 1990, s. 232-236.

 

Pozn. 64

HILLE, J. P.: Město Blatná a jeho památnosti, Blatná 1932, s. 6, k Josefu Mathauserovi: PROKOP, Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců, 2. díl, Praha 2000 (3. vydání), s. 109-110 .

 

Pozn. 65

Zdeněk Lev z Rožmitálu je uveden v přehledu dárců a podporovatelů kostela Narození P. Marie ve Velharticích v inventáři velhartické farnosti z roku 1625; inventář je uložen v archivu v Klatovech ve fondu farního úřadu Velhartice.

 

Pozn. 66

Ke kaplanství při oltáři sv. Anny ve Velharticích podrobně KOVÁČ, Peter: Vilém z Ryžmberka a pozdně gotická archa z Velhartic, v: Umění, 40, 1992, č. 6, s. 424-431.

 

Pozn. 67

K soše sv. Anny Samatřetí HOMOLKA, Jaromír: Plastika, v: Jihočeská pozdní gotika, katalog výstavy, Hluboká 1965, s. 138 a 186-187 a KOVÁČ, Peter: Vilém z Ryžmberka a pozdně gotická archa z Velhartic, v: Umění, 40, 1992, č. 6, s. 429.

 

Pozn. 68

MAREŠ, František a SEDLÁČEK, Jan: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Prachatickém, Praha 1913, s. 90.

 

Pozn. 69

MAREŠ, František a SEDLÁČEK, Jan: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Krumlovském, Praha 1918, s. 44.

 

Pozn. 70

Tamtéž. Podle obou autorů soupisu památek byly tehdy součástí oltáře sv. Anny Samatřetí monogramisty IP i dvě sošky Máří Magdaleny a Panny Marie s Ježíškem v nástavci a dole po stranách predelly sošky sv. Petra a Pavla. Zatímco sv. Petr a Pavel, jako reprezentanti římské církve, mohli s původním oltářem monogramisty IP opravdu souviset, dřevěné sochy Máří Magdalény a Madony byl zřejmě dodány navíc v době, kdy se celá skříň oltáře nově upravila v neogotickém stylu. K plastikám sv. Petrovi a Pavlovi (lipové dřevo bez polychromie, výška obou plastik 50 cm) především FAJT, Jiří (ed.): Europa Jagellonica 1386 – 1572, průvodce výstavou, Kutná Hora 2012, s. 149-150. K možné rekonstrukci původního celku: MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 277 a výhrady k této rekonstrukci REISINGER-WEBER, Jutta: Der Monogrammist IP und sein Umkreis, Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau 58, Passau 2007, s. 154-155 a 157-159.

 

Pozn 71

Názor, že dílo původně pocházelo z hradu Zvíkova, zastával LEGNER, Anton: Prager Schnitzaltäre der Frührenaissance, v: Christliche Kunstblätter, Linz 1969, 4, s. 82.

 

Pozn. 72

SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého, XI. díl, Praha 1897, s. 21. K nástěnným malbám v zvíkovské kapli a jejich dataci KRÁSA, Josef: Nástěnná malba, v: Pozdně gotické umění v Čechách 1471 – 1526 (kolektiv autorů), Praha 1984, 2. vydání, s. 283-285. K oltáři Klanění tří králů ze Zvíkova MÜLLER, Jan: Některé předpoklady raného díla Mistra reliéfu Oplakávání Krista ze Žebráka, v: Umění 1990, 1/3, s. 15-26.

 

Pozn. 73

Za následující výpisy z dobových inventářů, které publikoval Aleš Stejskal (STEJSKAL, Aleš: Rešerše inventářů letohrádku Kratochvíle v předbělohorském období, České Budějovice 2004, rukopis) vztahující se ke kostelu Narození Panny Marie v Kratochvíli jsem zavázán Vojtěchovi Troupovi, kastelánovi zámku Kratochvíle:

1588: vybavení kostela se zde vůbec nezmiňuje

1592: kazatelna 1, zvon 1, vobrazy pozlacený 3

1597: kazatelna 1

1598: kazatelna 1

1601: kazatelna 1, svícnů mosazných ve zdech 12, stolice s zábradly 2

1606: kazatelna 1, vobrazy pozlacený 3, zvon na věži 1, provaz od zvonu 1

1608: dveře se zámkem a panty 2, dveře při kapli se zámkem s panty 1, vokna velký skelný s železnými 12 štafly 4, kazatelnice malovaná 1, obrazy na oltáři pozlacený 3, dveře v síni s zámkem a panty 1, zvonec na věži prostřední s provazem 1

1626: skel vnově udělaných 5, kazatelnice malovaná i (s) schůdky 1, dveře 3, zámek západitý 1.

 

Pozn. 74

Podle svědectví rožmberského kronikáře Václava Březana kostelík Narození Panny Marie v Kratochvíli vysvětil 22. července 1589 papežský nuncius „ke cti Pánu Bohu a Panně Marii, matce Boží“; BŘEZAN Václav, Životy posledních Rožmberků, ed. Jaroslav Pánek, Praha 1985, 1. díl, s. 289. Ke Kratochvíli naposledy Pavelec, Petr (ed.) Zámek Kratochvíle, České Budějovice 2011; ROŽMBERKOVÉ, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, katalog výstavy v Praze, České Budějovice 2011, zejména s. 410-412, 422-423, 558-559, 588-591 a 658-663 a BŮŽEK, Václav, JAKUBEC, Ondřej: Kratochvíle posledních Rožmberků, Praha 2012. Václav Bůžek a Ondřej Jakubec se podrobně rozepisují o výzdobě kostela v Kratochvíli (s. 156 – 175), ale co se týče oltářů, uvádějí pouze, že hlavní oltář „ve své arše nejspíše odrážel mariánské zasvěcení, snad v podobě ikonického obrazu Panny Marie, obdobně jako v kapli Rožmberského paláce na Pražském hradě“ (s. 172); o tom, co stálo nebo mohlo stát na boční menze vpravo, nic neuvádějí. Pro zajímavost uveďme, že boční mensa je široká 170 cm, oltář monogramisty IP s otevřenými křídly má šířku 167.

 

Pozn. 75

KOTLÁROVÁ, Simona: Páni z Rožmitálu, České Budějovice 2008, s. 74.

 

Pozn. 76

K válce o rožmberské dědictví souhrnně STEJSKAL, Aleš a ŠIMŮNEK, Robert: Územní vývoj rožmberského dominia, v: ROŽMBERKOVÉ, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, katalog výstavy v Praze, České Budějovice 2011, s. 111-112 s další literaturou a prameny.

 

Pozn. 77

K Petrovi IV. z Rožmberka, Janovi III. z Rožmberka, Jindřichovi VII. z Rožmberka a jeho dědicům souhrnně PÁNEK, Jaroslav, ŠIMŮNEK, Robert a VANÍČEK, Vratislav: Páni z Rožmberka - nástin historie rodu, v: ROŽMBERKOVÉ, rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, katalog výstavy v Praze, České Budějovice 2011, s. 24-93, zde s. 66-68. Není bez zajímavosti, že z doby Jana III. z Rožmberka pochází ve Strakonicích oltář sv. Anny Samatřetí v kostele sv. Prokopa, datovaný do let 1520-1530, jehož autory byli podle Jiřího Kropáčka Podunajský mistr vídeňského okruhu a řezbář z okruhu Mistra žebráckého Oplakávání; k tomuto dílu HOMOLKA, Jaromír a KROPÁČEK, Jiří: Katalog plastiky, v: Jihočeská pozdní gotika, katalog výstavy, Hluboká 1965, s. 262-263.

 

Pozn. 78

Ke klášteru ve vztahu k Půtovi Švihovskému zejména: SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze království českého, XI. díl, Praha 1897, s. 209-210; NĚMEC, Karel: Dějiny města Horažďovic, Horažďovice 1936, s. 66-69; BIRNBAUMOVÁ, Alžběta: Horažďovice, Praha 1941, nestránkováno; CHLÍBEC, Jan: Náhrobek Půty Švihovského a jeho symbolika v kontextu pozdně gotické náhrobní plastiky, v: Umění, 1983, s. 27-33; KOVÁČ, Peter, Švihovští z Ryžmberka a pozdně gotické sochařství a malířství v jihozápadních Čechách, diplomová práce na FFUK v Praze, Praha 1980, nestránkováno; VLČEK, Pavel, SOMMER, Petr, FOLTÝN, Dušan: Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 227-229; HLAVÁČEK, Petr: Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha 2005, s. 61-62; CHLÍBEC, Jan: Sepulkrální skulptura jagellonského období v Čechách: figura a písmo, Praha 2011, s. 127-137; BOLDAN, Kamil: Epitaf Půty Švihovského z Rýzmberka od Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, v: Epigraphica & sepulcralia, 3, Praha 2008/10 (2011), s. 11-21. KARCZEWSKI, Dariusz, Franciszkanie w monarchii Piastów i Jagielllonów w średniowieczu, Kraków 2012, s. 99-100.

 

Pozn. 79

Dopis č. 477, ARCHIV ČESKÝ, IX. díl, Praha 1889, s. 42-43.

 

Pozn. 80

Dopis č. 899, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 67-68.

 

Pozn. 81

Dopisy č. 1007, 1008 a 1027, ARCHIV ČESKÝ, XII. díl, Praha 1893, s. 138 a 148-149.

 

Pozn. 82

Dopisy č. 1066 a 1072, ARCHIV ČESKÝ, XII. díl, Praha 1893, s. 169 a 172.

 

Pozn. 83

Dopis č. 698, ARCHIV ČESKÝ, X. díl, Praha 1890, s. 191 a dopis č. 1059, ARCHIV ČESKÝ, XII. díl, Praha 1893, s. 165. O tomto významném pomocníkovi Zdeňka Lva je v dopisech řada zmínek.

 

Pozn. 84

Dopis č. 941, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 101.

 

Pozn. 85

Dopisy č. 1002 a 1003, ARCHIV ČESKÝ, XII. díl, Praha 1893, s. 135-136. Ke dvěma kapitulám v Horažďovicích v roce 1519 a 1534 HLAVÁČEK, Petr: Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku, Praha 2005, s. 43-44, 170 a 172 a MINAŘÍK, Klemens: Provinciálové františkánské české provincie v letech 1517 – 1600, v: Sborník historického kroužku, XVII, 1916, s. 3 a 82.

 

Pozn. 86

Dopis č. 799, ARCHIV ČESKÝ, XI. díl, Praha 1892, s. 12.

 

Pozn. 87

Fotografii z roku 1917 publikoval MÜLLER, Jan: Oltář sv. Anny v hradní kapli na Českém Krumlově, v: Umění 30, 1982, s. 277; viz též REISINGER-WEBER, Jutta: Der Monogrammist IP und sein Umkreis, Neue Veröffentlichungen des Instituts für Ostbairische Heimatforschung der Universität Passau 58, Passau 2007, obr. 42, s. 356.

 

Pozn. 88.

Listina ze 17. července 1519, klášter sv. Andělů u Horažďovic: Victorinus z Prussie, provinciál a komisař františkánského řádu minoritů observantů v Čechách, přijímá Zdeňka Lva z Rožmitálu do bratrstva řádu. Originál, pergamen, 410x250x45/50 mm, latinsky, 1 přivěšená řádová pečeť na červené šňůře, SOA Třeboň, Cizí rody, inv.č. 361, signatura z Rožmitálu 12, karton 82. Za pomoc jsem zavázán PhDr. Karlu Dudáčkovi z Třeboňského archivu.

 

Pozn. 89

K historii Horažďovic za Švihovských z Ryžmberka především NĚMEC, Karel: Dějiny města Horažďovic, Horažďovice 1936, s. 98-121 a SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze království českého, XI. díl, Praha 1897, s. 209-211.

 

Pozn. 90

SOKOL, Vojtěch: Příspěvky k náboženským dějinám horažďovickým v l. 1570 – 1625, knihovnička Otavanu č. 2, Písek 1925, celý dokument je na s. 8-10, citace na s. 9.

 

Pozn. 91

Za přesné předčtení nápisu jsem zavázán prof. Jaroslavu Čechurovi a doc. Ivaně Ebelové. Poprvé se o tomto deskovém obraze jako o epitafu s vyobrazením Půty Švihovského zmiňuje J. E. Wocel, který ho objevil v roce 1858 v předsíni děkanství v Horažďovicích a přemluvil děkana k jeho prodeji do Prahy; WOCEL, Johann Erasmus: Bericht über die im Jahre 1858 unternommene kunstarchäologische Reise im westlichen Böhmen, v: Mittheilungen der K. K. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, IV. díl, Wien 1859, s. 215. K historii obrazu v 19. a 20. století zejména PEŠINA, Jaroslav, Česká malba pozdní gotiky a renesance: deskové malířství 1450 – 1550, Praha 1950, s. 118.

 

Pozn. 92

SOKOL, Vojtěch: Příspěvky k náboženským dějinám horažďovickým v l. 1570 – 1625, knihovnička Otavanu č. 2, Písek 1925, s. 11 a 12.

 

Pozn. 93

Zmínkou o darování retáblu z horažďovického kláštera se nedávno zabýval Jindřich Šlechta, který se domnívá, že tímto dílem byl křídlový oltář z Velhartic, který podle něj objednali Švihovští z Ryžmberka; viz ŠLECHTA, Jindřich: Horažďovice a Oplakávání Krista z Korkusovy Huti, K přesunu uměleckých děl v jihozápadních Čechách, v: Památky jižních Čech 4, České Budějovice 2013, s. 176- 179, k oltáři s. 178. Tato hypotéza však neodpovídá historického realitě, protože křídlový oltář byl s velkou pravděpodobností objednán Vilémem z Ryžmberka pro farní kostel ve Velharticích a není známo, že by dílo, nacházející se dnes v Národní galerii v Praze, bylo někdy dříve umístěno v horažďovickém klášteře; viz KOVÁČ, Peter: Vilém z Ryžmberka a pozdně gotická archa z Velhartic, v: Umění, 40, 1992, č. 6, s. 424-431.

 

Pozn. 94

BŘEZAN, Václav: Životy posledních Rožmberků, ed. Jaroslav Pánek, Praha 1985, 1. díl, s. 292. K osobě Viléma z Rožmberka souhrnně: PÁNEK, Jaroslav: Vilém z Rožmberka - politik smíru, Praha 2011.


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru