dějiny umění detailpetra dvořáková: isabella d’este, žena, která (se) nenudila (1. část)

Petra Dvořáková: Isabella D’Este, žena, která (se) nenudila (1. část)

Tento text vznikl v návaznosti na zájezd Klubu přátel Stavitelů katedrál PhDr. Petra Kováče zaměřený na specifické prostředí tzv. severoitalských renesančních dvorů. Stať je volným pokračováním předchozího článku Severoitalské renesanční dvory: signoři, studiola a vzdělané a samostatné první dámy, který se soustředil na fenomén tzv. severoitalského renesančního dvora.

Jak bylo předesláno, nyní se již budu věnovat přímo osobnosti mantovské markýzy Isabelly d'Este. Rozhodla jsem se nastínit nejdříve její stručný životopis s akcentací některých detailů, neboť vykreslit ji pouze jako vášnivou sběratelku uměleckých předmětů by znamenalo vytvořit jen fragmentární obraz této nesmírně činorodé dámy. Jejím aktivitám spjatým s uměním bude věnována navazující stať. Zároveň na úvod seznamuji s několika příklady uměleckých a odborných reakcí na tuto osobnost a na závěr jsem zařadila pár faktů na téma Isabelliny korespondence.

 

Isabella inspirující i iritující

Kdyby měla Isabella d'Este možnost nahlédnout do budoucnosti, zajisté by jí lichotilo, že zájem o její fascinující osobnost nezmizel s koncem její epochy, ale že o mnoho století později řada odborníků stále dychtivě zkoumá, upřesňuje a interpretuje nejrůznější aspekty jejího života tak, že se pro nás ve výsledku stala jedním z nejpůsobivějších portrétů, ne-li přímo samotným symbolem ženy italské renesance. Renomované vídeňské Kunsthistorisches Museum jí v roce 1998 „vystrojilo” výstavu a své místo má mantovská markýza od 70. let minulého století „rezervováno” u stolu 39 mytických i skutečných protagonistek dějin lidstva v rámci umělecké instalace Judy Chicago v Brooklyn Museum v New Yorku.

V roce 2002 byl opětovně vydán její dvousvazkový životopis z pera anglické odbornice na italskou renesanci Julie Cartwright Ady z roku 1903 a Yale University Press vydal v roce 2012 vynikající publikaci dalšího významného odborníka na toto období Francise Ames-Lewise o vztahu Isabelly a Leonarda da Vinciho. Naprosto zásadním počinem byl překlad a publikování 830 dopisů mantovské markýzy profesorkou literatury na University of California Deannou Shemek v roce 2017 a v roce 2019 následoval životopis Isabelly d‘Este od odbornice na politiku a společnost renesanční Itálie Christine Shaw. Zmíněné představuje pouhý zlomek projektů vyvěrajících z neutuchajícího zájmu o tuto osobnost. Následující text čerpá převážně ze dvou posledně jmenovaných publikací.

Je zřejmé, že Isabella vzbuzovala emoce pozitivní i negativní nejen u svých současníků, ale rovněž u badatelů, kteří se později zabývali různými aspekty jejího života. Příkladem prvního je až nekriticky obdivné hodnocení z pera italského novináře, historika a archiváře Alessandra Luzia (1857–1946), který jako první shromáždil a publikoval úctyhodné množství materiálů, i když zamýšlenou biografii své oblíbenkyně nakonec nikdy nesepsal. Isabellu postavil na piedestal moudré a schopné panovnice, talentované sběratelky a po všech stránkách výjimečné ženy, zatímco příkře odsoudil jejího manžela jako hrubiánského, neschopného muže, který své ženy nebyl hoden. Což lze vnímat ve světle dochované korespondence mezi oběma manželi jako poměrně zaujatý a nespravedlivý soud. (pozn. 1)

Někteří renomovaní historici dvacátého století naopak zkonstruovali Isabellino „zlé dvojče“ (Shemek) a odsoudili ji jako „panovačnou modrou punčochu“ (Kenneth Clark), její sběratelské ambice byly zavrženy jako pouhá „typicky ženská“ náklonnost k uměleckým předmětům (Andrew Martindale), a je až humorné, že jí dokonce z odstupu zhruba čtyř století bylo kladeno za zlé, že svými požadavky zbytečně zdržovala malíře Andreu Mantegnu a Leonarda da Vinciho od práce na důležitějších projektech (Roberto Longhi). (pozn. 2) Právě nedávno publikovaný extensivní výbor dopisů profesorky Shemek se stal důležitým podnětem i východiskem pro další, a doufejme střízlivější, hodnocení mantovské markýzy.

Kořeny

Isabella d'Este se narodila 17. května 1474 jako první dítě ferrarských vévodů, Ercoleho I. d'Este (1431–1505) (pozn. 3) a Eleonory Aragonské (1450–1493) (pozn. 4), dcery neapolského krále Ferdinanda (Ferranteho). Velmi rychle jí přibyla řada sourozenců: Beatrice (nar. 1475), která se sice provdala za mocného milánského vévodu, ale zemřela při porodu již ve svých 21 letech; Alfonso (nar. 1476), který po otci nastoupil na ferrarský trůn, a jehož druhou manželkou se proti jeho vůli stala proslulá Lucrezia Borgia; Ippolito (nar. 1477), který poté, co působil mj. jako arcibiskup v Ostřihomi, se stal kardinálem; Ferrante (nar. 1479), kondotiér s neblahým osudem, který po neúspěchu spiknutí s cílem nahradit Alfonsa na trůně zůstal zavřený ve vězení mantovského hradu po zbytek svého života, tedy plných 34 let; Sigismondo (nar. 1480), jenž svůj život prožil víceméně ve stínu svých starších, mocnějších bratrů.

Spolu s nimi byly vychováváni ještě dva Ercoleho levobočkové, Lucrezia a Giulio, který kvůli zapojení do stejného spiknutí jako Ferrante strávil 53 let svého života v Torre dei Leoni, ovšem na rozdíl od něj se ve svých 81 letech dočkal svobody. (pozn. 5) Isabella měla se svými rodiči i sourozenci po celý život dobré vztahy, často se do Ferrary vracela a vždy měla zájmy svého rodu na zřeteli, což někdy kolidovalo s její pozicí mantovské markýzy.

Již v roce 1391 položil Isabellin pradědeček Alberto V. d'Este (1347-1393) základy ferrarské university, která se poté stala významným centrem humanistických studií. Isabella tedy stejně jako její bratři obdržela klasicko-humanistické vzdělání a již v útlém věku ovládala řečtinu a latinu. (pozn. 6) I pro svou vzdělanost tak byla ceněna jako výhodná manželská partie.

Krátce před jejím šestým rokem požádali o její ruku pro své panovníky v odstupu několika málo dní agenti dvou dvorů: ten první, a tím pádem vyslyšený, zastupoval mantovského markýze Federica Gonzagu s nabídkou sňatku pro jeho syna a dědice Francesca, druhý representoval milánského vévodu Ludovica Sforzu, dle tmavšího odstínu pleti zvaného Il Moro. Jemu pak byla náhradou za Isabellu nabídnuta ruka její o rok mladší sestry Beatrice, která tak ve výsledku získala movitějšího manžela (byť jejich svatbu Il Moro několikrát odložil v důsledku milostného poměru s „Dámou s hranostajem”, Cecilií Gallerani). (pozn. 7) Isabella své o rok mladší sestře nepochybně musela tento sňatek do určité míry závidět, jak i vyplývá z její korespondence, neboť chudší mantovský dvůr nemohl dostatečně uspokojit její finanční nároky spojené (nejen) s nákupy uměleckých děl.

Život s Francescem Gonzagou

Po dlouhém zasnoubení a neúspěšném naléhání ze strany snoubence o vyslání budoucí manželky do Ferrary již někdy kolem jejího dvanáctého roku oslavila téměř šestnáctiletá Isabella svatbu s mantovským následníkem trůnu Francescem II. Gonzagou až v roce 1490 a přesídlila z Ferrary do Mantovy. Novomanželé si nebyli navzájem úplnými cizinci, jak bylo v té době časté, neboť jejich rodiče dbali v předchozích letech na vzájemné návštěvy a korespondenci. (pozn. 8)

Isabella dostála své hlavní povinnosti a postupně porodila Francescovi osm dětí, z toho tři chlapce. Z korespondence vyplývá, že porod v pořadí již druhého děvčátka ji rozladil, zvláště když její o rok mladší sestra Beatrice byla „úspěšnější“, neboť se jí v té době již podařilo „zajistit“ následníka milánského trůnu. Tento postoj můžeme přičíst nejen dobovému tlaku na nutnost zplodit dědice, ale jistě i osobnostním rysům Isabelly, kde soutěživost, ambice a jistá urputnost vystupují do popředí v řadě situací jejího života.

Navíc korespondence mezi manželi svědčí o tom, že Francesco se radoval i z narození dcer, své ženě nic nevyčítal a napsal jí, že není důvod, aby ona či kdokoliv jiný byl „chladný“ jen proto, že děťátko je holčička. Syn Federico, který se narodil jako třetí až v roce 1500 a převzal v dospělosti vládu v Mantově, byl po celý život Isabelliným nejoblíbenějším potomkem. (pozn. 9)

Co se týče vztahu mezi manželi, lze jej na základě korespondence vnímat jako spíše dobrý, dělítkem mezi tou lepší a horší „polovinou“ je rok 1509–1510, tedy období Francescova bezmála ročního vyčerpávajícího pobytu v benátském vězení, důsledku jeho lavírování mezi stranami zúčastněnými ve válečné kampani Ligy z Cambrai, namířené proti rozpínavosti Benátek. (pozn. 10)

Již záhy po svatbě Isabella manžela přesvědčila o své schopností zastoupit jej na mantovském trůně v době, kdy se jako kondotiér ve službách jiných účastnil vojenských tažení. To se týkalo nejen vnitřních záležitostí státu, ale rovněž vztahů s okolními státy. Isabella podnikla řadu diplomatických misí a skvělé vztahy s milánským vévodstvím a švagrem Ludovicem Morem byly především její zásluhou.

Zdá se, že Francesco tuto pro něj příznivou skutečnost využíval poté i k tomu, aby se mohl věnovat více svým kratochvílím, především koním a lovu. Manžele v té době sbližovaly nejen společné zájmy jako jezdectví či sběratelství, výchova dětí, ale právě i politické záležitosti. Francesco se nejednou dotazoval na názor své ženy a její schopnosti opakovaně ocenil, jak je vidět z dochované korespondence.

Isabella se v komplikované politické situaci dlouhého trvání tzv. italských válek musela orientovat už kvůli tomu, že po celý život seděla víceméně na dvou židlích, jelikož zastávala nejen zájmy Mantovy, ale rovněž – a někdy až příliš a proti vůli svého muže – své rodné Ferrary, kde od roku 1505 vládnoucí její bratr Alfonso spoléhal často až nerealisticky na její diplomatické schopnosti a vliv. To přivádělo nejen ji, ale i jejího manžela do konfliktních situací a mívalo za následek znedůvěryhodnění jejich spolehlivosti v očích spojenců. (pozn. 11)

Po osudném zajetí Francesca v jedné z episod italských válek, kdy Isabella vytrvale odmítala benátský návrh poslat svého syna Federica do Benátek jako rukojmí výměnou za manžela, neboť se zcela pragmaticky domnívala, že by si je Benátčané mohli ponechat oba dva, Francesco pod vlivem strádání i našeptávání důvěrníků pojal vůči manželce podezření, že se ho chce zbavit a vládnout sama. Isabella nakonec dosáhla po složitých jednáních kompromisu; Francesco byl propuštěn a Federico poslán jako rukojmí na papežský dvůr. (pozn. 12)

Zde se stal papežovým oblíbencem, účastnil se společenského života, a především mohl poznat významné umělce a být svědkem vzniku uměleckých projektů, jako byly například proslulé Raffaelovy stanze della segnatura, kde je údajně na přání Julia II. zobrazen jako jeden z mladíků „Athénské školy”. Splnil také přání svého strýce Alfonsa, který přijel z Ferrary do Říma s cílem usmířit se s papežem, a zařídil pro něj prohlídku stropu v Sixtinské kapli v doprovodu Michelangela.

Důsledkem pak bylo především jeho angažování Raffaelova žáka a pokračovatele, mnohostranného umělce Giulia Romana (1499–1546) jako mantovského architekta, z jehož projektů je nutno zmínit především proslulý Palazzo Te a úpravy mantovského hradu, příkladné ukázky architektury v duchu dobového manýrismu. (pozn. 13)

Další vynucený, nicméně opět přínosný pobyt mladého Federica mimo Mantovu následoval již v roce 1515; jeho rodiče v podstatě nemohli odmítnout pozvání syna ke dvoru francouzského krále Františka I., neboť se jednalo o formu záruky spojenectví ze strany Mantovy vůči Francii, jež v té době opanovala Milánské vévodství. (pozn.14)

Zdravotní stav Francesca Gonzagy, který se již dříve čas od času snažil ze svých vojenských závazků vyvázat s odkazem na svou nemoc, jíž vzhledem k jeho rozličným sexuálním kratochvílím nebylo nic jiného než syfilis, se v benátském vězení ještě zhoršil. To mu v následných letech čím dál více bránilo v aktivní kariéře kondotiéra, až mu v ní nakonec zabránilo úplně.

Již v roce 1508 se přestěhoval do paláce San Sebastiano, který si nechal vystavět na okraji města. (zde byla mimochodem zřízena i speciální galerie pro proslulé Césarovy triumfy, sérii devíti obřích pláten od gonzagovského dvorního umělce Andrei Mantegni) Odtud se Francesco věnoval až do své smrti 29. března 1519 vladařským povinnostem, při kterých už jen zřídka vyhledával pomoc své ženy.

Nedobrovolný ústup do pozadí Isabelle nevyhovoval, i když byla stále aktivní na poli diplomacie, zvláště ve vztahu ke svým příbuzným ve Ferraře, Milánu a Neapoli. Nově nabytého času i slabosti churavějícího muže využila rovněž k cestování, které však s sebou, jakož i v případě předchozích cest, neslo vždy pracovní náplň spočívající v prosazování zájmů užší či širší rodiny, od nelehkého manévrování v divokých vodách italských válek, do nichž byli zapojeni jak papežové, tak římští císaři a francouzští králové, až po vyjednávání sňatků a prebend pro příbuzenstvo i známé. (pozn. 15)

Konkrétně v roce 1514 se Isabella v Mantově moc nezdržela. Na jaře podnikla inspekci vzdálenější části gonzagovského panství na jižním pobřeží jezera Garda. Šlo především o zajištění loajality některých nových území, recentně získaných Francescem jako válečnou kořist. Své dojmy mu vylíčila v dopisech, kde vyslovila lítost nad tím, že nový lék na jeho nemoc nezafungoval a vyslovila naději, že pokud se do těchto půvabných míst jednoho dne bude moci Francesco podívat, určitě se mu vlivem zdejšího čerstvého vzduchu uleví. (pozn. 16) (nesmíme zapomínat na to, že Mantova ležící v bažinatém kraji byla pověstná svým nezdravým ovzduším)

Její druhá nepřítomnost tohoto roku byla delší, než sama Isabella plánovala, a vztahovala se k její vysněné cestě do Říma. Vše začalo jako víceméně diplomatická mise do Milána v červenci 1514. Odtud však Isabella pokračovala v půli září již bez manželova svolení, které dříve musela mít pro sebekratší vzdálení se z Mantovy, včetně rodinných návštěv v nedaleké Ferraře, do Janova a přes Pisu do Říma.

Zároveň její sekretář Benedetto Capilupi tento cíl cesty před Francescem vytrvale popíral. Z Říma si pak ještě kvůli rodinným záležitostem odskočila do Neapole, rodiště své matky, což jí nejdříve Francesco zakázal a poté povolil. Lev X. pak osobně Francescovi napsal o svolení, aby Isabella mohla strávit v Římě vánoční svátky, což se nakonec díky naléhání tohoto společenského papeže z rodu Medici, s nímž měla již dříve přátelské vztahy, protáhlo až do 27. února, takže se Isabella zúčastnila i velkolepých římských oslav masopustu (Il Carnevale). (pozn. 17)

V rámci doplnění je potřeba zmínit, že kromě různých pracovních záležitostí velkou část jejího času na všech cestách zabraly společenské povinnosti, neboť se každý chtěl s touto proslulou dámou setkat. Kromě uvítání, někdy již míle před městskými branami, jejichž nedílnou součástí byly dlouhé a často nudné proslovy, ji čekaly hostiny, bály, hony, koncerty aj. vystrojené na její počest, na nichž účast nešlo odmítnout. A tak i když byla Isabella nesporně ráda středem pozornosti, část těchto povinností by si ráda odpustila, aby se mohla věnovat svým zálibám, k nímž patřily návštěvy památek a nákupy uměleckých a módních předmětů.

Isabella cestovala tak, jak bylo v té době pro ženu jejího společenského postavení obvyklé, tedy s rozsáhlým doprovodem, takže ji například dlouhý pobyt v Římě i přes finanční dary ze strany papeže zadlužil. Občas se pokusila, jako při své druhé návštěvě Benátek se švagrovou Elisabettou Gonzagou, vyrazit na cesty incognito jen s menším doprovodem, aby se ze společenských povinností vyvázala a mohla si užít nákupů i památek, díky tomu však měla problém sehnat adekvátní ubytování, a nakonec se zpráva o jejich přítomnosti stejně roznesla. (pozn. 18)

Zřejmě jen jedinkrát v životě Isabella opustila Apeninský poloostrov. Bylo to v roce 1517, kdy se rozhodla vykonat pouť ke svatyni Máří Magdaleny v Sainte-Baume v Provence. I tato cesta měla pracovní náplň, neboť se chtěla setkat s osmiletou nevěstou svého syna Federica Marií Paleologou, dcerou markýze z Monferrata, která se však její nástupnicí na mantovském trůně nakonec nestala. (pozn. 19)

Isabella vdova

Po smrti svého muže se Isabella podle jeho poslední vůle ujala jako regentka spolu s jeho dvěma bratry vlády v Mantově do doby, než ji ve 22 letech převzal její syn Federico. Ten šel ve stopách svého otce nejen jako kondotiér, ale dopadly na něj postupně i stejné zdravotní problémy. Isabella se hned na začátku „vyrovnala” s důvěrníky svého muže, o kterých se zcela oprávněně domnívala, že se mezi ně dva snažili vrazit klín, šířili o ní pomluvy, a navíc se nekalými praktikami na úkor státu obohatili. (pozn. 20) Především však v tomto komplikovaném období opět prokázala svůj politický um a prozíravost.

Jen pár měsíců po smrti Francesca Gonzagy došlo k události, která výrazně ovlivnila celou evropskou politickou scénu. V červnu totiž navzdory úsilí francouzského krále Františka I. zvolili kurfiřti císařem Svaté říše římské vévodu burgundského a krále Kastílie a Aragonu, Karla V. A zatímco Mantova byla „technicky“ říšským lénem, rod d'Este měl vždy vazby k Francii. Oba panovníci měli mocenské a územní ambice na severu Apeninského poloostrova a tamější vladaři si museli zvolit jednu z těchto dvou protivných stran.

Isabella s Federicem museli jednat velmi opatrně, neboť tehdejší papež Lev X., který vyhnal z Urbina Francesca Mariu della Rovere i s jeho manželkou, nejstarší dcerou Isabelly Eleonorou, se poohlížel i po Ferraře, kde vládl Isabellin bratr Alfonso, a údajně i po Mantově. Nakonec však papež, aby předešel spojení Federica, Francesca Marii i Alfonsa vůči své osobě, a možnému získání Federica do císařových služeb, vyřešil situaci poměrně překvapivě, když nabídl Federicovi post vrchního velitele papežské armády.

Federico se souhlasem Isabelly nabídku okamžitě přijal. I když bylo stipulováno, že se jako držitel říšského léna nemusí osobně účastnit nepřátelských akcí vůči císaři, v tajné klauzuli smlouvy se musel zavázat k přesnému opaku. Papež pak jako výraz dobré vůle umožnil Isabelle nákup kvalitního antického mramoru pro její nové komnaty navzdory tomu, že v souvislosti s budováním Svatopetrské baziliky byl vývoz mramoru z Říma zakázán. Jejího syna Ercoleho, kterému nebylo ještě ani 30 let, dosadil do čela mantovské diecéze. (pozn. 21)

Isabella usměrňovala Federicův počáteční přehnaný entuziasmus, který vkládal do výkonu své funkce, a zároveň prozíravě odmítla snahu francouzského krále, který se je snažil získat na svou stranu. Řešila běžné záležitosti svých poddaných, jako byly manželské spory, ekonomické záležitosti včetně shánění dodávek pro armádu, a musela se třeba postarat o hladký průchod císařských lancknechtů Mantovou, aby nedošlo k plenění. A když zachytili v Mantově špióna, nenechala jej popravit, ale poskytla mu raději falešné informace.

Po smrti Lea X. v prosinci 1521 a zvolení nového papeže Hadriána VI., bývalého vychovatele Karla V., pověřila Isabella svého římského vyslance Baldassara Castiglioneho (pozn. 22) tajným úkolem získat zpět prostřednictvím úplatků kompromitující dokument s Federicovým podpisem a pečetí pod slibem bojovat osobně proti císaři v případě nastalé potřeby. Ten okamžitě po obdržení spálila. (pozn. 23) Federico, uvolněný z vojenské služby papeži, nyní bojoval ve službách císaře. Poté, co nebyl zaplacen, rozhodl se v květnu vrátit do Mantovy. Zde se již rozhodoval poměrně samostatně a Isabelino regentství se tak nachýlilo ke konci, z čehož pramenilo i určité napětí mezi synem a matkou. Stále však měla vliv na výchovu a vzdělání svých mladších synů, kterým bylo v době smrti jejich otce 13 a 12 let.

Starší Ercole byl od počátku určen k církevní kariéře a Isabellino úsilí získat pro něj kardinálský klobouk bylo po čase korunováno úspěchem. Sehrála pravděpodobně roli i ve vyslání šestnáctiletého Ferranta v roce 1523 na španělský císařský dvůr Karla V. Císař, jen o 7 let starší něž jeho mantovský dvořan, se k němu choval přátelsky, a dokonce si jej vyvolil za jednoho z několika privilegovaných, kteří se účastnili jeho vstávání a večerní přípravy na lože. Mladík si ve svých dopisech domů stěžoval (podobně jako jeho starší bratr v době svého pobytu ve Francii) na nedostatek financí a dluhy, i když mu Karel občas vypomohl zapůjčením koní, šatu či výzbroje na turnaj, ale zároveň žehral i na to, že mantovský vyslanec dostává od Federica a Isabelly podstatně víc dopisů než on. Zdejší pobyt nicméně odstartoval jeho kariéru mocného muže ve službách Karla V., který jej v roce 1527 jmenoval vrchním velitelem císařské armády v Itálii. (pozn. 24)

V létě 1524 studoval Ercole v Bologni, Ferrante byl ve Valladolidu a Federico, ač opět kondotiér ve službách papeže a tentokrát i Florencie, se uchýlil zpět do Mantovy, neboť platby od zaměstnavatelů vázly. Isabella se tedy rozhodla odcestovat na delší dobu do Říma, kam dorazila v březnu 1525. Účastnila se celé řady společenských akcí papežského dvora, uspěla konečně ve věci kariéry Ercoleho, nakupovala umělecká díla a povídalo se, že se do Mantovy odmítá vrátit i kvůli milostné aféře Federica, který dosud nenaplnil svůj sňatek s Marií Paleologou. Tak došlo k tomu, že byla v Římě i osudného 6. května 1527, kdy na město zaútočila nespokojená vojska Karla V. ve snaze vynahradit si absenci žoldu.

Tato neblahá událost vstoupila do dějin jako tzv. Sacco di Roma, „vyplenění Říma”. (pozn. 25) Podobně jako Klement VII., který fatálně podcenil situaci a po pobití švýcarské gardy se skrýval v Andělském hradě, Isabella uvěřila ujištění, že plenění nebude trvat déle než den, a zůstala tak několik dní uvězněna v paláci Colonna společně s nemalým množstvím dalších, kterým zde velkoryse poskytla útočiště. Nebýt jejího syna Ferranta, který byl po smrti Karla Bourbonského jmenován vrchním velitelem císařské armády a nařídil hlídat palác před zdivočelými vojáky a poté ji pomohl uprchnout, mohla se ocitnout mezi tisícovkami nešťastníků, kteří během řádění zdivočelých vojáků přišli nejen o majetek, ale i o život. Tato událost byla pozdějšími historiky považována víceméně za počátek konce italské renesance. (pozn. 26)

V zimě 1529–1530 pak došlo v Bologni k setkání Klementa VII. a Karla V., kdy papež korunoval Karla V. císařem, což byla společenská událost, kterou si Isabella nenechala ujít. Krátce nato císaře přivítala na hlavním schodišti mantovského hradu při jeho návštěvě města, která znamenala pro rod Gonzagů povýšení do stavu vévodského. Isabellu, která si ponechala titul markýzy, zajisté těšilo, že se její syn stal vévodou, méně příznivě musela pohlížet na cenu za tento akt, neboť Federico musel souhlasit se sňatkem s Julií Aragonskou, nepohlednou a v 38 letech stále svobodnou příbuznou císaře, u které se dalo pochybovat o schopnosti zplodit potomky.

Federicovi se vzápětí podařilo se z manželství vyvázat a byl ochoten obnovit svůj sňatek s Marií Paleologou, když její otec zemřel a ona se stala dědičkou markýzství Monferrato. Nakonec si po jejím nenadálém skonu vzal v říjnu 1531 její mladší sestru Margheritu. Tímto sňatkem se muselo Isabelle velmi ulevit, neboť po léta jí působil nemalé starosti Federicův vztah s Isabellou Boschetti (mj. neteří Baldassara Castiglioneho), která, ač vdaná za muže z vedlejší větve Gonzagů, byla již dlouhou dobu Federicovou milenkou. (pozn. 27) Navíc mu porodila syna a dceru a její ambice dokonce sahaly až k pokusu o uznání syna Alessandra Karlem V. za Federicova legitimního potomka, k čemuž se snažila využít komplikované rošády okolo jeho nastávajícího sňatku. Isabella i její bratr Alfonso ovšem situaci bedlivě monitorovali a ujistili se, že se císař k takovému kroku nechystá. (Pozn. 28)

Isabella v této době již zřejmě nejezdila na rychlých koních, jako tomu bylo dříve, nechodila na dlouhé procházky a netančila se svými společnicemi, které byly kdysi ozdobou všech společenských akcí. Ráda pobývala ve své vile s krásnými zahradami v Portu, těšila se více ze vztahů se svou rodinou a radost jí dělala vnoučata. V kontaktu byla i se svými dvěma dcerami, Ippolitou a Livií, které vstoupily do kláštera.

Na přání své zesnulé přítelkyně Margherity Cantelmo nechala v Mantově vystavět nový ženský klášter. Nemalé problémy pro ni znamenala správa panství Solarolo, které vlastnila od roku 1529, a které bylo sužováno boji mezi rodinnými klany. Isabella se ani nyní nevzdala nákupů uměleckých předmětů a nadále byla žádána o radu v otázkách módy, byť se nám dochoval krutý, nelichotivý popis stárnoucí markýzy od Pietra Aretina z roku 1534, hovořící o „monstrózní markýze mantovské se zuby z ebenu a řasami ze slonové kosti, odpudivě nehezké a nejodporněji zmalované“. (překlad autorky) (pozn. 29) Ovšem Aretino proslul právě svým velmi břitkým jazykem. (pozn. 30)

Isabella stále občas navštěvovala Ferraru a Benátky. Při jejím posledním pobytu v Benátkách s Federicem na podzim 1529 bydlela v paláci, který poprvé navštívila jako děvčátko se svou matkou. Cesta jí neudělala dobře a za pár měsíců nato, 13. února 1539, Isabella v Mantově zemřela. Podle svého přání byla pohřbena v klášteře Santa Paola, kde žila její dcera Ippolita. Netušila, že její milovaný syn Federico ji přežije o pouhý rok a půl. V návaznosti na sérii neobjasněných událostí tělo Isabelly d'Este zmizelo neznámo kam. (pozn. 31)

Korespondence

Korespondence jako významný informační kanál a zároveň prostředek společenské komunikace a výrazu vzdělanosti fungovala na všech italských renesančních dvorech, v čem se ovšem vymyká korespondence Isabelly d'Este, je dochované množství v archívech města Mantovy, které se blíží úctyhodné sumě 16 000 dopisů.

Většinu dopisů nepsala samozřejmě markýza sama, psaní brkem bylo poměrně namáhavé, musel se často namáčet do inkoustu a seřezávat ve sklonu odpovídajícímu držení pera konkrétním pisatelem. V příslušné době se už dopisy psaly téměř výlučně na papír, a ne na pergamen, což bylo samozřejmě finančně méně náročné. Mohlo jich tedy vzniknout větší množství. Isabella diktovala listy svému sekretáři, jichž měla během života několik, a kteří zároveň fungovali i jako její rádci a důvěrníci. Ti dopisy před odesláním zkopírovali do speciálních knih a pokud to bylo možné, odeslané dopisy byly později vráceny zpět do Mantovy a archivovány. (Pozn. 32)

Isabella byla nade vší pochybnost vášnivou pisatelkou a její dopisy zahrnovaly širokou škálu témat i adresátů. Čile korespondovala nejen se svými uměleckými agenty, ale záhy po příchodu do Mantovy si vytvořila svou vlastní síť korespondentů, kteří ji zpravovali o nejžhavějších politických novinkách, takže nebyla závislá na manželovi. I to jí umožnilo orientovat se v politice a poradit si v dobách, kdy musela převzít státní záležitosti do svých rukou. (pozn. 33)

Se svým mužem si Isabella vyměnila zhruba 3000 listů. (Pozn. 34) Podle dobových konvencí měla milující manželka psát muži častěji, než on jí, což Isabella plnila. Vlastnoručně psaný dopis byl obecně známkou přízně, pocty nebo naléhavosti a Isabella k tomu přistupovala obvykle tehdy, když potřebovala něco pro ni důležitého prosadit, případně v době vzájemného konfliktu s manželem, když chtěla dosáhnout usmíření. Velká část jejich korespondence se samozřejmě týkala oficiálních záležitostí v době Francescovy nepřítomnosti v Mantově, kdy Isabella musela spravovat stát místo něj, ovšem z korespondence lze rovněž sledovat vývoj jejich vztahu během 29 let společného života. Jakkoliv i v soukromé korespondenci bylo nutno zachovávat požadovanou formu a formulace, přesto to byl vlastně poměrně soukromý prostor, kde jediným svědkem manželského dialogu byl již zmíněný sekretář. (Pozn. 35)

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Předchozí článek:

http://www.stavitele-katedral.cz/petra-dvorakova-severoitalske-renesancni-dvory-signori-studiola-a-vzdelane-a-samostatne-prvni-damy/

 

Foto č. 1

Busta Isabelly d'Este, Gian Cristoforo Romano, terakota, cca 1500, Kimbell Art Museum, Fort Worth, Texas

Web Gallery of Art

Foto č. 2

Busta Francesca II. Gonzagy, Gian Cristoforo Romano, terakota, 1498, Palazzo Ducale, Mantova

Web Gallery of Art

Foto č. 3

Portrét Federica II. Gonzagy ve věku 10 let, Francesco Francia, 1510, MET New York

Web Gallery of Art

Foto č. 4

Portrét Federica II. Gonzagy, Tizian, 1529, Prado, Madrid

Web Gallery of Art

Foto č. 5

Portrét Baldassara Castiglioneho, Raffael, 1514-1515, Louvre, Paříž

Web Gallery of Art

Foto č. 6

Portrét Pietra Aretina, Tizian, 1545, Galleria Palatina, Palazzo Pitti, Florencie

Web Gallery of Art

Foto č. 7

Isabella v červeném (Portrét stárnoucí Isabelly d'Este), Petr Paul Rubens, cca 1605, kopie podle ztraceného originálu od Tiziana, KHM, Vídeň

Wikipedia

 

POZNÁMKY:

Pozn. 1

JAMES, Carolyn: Marriage by Correspondence: Politics and Domesticity in the Letters of Isabella d’Este and Francesco Gonzaga, 1490-1519, In: Renaissance Quarterly, sv. 65, č. 2, 2012, str. (vydalo online Cambridge University Press: 20.11.2018)

SHEMEK, Deanna: Isabella d’Este. Selected Letters, Arizona 2017, str. 16

Pozn. 2

Ibidem, str. 16-17

Pozn. 3

Ercole jako nemanželský syn Nicola III. d’Este se stal vévodou Ferrary, Modeny a Reggia po smrti svého polovičního bratra Borsa, který byl rovněž z nemanželského lože.

Pozn. 4

Eleonořina sestra Beatrice byla královnou uherskou a českou jako manželka Matyáše Korvína a po jeho smrti druhou manželkou Vladislava Jagellonského.

Pozn. 5

SHAW, Christine: Isabella d’Este. A Renaissance Princess, Oxon and New York, 2019, str. 10-11; 86-89

Pozn. 6

Jejím učitelem byl mj. syn slavného humanisty Guarino da Verony, Battista.

Pozn. 7

BONNOLDI, Lorenzo: Isabella d’Este. A Rennaissance Woman, Rimini, 2015, str. 9

Pozn. 8

SHAW 2019, str. 20-22

Pozn. 9

Ibidem, str. 32-35

Pozn.10

Ibidem, str. 64

Pozn. 11

Ibidem, str. 37-40

SHEMEK 2017, str. 21-22

V roce 1494 francouzský král Karel VIII. vpadl ze severu do Itálie s úmyslem zmocnit se Neapole. Začíná tak dlouhé období série komplikovaných italských válek, které poznamenalo následující roky Isabellina života. Její manžel dosáhl 6. července 1495 svého největšího vojenského úspěchu ve službách Benátek v bitvě u Fornova, po níž si sice obě strany nárokovaly vítězství, nicméně Francouzi se museli zanedlouho z Apeninského poloostrova stáhnout.

Pozn. 12

SHAW 2019, str. 50-59

Pozn. 13

Ibidem, str. 241-242

Pozn. 14

Ibidem, str. 243

Pozn. 15

Ibidem, str. 65-67

Pozn. 16

Ibidem, str. 199

Pozn.17

Ibidem, str. 208-219

Pozn. 18

Ibidem, str. 194-196

Pozn. 19

Ibidem, str. 220

Pozn. 20

Ibidem, str. 241

Pozn. 21

Ibidem, str. 250-253

Pozn. 22

Baldassare Castiglione (1478–1529) je autorem dobového bestselleru Il libro del Cortegiano (Dvořan), kde se pokouší vykreslit prototyp ideálního dvořana. Castiglione vykonával funkci diplomata jak pro mantovský dvůr, tak pro dvůr v Urbinu, kam je děj zasazen. V knize se objevuje zajímavý termín „sprezzatura“, který lze asi nejlépe přeložit jako „nonšalance“, a znamená, že chování a jednání člověka u dvora nesmí působit těžkopádně či „upoceně”, ale naprosto přirozeně, lehce a elegantně, jako by dotyčný ani nemusel myslet na to, co dělá. Můžeme si představit, že právě Isabella d’Este vládla takovouto „sprezzaturou“.

Pozn. 23

SHAW 2019, str. 253-255

Pozn. 24

Ibidem, str. 256-259

Pozn. 25

V roce 2003 byl v Brně v nakladatelství Barrister & Principal vydán český překlad vynikající publikace od profesora dějin umění na Sorbonně André Chastela pod názvem „Vyplenění Říma. Od manýrismu k reformaci.”

Pozn. 26

SHEMEK 2017, str. 442-443

Pozn. 27

Francesco Cauzzi Calvisano Gonzaga se svou ženu Isabellu Boschetti pokusil v roce 1528 neúspěšně otrávit. Poté uprchl z města, ale Federico ho nechal zavraždit. Vztah Federica s Isabellou trval až do jeho smrti.

Pozn. 28

SHAW 2019, str. 264-269

Pozn. 29

Ibidem, str. 274-277

Pozn. 30

Pietro Aretino (1492–1556) byl proslulý italský spisovatel, dramatik, básník a satirik. Působil ve službách různých šlechticů, včetně Federica II. Gonzagy, pro jehož Palazzo Te vytvářel ve dvacátých letech jeho dvorní umělec Giulio Romano značně erotické malby, které se staly podkladem pro sérii proslulých grafik I Modi od rytce Marcantonia Raimondiho. Raimondi byl papežem poslán do vězení a celý první náklad byl zničen. Druhé vydání právě Aretino doplnit 16 sonety, a ty jsou tak tradičně zvány „Aretinovy pozice“., ovšem i tyto známe dnes pouze jako kopie. Básník Lodovico Ariosto nazval Aretina pro jeho kritiku mocných „flagello dei principi“ čili „bič vladařů”.

Pozn. 31

SHEMEK 2017, str. 535-536

Pozn. 32

JAMES 2012, str. 323

SHEMEK 2017, str. 11-12

Pozn. 33

JAMES 2012, str. 325-326

Pozn. 34

Ibidem, str. 323

Pozn. 35

Ibidem, str. 327-328

 

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru