PETRA DVOŘÁKOVÁ: JEAN-ETIÉNNE LIOTARD (1702–1789) a jeho La Belle Chocolatière – „nejkrásnější pastel, který byl kdy k vidění“

Letošní říjnové putování (2024) za uměním po části Švýcarska a Burgundska nás mimo jiné přivedlo do Ženevy a jejího MAH (Museé d’art et d’historie), které vlastní rozsáhlou sbírku děl zdejšího rodáka, vynikajícího portrétisty a předního malíře pastelů 18. století, Jean-Étienne Liotarda. Jakkoli úsporně přistoupila tato instituce k současné prezentaci jeho díla výběrem pouhým dvou kusů, z nichž ani jeden není pastel, z České republiky stačí zajet do drážďanského Zwingru, jehož obrazárna pomůže vykompenzovat předchozí nedostatek. Svým návštěvníkům naservíruje především Liotardův nejikoničtější pastel, proslulou „La Belle Chocolatière” - „Das Schokoladenmädchen“ (obr. č. 1), který získal saský kurfiřt Friedrich II. August (Augustus III., Král polský a Velkovévoda litevský) prostřednictvím sběratele umění hraběte Francesca Algarottiho (1712–1764) pro svůj Kabinet pastelů. A bylo to právě toto dílo, které prohlásila první dáma pastelu, benátská rokoková malířka Rosalba Carriera, za „nejkrásnější pastel, který byl kdy k vidění“. Vzhledem k tomu, že tato talentovaná umělkyně pozvedla pastel v oblasti portrétu na piedestal módního malířského média, ač do té doby sloužil spíše jako pomocník při vytváření skic, nemáme žádný důvod o jejím pochvalném soudu pochybovat.

Umělcův původ a počátky kariéry

Jean-Étienne Liotard se narodil do rodiny hugenotů uprchlých roku 1685 z Francie, kteří tak jako mnoho dalších našli útočiště v kalvínské Ženevě. Jeho otec pracoval jako krejčí a obchodník s textilem (zdroje se ovšem různí, část mu připisuje povolání zlatníka,) přičemž ze čtrnácti potomků byli Jean-Étienne a jeho dvojče Jean-Michelem ti nejmladší. Ženeva byla v té době prosperujícím městem díky produkci a obchodu s textilem, luxusními hodinkami a šperky, z čehož druhé dvě komodity směřovaly v důsledku místní restriktivní legislativy především do zahraničí. Nejen pláště kapesních hodinek, šperky ale i různé krabičky například na tabák či bonbóny byly zdobeny emailem, proto se tu dařilo rodinným dílnám emailérů a rovněž miniaturistů. (obr. č. 2) Liotard se tak nejdříve v rodném městě vyučil právě emailérem a miniaturistou.

Za dalším školením se odebral roku 1723 do Paříže k úspěšnému miniaturistovi Jeanu Baptistovi Massému (1687–1767), s jehož výukou však nebyl příliš spokojen a dlouho u něj ani přes mistrovo naléhání nesetrval. Dnes již můžeme jen spekulovat, zda za Liotardovým nepřijetím do francouzské Akademie malířství a sochařství stál právě jeho učitel s rozsáhlými konexemi.

Jen pár let před Liotardovým pobytem v Paříži zde techniku pastelu představila již zmíněná Rosalba Carriera (1673–1757). Za vlády Ludvíka XV. začala šlechta opouštět Versailles a spolu s bohatými finančníky si zařizovala luxusní residence v Paříži. Ty zdobila tehdy oblíbenou nizozemskou barokní malbou, přičemž po malířčině návštěvě se nedílnou součástí rokokového interiéru stal pastelový portrét. Liotard se seznámil s tímto dobovým trendem, preferovanou portrétní techniku malby přijal za svou a v budoucnu s ní dosáhnul oslnivého úspěchu. V této chvíli však vlastně v Paříži neuspěl a vydal se do Itálie, kde jako víceméně neznámý malíř portrétoval papeže Klementa XII. a další vysoce postavené osoby, včetně členů Stuartovského dvora v exilu.

Již v této době prokázal mladý umělec schopnost zachytit maximálně přesvědčivě podobu svého modelu; neúspěšný uchazeč o trůn Anglie, Skotska a Irska James Stuart považoval Liotardův portrét svého syna Charlese za věrohodnější než ten namalovaný Rosalbou Carrierou. Samotné italské umění však Liotardovu vlastní tvorbu v podstatě neovlivnilo. Zato se v Neapoli setkal se dvěma anglickými šlechtici, kterým přišel obvyklý rozsah tehdy oblíbené Grand Tour, omezené nejčastěji jen na cestování po Itálii, nedostatečný a rozhodli se prodloužit si cestu až do Orientu. Liotarda pozvali, aby se k nim připojil jako kreslíř, jenž zaznamenává zajímavé krajinné partie, památky a typické místní kostýmy. Ten okamžitě souhlasil a se skupinkou pěti mužů v čele s hrabětem ze Sandwich Johnem Montagu a Williamem Ponsonbym, pozdějším lordem Bessboroughem odcestoval přes Sicílii, Maltu, řecké ostrovy a Smyrnu až do Konstantinopole. Zde pak strávil celé čtyři roky. Lze říci, že malíř se ocitnul ve správný okamžik na správném místě, neboť po porážkách Turků u Vídně roku 1683 a Zenty 1697 a následném uzavření karlovického míru mezi Katolickou ligou a Osmanskou říší roku 1699 došlo mezi bývalými protivníky k postupnému obnovení obchodních a kulturních vztahů a dosavadní strach z Turků nahradila u Evropanů zvědavost a touha po exotičnu.

Orient a Evropa

Zájem Evropanů o exotickou tvář Orientu, jehož součástí byla Osmanská říše, není samozřejmě výsadou doby Liotardovy a sahá mnohem hlouběji do historie, především v návaznosti na diplomacii a obchodní vztahy. Na evropské straně se těžiště obchodu s Orientem postupně přesunulo z Apeninského a Pyrenejského poloostrova do západní a severní Evropy. Vrátíme-li se o století dříve, vidíme na Rembrandtových obrazech nejednoho muže v turbanu, dvorní skladatel Ludvíka XIV. Jean-Baptiste Lully (1632–1687) skládá „Marche pour la cérémonie des Turcs“ a zásluhou Turků a jejich rituálu spjatého s pitím kávy se v Evropě dostal tento hořký nápoj do módy ve vyšších vrstvách, ač tu zpočátku přílišné obliby nezískal. Miniatury z otomanských trhů vlastnili takoví privátní sběratelé, jako byli kardinál Mazarin nebo ministr financí a víceprotektor francouzské akademie Colbert a k francouzskému královskému dvoru putovaly prostřednictvím velvyslance v Istanbulu iluminované turecké rukopisy.

18. století je již dobou, kdy se sultán v evropských očích transformoval z obávaného válečníka do jakéhosi dvorského elegána. Turečtí malíři, kteří měli přístup i do dvorských sbírek a k místní společnosti, kam se Evropané obvykle nedostali, vytvářeli pro evropské publikum podobizny sultánů, které přizpůsobili požadavkům klientely na větší portrétní realismus, a také tureckých žen, které zase podle tradičních evropských představ oděli úsporněji, než bylo ve skutečném životě obvyklé.

Jedním z nejoblíbenějších dárků, které si návštěvníci z Turecka vozili, byla alba místních kostýmů, zhotovovaná evropskými nebo tureckými kreslíři a malíři. Ta pak byla v Evropě šířena prostřednictvím grafických technik.

Istanbul – Jasy – Vídeň

Liotard rozhodně nebyl jediným evropským malířským doprovodem, který se ocitnul v Istanbulu. Z jeho předchůdců můžeme jmenovat například Jeana Baptistu Vanmoura (1671–1737), který sem přišel ve službách francouzského velvyslance v roce 1699 a usadil se tu natrvalo. Rytiny podle jeho drobných olejů ze života obyvatel Istanbulu byly ve Francii velmi oblíbené. Oproti dějovým Vanmourovým obrázkům se spoustou malých postaviček (obr. č. 3) se Liotard soustředil na umění převážně portrétní, jen někdy zasahující až do žánru, přičemž nemalou roli hrají orientální textilie, ať už jako součást oděvu portrétované osoby, nebo interiéru, v němž je zachycena. Právě tyto oděvy s pestrými vzory a lesklé látky patřily k tzv. turquerie, tedy rozličným předmětům s tureckými dekory, které tolik vzrušovaly vyšší evropské vrstvy. Až fascinující je Liotardova schopnost skicovat i tyto textilie pouze ve dvojím barevném tónu pomocí červené a černé křídy, přičemž díky brilantnímu odstupňování odstínů dokáže zachytit i lesk šatu, jako je tomu například u „Služebné servírující čaj“ (obr. č. 4), předobraze později tolik opěvované „Dívky s čokoládou“.

Liotard ovšem nezachycoval v tureckém oblečení jen samotné Turky, ale podobně jako již před ním Vanmour do nich strojil i své evropské modely. Některé z obrazů, kde je dáma či gentleman oblečen à la turque vznikají ještě v Istanbulu, například jeho největší dochovaný obraz (olej, dnes vystavený v MAH v Ženevě), kde v téměř životní velikosti zachytil svého anglického přítele, muže církve, zároveň však dychtivého cestovatele, archeologa a autora cestopisů, Richarda Pococka (1704–1765). Na první pohled divák nepochopí, že se jedná o Evropana, tak dokonalý je jeho „turecký image“, včetně prominentního turbanu, vyholené hlavy a kníru. Liotard jej postavil do krajiny s průhledem na Zlatý roh, zároveň však jeho přítel pózuje před fragmentem zjevně antikizující architektury. (obr. č. 5)

V případě Pocockova orientálního oděvu se však nejedná o chvilkové aranžmá, jelikož někteří z Evropanů žijící v Istanbulu se strojili po zdejším způsobu, aby lépe zapadli, a navíc byl tento oděv v místním podnebí nepochybně pohodlnější než ten evropský. Sám Liotard orientálního kostýmu chytře využil jako reklamy na svou osobu po návratu do Evropy, kde se svým zjevem stal doslova nepřehlédnutelným a mezi veřejností leckdy kolovaly fámy, že se skutečně jedná o tureckého malíře. Svůj exotický vzhled však přivedl k dokonalosti až během následné cesty.

V roce 1742 byl malíř pozván osvíceným moldavským vládcem řeckého původu Constantinem Mavrocordatem do Jasy, kam se před ním ještě žádný západní malíř nedostal. Zde poprvé a naposled ve svém životě dosáhl na deset měsíců postu dvorního malíře. Podle zdejší módy začal nosit vysokou kožešinovou čepici a dlouhý vous, ač ten byl v té době v Evropě absolutně démodé. Ponechal si jej až do své svatby, kdy byl dle řady svědectví donucen se jej zbavit. Vous byl poté uložen do jakési krabice a zmizel neznámo kam.

Další Liotardova cesta vedla přes Transylvánii a Uhry do Vídně, kam dorazil v září 1843. Zde okamžitě vzbudil pozornost a následoval úspěch. Namaloval řadu pastelových portrétů císařovny Marie Terezie a Františka Lotrinského a dalších členů rodiny. (obr. č. 6) Tyto portréty měly víc než jen prvoplánový význam; v době válek o rakouské dědictví bylo nutno posílit přítomnost panovnice i ve vzdálených částech impéria, čemuž sloužily právě dílenské verze portrétu vládnoucího manželského páru. Poprvé a naposledy ve svém životě, a ne zrovna s velkým nadšením, musel Liotard najmout dva Ženevany jako své asistenty. Je tak problematické určit autorství některých prací z této doby.

Mnoho Liotardových portrétů vídeňské aristokracie zmizelo v propadlišti dějin (lze předpokládat, že se některé z nich dodnes nacházejí v neznámých soukromých sbírkách), zachovala se však řada portrétů panovnického páru a jejich potomků, přičemž nechybí ani ty v kostýmech à la turque. Tento typ portrétu se stal ve Vídni velmi módním. Nutno podotknout, že to bylo naprosto v souladu s dobovým zaujetím pro turecké zboží, jako byl tabák, ovoce, koberce atd. Patřit tehdy k vrcholné avantgardě znamenalo nechat si naservírovat tureckou kávu malým africkým pážetem.

Především však z prvního vídeňského období pochází autorův autoportrét s tureckým vzezřením, tedy plnovousem a v kožešinové čepici (Uffizi) (obr. č. 7) a již zmíněná „Dívka s čokoládou“. Marie Terezie si Liotarda oblíbila natolik, že v roce 1745 doprovázel dvůr do Frankfurtu na císařskou korunovaci Františka Štěpána Lotrinského a při jednom z jeho dalších dvou pobytů ve Vídni se dokonce stala kmotrou jeho dcery Marie-Therése (1763).

Benátky – Paříž – Londýn

Během svého vídeňského pobytu si malíř odskočil do Benátek, kde se osobně setkal s Rosalbou Carrierou a hraběti Algarrotimu zde prodal svůj pastel „Dívka s čokoládou“. Jeho další pobyt v Paříži v letech 1748–1752 byl velkým zadostiučiněním ve srovnání s tím prvním a umělec jej ve svých pamětech hodnotil jako nejúspěšnější období svého života. V době, kdy u dvora Ludvíka XV. působil jako dvorní malíř Francois Boucher a Maurice Quentin de la Tour platil za nejobdivovanějšího malíře pastelů, získal Liotard jako malíř cizinec prestižní zakázku na portréty celé královské rodiny. Nutno dodat, že ke dvoru jej uvedl jeden z jeho klientů, k nimž již nyní patřil výkvět evropské společnosti, Maurice de Saxe, maršál generál Francie, nevlastní syn Augusta Silného. Z umělcova autoportrétu v červeném kabátci a s plnovousem (MAH, Ženeva), který vzniká právě během tohoto pobytu, si můžeme učinit představu o jeho výstředním zjevu, jakým se nejen v Paříži prezentoval. (obr. č. 8)

Z Paříže se malíř přesunul do Londýna: „Tento týden přijel turecký džentlmen, jenž vyniká v portrétní malbě…Je oděn dle zvyku své země a pozoruhodný svým dlouhým vousem nezvykle tvarovaným a nakrouceným“, psaly místní noviny. Malíř se ovšem setkal s příkrým odsudkem ze strany prezidenta Královské akademie Sira Joshuy Reynoldse, který jej považoval za ztělesnění hochštaplerství a jeho obrazy přirovnal k těm, které si dámy malují pro pobavení, což lze ale připsat Reynoldsovu pohrdání pastelem jako takovým a zároveň nelibostí nad vniknutím vetřelce do jeho teritoria. Podobně jako předtím v Paříži, Liotard získal řadu zakázek ve vysokých kruzích, královský dvůr nevyjímaje. Vzniká tak například neokázalý až civilní portrét Augusty, ovdovělé princezny z Walesu, matky budoucího krále Jiřího III. a jejích dětí, které snad malíř při vytváření jejich portrétů povzbuzoval k malování, aby se zabavily.

Umělec se rovněž zastavil u svých příbuzných v Lyonu a zde vzniká půvabný pastel „Snídaně v rodině Lavergnových“ (obr. č. 9), přičemž o mnoho let později namaloval jeho kopii olejem. Tato „dvojčata“ představila londýnská NG na začátku letošního roku bok po boku v rámci komorní výstavy; podařilo se jí totiž před nedávnem přidat k vlastnictví olejomalby též pastel, který spolu s dalšími dvěma uměleckými díly získala vzájemnou dohodou od soukromého majitele jako kompenzaci části dědické daně. („Liotard“ samotný pokryl částku ve výši £8,760,000)

Delft – Ženeva

Dvouletý holandský pobyt (1755–56) u synovce, jenž byl pastorem v Delftu, vnesl do Liotardova života zásadní změnu: oženil se zde s Marií Fargues z francouzské hugenotské rodiny a oholil si svůj turecký vous. Spolu se odstěhovali do Ženevy, kde malíř koupil dům se zahradou, a vychovali pět dětí, včetně jeho dcery z předmanželského vztahu. Malíř se ale znovu vrací do Vídně, Paříže a Londýna a pracuje pro prominentní klientelu, včetně královských dvorů. Zároveň vytváří řadu půvabných portrétů své manželky a dětí.

Intenzivního cestování se Liotard nadobro vzdal až v posledních třinácti letech svého života. Věnoval se pak zakázkám od svých movitých krajanů a začal také malovat drobná zátiší s ovocem nebo jeho oblíbeným porcelánem (obr. č. 10) a krajinky. Patrně si též užíval své sbírky asi 200 obrazů, o jednom z nichž se domníval (pravděpodobně mylně), že se jedná o dílo Tizianovo. V roce 1781 publikoval traktát o principech a pravidlech malířství. Liotard zemřel 12. 6. 1789 ve věku 87 let (jeho dvojče se dožilo dokonce 94 let), tedy právě včas, aby se nestal svědkem dekapitace své doby Velkou francouzskou revolucí. (obr. č. 11)

Liotardův realismus

Liotard nepatřil k žádné malířské škole a nebyl členem žádné Akademie. Jeho portréty se odlišují jak od pompéznějších prací a ráznějšího štětce vídeňského dvorního malíře Martina van Meytense (1695–1770) (obr. č. 12), tak od vzdušných, dobovým ideálům krásy podřízených podobizen Benátčanka Rosalby (obr. č.13). Preciznost a hebkost až s jakýmsi porcelánovým povrchem, absence šrafur či viditelných tahů štětce, jasné až svítivé barvy, nepřezdobenost, často neutrální jednobarevné pozadí akcentující samotný model, osvícenský realismus, tak lze charakterizovat většinu Liotardových portrétů (nejčastěji ve formě poloportrétů). Ve svém „Traité des principles et des règles de la peinture“ napsal: „Nikdy byste neměli malovat to, co nevidíte“. Tato zásada, jíž se při malování držel, mu vynesla přízvisko „peintre de la vérité“ – „malíř pravdy“. Do svých leptů pak vkládal noticku „d’àpres nature“ – „podle přírody“. Předběhl tak svou dobu a dalo by se říci, že anticipoval realismus 19. století, kdy Gustave Courbet (1819–1877) postuloval zásadu, že pouze to, co malíř vidí, je hodno zobrazení.

Technika pastelu

Pastel je výtvarné médium na pomezí kresby a malby. Jedná se o směs pigmentů nebo barviv s plnidlem jako je křída, sádra, hlína a pojiva – arabská guma tragant (druh pryskyřice), mléko. Po smíchání, vyždímání a odkapání jsou vymodelovány tyčinky, které se nechají uschnout. Lepší je použití anorganických pigmentů, poněvadž jsou stabilnější a nevyblednou. Samozřejmě malíř musel mít po ruce velké množství odstínů, neboť pastel jako suché médium se nemíchá, ale vrství. Malíři pastelů v 18. stol. měli ve svých krabicích až 200 jednotlivých pastelových tyčinek, které mohli koupit u profesionálních výrobců, i když si je mohli též sami vyrobit. Tyčinku drželi buď přímo v prstech nebo ji vložili do dřevěné násadky, jak ilustruje Liotardův autoportrét v červeném kabátci. Barvy se po nanesení na podklad také roztíraly přímo rukou nebo pomocí kousku smotaného papíru či látky (těrka). Gumovalo se nejspíš chlebovou střídou, což ovšem s sebou neslo riziko rozmazání a zničení zamýšlených barev. Liotard dělal korektury minimálně, a tak zachoval čistou zářivost svých barev.

Nejčastějším podkladem pro malbu pastelem byl papír, většinou tónovaný, který se v té době vyráběl ručně z hadrů, Liotard ovšem používal rád vellum, tedy pergamen z telecí kůže. Povrch podkladu bylo nutno zdrsnit. Vzhledem k ošemetné povaze média, bylo vhodné výsledný obraz zasklít, případně zafixovat speciální povrchovou úpravou, ale to nechával Liotard na svých zákaznících. Francouzský spisovatel a filosof Denis Diderot (1713–1784) poukázal na paralelu mezi křehkostí pastelu používaného k zachycení podoby člověka a lidského života obecně – „prach jsi a v prach se obrátíš“.

Nespornou výhodou, pro kterou si portrétisté pastel oblíbili bylo to, že na rozdíl od oleje bylo možno práci bez problému kdykoliv přerušit a poté se k ní vrátit. Z hlediska rychlého dokončení si pastel vybrala také Rosalba Carriera, protože mezi její časté zákazníky patřili aristokraté, kteří se v Benátkách během své cesty po Itálii jen zastavili a vzápětí pokračovali dál.

Čokoládové století

„Čokoláda…je hnědá nebo načervenalá pasta připravovaná pouze z kakaa nebo s přídavkem různých dalších věcí a koření smíchaného s cukrem, vařená v mléce (s přidáním několika vajec), příležitostně též ve víně, a pije se horká jako čaj nebo káva, jí se také jako polévka s rozdrobenými cukrovinkami. Nápoj, který se z toho připravuje, se rovněž nazývá čokoláda jako již zmíněná pasta.“ Takto zní dobový popis ranního životabudiče v „Oeconomische Encyclopädie“ Georga Krünitze.

Spolu s čajem a kávou je čokoláda jedním ze tří horkých exotických nápojů, které se dostaly do Evropy v 16. století z Číny, Japonska, Arábie a centrální Ameriky. Evropa má ovšem prvenství v tom, že se zde tyto tři nápoje setkaly a přes odlišný původ byly navzájem spojovány. Vyšší společenské vrstvy, které patřily k jejich prvním konzumentům, samozřejmě též přitahovaly speciální rituály spojené s jejich pitím. Tyto tři nápoje se pily převážně z nově produkovaného evropského porcelánu, k jehož výrobě se podařilo objevit klíč po neúspěšných pokusech až v roce 1708 v Míšni; zhruba o deset let později se toto přísně střežené výrobní tajemství dostalo s přeběhlíky do Vídně a poté vznikají porcelánky i v dalších evropských zemích. Orientální dekor evropského porcelánového nádobí této doby vychází z čínských vzorů, tzv. chinoiserie, pod kterými si můžeme představit jak celé výjevy ze života Číňanů (muž pod slunečníkem krmící opici na řetězu, hodnostář nesený v nosítkách), tak stylizované florální náměty, zobrazení bájných zvířat (drak, létající veverka) apod.

Čokoládu obvykle servírovala mladá, pohledná služebná na podnose spolu se sklenkou vody. O tom, jak koflík na čokoládu vypadal, si můžeme udělat představu ze dvou Liotardových pastelů: u zmiňované drážďanské služebné je koflík usazen do stříbrného okruží (to mohlo být i porcelánové jako pevná součást podšálku), aby byl šálek stabilizován, neboť se nápoj servíroval často po probuzení ještě v loži. Tento typ se nazývá trembleuse (francouzsky trembler = třást se) Jiný tvar šálku, zjevně z míšeňského porcelánu, pak vidíme na pastelu „Snídaně“ z roku 1752 (Alte Pinakothek, Mnichov) (obr. č. 14)

Ranní pití čokolády zaznamenala Johanna Theresia Harrach: „Dnes jsem si četla „Životy svatých“ až do sedmi, pak jsem si dala šálek čokolády, jak činím každý den, poté jsem se oblékla a šla na mši.” Exkluzivita tohoto nápoje se odrazila také v jeho ceně: v roce 1770 stál šálek čokolády ve Vídni sedm až deset krejcarů, zatímco šálek kávy pouhé tři krejcary při průměrném denním platu patnáct krejcarů. Tehdy si jej bylo možno vychutnat již v kavárnách.

Jelikož bylo kakao distribuováno především z katolické Francie a Španělska, byla čokoláda vnímána jako katolický nápoj (oproti protestantské kávě) a byla oblíbená rovněž mezi vysokými církevními hodnostáři. Církev propagovala čokoládu jako nápoj pro postní dny, ovšem diskutovalo se, zda se jedná o nápoj či krmi. Tato debata trvala přes 300 let a jistý kardinál Brancati, vyhlášený milovník čokolády ve svém spise „O využití čokolády” z roku 1664 argumentoval ve prospěch konzumace čokolády během postních dnů tím, že se jedná o „tolik vychvalovaný nápoj bohů“.

U francouzského dvora pití čokolády zpopularizovala manželka Ludvíka XIV. Marie Terezie Španělská, o jejíž nemírné konzumaci tohoto nápoje se nám dochovaly zprávy. Odtud se pak módní novinka rozšířila k dalším evropským dvorům, k těm německým s určitým zpožděním v důsledku třicetileté války. Do Vídně se dostala čokoláda ze Španělska za vlády otce Marie Terezie Karla VI. a o její popularitě svědčí i to, že v roce 1729 vídeňský dvorní básník Pietro Metastasio složil kantátu „La Cioccolata”.

K braniborskému dvoru se čokoláda i další dva exotické stimulanty čaj a káva dostaly prostřednictvím osobního lékaře Friedricha Viléma Braniborského v roce 1692; ten je doporučoval jako vhodnou náhradu za tradiční pivo a víno.

Ještě v roce 1777 švédský přírodovědec a lékař Carl Linné považoval čokoládu za vhodný prostředek k léčení tuberkulózy, přílišné hubenosti a melancholických stavů. Čokoláda měla ovšem i pověst afrodisiaka, a tak si našla své místo i v lehce erotických scénách rokokového malířství.

Petra Dvořáková

Seznam vyobrazení:

1 J.-E. Liotard, Dívka s čokoládou, 1744, pastel na pergamenu, Gemäldegalerie, Dresden

Web Gallery of Art - Image Viewer

2 Tabatěrka zdobená emailem, pozdní 18. stol., Ženeva

A FINE SWISS GOLD AND ENAMEL SNUFF-BOX , GENEVA, LATE 18TH CENTURY

3 J.-E. Liotard, Banket významných tureckých žen, 1720–1737, olej na plátně, Rijksmuseum, Amsterdam

Jean Baptiste Vanmour - Banquet of Distinguished Turkish Women

4 J.-E. Liotard, Služebná servírující čaj, 1740–1742, černá a červená křída, tužka, papír, Museum Oskar Reinhart, Winterthur

Jean-Etienne Liotard - Maid Serving Tea

5 J.-E. Liotard, Richard Pococke, olej na plátně, 1740, MAH, Ženeva

Jean-Étienne Liotard 004 - Richard Pococke - Wikipedia

6 Marie Terezie, Velkovévodkyně rakouská, královna česká a uherská, 1747, email na mědi, Rijksmuseum, Amsterdam

Jean-Etienne Liotard - Maria Theresa, Archduchess of Austria, Queen of Hungary and Bohemia

7 J.-E. Liotard, Autoportrét, pastel na papíře, 1744, Galleria degli Uffizi, Florencie

Web Gallery of Art - Image Viewer

8 J.-E. Liotard, Autoportrét u malířského stojanu, 1751–1752, pastel na papíře, MAH, Ženeva

Jean-Etienne Liotard - Self-Portrait at the Easel

9 J.-E. Liotard, Snídaně v rodině Lavergnových, 1754, pastel na papíře podloženém plátnem, NG, Londýn

The National Gallery acquires three significant 18th-century pictures | Press releases | National Gallery, London

10 J.-E. Liotard, Zátiší s čajovým servisem, 1770–1783, olej na plátně, J. P. Getty Museum, Los Angeles

Jean-Etienne Liotard - Still-life Tea Set

11 J.-E. Liotard, Autoportrét smějícího se umělce, 1770, olej na plátně, MAH, Ženeva

Jean-Etienne Liotard - Self-Portrait Laughing

12 Martin van Meytens II., Císařovna Marie Terezie, 50. léta 18. stol., olej na plátně, Szépmûvészeti Múzeum, Budapešť

Web Gallery of Art - Image Viewer

13 Rosalba Carriera, Portrét dámy, 18.stol., pastel na papíře, Museo del Settecento Veneziano, Ca' Rezzonico, Benátky

Web Gallery of Art - Image Viewer

14 J.-E. Liotard, Snídaně, okolo 1752, pastel na pergamenu, Alte Pinakothek, Mnichov

Sammlung | Das Frühstück

Použitá literatura a elektronické zdroje:

BAKER, Christopher: Liotard. A Portrait of Eighteen-Century Europe, Lewes, 2023

BEVILACQUA, Alexander, PFEIFER, Helen: Turquerie: Culture in Motion, 1650-1750. In: Past & Present, č. 21, prosinec 2013, str. 75–118

KOJA, Stephan, ENKE Rolf, eds.: “The most beautiful pastel ever seen”: The Chocolate Girl by Jean-Étienne Liotard in the Dresden Picture Gallery, Dresden, 2018

SMENTEK, Kristel: Looking East: Jean-Étienne Liotard, the Turkish Painter. In: Ars Orientalis, sv. 39, 2010, str. 84–112

Jean-Etienne Liotard | The Lavergne Family Breakfast | NG6685 | National Gallery, London

The Rise of Pastel in the Eighteenth Century - The Metropolitan Museum of Art