dějiny umění detailpetra dvořáková: severoitalské renesanční dvory: signoři, studiola a vzdělané a samostatné první dámy

Petra Dvořáková: Severoitalské renesanční dvory: signoři, studiola a vzdělané a samostatné první dámy

Tento text vznikal v návaznosti na zájezd Klubu přátel Stavitelů katedrál PhDr. Petra Kováče zaměřený na specifické prostředí tzv. severoitalských renesančních dvorů a měl být původně jen doplněním o medailon významné osobnosti mantovského dvora přelomu 15. a 16. století, markýzy Isabelly d'Este, manželky zdejšího panovníka Francesca Gonzagy. (OBR 1.) Uvědomila jsem si nicméně, že vytrhnout Isabellu z kontextu dobové atmosféry a představit ji pouze a jen jako impozantní solitér, by bylo poněkud zavádějící a rozhodla jsem se proto nejdříve krátce předestřít dobové klima daného prostředí s ohledem na roli urozené ženy, v němž se tato obdivuhodná osobnost severoitalské renesance mohla zformovat v uznávanou „Primu Donnu del Mondo” čili „První dámu světa”, jak ji nazval její současník, kondotiér a dvorní básník Niccolò da Correggio. (pozn. 1) P. D.

 

Petra Dvořáková:

Severoitalské renesanční dvory: signoři, studiola a vzdělané a samostatné první dámy

 

Když mluvíme o tzv. severoitalských renesančních dvorech, myslíme tím dvory řady větších či menších měst, jež tvořila jednotlivé regionální státní útvary–městské státy (tzv. signorie), které byly v této době již vesměs plně ovládány konkrétním signorem a jeho rodem. Jeho členové si předávali vládu nad daným územím, přičemž dědicem nemusel být vždy prvorozený syn vzešlý z legitimního svazku (jak lze vidět ve Ferraře i Urbinu), což je zajímavé specifikum ve srovnání se zbytkem Evropy. V případě těchto „tyranů” docházelo k legitimizaci moci prostřednictvím zakoupení titulu markýze či vévody; precedentem bylo, když v roce 1395 Gian Galeazzo Visconti (1351–1402) získal titul vévody milánského, za nějž císaři Václavovi Lucemburskému zaplatil 100 000 zlatých florinů. (pozn. 2)

Co se týče velikosti dvora samotného, tak například ve Ferraře na konci 15. stol. Ercole I. d'Este (1431–1505) zaměstnával cca 500 dvořanů, jeho žena Eleonora Aragonská (1450–1493) dalších 110. K tomu je ovšem třeba připočítat ty, jež působili na paralelních dvorech čili ve službách dalších členů rodiny. Celkový počet dvořanů, jimiž se obklopili jeho tři bratři nepřekročil dohromady víc než 140. Ercolův syn a nástupník Alfonso I. (1476–1534, bratr Isabelly d'Este) měl v té době 90 dvořanů, jeho druhá žena Lucrezia Borgia (1480–519) 70, kardinál Ippolito 120 a na další členy rodiny připadá ještě kolem 90 dvořanů. Stabilizace moci panovníka a rozmanité příležitosti, které město rozvíjející se kolem úspěšného dvora poskytovalo, přispěly postupně k úctyhodnému nárůstu počtu jedinců navázaných na dvůr. Ve Ferraře konce šestnáctého století nasčítáme až 10 000 dvořanů soustředěných kolem jeho vládců, přičemž město samotné mělo v té době cca 35 000 obyvatel. (pozn. 3)

Již před dosažením kýženého postavení v sociální hierarchii se místní vládce snažil prokázat svou oprávněnost a nárok na tuto pozici prostřednictvím kulturních nástrojů a pokračoval v tom i následně, kdy naopak chtěl dostát velkoleposti a důstojnosti svého nového statusu. Zde je nutno učinit doplnění pro lepší vhled do tehdejší mentality: „velkolepost” (magnificenza) byla už od dob Aristotelových považována za ctnost. Takto je vnímána i v době renesance a stává se námětem pojednání řady humanistů, případně kázání, jak je známo z Florencie. Obzvlášť pozitivně je uplatnění této ctnosti hodnoceno v oblasti architektury, neboť v tomto případě vládce přispívá nejen k velkoleposti své vlastní, ale zároveň celého města/státu. (pozn. 4)

Tak se formuje onen renesanční dvůr, kde humanističtí vzdělanci nejrůznějšího zaměření, literáti, filosofové, malíři, sochaři, hudebníci, astrologové ad. působí většinou přímo ve službě daného panovníka a jeho rodiny, přičemž neuspokojují pouze jejich intelektuální tužby a záliby, ale v nemalé míře slouží jako „hlásná trouba“ věhlasu a slávy svých chlebodárců. Tímto způsobem si za pomoci umělců buduje svou prestiž před papežskou investiturou na dědičného vévodu ferrarského nelegitimní syn Niccoly III. Borso d'Este (1413–1471) prostřednictvím přestavby a výzdoby předměstského paláce Schiffanoia. Zde je v „Sále měsíců“ představen v proslulém freskovém cyklu (OBR 3.), vztahujícím se k jednotlivým měsícům a znamením zvěrokruhu, jako onen „dobrý vládce” (a dokonce vládce s vlídným úsměvem, jak vidno ze scén, kde odměňuje svého šaška nebo s doprovodem vyjíždí na lov), který panuje moudře a spravedlivě a jeho poddaní tak mohou vést harmonický život v klidu a míru. (pozn.5)

Není bez zajímavosti, že na papežském dvoře se Borso, jenž z toho, co o něm víme, měl hodně daleko do náruživého čtenáře, neopomene pochlubit luxusní dvousvazkovou biblí v latině ze své dvorní dílny. Ta je zdobena skvostnými iluminacemi, jež mj. zahrnují jeho osobní emblémy (imprese) jako je kupříkladu jednorožec, obrácený vrš nebo křtitelnice, které samozřejmě symbolizují rozmanité klady tohoto vladaře. Bible má demonstrovat Borsův vybraný umělecký vkus a kultivovanost, podobně jako je tomu v případě jeho honosných oděvů či ušlechtilých koňských plemen. (pozn. 6)

Funkci „dva v jednom“ plnilo také tzv. studiolo, fenomén renesančního dvora rozšířený značně, ovšem ne výlučně, právě na severu Apeninského poloostrova. Jednalo se obvykle o poměrně malou, někdy až stísněnou místnost, jejíž urozený majitel zde buď nacházel soukromí k intelektuálním činnostem, tedy četbě, psaní dopisů, kontemplaci, provozování hudby, skládání poezie etc. nebo se tu intelektuálním činnostem věnoval v kruhu svých přátel. Stěny studiola byly vyzdobeny obrazy, intarsiemi, tapisériemi nebo freskami, jež sledovaly určitý ikonografický program, a kromě toho zde majitel mohl vystavovat své sbírky uměleckých předmětů. Ne méně významná byla pak politická funkce studiola; často prezentovalo portréty významných politických a historických osobností (zvlášť oblíbeným médiem v této oblasti byly mj. medaile), které potvrzovaly starobylost rodu či jeho politické aliance, na odiv zde bývaly dávány i diplomatické dary, takže se vlastně nejednalo o tak privátní prostor, jak bývá tradováno. (pozn. 7)

Umělecká díla ve studiolu měla nejen podněcovat intelektuální úvahy či konverzace uvnitř tohoto prostoru, ale zároveň demonstrovat vzdělanost, vybraný vkus a v neposlední řadě moc a finanční možnosti majitele. Konverzace tu mohla být provozována přímo s přáteli, nepřímo prostřednictvím korespondence anebo mohla být vedena napříč staletími prostřednictvím předčítání textů slavných mužů („uomini famosi“) a kontemplací jejich vystavených podobizen. O tom, jaký byl přikládán význam tomuto typu místa svědčí i fakt, že Niccolo Machiavelli (1469–1527) považoval za nutné se před “rozhovorem” se vzdělanými předky vždy převléknout do důstojného šatu. (pozn. 8)

Vévoda urbinský, jednooký kondotiér Federico da Montefeltro (1422–1482) měl k dispozici studiola hned dvě ve svých palácích v Urbinu a Gubbiu, přičemž první jmenované s prvotřídním souborem intarsií lze stále spatřit in situ, zatímco druhé bylo přeneseno do New Yorku, kde je nyní k vidění v Metropolitním muzeu (OBR . 4. - 6.) V urbinském studiolu měl Federico navíc portrétní cyklus slavných mužů, který údajně korespondoval s uspořádáním jeho knihovny. Prostřednictvím těchto domnělých podobizen významných protagonistů historie, ať už skutečných či bájných, se jejich majitel hlásil ke ctnostem a intelektu, kterými tyto jeho vzory prosluly. (pozn. 9)

Jakkoli je studiolo v knize „Della Famiglia” („O rodině”) Leona Battisty Albertiho (1404–1472) vymezeno jako čistě mužská záležitost, do které je ženě vstup přímo zakázán, tak mimo to, že je Albertiho text situován do odlišného prostředí republikánské Florencie, kde ženy nevládnou, se jedná spíše o teoretický ideál (pozn.10); podobně bychom si dnes neměli představovat tehdejšího dvořana jako věrný odraz ideálu postulovaného Baldassarem Castiglionem (1478–1529) v jeho dobovém „bestselleru” „Il Libro del Cortegiano“(„Dvořan”). I když tedy byla ženská studiola logicky méně častým jevem, z tehdejších pramenů víme hned o několika, přičemž v případě Isabelly d'Este se v jejím mantovském sídle tato speciální místnost dochovala až do dnešních dnů.

Dcery vládců severoitalských renesančních dvorů vyrůstaly sice v rámci rodiny víceméně v izolaci svých komnat, na rozdíl od většiny italských dívek však byly vzdělávány na podobné úrovni jako jejich bratři prostřednictvím významných humanistů, neboť se počítalo s jejich aktivní rolí pro potřeby zastoupení budoucího manžela či nedospělého potomka a zároveň s politickým působením ve prospěch rodiny. (pozn. 11) To vyplývá z faktu, že většina severoitalských státečků nebyla přehnaně bohatá a jejich vládci si tak přivydělávali jako kondotiéři ve službách jiných a trávili tak nemálo času mimo svá panství. Tak se například zajetí Francesca Gonzagy Benátčany v roce 1509, když se neúspěšně pokusil o osobní profit v rámci vojenské kampaně Cambraiské ligy proti Benátkám, protáhlo téměř na rok a po celou tuto dobu v politicky nesmírně komplikované situaci místo něj úspěšně vládla Isabella (a nebylo poprvé). Ta se musela vladařských povinností ujmout opět po jeho smrti v roce 1519 a zastoupit tak nedospělého syna Federica, budoucího vládce Mantovy. (pozn. 12)

Právě matku Isabelly d'Este, která se narodila na bohatém královském dvoře v Neapoli jako dcera Ferdinanda (Ferranteho) I. Aragonského (1423–1494) a Isabelly z Clermontu (1424–1465), lze uvést jako příklad vzdělané urozené ženy. Měla to štěstí, že k jejím učitelům patřil oblíbený rádce jejího otce Diomede Carafa, vévoda z Maddaloni (1407–1487), který si v centru Neapole postavil palác „all antica”. Na nádvoří paláce, jakož i v jeho studiolu mohla Eleonora spatřit mimořádné sbírky antických starožitností a ona sama si poté na ferrarském dvoře rovněž vybudovala rozsáhlou sbírku obrazů, soch, tapiserií, medailí, kameí a dalších drahých předmětů, z nichž některé byly taktéž diplomatickými dary, jak tomu bylo v případě dvou velkých stříbrných váz „alla venetiana”, které obdržela od římského prefekta. Podobné předměty bývaly často zdobeny erby daných rodů či měst, přičemž vzájemné obdarovávání se uměleckými předměty mezi tehdejšími mocnými hrálo mnohem významnější politickou roli, než si dnes dovedeme představit. (pozn. 13)

Není bez zajímavosti, že podobně jako později její dcera Isabella se Eleonora nechala portrétovat při profilovém zobrazení v rozporu s dobovým územ, totiž z pravé čili mužské, heraldicky významnější čili vládcovské strany, což svědčí o sebevědomí ženy, která svým královským původem převyšovala svého muže. Jednalo se o portrét v knize o umění vládnout „Del modo di regere e di regnare” od Antonia Cornazzana (tematicky podobné pojednání jí už dříve na neapolském dvoře věnoval Diomede Carafa), kde jí samotný Bůh personifikovaný rukou shůry podává zlatou vůdcovskou hůl. (pozn. 14)

Manželka Federica da Montefeltro Battista Sforza (1428–1447) je sice rovněž zobrazena z pravé strany na slavném párovém portrétu od Piero della Francescy (OBR 7. - 9.), v tomto případě je tomu tak ovšem téměř s jistotou z pragmatického důvodu, neboť její muž utrpěl v boji zranění na pravé části obličeje, jež zahrnovalo i ztrátu oka. Nicméně na reversu panelu (jednalo se o diptych zřejmě opatřený panty, který tudíž mohl být zavřený či otevřený) je podobně jako manžel představena na triumfálním voze. Battistu doprovází triáda ctností Víry, Naděje a Lásky, k nimž je připojena ještě Počestnost, kterou symbolizuje taktéž dvojice jednorožců táhnoucí její vůz. K tomu je oslavena nápisem, který vyzvedá její manželskou věrnost. Za touto objednávkou stál nejpravděpodobněji sám Federico a jejím prostřednictvím vzdal hold své milované manželce po její předčasné smrti ve věku 26 let (pozn. 15); co se týče poněkud zvláštního vyobrazení Battisty, jedná se o portrét namalovaný podle posmrtné masky, a navíc dle tamějšího dobového ideálu ženy, na obraze tedy vidíme blondýnu s extrémně světlou pletí. (pozn.16)

Battista je další z žen, které lze obdivovat pro jejich připravenost a schopnost převzít roli manželky místního vladaře, z dnešního pohledu navíc ve velmi nízkém věku, když si bere o čtyřiadvacet let staršího Federica v necelých čtrnácti letech, což byl ovšem tenkrát naprosto legitimní věk pro uzavření sňatku. (pozn. 17) Jak již bylo řečeno, tato role nespočívala v pouhém plození dědiců i když není náhodou, že ústředním motivem výzdoby komnat, ve kterých Battista žila, je množství malých baculatých chlapečků-putti (pozn. 18). Ve snaze zajistit mužského následníka tato mladá manželka navíc neváhala navštěvovat svého muže i na bitevním poli. (pozn. 19) Úspěch přišel až s posledním sedmým potomkem.

Tato sebevědomá žena vzešla z podobného prostředí jako Isabella d‘Este v tom smyslu, že se ženám v její rodině dostalo humanistického vzdělání, za které by se nemusel stydět žádný muž. Linie vzdělaných žen sahá až k její jmenovkyni, babičce její matky Battistě da Montefeltro Malatesta (1384–1448), která poté, co byli díky jejímu neschopnému a neoblíbenému muži Galeazzu Malatestovi (1385–1461) vyhnáni z Pesara, pronesla před císařem Zikmundem při jeho návštěvě Urbina řeč v latině, v niž jej neváhala požádat o pomoc při znovunastolení svého muže jako vládce Pesara a propuštění zetě z vězení. Její vnučka a matka Battisty Sforzy Costanza Varano (1426–1447) i přesto, že se dožila pouhých 19 let, proslula svými veřejnými proslovy a rovněž si dopisovala se humanisticky vzdělanými vrstevnicemi, jako byla v Benátkách a Veroně působící žačka humanisty Guarina da Verona, Isotta Nogarola (1418–1466). (pozn. 20) Samotná Battista Sforza si odbyla svůj první latinský proslov již ve čtyřech letech a o deset let později v době Federicovy nepřítomnosti již musela vyjednávat pomoc u svého strýce, výše zmíněného Francesca Sforzy, když Sigismondo Malatesta vpadl na jejich území. Tak v praxi zúročila své vzdělání, když prostřednictvím dopisů informovala tohoto schopného kondotiéra a budoucího vévodu milánského o vývoji situace a přesvědčila jej k vyslání posil. Během dvanáctiletého manželství pak Battista svého muže úspěšně zastupovala ještě mnohokrát a její podpis lze nalézt na řadě oficiálních dokumentů. Humanista Giovanni Sabadino degli Arienti (1445–1510) o ní později napíše, že v době nepřítomnosti svého muže vládla „s mužskou duší, bez jakéhokoliv strachu, což bylo příčinou toho, že byla obviňována z neopatrnosti“. S touto kritikou on sám nesouhlasí, a naopak Battistu považuje za „natolik chytrou a ostražitou, že by mohla vládnout království Francie“. (pozn. 21)

Zde je nutno připomenout, že v tomto období se objevují pojednání humanistických autorů, která částečně navazují na populární dílo Giovanniho Boccaccia (1313–1375) „De claris mulieribus” („O slavných ženách”), avšak na rozdíl od něj staví ženu víceméně na roveň muže. Asi nejradikálnějším příkladem je „De laudibus mulierum” („O chvále žen”) od Bartolommea Goggia (cca 1430–po 1493), ferrarského rodáka, který působil ve službách rodiny d'Este jako notář a toto dílo z roku 1487 dedikoval právě matce Isabelly d'Este. Eleonora na něj musela učinit velký dojem a je pravdou, že se jednalo o silnou osobnost, která si byla vědoma svého královského původu, navíc byla finančně zajištěná a jednala v souladu s touto skutečností bez ohledu na svou dobově podmíněnou „genderovou druhořadost“. (pozn. 22) Učinila například na tu dobu bezprecedentní rozhodnutí, když se tři roky po svém příchodu do Ferrary rozhodla odstěhovat z paláce, kde žila spolu se svým vévodským manželem a nechala pro sebe přebudovat estenský hrad, takže zanedbanou budovu vojenského charakteru úspěšně transformovala v sídlo s náležitými komnatami, kuchyněmi, spížemi, zahradami (včetně visuté), lodžiemi a balkóny, kde mohla žít pohodlně i se svými dětmi a jako praktická žena nechala zazdít otvory ochozech, kudy by její děti mohly propadnout. (pozn. 23)

Goggio ve svém spise ohromuje tvrzením, že ženy jsou zakladatelkami všech národů a též vynálezkyněmi všech věcí. Odmítá tradiční hodnocení žen a mužů na základě ustálených ctností, které u první skupiny zahrnují krásu, pokoru a cudnost, zatímco u druhé je vyzdvihována moudrost, důmyslnost/vynalézavost a hrdinství. Na rozdíl od Boccaccia nevidí pramáti Evu jako nositelku typických ženských neřestí, tedy klamu a touhy po nadřazenosti, které uvrhnou lidstvo do pozemské mizérie, ale její neposlušnost chápe jako součást božského plánu lidské spásy, a proto má být oslavována jako nástroj uskutečnění jeho nejvyššího cíle. Z tohoto příkladu je vidět, že postavení ženy se v období renesance objevovalo mezi diskutovanými tématy, je však potřeba si uvědomit, že v žádném případě nešlo o nějakou celospolečenskou debatu, ale vždy o úzký okruh vzdělanců, v tomto případě v kruhu dvořanů, jemuž „předsedala“ vzdělaná aristokratka, v jejíchž službách navíc autor pojednání působil. (pozn. 24)

Na závěr lze tedy říci, že řada manželek vládců tzv. severoitalských renesančních dvorů plnila více než jen primární funkci ženy, která porodí pokračovatele rodu a svého muže doprovodí na událostech, které si to žádají a jinak se pohybuje spíše nenápadně ve společnosti žen při ryze ženských aktivitách. Tyto ženy nejenže dokázaly své muže plnohodnotně zastoupit při plnění vladařských povinností a plnily i různé diplomatické mise, ale do mužské domény sebevědomě vstoupily i na poli uměleckého mecenášství a sběratelství, jak ukáže navazující text, v němž se chci zaměřit již přímo na mantovskou markýzu Isabellu d'Este.

 

Foto č. 1

Portrét Isabelly d'Este, Tizian, 1534-1536, KHM Vídeň

Portrait of Isabella d'Este (Illustration) - World History Encyclopedia

 

Foto č. 2

Svatební medaile Ercoleho I. d'Este a Eleonory Aragonské, Sperandio da Mantova, 1473

imgurl:https://images.arcadja.com/da-mantova-sperandio-duca-ercole-deste-e-eleonora-di-arago~OMc56250~10250_20060527_1340_611.jpg - Bing

 

Foto č. 3

Borso d'Este, detail fresky měsíce března, Francesco del Cossa, palác Schifanoia, Ferrara

Foto: autorka

 

Foto č. 4

Studiolo Federica da Montefeltro z paláce Gubbiu, dnes v Metropolitním muzeu v New Yorku

Foto Peter Kováč

 

Foto č. 5

Detail intarsie (trompe l'oeil), studiolo Federica da Montefeltro v Metropolitním muzeu v New Yorku

Foto Peter Kováč

 

Foto č. 6

Detail intarsie (trompe l'oeil), studiolo Federica da Montefeltro v Metropolitním muzeu v New Yorku

Foto Peter Kováč

 

Foto č. 7

Vévoda a vévodkyně z Urbina Federico da Montefeltro a Battista Sforza, Piero della Francesca, 1473–1475, Uffizzi, Florencie

The Duke and Duchess of Urbino Federico da Montefeltro and Battista Sforza | Artworks | Uffizi Galleries

 

Foto č. 8

Vévoda z Urbina Federico da Montefeltro

Foto č. 9

Vévodkyně z Urbina Battista Sforza

 

Foto č. 10

Ferrarský hrad

Foto: autorka

 

 

Poznámky:

 

Pozn. 1

BRUGNATELLI, Pia: Isabella d’Este, “la prima donna del mondo“, https://www.storicaang.it/a/isabella-deste-la-prima-donna-mondo_15554, 9.4.2022

 

Pozn. 2

FOLIN, Marco: Corti e arte di corte nell’Italia del Rinascimento. In: Marco Folin (ed.), Corti italiene del Rinascimento. Arti, cultura e politica, 1395-1530, Řím 2010, str. 8

 

Pozn. 3

Ibidem, str. 12

 

Pozn. 4

SHEPHERD, Rupert: Giovanni Sabadino degli Arenti, Ercole I. d’Este and the Decoration of the Italian Renaissance Court. In: Renaissance Studies, sv. 9, č. 1, březen 1995, str. 19–21

 

Pozn. 5

FARINELLA, Vicenzo: I pittori, gli umanisti, il committente: problem di ruolo a Schifanoia. In: Salvatore Settis, Walter Cupperi (eds.), Il Palazzo Schifanoia a Ferrara/The Palazzo Schifanoia in Ferrara, Modena 2007, str. 91

 

Pozn. 6

http://vdocuments.mx/la-bibbia-di-borso-deste.html?page=22

 

Pozn. 7

CLARK, Leah R.: Collecting, exchange, and sociability in the Renaissance studiolo. In: Journal of History of Collections, sv. 25, č. 2, 2013, str. 171–173

 

Pozn. 8

Ibidem, str. 176

 

Pozn. 9

Ibidem, str. 176–177

 

Pozn. 10

Ibidem, str. 172

 

Pozn. 11

FRANKLIN, Margaret: Boccaccio`s Heroines. Power and Virtue in Renaissance Society, New York 2018, str. 116

 

Pozn. 12

SHAW, Christine: Isabella d'Este. A Renaissance Princess, Oxon a New York, 2019, str. 49, 68

 

Pozn. 13

CLARK 2013, str. 173–5

 

Pozn. 14

LEWIS-AMES, Francis: Isabella and Leonardo. The Artistic Relationship between Isabella d`Este and Leonardo da Vinci 1500–1506, Yale 2012, str. 4

 

Pozn. 15

FRANKLIN 2018, str. 117–118

 

Pozn. 16

STEVENSON, Jane: The Light of Italy. The Life and Times of Federico da Montefeltro, Duke of Urbino, Londýn 2022, str. 85

 

Pozn.17

Ibidem, str. 82

 

Pozn. 18

Ibidem, str. 90

 

Pozn. 19

Ibidem, str. 91, 94

 

Pozn. 20

Ibidem, str. 82–84

 

Pozn. 21

Ibidem, str. 87–88

 

Pozn. 22

FRANKLIN 2018, str. 120–121

 

Pozn. 23

SHAW 2019, str. 16–17

 

Pozn. 24

FRANKLIN 2018, STR. 122-123

 


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru