Plzeň: Knižní pomník Plzeňské madoně (Západočeská galerie v Plzni)

To není obyčejná kniha. To je pomník! Pomník Plzeňské madoně. Pomník gotické plastice krásného slohu, která náleží mezi nejvýznamnější sochařská díla českého umění. Paradoxně na tento projekt byly odmítnuty státní granty (NAKI a dvakrát GAČR), nakonec vše financovala Západočeská galerie v Plzni a Katolická teologická fakulta UK.

Výzkum Plzeňské madony je naprosto příkladným počinem a u nás žel zatím výjimečným. Nejprve proběhlo náročné restaurování díla, pak velkolepá výstava v Západočeské galerii v Plzni a nakonec vychází kniha Nad slunce krásnější (Plzeňská madona a krásný sloh), která zpracovává výsledky průzkumů restaurátorů, historiků a historiků umění a posunuje dosavadní bádání o krásném stylu v Čechách o velký kus dopředu.

Autorský tým vedený Michaelou Ottovou a Petrem Jindrou vycházel v mnohém z odkazu profesora Jaromíra Homolky a jeho koncepce krásného slohu. Homolka měl neuvěřitelný cit pro formální analýzu a dokázal z ní vyvodit závěry s ohledem na autora i jeho stylové zařazení. Napsal k tomu žel jen studie. Jeho kniha o Petrovi Parléřovi jako iniciátorovi tohoto slohu zůstala jen jako rukopisné torzo. Autorský tým přichází s hypotézou, že autorem Plzeňské madony byl právě Petr Parléř.

Ale kdo to byl Petr Parléř? Vedl velký tým kameníků, zedníků a sochařů, který stavěl v Praze Svatovítskou katedrálu. Máme o něm relativně dost zpráv, ale jako o sochaři o něm víme jen velmi málo. „Parléřovské“ jsou náhrobky Přemyslovců a busty v triforiu Svatovítské katedrály. Na nich pracoval tým sochařů pod Parléřovým dohledem a na některých sochách se podílel i on sám. Z uměleckého prostředí svatovítské huti vyšly podněty směřující ke krásnému slohu. Je však otázka, zda si Petr Parléř jako vrchní šéf svatovítské huti mohl „odskočit“ a na jakýsi „vedlejší pracovní poměr“ a svými prototypy spustit závratnou karieru plastik krásného stylu, které se staly nejlepším vývozním artiklem v dějinách českého umění.

„Parléřovské sochařství“ je plné monumentálnosti a silové energie, zatímco sochy krásného slohu působí jako delikátní a naplněné smyslovou nádherou. Je to podobný rozdíl jako mezi Michelangelem a mladým Rafaelem nebo mezi Donatellem a Ghibertim. Petr Parléř by měl blízko právě k Michelangelovi nebo Donatellovi. Navíc v Praze jistě v době Petra Parléře působilo několik dalších kvalitních sochařů, a to i mimo svatovítskou huť. Je tu také otevřená otázka tvorby Parléřových spolupracovníků, příbuzných a synů.

Jak bychom asi identifikovali a datovali dílo Clause Slutera, kdybychom z podrobných archivních pramenů nevěděli nic o existenci jeho nástupce, synovce Clause de Werve, který kontinuoval jeho styl ještě tři desetiletí po Sluterově smrti? A jak by vypadala naše představa o díle Clause de Werve, kdybychom z dijonských archivů nevěděli vůbec nic o Sluterovi? Přitom jak Sluter tak i Clause de Werve byli špičkovými umělci evropské extratřídy.

Petr Macek se věnuje otázce architektury Petra Parléře, přičemž mu lze dát za pravdu, že v tomto případě se v nové (polistopadové) české odborné literatuře až příliš často jen omílají nekriticky starší názory bez výraznějšího posunu bádání a nového pohledu na problematiku. Také on kráčí dál směrem vytyčeným Homolkou, soustředí se především na Parléřovo umění v evropských souvislostech, což je v jeho podání nesmírně zajímavé a inspirující. Parléř byl génius, ale neměl zavřené oči vůči všem inspirativním podnětům, které od mládí vstřebával. Jeho estetickou konstantou byl vířivý a krouživý pohyb do sebe uzavřených forem.

Z hlediska architektury je důležitá také stať Jana Anderleho o chrámu sv. Bartoloměje v Plzni, kde Plzeňská madona byla instalována už kolem roku 1384.

Aleš Mudra a Robert Novotný se zaměřili na významné objednavatele děl krásného slohu. Madonu z Třeboně, nově datovanou do let 1380–1384 a spojenou nově s Petrem Parléřem, považují za pravděpodobnou objednávku aristokrata Petra II. z Rožmberka. Jejich stať doplňují úvahy Hany Hlaváčkové a Stanislava Přibyla.

Texty Petra Jindry a Michaely Ottové v knize jsou nejlepší statě, jaké jsem od nich četl.

Ottová se podrobně a s velkým přehledem zabývá problematikou spojení Plzeňské madony s parléřovským sochařstvím. Za dvě nejstarší sochy krásného slohu považuje Plzeňskou madonu a Třeboňskou madonu, obě z první poloviny 80. let 14. století. U Plzeňské madony je toto datování celkem známé, ale u Třeboňské madony jde o překvapení, protože ta byla dosud považována až za dílo vytvořené kolem roku 1400. Obě plastiky podle ní vznikly v katedrální huti v Praze a obě tak spojuje s Petrem Parléřem. Jistě to vyvolá odborné diskuse, ale bez argumentů a protiargumentů není v bádání cesty vpřed.

Jindra se věnuje Plzeňské madoně v Plzni. Podrobně se věnuje tomu, že patronátní právo ke kostelu sv. Bartoloměje měl řád německých rytířů. Tady se otevírá velké téma. O historickém významu řádu německých rytířů pro dějiny krásného slohu poprvé psal už v roce 1974 Karl Heinz Clasen v knize Der Meister der Schönen Madonnen, Herkunft Entfaltung und Umkreis. Spojil tehdy s řádovými rytíři několik významných zakázek. Především šlo o Madonu z Toruně, která se pohřešuje od konce 2. světové války, její dochovaný podstavec s vyobrazením Mojžíše s deskami zákona a modlícího se Krista na Olivetské hoře byl také považován za ztracený, ale naštěstí omylem, protože se našel v Malborku. Tato díla patří mezi několik desítek nejlepších příkladů krásného slohu.

Krásný sloh se stal v první čtvrtině 15. století oficiálním uměním řádu. Hlavní roli v tom sehrály prototypy přivezené z Prahy, a jak se nedávno podařilo Polákům technologickým průzkumem zjistit, soch dovezených z Prahy byl poměrně značný počet. Dokonce v hlavní řádové rezidenci v Malborku patřil k chloubám „obraz z Prahy“, přičemž slovo obraz tehdy znamenalo malbu nebo sochu. Plzeňská madona dobře zapadá do těchto souvislostí.

Petr Jindra také důkladně probádal původní umístění Plzeňské madony i její umělecký a společenský vliv – v tomto ohledu řadu detailů přidávají i Irena Bukačová a Jaroslav Douša. V husitských a pohusitských Čechách se stala ikonou katolictví a její kult měl dlouhého trvání. V knize zájemci také najdou podrobné restaurátorské zprávy a také detailní vědecký katalog uměleckých děl vystavených loni na výstavě Západočeské galerie v Plzni.

Suma sumarum, vynikající a krásně vydaná kniha, až na výjimky s mnoha kvalitními reprodukcemi. Škoda jen, že anglické resumé není obsáhlejší (chtělo to aspoň 20 stránek). Jak třeba naznačuje nedávno vydaná německá kniha studií Achima Hubela, Jense Rüffera a Gábora Endrödiho Meister Ludwig – Peter Parler – Anton Pilgram: Architekt und Bildhauer? (Jan Thorbecke Verlag 2021), zahraniční badatelé znají z české „kunsthistorie“ především to, co bylo přeloženo do němčiny nebo angličtiny.

Peter Kováč

Petr Jindra a Michaela Ottová (editoři), Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh, autoři textů: Jan Anderle, Tomáš Bernhardt, David Blahout, Irena Bukačová, Jan Ciglbauer, Hana Hlaváčová, Miroslav Hus, Michal Chmelenský, Petr Jindra, Jan Klípa, Olga Kotková, Viktor Kovařík, Viktor Kubík, Petr Macek, Marie Malivánková Wasková, Jan Mergl, Aleš Mudra, Robert Novotný, Michaela Ottová, Stanislav Přibyl, Jan Royt, Matthias Weniger, Kai Wenzel, Západočeská galerie v Plzni, p. o., ve spolupráci s Katolickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy, 2021, ISBN: 978-80-88027-40-9, počet stran: 471, galerijní cena 950

Publikace vznikla za podpory projektu KTF UK, Progres Q01, Teologie jako způsob interpretace historie, tradic a současné společnosti.

Knihu lze zakoupit v e-shopu Západočeské galerie:

http://www.zpc-galerie.cz/cs/nad-slunce-krasnejsi-plzenska-madona-krasny-sloh-odborna-publikace-2081