Plzeň: Musilova a Filipova kniha Epocha salonů odkrývá v Čechách malířství „neznámého století“ (Books & Pipes)

Když v rámci proslulé německé řady dějin umění Propyläen Kunstgeschichte vyšel v roce 1966 díl o umění 19. století (Die Kunst des 19. Jahrhunderts), označil editor obsáhlého svazku Rudolf Zeitler toto uměleckohistorické období za neznámé století. Bylo to překvapivé, možná až šokující, ale zcela pravdivé. Dosavadní uměleckohistorický model vývoje podle stylů, v němž za sebou následoval klasicismus, romantismus, realismus, impresionismus a postimpresionismus, ani zdaleka nepokrýval obsáhlou malířskou a sochařskou produkci 19. století.

Od vydání Zeitlerova „proroctví“ uplynulo už více než půl století a přesto provokativní označení „neznámé století“ je stále v mnohém platné. Prokazuje to kniha Aleše Filipa a Romana Musila Epocha salonů s podtitulem České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914.

Salonní umění bylo dlouho považováno za odpornou až kýčovitou akademickou tvorbu, proti níž ve Francii statečně vystoupili Édouard Manet a jeho spolubojovníci, aby dokořán otevřeli dveře modernímu umění.

Byla to však teoretická fikce moderních historiků umění. Když se blíže podíváme třeba na tvorbu salonního malíře Thomase Coutura, akademika a Manetova učitele, není v ní nic odpudivě kýčovitého. Naopak šlo o velkého tvůrce. A Manet sám nepovstal jako revolucionář proti jeho umění, ale v mnohém je respektoval. V Praze tuto fikci boje „revolucionářů“ s konzervativními akademiky obnažila u nás objevná výstava Jiřího Kotalíka Od Courbeta k Cézannovi, konaná v Praze v roce 1982, kterou by nám i dnes záviděla proslulá vídeňská Albertina.

V Čechách je z hlediska dějin umění ještě složitější situace v tom, že tzv. progresivní tvůrci tvořili nejen vedle těch tzv. konzervativních, ale existovala tady i četná skupina těch, kteří byli spojeni s vlasteneckou národní myšlenkou a záměrně „české umění“ odlišovali od všeho ostatního trochu „líbezným“ slovanským stylem a hodně pak specifickou ikonografií.

Aleš Filip a Roman Musil se na problematiku dívají z jiného zorného úhlu. Salony, tak jak tomu skutečně bylo, považují za nedílnou součást uměleckého dění 19. století. Nevidí v nich bilanci seschlých mumií pokleslého měšťanského vkusu, ale životaschopný organismus bohaté umělecké výměny.

Tehdejší „salonní“ umění bylo prezentováno na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Praze. Ty fungovaly po vzoru pařížských salonů. Divákům nabízely díla historická i náboženská, morální příběhy, zátiší, krajiny a portréty. Nešlo pouze o regionální bilance. Vystavovaly se i obrazy a sochy z Německa, Rakouska a Polska, ale také z Belgie, Francie, Ruska a Velké Británie.

Výstavy vyvolávaly od počátku široký zájem publika, měly vliv na rozvoj umělecké kritiky a podporovaly také obchod s uměním. Oba autoři si také detailně všímají umělecké výměny mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Paříží. Mezinárodní umělecké výstavy v mnichovském Skleněném paláci se často stávaly odrazovým můstkem pro české malíře. Řada Čechů patřila také mezi zakládající členy Vídeňské secese, ostatně Čechy, Morava a Slezsko fungovaly jako „dodavatelské země“ uměleckých talentů pro Vídeň.

Mnohé z toho dosud zůstávalo jen tušenou skutečností. Jak třeba naznačuje současný pražský aukční trh, stále nedoceněný je kupříkladu malíř Gabriel von Max, vlastně jediný pražský rodák, který je dnes v berlínských Státních muzeích zastoupen v kolekci 19. století. Snad to tato kniha změní!

Díky Filipovi a Musilovi se do širšího povědomí dostávají méně známá a často zapomenutá jména, jejichž díla jsou znovu představena vedle obrazů známých osobností typu Luďka Marolda, Vojtěch Hynaise, Juliua Mařáka, Antonína Chittussiho nebo Alfonse Muchy. Velmi užitečná je v tomto závěrečná pětina knihy, která je encyklopedií tvůrců s jejich podrobným životopisem, portrétem i zmapováním jejich zastoupení v literatuře a v uměleckých sbírkách.

Do knihy přispěli i další badatelé. Třeba Markéta Theinhardtová se věnuje českým hvězdám pařížských salonů od Jaroslava Čermáka až po Františka Kupku. Tomáš Sekyrka mapuje výstavy Krasoumné jednoty a mj. se podrobně zaměřil na dokumentaci dobových nákupů uměleckých děl a tehdejší ceny obrazů.

Kniha je luxusně vydaná v působivé grafické úpravě. Co je však nejpodstatnější – přímo na ni naváže výstava Epocha salonů, kterou pořádá Západočeská galerie v Plzni od konce září 2022. O propagaci má tato výstava i kniha postaráno už dnes: knižní projekt si aktuálně odnesl hlavní cenu Gloria musaealis v kategorii Muzejní publikace roku.

Peter Kováč

Aleš Filip, Roman Musil, Epocha salonů: České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914, Books & Pipes + Západočeská galerie v Plzni + Galerie a nakladatelství Stará pošta 2021, 456 stran, doporučená cena 949 Kč, na internetu 712 Kč

Internet:

https://www.bookspipes.cz/epocha-salonu

K výstavě:

Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna (1870–1914) | Západočeská galerie v Plzni (zpc-galerie.cz)