Plzeň: Plzeňská neorenesance vznikla díky spolupráci malíře Mikoláše Alše a architekta Rudolfa Stecha

Jsou města, která se kolem roku 1900 chlubí secesí, Plzeň ve stejné době nabídla svým návštěvníkům i obyvatelům neorenesanci. Jejím symbolem se staly fasády měšťanských domů imitující historický styl české architektury 16. století a zdobené sgrafity a nástěnnými malbami s náměty z českých dějin.

Plzeňská neorenesance se zrodila díky spolupráci architekta a stavebního podnikatele Rudolfa Stecha s malířem Mikolášem Alšem. Oběma je do 3. listopadu věnována v Západočeské galerii a v Západočeském muzeu v Plzni skvěle připravená výstava, kterou připravili Ivana Jonáková, Petr Domanický a Jan Mergl.

Stech se s Alšem spřátelil a malíř u něj občas bydlel. Podnikali společné výlety do okolí Plzně, třeba až na hrad Rabí a Švihov, vzájemně se podporovali a oba spojovalo dohromady nejen umění, ale i záliba v dobrém jídle a pivu. Stechova firma stavěla soukromé domy, Aleš je se svými pomocníky vždy vyzdobil. Celkem šlo v Plzni o devatenáct několikapatrových reprezentačních budov.

Výzdoba na jejich fasádách dnes už není původní. Ve všech případech byla později obnovována, takže jde vlastně o kopie. VPlzni však zůstaly Alšovy originální kresby uhlem na obrovských papírových kartonech, které sloužily jako pracovní pomůcky pro tým řemeslníků, který na přelomu 19. a 20. století nástěnné malby realizoval.

Tato díla prokazují, že Mikoláš Aleš měl fascinující talent. Prakticky minimálně něco na kresbách opravoval. Zaujme vrozeným smyslem pro monumentální účinek, emotivními detaily i celkovou velkolepostí. Všechny budoucí kompozice měl okamžitě v hlavě, téměř vůbec si nedělal přípravné studie.Aleš preferoval motivy z české historie a měl cit pro ducha místa, genius loci, jak se říká. Příkladem může být Chodský dům, jehož výzdoba se vztahovala k faktu, že po neúspěšném povstání byl právě v Plzni na podzim 1695 popraven Jan Sladký Kozina.

Malíř se však intenzivně zajímal nejen o boj Chodů za starobylá práva, ale také o příchod praotce Čecha do srdce Evropy, o osudy válečníka Jana Žižky, české vlastenectví krále Jiříka z Poděbrad, tažení Přemysla Otakara II. na Balt, státnickou moudrost Karla IV., dvorskou uhlazenost Rožm -berků nebo hrdinskou smrt krále Ludvíka Jagellonského v boji proti Turkům.Šlo o výtvarnou paralelu k literárním dílům spisovatele Aloise Jiráska, který byl jen o rok starší než Mikoláš Aleš.

Z motivů, které kartony nabízejí, je zřejmé, že malíř měl nastudovaný celý výtvarný slovník minulosti, od české gotiky až po holandské mistry 17. století, amotivy dokázal skvěle kombinovat. Má v tomto ohledu blízko k německým Nazarénům, ale v kartonech, jako je příchod Čechů, už objevíme i prvky secese - dokonce to vypadá, jako by Aleš předběhl Alfonse Muchu a jeho Slovanskou epopej.

V Plzni v roce 1900 bydlelo 66 tisíc lidí, převažovali Češi, ale žilo tam také 8 tisíc Němců. Drtivá většina místních byli katolíci - celkem jich bylo 62 146. Tento údaj je zajímavý proto, že Aleš si neodpustil ani v Plzni své oblíbené husitské náměty, ač evangelíků bylo ve městě jen necelých pět set. Dokonce se nebál ani provokativních témat.

Dům továrníka Karla Weisse, majitele papíren, vyzdobil nejen eposem o smrti krále Ludvíka Jagellonského v boji proti Turkům, ale přidal tam i motiv šaška, který pláče nad tím, že do Čech přicházejí Habsburkové. Na upozornění, že jde o drzost vůči mocnářství, Aleš reagoval slovy, že postava je umístěna na fasádě hodně vysoko a o pánech zastupujících mocnářství se obecně ví, že jsou krátkozrací.

My máme Alšovy nástěnné malby s náměty z historie spojeny především s českým národním obrozením. Nutno ale říci, že řada plzeňských domů patřila bohatým židovským rodinám, které jejich výzdobou manifestačně vyjadřovaly, že v habsburské monarchii chtějí být považovány za Čechy a že jim osud této země pevně přirostl k srdci.

Ve zdejší početné židovské obci se někteří hlásili k němectví a jiní k češství. Zajímavý spor nastal, když se dokončila nová synagoga, kvůli které Stech do Plzně přesídlil. Početná skupina židů odmítla účast na jejím slavnostním otevření, protože pozvánky byly psány pouze německy. V prosinci 1893 v Plzni dokonce vznikla Národní jednota česko-židovská.

Sám Stech považoval neorenesanci za bytostně národní český styl a v Alšovi nalezl malíře, který tuto myšlenku dokázal na fasádách plzeňských domů ještě více podpořit působivými historickými náměty.

Bohatě zdobené fasády plzeňských domů neušly obecné pozornosti a ve své době byly jejich výtvarné motivy pravidelně reprodukovány na stránkách novin a časopisů, jako byly Národní listy, Zlatá Praha a Světozor. Aleš byl oceňován jako malíř, který se skvěle hodí pro monumentální dekorace. Plzeň byla nadšená. Ve 30. letech minulého století vyšly hned dvě publikace o zdejších nástěnných malbách a sgrafitech.

Sláva to byla veliká, jenže sám iniciátor plzeňské neorenesance Rudolf Stech skončil zle. Na všem prodělával a silně se zadlužil. Sám to přičítal své neschopnosti podnikat, ale také nespolehlivosti zákazníků, pro které stavěl. V roce 1908 tlak věřitelů nevydržel a oběsil se v podkroví židovské synagogy, která se v Plzni stala jeho první stavbou.

Peter Kováč

K výstavě v Plzni:

http://stavitele-katedral.cz/plzen-ales-v-plzni-objevna-vystava-o-ceske-neorenesanci/