Praha: Česky vyšla slavná kniha Christian Norberga-Schulze Význam v architektuře Západu

Christian Norberg-Schulz (1926–2000) byl norský historik a teoretik architektury, který do dějin architektury uvedl dávný pojem genius loci, duch místa. Architektura podle něj znamenala zviditelňování genia loci. Pojem se dnes stal zaklínadlem i pro ty, kteří knihy Norberga-Schulze nikdy nečetli.

Pražské nakladatelství Dokořán nejprve vydalo ve druhém české vydání nejslavnější autorovu knihy Genius loci – krajina, místo, architektura (2010), a nyní po deseti letech připravilo pro české čtenáře i jeho Význam v architektuře Západu, který knize Genius loci kdysi předcházel.

Nejsou to systematické dějiny architektury, jak by se mohlo zdát. Autor si v daném historickém období vždy vybere několik staveb a měst, které podle něj zosobňují to nejpodstatnější, co daná epocha v dějinách architektury přinesla. Ve výběru nechybí třeba gotický chrám sv. Barbory v Kutné Hoře nebo modernistická brněnská vila Tugendhat.

Architektura různých kulturních epoch je nahlížena jako výraz sociálního, náboženského a filozofického přesvědčení. Současně se autor snaží vystihnout originalitu architekta i specifiku prostředí, kde pracuje, tedy uplatnění genia loci, které je pro každou lokalitu specifické. Zajímá ho vše, co je osobité i co je podmíněno dobovým stylem.

Publikaci tvoří dvanáct kapitol a každá z nich je rozčleněna na shodné části Úvod, Krajina a osídlení, Stavby, Artikulace, Pojetí prostoru a vývoj, Význam a architektura. Text lze číst nejen chronologicky, nýbrž ho můžeme sledovat i po jednotlivých tématech.

Christian Norberg-Schulz spatřoval v architektuře prostředek, který člověku poskytuje „existenciální oporu“ a vycházel v tom z filozofie Martina Heideggera. Člověk podle něj potřebuje viditelné symboly – architektonická díla, která reprezentují „životní situace a postoje“. Pro nás je významný jeho zájmem o architekturu Čech. Obdivoval umění Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera a architekturu Prahy, kterou v době berlínské zdi objevil pro západní čtenáře a architekty.

Christian Norberg-Schulz měl cit vystihnout to nejpodstatnější, což v knize Význam v architektuře Západu dokládá na každé stránce. Dobrým příkladem může být jeho analýza proslulé kaple Ronchamp – kultovního díla 20. století. V několika odstavcích je řečeno mnohé, a tak výstižně, že to vydá za obsáhlé rozbory ve specializovaných monografiích věnovaných Le Corbusierovi.

Někdy je autorův pohled dosti subjektivní, ale právě to činí jeho postřehy originální a sloužící jako podnět k vlastnímu uvažování inteligentního čtenáře. Smysl a význam, působení na diváka, členění i řešení prostoru, dialog architektury s okolím a přírodou, to je často to hlavní, co autora zajímá. Svoji objevnou výpravu dějinami architektury začíná ve starém Egyptě u pyramid a končí v 60. letech 20. století v Evropě a Americe.

Prof. Petr Kratochvíl k českému vydání výstižně napsal, že jako pedagog na architektonické škole by knihu nepochybně zařadil mezi povinnou četbu. Velkou roli v publikaci hrají výstižně vybraný obrazový doprovod, půdorysy, kresby objektů, plánky i fotografie, dokonale ilustrující autorovy názory. Z angličtiny knihu vzorně přeložil Jiří Tourek, významný odborník na dějiny architektury. Vydání knihy bylo podpořeno Nadací české architektury.

Peter Kováč

Christian Norberg-Schulz, Význam v architektuře Západu, nakladatelství Dokořán, Praha 2019, 238 stran, přeložil Jiří Tourek, cena 599 Kč, ISBN 978-80-7363-950-1

Internet:

https://www.dokoran.cz/index.php?Vyznam_v_architekture_Zapadu&p=book&id=1127

Ukázka z knihy Význam v architektuře Západu:

Vila Tugendhat v Brně

To, co vila Savoye reprezentuje v díle Le Corbusiera, představuje brněnská vila Tugendhat u Miese van der Rohe (1886–1969). Zatímco dva jeho další rané mistrovské kusy, pavilon v Barceloně a dům na berlínské stavební výstavě v roce 1931, byly teoretickými studiemi, vila Tugendhat dokládá řešení konkrétního stavebního úkolu a ukazuje, jak lze Miesovy principy přizpůsobit komplexním funkcím obydlí.

Dům stojí na svažujícím se pozemku se vstupem na úrovni horního patra, ve kterém se nalézají ložnice. Schodiště vede dolů, do obytné místnosti, která je spojena se zahradou dole pomocí terasy a širokého křídla schodiště. Uspořádání je komplexní a v důležitých ohledech se odlišuje od toho, co se považuje za Miesovy ideály: jednoduchá, obdélníková schránka ze skla, umístěná na horizontálním pódiu. Vila Tugendhat byla proto charakterizována jako „kompromis“, ale tento názor je nepřijatelný. Místo toho bychom měli dům považovat za obzvláště bohatý příklad v členění prostoru, jenž ilustruje možnosti, vyplývající z Miesovy metody.

Z ulice se dům jeví jako nízká, horizontálně rozšířená stavba. Horní patro se v podstatě skládá ze tří prostorově oddělených objemů. Jeden obsahuje ložnice majitelů, druhý dětské pokoje a poslední garáže a ubytování šoféra. Objemy jsou zpracované jako schránky s okny, umístěnými jako díry ve stěnách, čímž vyjadřují relativně uzavřený a soukromý charakter. Jsou ale umístěny paralelně tak, že přesahují a vymezují proměnlivý prostor mezi nimi. Schránky proto mají obdobnou prostorovou funkci, jakou měly volně stojící zdi barcelonského pavilonu, jen stěny jsou zde silné a duté. Prostor mezi objemy vede ve vile Tugendhat od vchodu k terase. Je částečně zakryt střechou, která spojuje jednotlivé schránky a která částečně spočívá na ocelových sloupech, jež představují kontinuitu strukturního systému hlavního patra. Když chce člověk vstoupit do domu, musí projít okolo zakřivené skleněné stěny, která budí dojem, že vnější a vnitřní prostory na tom místě, kde jsou funkčně spojené, splývají.

Hlavní patro se skládá z velmi rozlehlé otevřenější obytné plochy a uzavřenější kuchyňské části. Obytnou část člení rovná stěna z onyxu a prohnutá stěna z makassarského ebenového dřeva, jež rozlišují čtyři oblasti: obývací pokoj, jídelnu, pracovnu a halu. Pracovna se nachází na nejvnitřnějším místě celé plochy, má charakter polouzavřené kapsy, obývací a jídelní plocha se zase otvírají do krajiny souvislou skleněnou stěnou, která může po stisknutí tlačítka zajet do podlahy. Postranní skleněná stěna je dvojitá a součástí centrálního prostoru je zimní zahrada, která poskytuje po celý rok zeleň. Uzavřenost a dodatečné rozdělení hlavního prostoru je možné regulovat pomocí pohyblivých zástěn.

Abychom porozuměli Miesovu členění prostoru, je důležité prostudovat, jak jsou odlišné typy stěn spojeny dohromady. Všechny spoje a detaily jsou totiž funkcí prostorové kompozice a vyjadřují všeprostupující koncept otevřeného prostoru. Prvky definující prostor jsou v úzkém vztahu k nosnému skeletu, který tvoří pravidelný rytmus v celém hlavním patře. Chromované sloupy křížového průřezu vyjadřují preciznost a obecnou otevřenost systému. Potvrzují Miesovo prohlášení, že díky „jasné“ konstrukci je volný půdorys možný, a tedy významuplný....