Praha: Čím se chtěl malíř František Kupka prosadit u pařížského publika?

V roce 1895 se rodák z Opočna František Kupka usadil na Montmartru v Paříži. Chtěl tu uspět jako ilustrátor a malíř. Místem, kde mohl vystavovat obrazy, byly tehdejší pařížské salony, každoroční bilance tvorby výtvarníků ve Francii, ale také hostů ze zahraničí.

Kromě oficiálního akademického salonu s porotou a cenami tu byl ještě Salon nezávislých a nově založený liberální Podzimní salon. Právě tyto dva poslední byly místem, kde se Kupka rozhodl, že se představí francouzskému publiku.

Pierre Brullé z Paříže a Markéta Theinhardtová, česká historička umění působící na pařížské Sorbonně, připravili pro pražskou Národní galerii výstavu, která je věnována malířovým účastem na pařížských salonech. Divák má až do 3. března v Salmovském paláci na Pražském hradě příležitost vidět všechny obrazy, kterými chtěl Kupka jako třicátník dobýt svět umění.

Výstavu otevírá secesní malba nazvaná Knihomol (obr 2). Mladý muž čte v zahradě tak náruživě knihu, že si ani nevšimne mladých a pohledných dívek, které o něj jeví značný zájem. Knihomola namaloval Kupka v pronajatém domku v La Bretéche, kde žil společně se svojí družkou Marií Bruhnovou, dánskou modistkou, kterou poznal ve Vídni.

V jednom z dopisů popisuje obraz jako symbol hlupáka, který si nad knihami zbytečně láme hlavu, zatímco život ztělesněný mladými dívkami plyne nenávratně kolem něj. Byl to prý jeho autoportrét. Obraz na Salonu nezávislých v roce 1899 doplnil i kresbami opic. Jeden z opičáků sedí na štaflích jako malíř s paletou v ruce a název díla Kopisté dokládá, že šlo o zesměšnění umělců, kteří napodobují ty druhé stejně zdatně, jako opice imitují gesta člověka.

Díla vzbudila zájem. Jeden z kritiků napsal, že Kupka je duchaplný, nicméně značně morbidní. Dokládal to ostatně i obraz Radosti života vystavený na Salonu nezávislých v roce 1902, zobrazující nahé a nestoudné prostitutky sedící na koních na břehu moře (obr 3). Prý šlo o podobu různých sexuálních temperamentů. Freud by měl jistě radost, Paříž to ale neoslovilo.

V několika následujících letech pak Kupka na salonech nevystavoval, protože se převážně věnoval ilustračním zakázkám. Vrátil se až na Podzimním salonu v říjnu 1906 obrazem nazvaným Podzimní slunce. Tři vyžilé nahé krásky, možná tři Grácie, pózují malíři pod stromem a jejich těla zlátnou v zapadajícím slunci.

Dílo dodnes popuzuje groteskností. Kritici si toho povšimli a byli nemilosrdní. Jeden z nich napsal, že tyto barokní cuchty jsou více německé, než francouzský vkus snese, takže Kupka byl ocejchován za příšerně německého Čecha. Grácie pak Kupka s úspěchem vystavoval ve Vídni v sousedství Klimtových maleb.

Další Podzimní salon obeslal Kupka v roce 1907 a pak znovu v roce 1910. Vystavil tu mj. obraz Žlutá škála, portrét čtenáře v houpacím křesle, který známe ve dvou variantách - bdícího a spícího. Jedna je v Centre Pompidou v Paříži, druhá v Muzeu umění v Houstonu a není dodnes jasné, kterou Kupka ukázal publiku. Malíř tu experimentoval s barvami. Dominující žlutá byla záměrně použita. O této barvě Kupka tvrdil, že nutí diváka, aby od obrazu poodstoupil, zatímco modrá ho vtahuje do obrazu. Byl to vlastně experiment.

V roce 1911 se František Kupka účastnil na jaře Salonu nezávislých a v říjnu Podzimního salonu. Na prvním vystavil tři obrazy inspirované prostitutkami (obr 1), které potkával, když večer vycházel ze svého nového ateliéru v Puteaux u Paříže. Prý mu připadaly tak krásné, že by je mohli do mramoru tesat i sochaři antického Řecka.

Renomovaní kritici Louis Vauxcelles a André Salmon obvinili Kupku z plagiátorství. Prý neudělal nic jiného, než že se vším všudy převzal umění expresivního malíře Keese van Dongena, Holanďana usazeného v Paříži. Kupku kritika citelně zasáhla. Prohlásil: "Kdyby mi usekli prsty, tak bych netrpěl víc."

Ale už za pár měsíců na Podzimním salonu vystavil velký ženský akt (obr 4) inspirovaný Leonardovou Lédou, kde se na těle ženy začaly barvy rozkládat tak, jako by už stačil jen krůček k tomu, aby se z kompozice stalo čistě abstraktní dílo. Byla to originální Kupkova polemika s fauvismem Matisse a kubismem Braquea.

Velký obraz, který je dnes ozdobou Guggenheimova muzea v New Yorku a z Ameriky nyní přicestoval na výstavu do Prahy, vzbudil v roce 1911 ironický výsměch. Jeden z kritiků napsal, že ty barevné skvrny na kůži svědčí o vážném zdravotním stavu modelky. Svůj odsudek končil výzvou k odstranění díla ze salonu: "Tato kožní onemocnění se mohou rozšířit i na sousední obrazy, takže je třeba jednat!"

Podzimním salonem roku 1912 vstoupil Kupka natrvalo do dějin světového malířství. Jako vůbec první umělec na světě představil obecenstvu abstraktní díla, která působila jen krásou čistých barev a geometrických tvarů. Toto prvenství bylo Kupkovi po léta upíráno.

Ještě v roce 1988 vyšla v Paříži tisícistránková kronika moderního umění 20. století, kterou s týmem znalců připravil Jean-Louis Ferrier, kde v kapitole Zrození abstrakního umění v roce 1912 je role průkopníka přiřknuta pouze Robertu Delaunayovi, zatímco o Kupkovi tu není ani zmínka.

Vše změnila až výstava Zrození abstrakce, kterou v roce 2003 pořádalo pařížské Musée d'Orsay, kde se Kupkovi dostalo zasloužilého místa na výsluní dějin moderního umění. Pařížské Centre Pompidou od té doby vystavuje víc Kupkových obrazů než děl Kandinského nebo Delaunaye.

Abstraktní Kupkovy kompozice Amorfa - Dvoubarevná fuga (obr 5) a Amorfa - Teplá chromatika vyvolaly v roce 1912 skandál. „Znali jsme teplý čaj a mléčnou polévku, ale chromatiku?" ptali se pařížští kritici. Kupka měl o pozornost postaráno. Obrazy reprodukovaly francouzské noviny a časopisy, dostaly se i do filmového týdeníku, který se promítal ve Francii, Německu, USA, Anglii a v dalších státech.

Malíř tehdy udělal chybu. Filmová společnost Gaumont ho vyzvala, aby před obrazy sám vysvětlil podstatu abstraktního umění. Kupka toho nevyužil. Prý by šlo jen o filmovou reklamu, která by mu nic nepřinesla. Asi se hodně mýlil, protože by ho to okamžitě proslavilo. Na rozdíl od Matisse nebo Picassa pak většinu svého života víceméně živořil v bídě, dokonce z důvodů existenční nouze vážně uvažoval o sebevraždě...

Malá, ale úžasná pražská výstava se zápůjčkami obrazů a akvarelů z Francie a USA končí dvěma posledními abstraktními díly, která Kupka vystavil na Podzimním salonu v roce 1913. O rok později se další salon už nekonal. Vypukla válka a Kupka narukoval na frontu do oddílů československé armády ve Francii.

Kupkova účast na pařížských salonech v letech 1899 - 1913 je úžasnou uměleckou bilancí. Prakticky každý rok přicházel s novými nápady i s novým stylem. Sám tvrdil, že ho tehdy utvářelo tolik podnětů, že sám sebe občas nepoznával.

PhDr. Peter Kováč

K výstavě:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-senzacni-kupkova-vystava-v-prazske-narodni-galerii-cesta-k-amorfe/