Praha: Co u Itala Giorgia Vasariho chybělo, doplnil Nizozemec Karel van Mander

Ve spolupráci nakladatelství Argo a Muzea umění v Olomouci se českému čtenáři dostává do rukou překlad Životopisů slavných nizozemských a hornoněmeckým malířů, které na přelomu 16. a 17. století sepsal v Knize malířství (Het Schilder-Boeck) malíř a literát Karel van Mander (1548–1606). Obsáhlý spis vyšel poprvé v roce 1604, druhá edice vyšla v roce 1618, doplněná i o životopis autora díla.

K sepsání inspiroval Mandera italský „otec dějin umění“ Giorgio Vasari, jehož Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů byly poprvé vydány v roce 1550. Vasari znal některé nizozemské a německé umělce jako třeba Jana van Eycka, Hugo van der Goese, Albrechta Dürera nebo Veita Stosse, ale věnoval jim jen okrajovou pozornost. Zajímali ho pouze italští rodáci. Příznačné je, co napsal o Dürerovi: kdyby měl za svou vlast Toskánsko, mohl by být tím nejlepším malířem! Italský původ byl základním kritériem jeho výběru.

Co Giorgio Vasari záměrně vynechal, naopak pečlivě doplnil Karel van Mander. Obsáhlou pozornost věnoval právě Albrechtu Dürerovi, kterého považoval za výjimečného tvůrce. Popsal i údajnou epizodu z jeho života, kdy na císařově dvoře měl domalovat horní část obrazu, kam nedosáhl, takže jeden z aristokratů mu posloužil jako živá lavice, aby si mistr na něj stoupl a své dílo dodělal. Možná si Karel van Mander historku vymyslel, ale dokládá nám to, jakému věhlasu se na počátku 17. století Dürer v Evropě těšil.

Historek je v knize více. Detailně se autor zabývá třeba obrazem Snímání Krista z kříže velikána nizozemské malby Rogiera van der Weyden, který se kdysi nacházel v Lovani a dnes je chloubou muzea Prado v Madridu. Lovaňští se spokojili s kopií a velkolepé dílo odevzdali španělskému králi. Když Snímání převáželi lodí do Španělska, plavidlo ztroskotalo, ale velký oltářní obraz byl tak dobře zabalen v dřevěné bedně, že vyplaval na hladinu a námořníci ho zachránili. Dodnes odbornici nevědí, zda jde o fikci nebo o pravdivý příběh.

Svoje Životopisy slavných nizozemských a hornoněmeckých malířů začíná Karel van Mander Hubertem a Janem van Eyckovými. S nimi spojuje objev olejomalby, kterou jejich italští současníci neznali. Jana představuje jako velmi inteligentního muže, který se vyznačoval bystrým a vznešeným duchem, jako velkého experimentátora s barvami a malířskými technikami. Od Mandera je známo, že Hubert byl starší, narodil se podle něj kolem roku 1366, zatímco Jan byl výrazně mladší. Zajímavá je také jeho informace, že oba měli sestru Margriete, která také malovala a nikdy se neprovdala.

Podle Vasariho příkladu Mander oživil svoje vyprávění o četné pikantnosti, které živě představují charaktery i výstřednosti jednotlivých umělců. V příběhu o Pietru Brueghelovi starším popisuje jeho aféru s mladou ženou, která ho neustále obelhávala. Malíř si ji chtěl vzít, ale nakonec se rozumně rozhodl pro dceru svého bývalého učitele. Vazba k ulhané dívce však byla natolik emočně silná, že tchyně rezolutně rozhodla o tom, že se Brueghel s rodinou přestěhuje z Antverp do Bruselu, aby na dávnou lásku definitivně zapomněl. Hle, o čem v dějinách umění občas rozhodují sexuální pudy!

Od Mandera také máme informaci, že se Brueghel přátelil s bohatým kupcem a spojovala je zvláštní záliba: chodili tajně na svatby do okolních vesnic, kde předstírali, že jsou příbuzní svatebčanů, a s velkou poživačností pozorovali dění na hostině i emoce vesničanů. Mander také tvrdil, že mladý Brueghel pečlivě studoval malby Hieronyma Bosche. O samotném Boschovi však shromáždil jen minimálně faktů – jak sám uváděl, nepodařilo se mu v s-Hertogenboschi vypátrat ani to, kdy malíř žil a kdy zemřel.

Pro české prostředí je velmi důležitý rozsáhlý životopisný medailonek Bartholomea Sprangera, vedoucí osobnosti manýrismu na pražském císařském dvoře. Sledujeme jeho dramatický život do všech detailů, včetně nemocí nebo dramatické rvačky s jiným malířem v Miláně. Vylíčeno je také jeho přátelství se sochařem Hansem Montem, dalším z rudolfinských mistrů. Podrobně například popisuje Mander ikonografickou výzdobu malířova domu v Praze, fasády, kterou si sám vymaloval. Prý byla ohromující! Informace měl z první ruky, protože Spranger patřil k jeho blízkým přátelům. Naposledy se viděli v roce 1602, kdy mu malíř podrobně vyprávěl i o uměleckém dění v Praze.

Toho se týká také medailonek Hanse von Aachena, dvorního malíře Rudolfa II. O něm měl Mander znalosti právě díky Sprangerovi. Nejrozsáhlejší biografii věnoval Karel van Mander Hansu Holbeinovi mladšímu, vrcholné osobnosti německé renesance. Příprava mu asi dala hodně zabrat, protože si sám stěžoval na problémy při sběru informací. Někteří požadovali za zprávy o malíři tučnou odměnu…

Životopisy slavných nizozemských a hornoněmeckých malířů jsou přeloženy jen do několika málo jazyků. Že k nim nyní patří i čeština, je skutečně vydavatelským počinem. Poděkování patří i překladatelkám Zuzaně Henešové a Ivaně Svobodové. Podrobný a užitečný komentář k životopisům nim připravil Miroslav Kindl, vše doplněno obsáhlou bibliografií. Ocenit náleží i rejstřík, byť omezený jen na jména a příjmení osob. A díky za kompletnost, protože životopisy italských umělců od slavného Giorgia Vasariho máme (na rozdíl od Poláků) přeloženy jen ve dvoudílném výboru.

Peter Kováč

Karel van Mander, Kniha malířství, Životopisy slavných nizozemských a hornoněmeckých malířů, z nizozemského originálu Het Schilder-Boeck, vydaného v roce 1604, přeložily Zuzana Henešová a Ivana Svobodová

Internet:

https://argo.cz/knihy/kniha-malirstvi/

Výstava v Olomouci: Umělci perem Karla van Mandera

K vydání knihy připravilo Muzeum umění v Olomouci speciální atraktivní výstavu, která je otevřena do 11. ledna 2026 a nabízí výběr obrazů malířů o kterých Karel van Mander napsal. Kurátor Miroslav Kindl k tomu uvádí: „Prostřednictvím obrazů, kreseb, grafických listů a knih výstava představuje nejen významná díla nizozemského malířství 15. a 16. století, ale také principy raně novověkého uměleckého sběratelství a intelektuální svět prvních monografistů.“

Návštěvníci uvidí vybraná díla van Manderem zmíněných a mnohdy i díky němu známých umělců. Je to také sonda do společnosti, kulturní a literární historie raného novověku načrtnutá pomocí úryvků knižních textů a zobrazení grafických listů.

Karel van Mander v mládí nabíral zkušenosti v Itálii, ale při návratu byl podobně jako tisíce jiných nekatolíků donucen odejít z rodného Španělského Nizozemska (dnes Belgie) do exilu v nově se formujících protestantských Spojených nizozemských provinciích. V prosperujícím Haarlemu stal pak jedním z nejdůležitějších hybatelů intelektuálního a kulturního života. Vedle malování překládal z francouzštiny, psal básně, písně a divadelní hry. Znám je však především jako „nizozemský Vasari“, neboť k sepsání Knihy malířů jej inspiroval italský malíř a architekt Giorgio Vasari (1511–1574), který vydal v roce 1550 encyklopedii nejlepších tamních malířů, sochařů a architektů.

Výstavu doprovází reprezentativní, bohatě ilustrovaný katalog představující zevrubně Knihu malířství i jejího autora Karla van Mandera. Kromě toho zahrnuje medailony a rozbor vybraných děl čtyřiadvaceti nizozemských a hornoněmeckých malířů.

K výstavě speciální reportáž:

https://www.youtube.com/watch?v=REiux5MOBOs