Praha: Epos a balada, mýtus a historie; Alfons Mucha ve Slovanské epopeji překračuje to, co se běžně od umění očekává

Od 9. května 2012 je ve Veletržním paláci v Praze vystavena Muchova Slovanská epopej a divákům nabízí velkolepou podívanou. Mýtem o praslovanství se zabýval leckdo, od učenců až po výtvarníky, ale jen Mucha vytvořil cyklus, který vlastně nemá obdoby.

Známe velká plátna s tématy z historie, fresky s bitevními scénami a triumfy či malby oslavující činy panovníků a papežů, ale před Muchou nikdo nevytvořil cyklus o společenství vzájemně spřízněných národů, viděný současně jako epos a baladu i jako mýtus a historii.

„Slovanská epopej tvoří jakýsi protějšek ke germánské opeře Richarda Wagnera Prsten Nibelungů," prohlásil kdysi ředitel Kunsthalle v rakouské Kremži Wolfgang Denk, který o epopeji připravil v roce 1994 jednu z jejích největších zahraničních výstav.

Předehrou k dílu se staly Muchovy malířské dekorace pavilónu Bosny a Hercegoviny pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, které měly vyjádřit historickou identitu země, kde křesťané žili po staletí vedle muslimů. Kvůli inspiraci malíř několikrát zajel na jihovýchod Evropy. Zajímaly ho legendy, zvyky, etika i lidové umění. A poprvé ho nadchla myšlenka vyjádření dávné slávy Slovanů i jejich boje proti ujařmení.

Celou vizi projektu epopeje měl Mucha od počátku v hlavě, i když výběr některých scén měnil. Chtěl třeba udělat plátno s Prokopem Holým, ale zůstalo jen u záměru. Pro cyklus si nakonec vybral nejtypičtější okamžiky, kterými se Slované zapsali do dějin Evropy od raného středověku až po 20. století. Inspiroval se Palackého historickým dílem a Jiráskovými romány a mnohé faktické informace mu poskytl i francouzský odborník Ernest Denis.

Drastickým scénám se Mucha záměrně vyhýbal. Svět viděl očima myslitele Petra Chelčického a vzal si za svou jeho zásadu neodporovat zlu zlem. Výrazně ho ovlivnila také Heglova představa o spletité cestě národů ke svobodě a blízko měl i k Masarykové pojetí národa.

Slované byli značně podceňováni, zejména Němci a Rakušany. Proti tomu se chtěl Mucha postavit. Sám o epopeji řekl: „Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale stavět, spojovat, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, čím lépe se pozná navzájem."

Všech dvacet rozměrných obrazů, které maloval na lodních plachtách dovezených z Holandska, vytvořil v ateliéru vybudovaném na zámku ve Zbiroze, který si v roce 1910 pronajal od hraběte ColloredaMansfelda. Jeho pečlivost a preciznost při náročném úkolu byla až pověstná.

Dodnes o ní svědčí fotografie, které sloužily malíři jako skici. Modely si malíř naaranžoval v dramatických pózách a pak je vyfotil. Na snímcích si pak udělal čtvercovou síť, s jejíž pomocí si vybrané postavy zvětšoval pro vlastní obrazy. Metoda to byla ve své době vlastně moderní a při práci uplatnil Mucha i bohaté zkušenosti ze scénografie.

Kvůli epopeji Mucha hodně cestoval. Odjel do Ruska a v Moskvě na Rudém náměstí si skicoval chrám Vasilije Blaženého. Vypravil se také do klášterů na hoře Athos a společně s mnichy se účastnil pravoslavné liturgie. Pečlivě studoval i ikony a dospěl k názoru, že v duši Slovanů je hluboce zakotveno prastaré byzantské chápání symbolů a že právě tento vznešený způsob myšlení a uvažování, jak říkal od pověr až po záhady metafyziky, spojuje slovanské národy dohromady.

Do realizace cyklu se malíř pustil, až když sehnal mecenáše, který by celou práci zaplatil. Potkal ho při svém pobytu v Americe a jmenoval se Charles R. Crane. Crane byl neuvěřitelně bohatý, měl Slovany rád a velmi dobře se znal s T. G. Masarykem. Když vzniklo samostatné Československo Craneho syn Richard se stal velvyslancem Spojených států v Praze a jeho dcera Frances se provdala za Masarykova syna Jana.

Crane Muchův projekt štědře financoval. Bez jeho dolarů by Slovanská epopej rozhodně nikdy nevznikla! A byl to Crane společně s Muchou, kteří se rozhodli, že celé toto dílo věnují Praze. Jiří Mucha, malířův syn a dědic, napsal: „Slovanská epopej byla od roku 1928 majetkem města Prahy a otec si v darovací smlouvě vymínil, že bude zveřejněna a důstojně umístěna. Zapomněl pouze uvést lhůtu, ve které k tomu mělo dojít. A tak nebylo město Praha smluvně ničím vázáno a definitivní řešení této nákladné otázky neustále odkládalo..."

Hlavním důvodem rozpaků od samého počátku bylo, že Muchův projekt nebyl vůbec přijat jednoznačně kladně. Ozvaly se četné a důrazné výtky, umělecká avantgarda byla zcela proti.

V Lidových novinách napsal v roce 1928 Josef Čapek esej nazvaný: Kam s ní? Mimo jiné tu uvádí: „Epopej byla vystavena ve Veletržním paláci, aby se vidělo, jakého dojde ohlasu. Byl smíšený a ne zrovna velký; odborná kritika se nerozezvučela ani hlučně, ani nadšeně, a kde se psáti musilo, psalo se rozpačitě. Nuže, kam nyní s tím darem? Je to rozměrná sbírka ohromných pláten, která se tak lehce nedá nikde rozvěsit. Velký dar, ale hodně nepohodlný, a tady se to nedá udělat tak lehce, jako to děláme doma, když se nám nějaký dar dosti nehodí, totiž že ho darujeme zase někam dále."

Čapek byl korektní, jiní poslali Muchu přímo k čertu i s jeho slovanskou vzájemností. „Crane dokonce po těchto reakcích chtěl, aby se Slovanská epopej převezla do Ruska, ale Mucha byl rezolutně proti," tvrdí znalec díla historik umění Karel Srp.

Cyklus darovaný Praze byl pak po dlouhá desetiletí v Československu i velmi seriózními odborníky hodnocen jako „opožděné poselství", přijatelné v 19. století, ale zastaralé v naší moderní době.

„Epopej je však silné dílo, které přežije negativní i přehnaně pozitivní reakce," říká Karel Srp a dodává: „Mucha tu překračuje vše, co se běžně od umění očekává. Svoji kariéru začínal jako úspěšný autor plakátů, a tam si ověřil, co na lidi působí. Jeho epopej není estetické rozjímání, to je epos orientovaný na masového diváka."

Mucha přesně věděl, čím a jak zapůsobit. Zajímal ho příběh a osud člověka a v epopeji je řada motivů, do kterých si lidé mohou promítnout svoje vlastní prožitky a zkušenosti.

Za nejcennější bývají považována plátna, kde nejvýrazněji zaznějí ohlasy secesního umění. V nich se originálně prolíná historický příběh s mytologií, dekorativně pojatá plocha s rozměrnými prostory a perspektivními zkratkami.

Nicméně pozornost si zaslouží i téměř popisná historická líčení, například bitva u Grunwaldu, připomínající záběr z hollywoodského velkofilmu, nebo obraz umírajícího Jana Amose Komenského, starce sedícího na konci života tváří v tvář nekonečnému moři, což je zřejmě rozměry největší intimní scéna, jakou kdy kdo v dějinách umění namaloval.

„Epopej není v pravém slova smyslu historickou malbou a vzdálena je i akademické tvorbě. Když vidíte, jak Mucha pracuje s lidskou figurou, s nebem, s krajinou, tak pokaždé řeší něco nového. Vůbec to není nějaké konzervativní pojetí," tvrdí Srp.

Velkolepě připravená výstava Slovanské epopeje ve Veletržním paláci, které stála 36 miliónů korun, je opradová senzace. Dílo sem přijdou obdivovat nové generace, které v poslední době mohly na velko -prostorových plátnech po několik let nadšeně obdivovat Pána prstenů a Avatara. A Mucha jim nabídne v něčem velmi srovnatelnou podívanou.

PhDr. Peter Kováč

Internet:

http://www.citygalleryprague.cz/cs/web/guest/vystavy/-/vystavy/vystava/53042

Osudy Slovanské epopeje:

1910-1928 - Mucha na zámku ve Zbirohu namaloval 20 obrazů Slovanské epopeje.

1913 - Mucha a jeho mecenáš Crane poslali v lednu dopis s oznámením, že Slovanská epopej je věnována městu Praze s podmínkou, že město obrazy umístí do speciálního pavilónu vybudovaného na náklady obce.

1920-1921 - část epopeje vystavena s úspěchem v USA.

1928 - dne 1. září bylo celé dílo Muchou odevzdáno primátoru města Prahy, epopej byla vystavena ve Veletržním paláci.

1933-1963 - Obrazy byly uloženy na různých místech v depozitářích a od roku 1950 byly umístěny v Moravském Krumlově.

1963 - Slovanská epopej byla trvale vystavena pro veřejnost v Moravském Krumlově.

1994 - Primátor Jan Koukal oznámil, že Praha chce pro epopej do tří let nalézt vhodné prostory.

2001 - Praha schválila záměr umístit Slovanskou epopej na Výstavišti, sešlo z toho a nyní se spekuluje o Vítkově nebo o Letné.

2010 - Vypršela smlouva o zápůjčce epopeje do Moravského Krumlova, od září měly být obrazy vystaveny ve Veletržním paláci v Praze, ale radnice v Moravském Krumlově zabránila jejich stěhování.

2012 - Slovenská epopej vystavena v Praze na dlouhodobé výstavě ve Veletržním paláci.

Slovanská epopej:

1. Slované v pravlasti

2. Slavnost Svantovítova na Rujáně

3. Zrušení nevolnictví na Rusi

4. Bratrská škola v Ivančicích

5. Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)

6. Kázání Mistra Jana Husa v kapli Bethlémské (1412)

7. Zavedení Slovanské liturgie na Velké Moravě

8. Po bitvě u Grunwaldu (1410)

9. Car Simeon Bulharský (889 - 927)

10. Jan Milíč z Kroměříže

11. Schůzka na křížkách (1419)

12. Přemysl Otakar II., král Železný a Zlatý (1253 - 1278)

13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346)

14. Petr Chelčický

15. Jan Ámos Komenský, učitel národů

16. Mont Athos (Svatá Hora)

17. Po bitvě na Vítkově (1420)

18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458 - 1471)

19. Přísaha "Omladiny" pod slovanskou lípou 1894

20. Apotheosa z dějin Slovanstva