Praha: Fridrich II. Sicilan na císařském trůně Olafa B. Radera (Argo)

Nakladatelství Argo vydalo jako šestadvacátý svazek své edice Ecce Homo překlad nejnovějšího životopisu římského císaře a sicilského krále Fridricha II. Štaufského, jehož autorem je německý medievista Olaf B. Rader. Kniha vyšla v originálu (Friedrich der Zweite: Ein Sizilianer auf dem Kaiserthron. Eine Biographie) v roce 2010 a záhy se stala autorovou nejproslulejší prací, o čemž svědčí i několik po sobě následujících vydání.

Literatura o Fridrichu II. je natolik bohatá, že by se mohlo zdát, že bádání o něm nemůže přinést již nic nového. Raderovi se přesto podařilo napsat badatelsky přínosnou a hlavně velice čtivou biografii panovníka, jenž byl již ve své době nazýván „stupor mundi“ – „div světa“ a dodnes patří mezi nejkontroverznější vládce středověku.

Rader rozdělil svou práci do tří velkých oddílů a celkem šestnácti kapitol, v nichž představuje život, činy a dobu výjimečného panovníka, který je u nás známý především jako vydavatel tzv. Zlaté buly sicilské z roku 1212. I o ní se autor ve své práci zmiňuje. Významné místo mají v knize ale i prolog a epilog.

Jak již naznačuje název knihy, klade Rader velký důraz na Fridrichův sicilský původ, jenž v mnoha případech „převážil“ nad jeho štaufstvím. Vždyť samotný císař se nejvíce soustřeďoval na středomořský prostor, který zprostředkovával jeho dvoru nejen kulturní, ale i další impulzy z různých oblastí tehdejšího světa, zejména pak toho arabského.

Autorův přístup je striktně biografický, vladařův život pak líčí převážně chronologicky. Proto jsou první čtyři kapitoly věnovány jeho životu od narození, přes dětství až po císařskou korunovaci v roce 1220. V následujících kapitolách se pak podrobněji věnuje vybraným problémům, které byly pro jeho vládu i život rozhodující.

Poznáváme tak Fridricha II. jako významného zákonodárce (Konstituce z Melfi), zakladatele (univerzita v Neapoli) nebo stavebníka, jehož nejvýznamnější stavby jako Castel del Monte nebo mostní brána v Capuy jsou představeny blíže. Jedná se o stavby, kterým u nás věnoval zatím největší pozornost Peter Kováč ve třetím svazku edice Stavitelé katedrál nazvaném „Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a magdeburský jezdec“, který vyšel v roce 2010.

Mimořádná pozornost je věnována i jeho zálibám, spíše skutečným vášním. Jeho vášní byly krásné ženy. Vedle svých zákonitých manželek měl velké množství milenek, s nimiž zplodil hodně dětí, které pak všechny zajistil do budoucna. Další jeho zálibou byla poezie, kterou „nakazil“ i některé své syny. Největší vášní ale pro něj bylo sokolnictví, jemuž se věnoval nejen prakticky, ale i teoreticky. Dodnes se nám dochovala slavná kniha „De arte venandi cum avibus“, kterou sám sepsal. Druhým významným spisem je pak tzv. Moamin, který pojednává nejen o ptácích, ale i psech.

Císař Fridrich II. je představen i jako válečník, který nejen vítězil, ale i prohrával. Tím, že svou pozornost zaměřoval hlavně na prostor Středozemního moře, proslul i jako „námořník“, který se plavil mnohokrát po moři. Navíc vybudoval velice silnou sicilskou flotilu. Velice významnou roli pak sehrál jako křižák, kdy se mu podařilo vyjednat se sultánem al-Malik al-Kamilem zisk měst Jeruzalém, Nazaret a Betlém. Pro císaře velký úspěch, pro křesťany a hlavně papeže ale velké zklamání. I proto se mluvilo o císaři jako příteli muslimů.

Život a vláda Fridricha II. měla ale i odvrácenou stranu. Např. když velice tvrdě zasáhl proti svému nejstaršímu synovi, římskému králi Jindřichovi VII., který nejpravděpodobněji zemřel ve vězení, kam jej uvrhl právě jeho otec. O císařově neústupnosti pak svědčí i případ jeho nejbližšího důvěrníka Petra z Viney. Dlouhé roky byl rovněž ve sporu s papeži, hlavně s Řehořem IX. Z tohoto období pak pochází i řada pomluv, které byly výsledkem záměrné proticísařské propagandy. V roce 1245 pak vyvrcholil celý spor Fridrichovým sesazením ze všech jeho trůnů. Dne 13. prosince 1250 císař nečekaně zemřel. Nikdo tehdy netušil, že brzy dojde i k pádu Štaufů v Itálii a nejen tam.

Velkým kladem Raderova textu je uvedení četných přímých paralel mezi Fridrichem II. a římským císařem a českým králem Karlem IV. z rodu Lucemburků. Jedná se o jednu z prvních prací, v níž je jasně ukázáno, že Karel IV. v mnohém na svého předchůdce na římském trůně navázal.

Součástí textu je jen nejnutnější poznámkový aparát a obrazová a mapová příloha. Nechybí ani rodokmen a chronologická tabulka s nejdůležitějšími daty z císařova života.

Překlad Raderovy brilantně napsané biografie Fridricha II. je bezpochyby záslužným počinem. Do rukou čtenářů se tak dostává moderně pojatý životopis středověkého vládce, z něhož je více než jasné, že jej jeho autor psal s podobným zaujetím, jako se samotný císař věnoval lovu s pomocí sokolů.

Marek Zágora

Olaf B. Rader, Fridrich II. Sicilan na císařském trůně. Biografie, Argo, Praha 2016, 384 stran, doporučená cena 398 Kč

Internet:

http://www.argo.cz/knihy/214121/fridrich-ii/

Z obsahu:

PROLOG: Zahalený

I. PANSTVÍ

1. Dědic

2. Mladík

3. „Štauf“

4. Císař

5. Zákonodárce

6. Stavebník

II. VÁŠNĚ

7. Milovník

8. Básník

9. Sokolník

III. NEPŘÁTELSTVÍ

10. Válečník

11. Mořeplavec

12. Křižák

13. Tyran

14. Drak

15. Antikrist

16. Bezduchý

EPILOG: Fantom

Už švýcarský historik Jacob Burckhardt považoval Fridricha II. za zakladatele italské renesance. Vůbec historicky poprvé vychází v českém překladu podrobná císařova biografie (Argo, 398 Kč), kterou napsal berlínský historik Olaf B. Rader. Původně vyšla v roce 2012 v mnichovském nakladatelství Beck. Text se čte téměř jako román, ostatně není vůbec náhodou, že se publikace setkala s velkým ohlasem v Německu, kde vyšla v několika vydáních.

V dosud vydaných moderních životopisech Fridricha II. se vyhranily dvě krajní polohy. Historik Ernst H. Kantorowicz z něj vytvořil legendu, téměř mystickou osobu, „div světa“, jak býval císař nazýván některými současníky. Ač byl Kantorowicz Žid, jeho knihu měli v nočním šuplíku pohlaváři nacistického Německa, protože ve Fridrichovi II. spatřovali předobraz Vůdce.

Zcela jiný postoj zaujal anglický historik David Abulafia, který ze štaufského vládce učinil téměř běžného panovníka středověku, jenž nijak nepřevyšoval normanské vládce pozoruhodného Sicilského království.

Rader vyvažuje obě krajnosti. Osudy Fridricha II. líčí s patřičným nadhledem, ale současně s plným zaujetím. Krok za krokem tak sledujeme oslnivou kariéru panovníka, který byl papeži několikrát exkomunikován z církve a chtěl se ve všem vyrovnat antickým císařům. Pro nás je zajímavé, že Rader je i velkým znalcem Karla IV. a na řadě míst připomíná, že budovatel Karlštejna nejednou na historický odkaz Fridricha II. tvořivě navazoval.

Za omyl pokládám Raderovo tvrzení, že Fridrich II. neměl nic společného s gotikou. Hrady Castel del Monte a Castello Maniace v Syrakusach jsou postavené s důvěrnou znalostí gotického stavitelství, stejně tak i brána na mostě ve městě Capua měla (jak dokládají fragmenty) vnitřní místnosti zaklenuté gotickou žebrovou klenbou. Gotická je také klenba horního prostoru kaple císařské falce v Chebu, kde Fridrich II. rád pobýval, když byl ve střední Evropě.

Zajímavé však je, jak se ve štaufském umění prolíná gotika s románským uměním a také s citacemi z antické architektury. Vznikla tak unikátní umělecké syntéza. Často se spekulovalo o tom, že Fridrich II. byl okouzlen románsko-gotickými kláštery cisterciáků, ale stejně tak je možné, že si řemeslníky obeznámené z technologií gotických staveb přivedl ze střední Evropy. Třeba právě proto Giorgio Vasari nazýval kdysi gotiku „německým“ stylem.

Peter Kováč