Praha: Huizingova Nizozemská kultura 17. století (nakladatelství Argo)

Kulturní historik Johan Huizinga je znám jako autor knihy Podzim středověku (dvě česká vydání 1999 a 2010), která nabízí široké panorama kultury burgundského dvora ve Francii a Nizozemí 15. století. Publikace je pro poznání evropské pozdní gotiky stejně závažná jako pro italské umění 14. a 15. století kniha švýcarského kulturního historika Jacoba Burckhardta Kultura renesance v Itálii (poslední české vydání 2013).

Zásluhou nakladatelství Argo se nyní k českému čtenáři dostává další Huizingova kniha, věnovaná tentokrát zlatému věku holandského umění s názvem Nizozemská kultura 17. století. Jde o přepracovaný soubor několika přednášek, kterým Huizinga chtěl německému publiku představit hodnoty kultury a umění sedmi nizozemských provincií, které se v roce 1581 odtrhly od španělského Nizozemí.

Projevuje jako patriot, proto všude v knize píše o „naší kultuře“, o „našem umění“, které pojednává ze své osobní perspektivy „syna vlasti“ (s. 20), a to s patřičnou hrdostí a sebeobdivem.

Jak je možné, že tak malá země a v tak krátké době po svém osamostatnění nabídla evropské kultuře tolik mimořádných talentů, což se týká literatury, ale zejména malířství a grafiky? V celé knize se Huizinga na to snaží najít odpověď. Současně se zamýšlí nad tím, proč tato velkolepá kultura neměla svoje další velkolepé pokračování v 18. století, kdy se Nizozemci zhlédli v módním klasicismu přicházejícím zejména z Francie a kulturně upadli „do dřímoty“.

Huizinga začíná specifikou nizozemského území a vztahu Nizozemcům k říčním tokům i k moři. Ukazuje, že sedm provincií nebylo zcela naladěno na stejnou „kulturní“ vlnu a že mezi nimi existovaly i značné sociální a hospodářské rozdíly. Největší podíl na obecném rozkvětu ekonomiky i kultury měla především provincie Holland, její města a mezi nimi značně se rozvíjející Amsterodam, svého času náležící mezi největší evropská města.

Povstání sedmi provincií proti Španělsku definuje Huizinga jako „konzervativní revoluci“. Dokládá, že nizozemská společnost i nizozemské podnikání byly do velké míry vázány na principy středověkých privilegii a svobod, individuálních pro různé oblasti i města. Odpor vyvolala snaha císaře Karla V. a španělského krále Filipa II. o uplatnění centrální správy, centrálních daní a centrálního soudního systému.

Specifická politická situace v evropských zemích umožnila Nizozemcům mimořádní rozvoj obchodu a vedla ke zbohatnutí i širokých vrstev obyvatelstva. Tento „široce rozložený blahobyt“ vedl i k poptávce po obrazech, kterými se daly vyzdobit jinak prosté a jednoduché domy ve městech, tak i venkovská stavení sedláků. Huizinga uvádí, že kupce víc než zájem o velkého mistra ovlivňovala snaha mít doma zastoupeny různé řemeslně dokonale zachycené žánry, od zátiší až po portrét. Právě proto geniové jako Rembrandt nebo Vermeer třeli ke konci života bídu s nouzí.

Jakou roli sehrálo protestanství a konkrétně kalvinismu ve specifice nizozemské kultury? Huizinga tvrdí, že pečeť kalvinismu sice nesla celá země i celá kultura, ale kalvinismus se nikdy nestal „státní církví“. V některých provinciích zůstala silná katolická menšina. Relativní tolerance se týkala i židů. Význam kalvinismu byl pro vědu a umění podle něj menší, než se obecně předpokládá.

Rozsáhlá část je věnována nizozemské literatuře 17. století, sám autor jako výrazné opomenutí připomíná, že se ani okrajově nezabývá filozofií a hudbou. Hlavní kapitola se týká malířství a grafiky. Malířství sice nestálo ve službách protestantské víry, ale rozvíjelo se v protestantském prostředí, což ovlivňovalo zakázky. Velké obrazy a sochy do kostelů se neobjednávaly, převažoval zájem o komorní díla primárně určená k výzdobě soukromých interiérů. Čtenář ocení trefné postřehy.

U Halsova obrazu představených harlemského starobince varuje před moderní interpretací, že by malíř „pronikl do jejich duší“: „to jen jeho ruka a zrak byly mocnější, než sám Hals tušil“. Slovo realita se hodí na Vermeerovy obrazy „jako pěst na oko“, poznamenává Huizinga u malíře, kterého obdivuje pro jeho poetičnost a kompozice prostoupené mírem a klidem. Zajímavý je kritický postřeh k obrazu Emauzských učedníků, o kterých napsal, že jde o Vermeerovo selhání! Tušil snad autor knihy, že tento obraz bude po vydání knihy (v Nizozemí byla kniha publikována v roce 1941) rozpoznán jako padělek malíře Hana van Meegerena?

Zajímavé jsou kritické pohledy Huizingy na Rembrandta, jehož genialitu a významné postavení však zcela respektuje. Ale o slavné Noční hlídce si dovolí napsat, že v tomto obraze se malíř snažil vytvořit něco většího, než na co sám stačil. Docela bych mu v tom dal za pravdu! Vysoce si Huizinga cení nizozemské architektury, jejího nemonumentálního charakteru a krásy věží doplněných zvonkohrou. Jako by z nich podle něj vyzařoval nizozemský optimismus a důvěra v nadcházející dny.

Knihu Nizozemská kultura 17. století přečtete za jedno odpoledne. Potěší každého, kdo je obdivovatelem holandského „zlatého věku“. Nicméně tak objevná, jako je Huizingův Podzim středověku, kniha Nizozemská kultura 17. století není, ale rozhodně stojí za přečtení.

Peter Kováč

Johan Huizinga, Nizozemská kultura 17. století, překlad Radka Smejkalová, Argo, Praha 2022, 120 stran, doporučená cena 248 Kč

https://argo.cz/knihy/nizozemska-kultura-v-17-stoleti/