Praha: Jedinec a společnost středověkého západu – poslední kniha Arona J. Gureviče

Nakladatelství Argo vydalo jako šedesátý sedmý svazek své edice Každodenní život poslední velkou práci známého ruského medievisty Arona J. Gureviče „Jedinec a společnost středověkého západu“, v níž se pokusil najít odpovědi na otázku, zda došlo již ve středověku ke zrození individua.

Aron Jakovlevič Gurevič (1924–2006) patřil k předním znalcům středověké Evropy a ve svých přístupech byl výrazně ovlivněn francouzskou školou Annales. Z jeho zásadních prací vyšly v češtině: „Kategorie středověké kultury (Mladá fronta, edice Most, 1972) a „Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku (H&H, 1996). V roce 2007 pak vyšla v Argu jeho autobiografie „Historikova historie“, v níž zachytil život humanitního vědce v sovětském Rusku.

Gurevič proslul tím, že jako jeden z mála východoevropských medievistů interpretoval severské ságy jako významné prameny středověké kultury a myšlení a zprostředkoval své originální interpretace i západní historiografii. Projevuje se to i v jeho poslední velké práci, která byla původně napsána pro ediční řadu „Utváření Evropy“, jejíž některé svazky vydalo před lety v překladu Nakladatelství Lidové noviny.

Gurevič se prezentuje jako znalec různých typů dochovaných pramenů (nejen severské ságy, ale i autobiografie, vyznání), s jejichž využitím dokazuje, že se individualita nezrodila až s nástupem italské renesance a humanismu, ale již dříve ve středověku. Individualita se tedy nezrodila až ve 14. nebo 15. století, ale o několik století dříve a pozvolna. Podle Gureviče se se zřetelnými projevy individualismu setkáváme právě již ve středověku, jehož společnost nežila pouze korporativním způsobem života, ale v mnoha ohledech kladla důraz na individuální odlišnosti.

Autor zároveň popírá koncept, že by středověk neznal pojem autora a že by středověcí tvůrci dávali přednost anonymitě. Na mnoha příkladech pak jasně ukazuje, že středověký smysl pro uchování paměti jako hodnotově pozitivní kategorie individualitu podporoval a pokoušel se ji všestranně rozvíjet.

První kapitola – Středověký jedinec a současný historik – je úvodem do dané problematiky. Gurevič dává jasně najevo, že současná medievistika není schopna vylíčit ucelené dějiny lidské osobnosti na středověkém Západě, což je dáno mimo jiné i tím, že se k problému musí přistupovat z mnoha různých stran a pracovat s různými typy pramenů. Výsledkem jsou pak „jen“ dílčí skici, které jsou zároveň samostatnými studiemi.

Druhá část nazvaná „Jedinec a společnost“ zabírá padesát procent hlavního textu. Gurevič v ní představuje nové přístupy k problematice osobnosti a představuje i „nové“ prameny, které mohou umožnit „lepší“ náhled do dané problematiky. Největší pozornost vymezuje staroseverským písemným (literárním) památkám, v nichž se hojně objevuje jedinec.

Zajímavá je též část, v níž se autor věnuje umělcům a jejich sebeuvědomění, což souvisí i např. s portréty a autoportréty. I když se většinou hovoří o absenci středověkých portrétů, realita byla jiná. Gurevič dokonce navrhuje nehovořit o absenci portrétu, ale o jeho osobitosti a specifických funkcích, které plnil. Jiným problémem jsou pak realistické portréty, které jsou často spojovány až s tvorbou rodiny Petra Parléře, jejíž členové pracovali pro Karla IV. Podobně tomu bylo i u podpisů umělců. Středověké umění nebylo anonymní, umělci většinou chtěli, aby jejich jméno zůstalo zachováno pro další generace.

Gurevič se zabývá i otázkou dětství, jemuž je v posledních desetiletích věnována zvýšena pozornost. Dnes již víme, že středověcí lidé měli velice vřelý vztah ke svým dětem, takže v žádném případě nemůže tvrdit, že by středověk dětství ignoroval nebo jej dokonce hodnotil negativně.

V třetí části nazvané „Personalia“ se pak Gurevič zabývá pojmem osobnosti, který prošel od antiky velkým vývojem. Do svých úvah nejen o osobnosti, ale i pojetí autora či autobiografie pak zahrnuje vybrané texty sv. Augustina (354-430), Guiberta z Nogentu (asi 1053-1125), Petra Abélarda (1079-1142), opata Sugera (asi 1081-1151) a dalších autorů, v nichž se odráží jejich pojetí individuality. Svůj text pak završuje úvahami o Dantovi a Petrarkovi a jejich pojetím autobiografie. Mimořádnou pozornost pak věnuje jejich současníkovi, Opicinovi de Canistris, klerikovi z prostředí avignonských papežů, který po sobě zanechal svůj jedinečný literární i grafický portrét.

Vydání českého překladu Gurevičovy zajímavé a zároveň podnětné knihy je bezpochyby chvályhodným počinem. A i když se v posledních letech bádání ohledně individuality zase posunulo dál, jsou jeho úvahy stále významným východiskem i případnou inspirací pro další badatele.

Marek Zágora

Aron Jakovlevič Gurevič, Jedinec a společnost středověkého západu, Argo, Praha 2016, 344 stran, doporučená cena 398 Kč

Internet:

http://www.argo.cz/knihy/214242/jedinec-a-spolecnost-stredovekeho-zapadu/

Obsah:

PŘEDMLUVA

1. STŘEDOVĚKÝ JEDINEC A SOUČASNÝ HISTORIK

2. JEDINEC A SPOLEČNOST

ISLAND: ARCHAICKÝ INDIVIDUALISMUS

Byl Sygurd hrdina?:

Hrdina a rituál

Aforismy životní moudrosti: Výroky Vysokého

Osobnost v sáze

Osud v sáze

Víra a bezvěrectví

Egill Skallagrímsson: skald a vlkodlak

Král Sverri: stereotyp, nebo individualita?

STAVOVSKÉ VĚDOMÍ A OSOBNOST

Rytíř v životě a v poezii

„Městský vzduch osvobozuje“

„Velký neznámý“

Marginálové: kacíř a čarodějnice

UMĚLEC A JEHO SEBEUVĚDOMĚNÍ

OD NAROZENÍ DO SMRTI A PO NÍ

Dětství ve středověku?

Biografie a smrt

3. PERSONALIA

OD ANTIKY KE STŘEDOVĚKU

Aurelius Augustinus

AUTOBIOGRAFIE: VYZNÁNÍ, NEBO APOLOGIE?

Guibert z Nogentu: „jednohlasá píseň“

Abélard: „nezkrocený jednorožec“

Suger a opatství Saint-Denis

Otloh: pochybnosti o existenci Boha

Bratr Salimbene – „průměrný člověk“

„PERSONA“ HLEDÁ OSOBNOST

Teologie: persona divina, nebo persona humana?

Berthold z Řezna: podobenství o pěti hřivnách

NA SKLONKU STŘEDOVĚKU

Dante: živý na onom světě

Mýtotvorba jako autobiografie: Petrarca

„V tomto šílenství je metoda“

4. INDIVIDUUM EST INEFRABILE. NĚKOLIK POZNÁMEK NA ZÁVĚR