Praha: Johann Wolfgang Goethe a jeho Italská cesta (nakladatelství Academia)

V českém překladu Věry Macháčkové-Riegrové vydalo nakladatelství Academia Italskou cestu, kterou v letech 1786–1788 podnikl z Karlových Varů až na Sicílii Johann Wolfgang Goethe. Goethe vyrazil do Itálie za antikou a renesancí, hledal tam vznešenost, která je bytostně přítomna na této „klasické půdě“. Je to umělecký cestopis a současně lekce z estetiky přelomu 18. a 19. století. Klasiku představovanou antikou a renesancí považuje Goethe za věčnou inspiraci a normativní hodnoticí měřítko krásy a umění.

K antice nepřistupuje Goethe se systematičností a vědeckým tříděním, jaké nabízí kniha Johanna Joachima Winckelmanna o klasickém umění (Geschichte der Kunst des Alterthums, 1764), ale na základě vlastního emotivního prožitku a smyslových dojmů. Počíná si v tom s náruživostí vybraného konzumenta.

Nicméně Winckelmann je jeho důležitým průvodcem: „Nové vydání Winckelmannových Dějin umění, přeložených Feou, je dílo velmi užitečné, které jsem si hned obstaral.“ A dodává, že je „zvláště potřebné“. Antika ho fascinuje.

Ve středu 11. dubna 1787 popisuje v palermském paláci setkání se dvěma antickými bronzovými berany, které „navýsost lahodily uměleckému citu“. „Znázorněni vleže, jednu nohu vpředu, jako protějšky otáčejících hlav na opačné strany, jsou hodny nést na svých hřbetech mocné postavy mytologického původu, Phrixa a Helle. Jejich rouno není krátké a kučeravé, nýbrž spadá v dlouhých vlnách po jejich bocích s hlubokou pravdivostí a elegancí vrcholného řeckého období.“

Ze dvou beranů se zachoval jen jeden, který je dnes ozdobou Archeologického muzea v Palermu. Goethe se pídil po jejich původu a tvrdil, že sochy stály v syrakuském přístavu. Ve skutečnosti obě bronzové plastiky kdysi zdobily hlavní vstupní portál hradu Castello Maniace, který v Syrakusách vystavěl v první polovině 13. století jako gotický skvost císař Fridrich II., sicilský král z německého rodu Hohenstaufů. Kdyby tak Goethe tušil, že tento úchvatný vládce, syn německého vládce a sicilské princezny, se pídil po antických sochách s naprosto stejným nadšením jako on sám o pět set padesát let později…

Goethe souhlasí s Winckelmannem, že Řím je vysokou školou pro celý svět. Hledá tam pochopitelně především antiku. Naopak není moc nadšen barokem. Gian Lorenzo Bernini nebo Caravaggio ho nezajímali. A ignoroval je. Tvrdil dokonce, že co nechali ve Věčném městě stát barbaři při pádu Římské říše, to zpustošili stavitelé nového Říma. Ohromen byl však Michelangelem v Sixtinské kapli, kde jen „zíral a žasnul“.

Na mnoha místech má trefné postřehy o ženách a mužích, které cestou potkal, detailně je zaujal i systém počítání času u Italů a Němců. Kromě umění zajímala Goetha intenzivně také krajina, ale vždy ji má současně propojenou s uměleckými zážitky. Itálie byla pro něj zemí vyvolenou, bájnou Arkádií.

3. dubna 1887 popisuje: „Žádnými slovy nelze vyjádřit ten zamlžený jas, jenž se vznášel nad pobřežím, když jsme v překrásném odpoledni mířili k Palermu. Ta čistota obrysů, ta měkkost celku, to odstínění jednotlivých tónů, ta harmonie oblohy, moře a pevniny!“ A k tomu dodává: Teď teprve chápu obrazy Clauda Lorraina.“ Což naznačuje, že i v baroku hledal především klasicismus. Apeniny přirovnává k české krajině!

A podobně jako malíř Albrecht Dürer, když se vracel z Benátek do Norimberka, i Goethe doufal, že bude schopen i na svém severu vyvolat z hloubi duše stínové obrázky tohoto šťastného italského pobytu. Ostatně o Dürerovi napsal, že je škoda, že nevyrazil ve své době dál do Itálie a že se zdržel v Benátkách malováním obrazu Růžencové slavnosti, která je dnes v pražské Národní galerii.

Benátky ho stejně jako Dürera ohromily. Podle něj se Benátky dají srovnávat jen s Benátkami. Byl okouzlen tamní renesanční malbou, detailně třeba popisuje velký obraz Paola Veroneseho Dareiova rodina klečící před Alexandrem Velikým (obraz je dnes v Národní galerii v Londýně). V Benátkách a ve Vicenze obdivoval architekta Andreu Palladia, v jehož stavbách je podle něj božská jiskra, podobná síle velkého básníka. Co především dokonale vyřešil, je soulad mezi zdí a sloupy. Z jeho trefných postřehů i obdivu pochopí zájemce o dějiny umění onu vlnu neopalladianismu, která zalila Evropu i Spojené státy Americké v Goethově době.

Velmi dobré a užitečné jsou v knize závěrečné poznámky k textu, nicméně velká škoda, že chybí jakýkoliv rejstřík.

Peter Kováč

Johann Wolfgang Goethe, Italská cesta, editoři Zdeněk Hrbata, a Václav Macháček, nakladatelství Academia, Praha 2023, vázaná kniha, 576 stran, překlad do češtiny VĚR Macháčková-Riegerová, doporučená cena 795 Kč, ISBN 978-80-200-3322-2

Internet:

https://www.academia.cz/italska-cesta--goethe-johann-wolfgang--academia--2023