Praha: Malíř Jan Bauch ve vzpomínkách svých přátel

Galerie ART Praha vydala v roce 2012 rozsáhlou monografii o díle malíře Jana Baucha, kterou napsali historikové umění Rea Michalová a Peter Kováč. Kniha má 408 stran, nicméně nevešlo se do ní vše, co bylo připraveno. Jde zejména o vzpomínky přátel a některé dokumenty, které připravil pro knihu Peter Kováč. Celou tuto část nyní zveřejňujeme pro zájemce o Bauchovo dílo.

Redakce

　

Vzpomínky na Jana Baucha

 

Čestmír Císař,

politik a jeden z představitelů Pražského jara

V listopadu 1963 se dožíval 65 let Jan Bauch a já jsem mu jako ministr školství a kultury odevzdával v Růžovém salonku Kolowratského paláce dekret zasloužilého umělce. Jeho obrazy jsem znal z výstav v 50. letech a také jsem věděl o jeho podílu na výzdobě čs. pavilonu na Expo 58 v Bruselu, kde vytvořil několikametrové obrazy s hudebními motivy. Jednu skicu jsem později od něj získal a věnoval ji dceři, která byla nucena ji prodat, protože za normalizace naše rodina měla minimální příjem. Už při prvním setkání na ministerstvu jsem byl zaujat Bauchovým uměleckým krédem i lidským vyznáním. Nebyla v nich ani špetka sebeuspokojení, natož namyšlenosti, naopak, umělec žil v pochybách stálého hledačství, které však sršelo dynamikou stvořitele nových hodnot a posedlostí pracovat a zase pracovat. Byl to rozhovor, na který se nezapomíná. Rychle jsme si porozuměli, že hlavní otázkou doby je zabezpečit umělcům svobodu tvorby, ale také rozšířit účelnou podporu státu.

Neodmítl jsem jeho osobní pozvání a stal se občasným hostem jeho ateliéru. Jeho jméno i dílo se postupně stávalo legendou. Přijímal každého s přirozenou noblesou i s otevřeným hledím. Rozpoznával, kdo je zapálený nadšenec či uvážlivý sběratel, anebo majitel bankovního konta se snobskou potřebou vlastnit aspoň jednoho Baucha. Když jsem byl jmenován velvyslancem v Rumunsku, byl radou vyslanectví Karel Komárek, který se s Bauchem znal a oba nás napadlo pozvat v roce 1966 na týden malíře do Bukurešti, kde krátce pobýval za první světové války. Přijel i se svojí manželkou Helenkou a krok za krokem si prošel místa, která poznal před půl stoletím jako voják Rakouska-Uherska.

Za normalizace, kdy jsem byl politicky zcela odstaven, mi často volal a pravidelně mne zval do ateliéru. Byl optimistou, stále mi tvrdil, že takhle to nemůže vydržet dlouho. Kritický vztah k normalizátorskému panování nezměnil Bauch ani po tom, co mu byl v roce 1977 udělen titul národního umělce. Když za ním přišli mladí výtvarníci s protestním listem proti kulturní politice tehdejšího ministerstva kultury a svazu výtvarníků, bez váhání k němu připojil svůj podpis. Zhroucení autoritářské totality v listopadu 1989 uvítal s nadějí na demokratické změny a na rozkvět svobodného umění. Záhy pak sdílel horké zklamání z propadu kultury v bezohledném tržním opojení.

Na rozdíl od jiných výtvarníků nebyl nikdy lakotný. Mnohokrát mi dal nějaký dárek, nejčastěji malou sošku nebo drobnou grafiku. Přímo z něj zářilo ono potěšení, které měl z malování. Občas jsem za ním chodil do ateliéru, nejednou s návštěvami, které chtěly koupit nějaký obraz. Měl tam pořádek, plátna srovnaná u zdi, když nějaký obraz potřeboval, tak ho velmi rychle našel. Nebyl to ateliér nepořádného bohéma.

Když mu žena zemřela, byl strašně sám. Pravidelně mi volal, byly to půlhodinové hovory. Pamatuji si, jak mi říkal, že je zamčený v domě, že nemůže nikam chodit, že léky mu víc škodí, než pomáhají. Ono to bylo vynucené situací. Kdyby někam šel sám, tak už se nemusel vrátit a dnes jako starý člověk vím, že v tomhle věku má člověk opravdu pocit, že mu doktoři ubližují. Když mi volal, mluvil o svém životě. Velmi živé měl vzpomínky na mládí, ty jako by se v jeho mysli nejvíce usadily. Meziválečná doba, 20. a 30. léta, to ho bavilo, tam měl nejvíce zážitků, do toho avantgardního kvasu jako by se stále vracel a z toho i výtvarně žil. Vždycky mi říkal, že česká kultura se nemá za co stydět, že je nás v porovnání s jinými národy málo, ale hodně toho dokážeme. Neměl rád mrakodrapy, říkal mi, že nemají lidské měřítko - to naopak spatřoval v antických chrámech. Staré Řecko a jeho kultura, to byl pro něj výraz harmonie a velký odkaz evropské civilizace, která se podle něj právě tam zrodila. Stejně tak miloval renesanci.

Měl to, čemu se říká selský rozum. Vyjadřoval se dost jadrně, přímočaře, nebral si servítky, všechno posuzoval vlastní zkušeností. Nic si nedal vnutit, a z hlediska nějaké ideologie, to už vůbec ne. Otevřeně říkal, že tohle se mu líbí, a tohle nelíbí, ale o politice jsme se vlastně nikdy konkrétně nebavili. Myslím, že to bylo tím, že on v pravém slova smyslu nebyl intelektuál. Maloval a politika jako taková ho nezajímala, zatímco jako intelektuál by do ní byl ponořen celým srdcem. On se na svět díval očima praktika a se svojí přirozenou inteligencí a životní moudrostí. To, co se dělo, přesně pozoroval a ze své vlastní zkušenosti to komentoval.

Zaznamenal Peter Kováč v Praze dne 7. července 2008.

　

Václav Frýdecký,

sochař a řezbář, Bauchův spolupracovník na dřevořezbách

Jana Baucha jsem poznal jako svého učitele na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jako sochaři jsme u něj měli povinně kreslení. Později jsme se stali natrvalo přáteli. Spojoval nás mimo jiné zájem o řezbářství. Chodil za mnou nejprve do ateliéru Na Malovance a pak sem na Letnou. Když dělal na dřevěných figurách, tak byl u mně skoro denně. Většinou měl modeletta udělaná ze sádry a podle toho jsme potom spolu řezali velké plastiky. Nejraději měl lípu. Dělal jsem mu třeba hlavu Paganiniho.

Bauchovi bylo hodně přes šedesát, takže opracovat kus dřevěného špalku pro něj nebylo nic jednoduchého. Tu hrubou část jsem dělal já. On si opatřil dřevo, bedlivě kontroloval každý můj krok. Pak si rozpracovanou plastiku odvezl do dejvického ateliéru a dlátem si dodělával detaily. Nechtěl jsem od něj peníze, takže mi dával obrazy. Měl moc rád, když jsem z Moravy přivezl olomoucké tvarůžky. Koupil jsem měkký chleba, poslali jsme si se džbánkem pro pivo. Byl u toho štastný. Vím, že ho okouzlil Picasso, dost respektoval Horejce. Obrovský vztah měl ke Kremličkovi. Bílka si nesmírně vážil jako řezbáře. Říkal, že to byl myslitel ve dřevě.

Měl rád Josefa Jíru, považoval ho za opravdového malíře. Také s Laudou byl kdysi velký kamarád. Moc necestoval. V Paříži ho víc než Louvre zaujal Moulin Rouge. Ale ve starých mistrech se vyznal. Pamatuji si, že nás jednou jako studenty nechal kreslit zátiší a řekl nám, že to máme udělat, jako by to bylo od Chardina. Já o něm nevěděl vůbec nic, takže jsem pak šel do knihovny, abych se o něm něco dozvěděl. Musel ho znát, musel ho mít i rád a respektovat ho, když nám ho dával za vzor. Nikdy toho ale moc nestudoval. Měl velkou knihovnu, to ano, ale do řecké mytologie více méně jen nahlédl. Ale ty báje ho zaujaly jako příběhy.

S komunisty nechtěl mít nic společného, ostatně po únorovém převratu mu vzali školu a zůstalo mu jen to kreslení pro sochaře. Ale necítil se nějak ublížený, vlastně o tom nikdy moc nemluvil. Měl svůj vlastní svět v dejvickém ateliéru. Tam dělal a dělal. Bavilo ho malovat. Strašně moc. A měl rád mladý ženský. Nesmírně. Holky sháněl často u Prašný brány, zaplatil jim jako modelkám. Po kapsách nosil hedvábné punčochy jako dárky. Dělal akty podle živých modelů. Prostě potřeboval inspiraci. Myslím, že manželka nic nevěděla, nebo možná tušila, ale byla velkorysá. Určitě jí bylo jasné, že je na ženský. To asi nemohl předstírat. Ohlídnul se za každou jen trochu hezkou holkou. Sex ho bavil. Nebavil se o fotbalu nebo o televizi, ale o ženských. Bylo to jeho téma v umění i v životě.

Ateliér měl úplně nahoře v činžáku na Třídě československé armády, myslím, že to bylo v pátém nebo šestém patře. Chodil to každý den pěšky. Měl hrůzu z výtahů. Jednou totiž ve výtahu zůstal viset a osvobodili ho až za pár hodin. Pak už do něčeho takového nechtěl nastoupit. Dělal jsem mu portrét. Fotografii jsem nepotřeboval, stál mi vedle stojanu. Myslím, že mě vyhecoval on, abych ho portrétoval.

Zaznamenal Peter Kováč v ateliéru Václava Frýdeckého v Praze dne 27. června 2008.

 

Jiří Harcuba

sklářský výtvarník a rytec do skla

V letech 1949-1954 jsem studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a ateliéru sochařství a glyptiky profesora Karla Štipla. Jan Bauch nás měl na tzv. večerní kreslení, které bylo povinné pro všechny, kteří dělali na škole řezbářství a sochařství. Vyučování bylo vždy ve velké posluchárně. Bauch po nás chtěl razantní kresbu. Výrazné tahy, přímo živelnost. On sám měl takový naturel. Přímo z něj tryskala tvůrčí energie. V modelce viděl skutečnou ženskou z masa a kostí. Nebyl mlčenlivý jako třeba Jan Zrzavý, které ho jsem také dobře znal. Uměl vše vyjádřit precizně slovy. Byl to nezapomenutelný učitel. Pamatuji si, jak se vrátil z Řecka. Maloval na Akropoli, až z toho měl horečku. Ty kameny byly pro něj živé dědictví. On v nich cítil Homéra a antické tragédie. Nejvíc šokovaný byl tím, že někteří jeho kolegové se běželi podívat do obchodních domů, zatímco on jako uhranutý se nemohl pohnout z Akropole a ani nechtěl. Bylo to tak nějak součástí jeho osoby."

Zaznamenal Peter Kováč v ateliéru Jiřího Harcuby v Praze, dne 10. června 2008.

 

Alois Martan

restaurátor a v 90. letech spolumajitel Bauchova ateliéru

Profesora Jana Baucha jsem znal z večerního kreslení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Znovu jsem se s ním sešel v roce 1957 jako člen týmu, který realizoval jeho projekt velkých hudebních panneau pro Světovou výstavu Expo 58 v Bruselu. Starou techniku štukolustra tehdy zdokonalil Karel Mezera, Bauchův asistent. Mezera byl malířem a spolu jsme dělali různé práce pro veletrhy, takže si i při této zakázce na mě vzpomněl.

Bauch připravil asi metrové kvaše s tématikou českých oper. Jeho návrh jsme pak převáděli na velké desky; každý kus se sestavoval ze třech dílů. Dělal na tom s námi Jaroslav Kadera z UMPRUM. Štukolustro je sádrová technika, klasicky používaná už v baroku, ale Mezera vymyslel techniku, kdy se použila temperová emulze na sololitové desky potažené plátnem. Povrch byl strukturální, takže se vše v závěrečné části vybrušovalo a zaleštilo, aby výsledek vypadal, jako by šlo o obraz z mramoru.

Na panneau jsme pracovali v tzv. Kafkárně v Dejvicích, Bauch tam pravidelně docházel a na vše pečlivě dohlížel. Byl s naší prací spokojen. Mně pak věnoval na památku dva kvašové návrhy. On měl smysl pro materiály, takže dobré řemeslo ho vždy nadchlo. Byl jsem pak v Bruselu kvůli kopii přemyslovských nástěnných maleb ze Znojemské rotundy, kterou jsem pro Expo 58 dělal. Pamatuji si, že Bauchova hudební panneau byla instalována v hlavní hale československého pavilonu, působilo to opravdu impozantně.

S Bauchem mě pak pojilo dlouholeté přátelství. Vím, že ho vždy inspirovala barva. Ne náhodou nazval svoje krásné vzpomínky Barvy století. Překrýval jednu barevnou vrstvu na druhou. Vrstvení pro něj bylo současní živelnosti malování. Jeho pozdní obrazy, to vlastně byly barevné reliéfy. Vymysleli jsem spolu i takový hoblíček, kterým se snižovaly a zbrušovaly ty nejvyšší vrcholy jeho barevných nánosů. Když byl už hodně starý, tak ho bavilo přemalovávat starší obrazy, někdy to dělal velmi radikálně a i se zcela jinou barevností. V 90. letech jsme spolu podepsali dohodu a já jsem se na čas stal spolumajitelem jeho ateliéru. Vlastně jsem tam sám ani nemaloval, pro Baucha to byla taková jistota, že o svoji pracovnu nepřijde.

Zaznamenal Peter Kováč v ateliéru Aloise Martana v Praze, dne 5. září 2008.

 

Blanka Stehlíková,

historička umění

S Janem Bauchem jsem se setkala na konci 50. let, kdy jsem připravovala diplomovou práci a posléze i knihu o sociální grafice a zaměřila jsem se na žáky Švabinského školy. Na Akademii výtvarných umění měli archiv, kam všichni žáci museli každoročně odevzdávat vždy jednu grafiku. Bauch tam měl dvě díla, Zpívající dívky a Operaci. Z dokumentů vyplývalo, že u Švabinského byl ve školním roce 1922-1923 a 1924-1925.

Navštívila jsem tehdy téměř všechny profesorovy absolventy. Většina z nich si vzpomínala, že Bauch nebyl nijak vzorný student, což ostatně i on uvádí ve svých vzpomínkách. Švabinský moc neodpovídal jeho nátuře, ani představám o umělci. Bauch bydlel v Českomalínské 23, v sousedství v č.p. 15 byl dům Umělecké besedy, kde bydlel Jan Zrzavý, Lev Šimák, Vojtěch Sedláček a dodnes některé byty obývají jejich potomci. Ateliér měl Jan Bauch nedaleko na Třídě československé armády v čísle 11 - byla to nevelká půdní prostora, kde vždycky intenzivně voněl terpentýn. Občas jsme tu popíjeli červené víno, které měl rád.

Na začátku 70. let jsem dělala pro Alšovu jihočeskou galerii výstavu Boje a zápasy, kde byly zapůjčené dva Bauchovy protiválečné obrazy, Ecce homo z roku 1944 z tehdejší Středočeské galerie a Válka z roku 1945 z pražské Národní galerie. Výstavu zhlédl ředitel Památníku Terezín a vyzval mne, abych pro ně udělala podobnou expozici a pomohla mu s nákupy uměleckých děl. Několik důležitých obrazů jsme tehdy zakoupili přímo od Baucha.

Zajímalo mne, čím ho téma tak zaujalo, když pro všechny ostatní byl obdivovatelem krásy ženského těla a vůbec života jako takového. Říkal mi, že je přesvědčením pacifista. Válka pro něj byla strašlivou zkušeností. Bylo mu osmnáct let, žil v prostředí umění a řemesla, líbila se mu mladá děvčata a najednou se ocitl v zákopech tváří v tvář smrti.

Zaznamenal Peter Kováč v Praze dne 3. července 2008.

　

Otakar Štorch-Marien,

vydavatel a organizátor první Bauchovy výstavy

[...] Bauchův bubenečský ateliér je až omamně prosycen pachem barev, bohatě nanášených takřka v extázi fanatické úpornosti zápasníka s pastózní hmotou na desítky a desítky pláten. [...]

„Jak byste charakterizoval umělecké dílo ve svém pojetí?" ptám se. „Jako finále dramatického zápasu kladu a záporu, světla a stínu, útoku a ústupu, zkrátka kontrastů. Jako rezultát přetavovacího procesu extraktu, vytaženého ze života a opět do něho vráceného."

„Můžete mi jmenovat malíře," pokračuji, „který podle vašeho názoru maximálně splnil abych tak řekl „chemickou" přeměnu životního zážitku do svého malířského projevu?" „Ano. Mohu. Je to Gustav Courbet. Když jsem poprvé stál v Louvrů před jeho obrazy Pohřeb v Ornans nebo Malířský ateliér, zdálo se mi skoro zbytečné dívat se ještě dál. Uchvátily mne čistotou myšlení, fantastičností vyznání, zkrátka psýchou vtištěnou umělcem do těch ploch ohromných pláten."

„Při této přiležitosti by byla na místě otázka po vašich „malířských láskách". Myslím, že Rouault...", nadhazuji. „Nu - ano - ano - Rouault - po pravdě řečeno zúžil jsem valně počet těch svých „malířských lásek". Ovšem Léger, Picasso... Proti nim se mi zdá Renoir „malířem budoárovým" a líbezný Matisse malířem atraktivním, neproblémovým."

„A pokud jde o sochaře," doplňuji svou otázku, „děláte přece také sochy, tamhle jich vidím skupinu zcela nové provenience. Mužete mi říci i něco o nich?" „Vzrušují mne plastiky Francoise Ruda na pařížském Vítězném oblouku, a to z podobných důvodů jako obrazy Courbetovy. Nebo katedrála v Rouenu. A ovšem Rodin. Když jsem byl v Řecku, zažil jsem ohromení z ducha antiky. Jenomže - cožpak je možno poznat za pár dní to, co se tvořilo tisíciletí? - Pokud jde o moje nové plastiky: Asi před deseti lety jsem dal jednomu svému příteli, mladému sochaři, velký kus krásného hruškového dřeva. Zůstal tam opřený o zeď až donedávna, kdy jsem se při jedné návštěvě rozhodl, že onen kus dřeva zpracuji. Přítel mi půjčil řezbářská dláta a já začal pracovat přímo do dřeva. Během tří týdnů jsem tuto plastiku dokončil. Přiřadil jsem k ní pak další, vesměs tvořené do dřeva. Polibek, Karyatidu, Tanec, Matku s dítětem, Padlého vojáka."

„Vidím mezi nimi i hlavu Paganiniho. Proč jste dělal zrovna tu?" „Paganini byl určitě každým coulem dramatický chlapík. Lákalo mne vyjádřit horečnatost jeho života, který byl takový, jak si život představuji: prudký, živelný, plný varu. Klid uspává. Nedovedu se třeba vmyslit do situace, že bych měl dělat Fra Angelica..."

„Který výtvarný směr moderního umění pokládáte za zvlášť významný? A jaký je váš názor na abstraktní umění?" „Je to epocha kubismu, kterou pokládám za nesmírně důležitou pro ozdravění moderního uměleckého nazírání. Sehrál roli očistné lázně, a to nejen ve výtvarném umění, ale i v hudbě a poezii. Pokud jde o umění abstraktní, směřuje k němu výtvarnou zkratkou každý výtvarný umělec. Odpovídá to ostatně tendenci stále dynamičtějšího tempa moderního života, zavrhujícího zdlouhavost a rozvláčnost jakéhokoli druhu. Jsem ovšem přesvědčen, že pod štítkem abstrakce („pro abstrakci") se skrývá i mnoho neuměni. Každý není Picasso nebo Léger. To jsou géniové. Ti zvládnou všechno."

„Myslím, že právě v souvislosti s dotčeným tématem se hodí říct několik slov o architektuře," poznamenávám. "Máte pravdu. Protože právě u architektury, kterou vůbec pokládám za výtvarný projev nejšiřeji a nejvýznamněji ovlivňující masové estetické vnímání, myšlení a formování, je pro abstrakci nejvíce předpokladů. Vždyť architektura v pravém slova smyslu moderní se už spíše vypočítává, než konstruuje. Určovateli čistého krásna jejich samo zdobných tvarů jsou cifry. Nedovedu si opravdu v souvislosti s tím představit, že by takovouto architekturu mohly navíc zdobit obrazy s tematikou realisticky předmětnou. Zde je na místě jen a jen abstrakce v absolutním slova smyslu." [...]

Citace z článku: Otakar Štorch-Marien, Na bauchovské téma, v: Výtvarná práce, 11, 1963, s. 4-5.

　

Bohdálek Jiří

teoretik umění, dlouholetý Bauchův přítel, v 60. letech organizátor Bauchových výstav na severní Moravě

Jana Baucha jsem poznal v 50. letech a seznámil mne s ním Jan Rabas, syn malíře Václava Rabase. Kdykoliv jsem pobýval v Praze, tak jsem ho pravidelně v ateliéru navštívil. Byl to přímý a rovný chlap. Ve všem jste se na něj mohli spolehnout. Co řekl, to platilo.

Často jsem byl u něho s historikem umění Jaromírem Neumannem, který k Bauchovi pravidelně chodil a napsal o jeho tvorbě výbornou studii do katalogu Národní galerie. Neumann si byl vědom jeho kontinuity se starými mistry, zejména barokními, a v dramatickém Bauchově rukopisu spatřoval moderní analogii k malování Petra Brandla. Z historiků umění měl k Bauchovi velký vztah i Jiří Kotalík, ředitel Národní galerie. Když měl narozeniny, patřil Kotalík k pravidelným gratulantům. Mnohokrát jsem byl u Baucha s malířem Josefem Jírou. Jíra mu hned tykal, což se Bauchovi ze začátku tak úplně nezamlouvalo.

S Jírou jsme k němu jednou přišli s nějakou herečkou, která zaskakovala malé role ve filmech pro Barrandov. Zrovna odjížděla někam do ciziny, kde se měla vdávat. Bauch z ní byl úplně pryč. Když si odskočila, tak nám rukama živě líčil, jaká má prsa. Oči mu přímo zářily. Po Praze se ostatně povídalo, že nejvíc na ženský je Jan Bauch a pak herec Jiří Sovák. Asi to byla pravda. Dával té dámě dost pití. Pak se ale zarazil. Zatáhl mne do takového malého depozitu, co měl u ateliéru. Ptal se mně na její věk a já mu řekl, že jí bude tak kolem třiceti. A on řekl, že to bere jen do dvaadvaceti.

Dodnes nezapomenu na jeho větu: „Tak to ne, to si radši připlatím." Opravdu to řekl. Na svoje modelky byl i v tomto ohledu náročný. Jeho vztah k ženám byl mimořádný a opravdový. Mimořádný v tom, že byl vytrvalý a neustále probíhající v čase a opravdový v tom, že pro něho nebyl ničím nahraditelný. Jeho manželka byla nesmírně tolerantní a úplně všechno mu v životě odpustila. Pro něj krásné ženy byly trvalou inspirací. Slyšel jsem, že když s Mánesem jel do Paříže, tak se hned první noc ztratil. Spal v nějakém nevěstinci a neměl na zaplacení. Tak tam čekal, až se to nějak vyřeší. Jenže ani nevěděl, v jakém hotelu zájezd bydlí. Tak poslal domů telegram, aby mu manželka obratem sdělila, kde v té Paříži jsou kolegové jeho ubytovaní.

Dělal jsem Bauchovi několik výstav na severní Moravě, mimo jiné i obrovskou retrospektivu, která se uskutečnila v roce 1965 na Černé louce v Ostravě ve výstavním pavilonu B a poté měla reprízu i v krajské galerii v Olomouci. V Praze jsme spolu udělali výběr; vždy to chtěl řadit podle tematických celků. Většinu obrazů měl v ateliéru a jen pár děl si půjčoval z galerií a od sběratelů. Nainstaloval jsem to v Ostravě sám, Bauch přijel až na zahájení, která tehdy byla pravidelně v neděli. Přijel vlakem, pokud vím, tak auto neměl. Bauch byl takový dělník umění. V ateliéru chodil v montérkách, protože pracoval i rukama, otíral si často prsty od barev do kalhot. Když ale byla vernisáž, tak si docela potrpěl na dobré oblečení. Pamatuji si třeba, že s oblibou nosil drahé velurové klobouky.

V ateliéru Bauch pracoval skoro pořád. To jste tam mohli zavolat a přijít klidně v sobotu v podvečer nebo v neděli dopoledne. Ateliér se stal základní kulisou pro jeho obrazy. Všechno co namaloval, bylo limitováno stěnami jeho pracovny. Bydlel nedaleko a domů chodil jen na oběd a večer se vyspat. Byl pořádkumilovný. V ateliéru měl uklizeno a čisto. Moc nepil alkohol. Když si něco dal, tak trochu vína. Nikdy jsem ho neviděl opilého.

Nebyl věřící. Kdykoliv se mnou mluvil, tak mu výslovně vadilo cokoliv bigotního a dogmatického, úplně cizí mu bylo něco pobožného či devótního. Byl to sociálně cítící člověk, ale měl odpor k jakýmkoliv partajím a k ideologiím. Vždycky všechno poměřoval vlastním pohledem a zkušeností. Toho jste nemohl zviklat nějakou teorií. Na to on nedal. Byl výborný vypravěč, pamatoval si obrovské množství věcných detailů, takže jeho paměti jsou velmi cenné. Diktoval je nebo lépe řečeno vyprávěl a pak to už přepsané korigoval. Na tom mu nesmírně zaleželo. Měl i cit pro slovní vyjádření toho, co maluje a jak to maluje. Rád se obklopoval mladými lidmi, což mu poté, co přestal učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, dost chybělo.

Považoval jsem ho vždy za štědrého člověka, mně osobně dal nejméně dvacet kreseb. V atelieru měl malou příruční knihovnu, doma pak velkou, a všechno to bylo vesměs o výtvarném umění. Nepatřil v pravém slova smyslu k intelektuálům, on měl každou pravdu prověřenou víc praktickým poznáním než nějakou abstraktní filozofií, měl obrovské životní zkušenosti, počínaje úděsným prožitkem první světové války, které v zákopech prožil v osmnácti letech. Životní moudrost neměl z knih.

K jeho zamilovaným tématům patřila třeba antika, jejíž kulturu přímo prožíval. Jednou jsem se ho ptal: „Z čeho studuješ tu řeckou mytologii, že jsou ty obrazy jsou tak vnitřně procítěné?" On usrknul víno, otočil se na pohovce a z poličky za ní vyndal úplně malou brožurku o antických mýtech a pověstech a řekl mi: „To je všechno, co jsem o tom přečetl." Pak dodal, že si to koupil v antikvariátu za pár korun. Jemu to pro inspiraci úplně stačilo. Řekl mi, že mytologie jsou ve skutečností lidské příběhy, takže se to všechno dá domyslet, protože se mnohé z toho vždy a znovu opakuje. Odysseus byl pro něj člověk na cestách, toužící po domovu, Penelopu viděl jako ztělesnění ženskosti. Pro něj byl mýtus vlastně stále živý a přítomný v konkrétních osudech lidí, které ve svém životě potkal.

Zaznamenal Peter Kováč, 13. června 2008 v Jistebníku.

　

Emanuel Křenek,

herec, Bauchův přítel, autor knihy vzpomínek na Baucha

Naposledy jsem navštívil Jana Baucha v jeho soukromí v Bubenči v pondělí 2. prosince roku 1994. Jednalo se hlavně o informaci k jeho výstavě v ostravské galerii Chagall. Mistr byl jasné mysli, živě se zajímal o výstavu i o slovo, které jsem k jejímu zahájení napsal. Chvílemi s pláčem vzpomínal na svou zemřelou ženu Helenku. I v županu působil pěkně a chlapsky. O necelý měsíc později v pondělí 9. ledna 1995 ve věku prací i plným životem požehnaných 96 let Jan Bauch v Motolské nemocnici zemřel. Smuteční rozloučení ve velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích bylo dojemné svou stručností, ale i výstižným projevem architekta Novotného za ČSVU Mánes, jehož byl Bauch čestným starostou. Účast byla hojná a v dojetí sledovali vzdalující se rakev Jiří Kotalík, Josef Liesler, Josef Jíra, Olbram Zoubek, Václav Frýdecký, oddaní žáci, přátelé a rodina. Jeden z Mistrových žáků na UMPRUM - sochař Vojtěch Adamec - při zavírání vrat za rakví tiše pošeptal: „To se uzavírá celá jedna epocha českého výtvarného umění."

Citace z knihy: Emanuel Křenek, Setkávání s Janem Bauchem, Praha 1998, s, 44-45.

　

Dokumenty

　

Dopis malíře Milana Baboráka k pravidelným schůzkám Bauchových žáků

V Praze dne 7. 11. 1963

 

Vážený pane profesore!

Před čtyřmi roky jsme se na první třídní schůzce posluchačů 1945-1950 Vaší (a to jest i naší) školy dohodli, že se budeme čas od času scházet. Doba na Umprum byla dobou našeho mládí, ideálů, očekávání něčeho velikého, krásného. Věřili jsme, že se nám uskuteční všechna přání, kterých jsme měli moc.

Asi se nám to všem nepodařilo stejně, proměnit je ve skutečnost. Co nám na škole dávalo tolik síly, nebylo jen to již vzpomenuté mládí, ale i Vaše osobnost a její vliv na nás. Život nás rozehnal do všech stran. Ale to nic, to on přeci dělá všem. Nebyli jsme výjimkou. Proto je třeba se vzepřít osudu a organizovaně si prodloužit třeba jen o jeden večer tu nádhernou dobu mezi reprodukcemi Meuni_ra, Utrilla, Picassa a Cézanna, které jste nám půjčil do ateliéru, mezi stojany a Vašimi úvody (od slovesa uváděti někoho do něčeho) do umění a do života. Organizovaně prodloužit vzájemný vztah, který se ve třídě u nás vytvořil a který si dnes s odstupem času snad každý z nás uvědomuje.

Protože jsem stále ve styku se spolužáky, vím, jak Vás mají pane profesore všichni rádi. Jak na Vás vzpomínají jako na umělce, vedle kterého mohli být, jako na profesora i na člověka, který nám dal svou lásku k umění, k Praze, k přírodě, k dobrému vínu i k vůni ženského masa. Každý den v našem ateliéru byl jako bohaté zátiší, kde předměty neležely jen na stole nebo talířích, ale i na posteli nebo štrůzoku pro modely.

Proto se, pane profesore, my, Vaši žáci sejdeme v sobotu dne 16. listopadu 1963 kolem 19,00 hodin v I. patře vinárny „U Patrona" v Praze 1, Dražického nám. 4, abychom se u příležitosti Vašich narozenin viděli nejenom navzájem, ale hlavně s Vámi.

Vážený pane profesore, proto si Vás dovoluji pozvat jménem všech spolužáků na tuto atelierovou schůzku, na kterou se všichni strašně těšíme, a doufáme, že mezi nás zase přijdete. Zároveň si dovoluji pozvat Vaší paní choť, jejíž spoluúčast nám bude ctí.

Za všechny

Milan Baborák

　

Bauchův seznam svých žáků na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

1945

Baborák Milan

Bobek Jaroslav

Burešová-Černohlávková Ludmila

Čihánková Jarmila

Felcman Bohumil

Janíčková-Klimová Tamara

Klimo Alois

Lát Jan

Lobkowitzová Anna-Marie

Pešek Jaroslav

Šubrt Ferdinand

Smutný Oldřich

Špaček

Špála Jan

Gemerle Václav

Horská Alena

Kalous Jan

Kudělková-Rokytová Helena

Mach Zdeněk

Černíková-Baštová Jiřina

Dohnalová Olga

Havelková-Valentová Marie

Rolčík Přemysl

Trčka Vladimír

Víšek Jan

Vitouš Luděk

Zelenka Jaroslav

Nováková Věra

Mezera Karel

1946

Duda Boris

Karger Jiří

Opršal Otto

Říha Josef

Románek Vladimír

Šebesta Jaroslav

Baborák, Bobek, Burešová, Čihánková, Janíčková, Klimo, Lát, Pešek, Smutný, Špála, Felcman, Horská, Kalous, Víšek, Černíková, Dohnalová, Havelková, Rolčík, Trčka, Vitouš, Zelenka, Nováková, Šubrt

1947

Březina Jaroslav

Havlín Jiří

Kiml Václav

Němeček Rudolf

Otýpka Jindřich

Duda, Karger, Baborák, Bobek, Burešová, Lát, Pešek, Smutný, Špála, Felcman, Horská, Kalous, Machoninová, Havelková, Šebesta, Nováková, Zelenka, Dohnalová, Dudová

1948

Hanuš Jiří

Havlík Jan

Satrapa Miloš

Těšínský Karel

Lamač Miroslav

Letko Vladimír

Mucha Jiří

Šimeček Václav

Dudová, Mach, Baborák, Machoninová, Bobek, Březina, Burešová, Němeček, Duda, Pešek, Felcman, Havlín, Horská, Smutný, Šebesta, Kalous, Špála, Karger, Kiml, Lát

1949

Krejčí Zdenek

Kroupa Karel

Rubešková-Čmelíková Zdena Hana

Řehoř

Štiková Alena

Hanuš, Mucha, Satrapa, Těšínský, Březina, Grunt, Havlín, Kiml, Němeček, Otýpka, Duda, Mach, Baborák, Bobek, Burešová, Havlík, Lát, Pešek, Smutný, Špála, Machoninová, Vitouš, Dudová

Celkem bylo řádně v naší škole zapsáno 53 žáků

v Praze bydlí 28

mimo Prahu 10

v zahraničí 3

zemřelí 3

nezvěstní 0

Z Martanova archivu, nedatováno

(Poznámka: v almanachu VŠUP jsou jako Bauchovy žáci vedeni tito studenti: Ferdinand Šuberta, Olga Dohnalová, Alojz Klimo, Věra Nováková, Přemysl Rolčík, Vladimír Trčka, Jaroslav Zelnek, Bohuslav Felcman, Jan Kalous, Marie Havelková, Miroslav Lamač, Jaroslav Šebesta, Vladimír Románka, Marija Andonovič-Dudová, Milan Baborák, Jaroslav Bobek, Jarmila Čihánková, Ludmila Černohlávková-Burešová, Jan Havlík, Olga Machoninová, Jaroslav Peška, Oldřich Smutný, Jan Špála, Luďěk Vitouš, Boris Duda, Jindřich Otipka, Jiří Hanuš, Miroslav Březina, Jiří Havlín, Zdeněk Krejčí a Josef Řehoř.

　

Jan Bauch o malíři Jaroslavu Bobkovi

Ti, které jsem měl za ta léta ve škole, se mi pomalu ztrácejí z dohledu. Nakonec zbývají dva, tři, s nimiž nepřestávám mít kontakt. Rozhovor nad prací a nad životem pokračuje, i když už v jiné podobě. Jaroslav Bobek je jeden z nich. Zaujal mě na škole od samého začátku. Měl v sobě něco samotářského a zároveň byl neobyčejně houževnatý. Pozoroval jsem se sympatiemi, jak si jde tvrdohlavě za svým, pere se sám se sebou a na vlastní pěst. Připomínalo mi to mé začátky a přitahovalo mě to k tomuto hranatému chlapci. Byl jako přivázaný ke své práci.

Jako u žádného, ani u něho jsem se nesnažil o uplatňování nějakého svého názoru. Věděl jsem, jak je nemožné vnucovat své představy o umění. Spíš šlo o to respektovat svébytnost jeho nadání, aby hledal sám sebe. A tak jsme si spíš vyměňovali názory, přátelsky si povídali o životě. Pamatuji se, jak mě překvapil podivuhodně vyzrálou prací, když kreslil lékaře při pitvě. Způsob, jak viděl ruce lékařů i lékaře samé, jako společenskou mravní hodnotu, svědčil o silné etice mladého umělce.

Dnes jsme s Bobkem přátelé. Sleduji alespoň z dálky jeho práci a řeholi, kterou na sebe bere. Je ještě úpornější než býval a ví už sám, jaké riziko podstupuje člověk, který to myslí se svým uměním vážně. Ale ví i co krásy je v tom riziku. Snad propadá té řeholi až příliš asketicky. Dělí čas mezi úvahu a práci. Nepřestává hledat své nejvlastnější já.

Je to často nad umělcovy síly, když se někdy v atmosféře doby nedostává kyslíku, když si člověk co chvíli přestává věřit a přitom ví, že musí neúchylně Bobková houževnatost je v tom obdivuhodná a příkladná. Přeji mu, ať ho nikdy neopustí. Ale zároveň mu přeji, aby se od své samoty občas odtrhl a nechal se zasahovat a třeba i zraňovat životem v proudu dění. Jeho talent to může jen posílit.

Citováno podle textu v katalogu: Jaroslav Bobek, katalog výstavy v Galerii umění v Karlových Varech, Karlovy Vary 1978, úvodní text Jan Bauch.

　

Dopis Adolf Hoffmeister k vydání Bauchových vzpomínek Barvy století

 

prof. dr. Adolf Hoffmeister,

Spálená 4, Praha 1.

V Praze, dne 21. března 1961

Státní nakladatelství

krásné literatury a umění

(s. Zdeněk Pilař a Dalibor Plichta),

Národní 36

Praha 1.

Vážení soudruzi,

přečetl jsem si rukopis knihy „Barvy století" od Jana Baucha jedním dechem. Ujišťuji vás, že to nebylo jen proto, že Baucha znám a vše, o čem píše, jsem prodělal s sebou. Mne ta kniha překvapila. Především je dobře, někde přímo znamenitě napsána. Je moc inteligentní a autor se nepřetvařuje, nehraje ani nenahrává. Nešvindluje a nikomu nepodlézá a věru toho nemá zapotřebí. Je to malíř tělem i duší, vášnivý umělec a poctivý chlap. To vše jsem věděl, ale nevěděl jsem, že dovede tak výtečně zkratkou vystihnout dobu a její napětí. Doporučuji, abyste tuto knihu co nejrychleji vydali jako jeden z pramenů doby, která čeká právě nyní na své zpracování a kritické zhodnocení. Výtvarná skupina Mánes oznámila, že sbor pamětníků a historiků umění bude dokumentárně a kriticky zpracovávat výtvarné dění od konce první světové války do začátku druhé světové války. Tato ohlášená činnost byla velmi příznivě přijata vedením Svazu čs. výtvarných umělců a Výborem socialistické kultury, jehož jménem mi zaslal akademik Ladislav Štoll dopis, jehož opis přikládám.

Za těchto okolností myslím, že se nic nestaví v cestu pěknému ilustrovanému vydání těchto živých pamětí. Rukopis má ovšem několik vad. Především jsou téměř soustavně všechna cizí slova a jména napsána pravopisně špatně. Nejslabší je oddíl Konfese. Článek Srozumitelnost umění by asi neprošel bez vyškrtnutí této věty: „Mnohokrát jsem si na to vše vzpomněl, když nastaly boje o realismus a formalismus." Bez této věty to možná nemíří tam, kam autor mířil, ale zato dělá to článek přijatelným. Ono opravdu nelze připustit, aby nějaký text navazoval jakýmkoli srovnáním na nacistický pojem „zvrhlé umění", ač někteří nedovzdělanci zasahují tak neobratně do otázek umění, že možná nevědomky napodobí postoj nacistů. Nemohou za to právě proto, že jsou nedovzdělanci a protože vlastně hluboce nerozumějí i tomu nejsrozumitelnějšímu umění.

Také druhý článek „K jedné anketě" nezačíná šťastnou satirou, ač jeho druhá půlka je výtečná. Sem tam bude třeba v rukopise změkčit některé věty, které by mohly být pokládány za nehoráznosti nebo politické nedostatky těmi všemi, kteří Baucha osobně neznají nebo mu chtějí ublížit. Jsou to zejména některé invektivy proti starší generaci, i když jsou vesměs možná pravdivé. Nejméně se mi líbí pasáž o Františku Kupkovi. Není také docela pravdivá, protože jsem se mohl osobně přesvědčit o Kupkově pokrokovém vlastenectví.

Spor secese Mánesa Bauch zjednodušil na duel Kremlička - Filla. Tak tomu tedy opravdu nebylo, ale to nevadí. Každý vidí jinou krajinu podle toho, z kterého okna se dívá.

Prosím, abyste otázce obrázkového doprovodu věnovali v tomto případě mimořádnou pozornost.

Srdečně vás zdravím

prof. dr. Adolf Hoffmeister v.r.

Dokument z Martanova archivu.