Praha: Morava v době knížecí - objevná a podnětná kniha Martina Wihody

Brněnský medievista Martin Wihoda je autorem hned několika velice zajímavých a inspirativních prací. Minimálně zmínku si zaslouží jeho první dvě knihy. V roce 2005 vydalo Argo titul „Zlatá bula sicilská", v němž shrnul nové poznatky svých předchozích bádání, jež nezůstaly bez ohlasu, a v roce 2007 pak následoval v Matici moravské vydaný „Vladislav Jindřich", jedna z nejlepších biografií, jež u nás byly napsány po roce 1989.

Nedávno pak vyšel třetí díl Wihodovy volné „trilogie" nazvaný „Morava v době knížecí", který je „završením" autorovy mnohaleté badatelské práce. Kniha je velice úspěšným pokusem o syntézu raně středověkých moravských dějin, které jsou pak zasazeny především do středoevropského kontextu.

Knížecí Moravu vymezil obdobím od roku 906 do roku 1197. Počátkem je tedy pád Velké Moravy pod nájezdy Maďarů na počátků 10. století, za konec pak považuje dohodu o rozdělení moci mezi Přemyslem Otakarem I. a jeho bratrem Vladislavem Jindřichem, jenž byl v roce 1197 jmenován markrabětem moravským. Dataci konce „knížecí Moravy" by ale bylo možné posunout až k roku 1228, kdy zemřel poslední moravský Přemyslovec Sifrid.

Původní název knihy tak, jak byl před léty prezentován v edičním plánu Nakladatelství Lidové noviny - Morava v epoše údělné - odkazoval k dějinám Moravy za vlády „údělníků". Martin Wihoda ale Moravu takto nevnímá. Vždyť samotný pojem „úděl" středověk neznal, zásluhu na uvedení tohoto pojmu do naší historiografie má Josef Jungmann.

Vedle písemných pramenů, s nimiž pracuje především, ale pro sledované období se jich dochovalo velice málo, jsou pro Wihodu dalšími významnými zdroji informací výsledky dokončených i probíhajících archeologických výzkumů.

Na základě úctyhodné znalosti pramenů, zejména pak těch písemných, se pokusil často o nové interpretace některých z nich. Své poznatky, názory i interpretace sám považuje za pouhé hypotézy, z nichž většina ale působí velice přesvědčivě a pravděpodobně.

Wihoda seznamuje čtenáře také s vývojem zájmu o dějiny „knížecí" Moravy a s pokusy o jejich interpretaci. Základním pramenem je a navždy zůstane Kosmova „Kronika Čechů", jejíž nové, okomentované vydání připravuje nakladatelství Argo. Z ní pak vycházeli další autoři od středověku až po současnost, kteří se nějakým způsobem zmínili v rámci bádání o českých dějinách také o historii knížecí Moravy, respektive Moravy vůbec.

V dějinách Moravy narazíme hned na několik klíčových dat, která určitým způsobem předznamenala další vývoj: o roce 906 již byla zmínka, kolem roku 1029 zabral Moravu český kníže Oldřich, v roce 1055 zavedl jeho syn, kníže Břetislav I. seniorát a na Moravě se usadili mladší Přemyslovci, kteří zde čekali (většinou bez úspěchu) na svou šanci.

V roce 1186 přijal Konrád Ota titul markraběte a jakýmsi pomyslným vyvrcholením dějin knížecí Moravy pak byla dohoda mezi bratry Přemyslem a Vladislavem Jindřichem, kteří se 6. prosince 1197 dohodli na rozdělení moci v přemyslovských državách - Přemysl měl vládnout v Čechách a Vladislav Jindřich na Moravě.

Knížecí Morava navázala na dědictví Velké Moravy. Říše sice padla pod nájezdy Maďarů, ale její stopy nebyly smazány. Dokonce až do poloviny 10. století fungovala na Moravě „mojmírovská" církevní organizace. Od roku 955 pak ale začal postupně sílit český vliv knížete Boleslava I.

Ke skutečnému obnovení moravské církevní správy došlo za vlády knížete Vratislava II. a pražského biskupa Šebíře. Počátky „obnovené" diecéze ale nebyly jednoduché. K velkým změnám došlo až za biskupa Jindřicha Zdíka (biskupem v letech 1126-1150), který učinil z olomouckého biskupství významný a vlivný úřad.

Právě osobnosti biskupa Jindřicha Zdíka věnuje Martin Wihoda větší pozornost, jelikož se jedná o jednu z nejvýznamnějších postav knížecí Moravy, i když převážně pobýval v Čechách nebo v zahraničí. Jeho přínos je i přesto nezpochybnitelný.

„Významně" se do dějin knížecí Moravy zapsal také český kníže Břetislav I., který roku 1055 zavedl seniorát, aby zabránil sporům o nástupnictví. Nejstarší mužský člen rodu měl vládnout v Praze a mladší měli čekat na svou šanci na Moravě.

Morava byla rozdělena na dvě části, jež se většinou označují podle místa, kde sídlili moravští Přemyslovci, tedy na větší Olomoucko a menší Brněnsko. Až později, od roku 1101, se třetím sídlem stalo Znojmo (kníže Litold si tam zřídil svůj dvůr), které ale postupně nahradilo Brno (po roce 1146?), takže opět existovaly „Moravy dvě".

Wihoda se zamýšlí nad řadou otázek, které se samy nabízejí. Např. nad tím, proč se hlavními centry stala zrovna tato tři města. Řeší i další problémy, jako např. proč Olomoucko sahalo až po Břeclav a přichází s logickým vysvětlením.

Skutečnost dodržování seniorátu ale byla zcela jiná. Závětí českého knížete Břetislava I. se v reálu nikdo neřídil, ale přesto měla velký vliv na formování knížecí Moravy.

Moravští Přemyslovci měli zcela výjimečné postavení, na jedné straně byli „podřízeni" seniorovi vládnoucímu z Prahy, na straně druhé mohli razit vlastní mince, svolávat provinční hotovost a dosáhli i jisté samostatnosti. Díky tomu založili např. několik významných klášterů (Hradisko, Třebíč, Louka).

Významné postavení měli na Moravě rovněž „starší země" - sebevědomí předáci starých moravských rodů, jejichž některé kořeny sahaly až do období Velké Moravy. Bohužel o nich máme velice málo informací, ještě méně známe konkrétních jmen, s nimiž by se daly spojit některé moravské „události". Například ale víme, že někteří z nich byli úzce spjati i s českým prostředím, a je více než pravděpodobné, že někteří z nich přišli na Moravu později právě z Čech.

Na závěr zařadil autor tři „krátká zastavení". V olomouckém zastavení blíže pojednal o úvodní miniatuře tzv. olomouckého kolektáře, který vznikl za biskupa Jindřicha Zdíka. Ve znojemském se vrátil k jedné nejvýznamnějších dochovaných staveb knížecí Moravy, znojemské rotundě, a hlavně pak její unikátní malířské výzdobě, která již několik desetiletí nedá spát historikům a historikům umění. V posledním, brněnském zastavení se vrátil k otázce „lokace" nejstaršího přemyslovského hradu v Brně.

Wihodova „Morava v době knížecí" je velice podnětnou a čtivou knihou, jejíž některé pasáže mohou působit trochu kontroverzně. Přesto se jedná o knihu, která si zaslouží velikou pozornost a jež zároveň vybízí k novým pohledům na některá, dosud opomíjená témata.

Marek Zágora

Martin Wihoda, Morava v době knížecí 906-1197, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, 467 stran, doporučená cena 369 Kč.