Anotace pořadatele:
Slovanská epopej se po dvouleté přestávce opět vrací do Prahy. Tentokrát je vystavena v prostorách, které jsou spjaty se vznikem Československa a zároveň s dalším dílem Alfonse Muchy, který zde dekoroval primátorský salónek.
Výstavní prostory v Obecním domě patří k nejreprezentativnějším v Praze a jsou svým secesním charakterem velice spřízněné s autorovou dekorativní tvorbou. Cyklu epopeje pochopitelně vytvářejí také velice vhodnou kulisu, nicméně jejich kapacita nestačí pro všech dvacet monumentálních pláten. Objeví se zde jedenáct obrazů menších rozměrů, které vesměs vznikly během první světové války a po ní, kdy byl Mucha nucen původní rozměry přizpůsobit omezeným dodávkám plátna z Belgie. Devět větších obrazů cyklu zůstává vystaveno v pavilonu H na brněnském výstavišti, kde byly součástí festivalu Re:publika 1918–2018. Tato expozice potrvá do konce letošního roku.
Pro specifické podmínky výstavních sálů Obecního domu jsme zvolili technicistní prostorové řešení, jež umožňuje plátna vnímat z obou stran. Odhalí způsob uchycení pláten a diváci se mohou bezprostředně seznámit s kvalitou provedení díla, které i po 90 letech od předání celého cyklu městu Praha zůstává ve skvělé kondici.
Tu pečlivě hlídá tým restaurátorů pod vedením Tomáše Bergra, který je také autorem podrobné analýzy Muchovy brilantní techniky malby a zevrubného průzkumu aktuálního stavu díla. Muchova plátna doprovází už řadu let na výstavách doma i v zahraničí nejen jako restaurátor, ale sám je také se svými kolegy instaluje.
Architekturu výstavy vyvinulo studio Qubus pod vedením Jakuba Berdycha a grafickou podobu jí dalo Studio Anymade – autor naší vizuální identity.
Spojení prostředí Obecního domu a Muchovy epopeje představuje důstojný příspěvek k významnému výročí existence našeho státu, jehož původní idea se inspirovala slovanskými dějinami a jejich odkazem.
Po úspěšném přijetí Muchova cyklu v Japonsku, kde jej v National Art Center vidělo přes 660 000 diváků, je tu další příležitost pro domácí i četné zahraniční diváky shlédnout větší část cyklu ve velkolepé atmosféře Obecního domu jako historického centra, z nějž vzešla naše státnost.
ALFONS MUCHA: SLOVANSKÁ EPOPEJ, 19. 7. 2018 – 13. 1. 2019, Galerie hlavního města Prahy, Obecní dům (Náměstí Republiky 5, Praha 1). otevřeno denně od 10 do 19 hodin
Na výstavě v Obecním domě jsou představeny tyto monumentální obrazy:
Petr Chelčický u Vodňan, 1918
Poslední dny Jana Amose Komenského v Naardenu, 1918
Král český Přemysl Otakar II., 1924
Po bitvě na Vítkově, 1923
Husitský král Jiří z Poděbrad a Kunštátu, 1923
Po bitvě u Grunwaldu, 1924
Car Simeon I. Bulharský, 1923
Korunovace srbského cara Štěpána Dušana východořímským císařem, 1923
Svatá hora Mont Athos, 1926
Přísaha omladiny pod slovanskou lípou, 1926 (nedokončeno)
Apoteóza z dějin Slovanstva, 1926
Epos a balada, mýtus a historie; Alfons Mucha ve Slovanské epopeji překračuje to, co se běžně od umění očekává
Známe velká plátna s tématy z historie, fresky s bitevními scénami a triumfy či malby oslavující činy panovníků a papežů, ale před Muchou nikdo nevytvořil cyklus o společenství vzájemně spřízněných národů, viděný současně jako epos a baladu i jako mýtus a historii. „Slovanská epopej tvoří jakýsi protějšek ke germánské opeře Richarda Wagnera Prsten Nibelungů," prohlásil kdysi ředitel Kunsthalle v rakouské Kremži Wolfgang Denk, který o epopeji připravil v roce 1994 jednu z jejích největších zahraničních výstav.
Předehrou k dílu se staly Muchovy malířské dekorace pavilónu Bosny a Hercegoviny pro Světovou výstavu v Paříži v roce 1900, které měly vyjádřit historickou identitu země, kde křesťané žili po staletí vedle muslimů. Kvůli inspiraci malíř několikrát zajel na jihovýchod Evropy. Zajímaly ho legendy, zvyky, etika i lidové umění. A poprvé ho nadchla myšlenka vyjádření dávné slávy Slovanů i jejich boje proti ujařmení.
Celou vizi projektu epopeje měl Mucha od počátku v hlavě, i když výběr některých scén měnil. Chtěl třeba udělat plátno s Prokopem Holým, ale zůstalo jen u záměru. Pro cyklus si nakonec vybral nejtypičtější okamžiky, kterými se Slované zapsali do dějin Evropy od raného středověku až po 20. století. Inspiroval se Palackého historickým dílem a Jiráskovými romány a mnohé faktické informace mu poskytl i francouzský odborník Ernest Denis.
Drastickým scénám se Mucha záměrně vyhýbal. Svět viděl očima myslitele Petra Chelčického a vzal si za svou jeho zásadu neodporovat zlu zlem. Výrazně ho ovlivnila také Heglova představa o spletité cestě národů ke svobodě a blízko měl i k Masarykové pojetí národa.
Slované byli značně podceňováni, zejména Němci a Rakušany. Proti tomu se chtěl Mucha postavit. Sám o epopeji řekl: „Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale stavět, spojovat, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, čím lépe se pozná navzájem."
Všech dvacet rozměrných obrazů, které maloval na lodních plachtách dovezených z Holandska, vytvořil v ateliéru vybudovaném na zámku ve Zbiroze, který si v roce 1910 pronajal od hraběte ColloredaMansfelda. Jeho pečlivost a preciznost při náročném úkolu byla až pověstná.
Dodnes o ní svědčí fotografie, které sloužily malíři jako skici. Modely si malíř naaranžoval v dramatických pózách a pak je vyfotil. Na snímcích si pak udělal čtvercovou síť, s jejíž pomocí si vybrané postavy zvětšoval pro vlastní obrazy. Metoda to byla ve své době vlastně moderní a při práci uplatnil Mucha i bohaté zkušenosti ze scénografie.
Kvůli epopeji Mucha hodně cestoval. Odjel do Ruska a v Moskvě na Rudém náměstí si skicoval chrám Vasilije Blaženého. Vypravil se také do klášterů na hoře Athos a společně s mnichy se účastnil pravoslavné liturgie. Pečlivě studoval i ikony a dospěl k názoru, že v duši Slovanů je hluboce zakotveno prastaré byzantské chápání symbolů a že právě tento vznešený způsob myšlení a uvažování, jak říkal od pověr až po záhady metafyziky, spojuje slovanské národy dohromady.
Do realizace cyklu se malíř pustil, až když sehnal mecenáše, který by celou práci zaplatil. Potkal ho při svém pobytu v Americe a jmenoval se Charles R. Crane. Crane byl neuvěřitelně bohatý, měl Slovany rád a velmi dobře se znal s T. G. Masarykem. Když vzniklo samostatné Československo Craneho syn Richard se stal velvyslancem Spojených států v Praze a jeho dcera Frances se provdala za Masarykova syna Jana.
Crane Muchův projekt štědře financoval. Bez jeho dolarů by Slovanská epopej rozhodně nikdy nevznikla! A byl to Crane společně s Muchou, kteří se rozhodli, že celé toto dílo věnují Praze. Jiří Mucha, malířův syn a dědic, napsal: „Slovanská epopej byla od roku 1928 majetkem města Prahy a otec si v darovací smlouvě vymínil, že bude zveřejněna a důstojně umístěna. Zapomněl pouze uvést lhůtu, ve které k tomu mělo dojít. A tak nebylo město Praha smluvně ničím vázáno a definitivní řešení této nákladné otázky neustále odkládalo..."
Hlavním důvodem rozpaků od samého počátku bylo, že Muchův projekt nebyl vůbec přijat jednoznačně kladně. Ozvaly se četné a důrazné výtky, umělecká avantgarda byla zcela proti.
V Lidových novinách napsal v roce 1928 Josef Čapek esej nazvaný: Kam s ní? Mimo jiné tu uvádí: „Epopej byla vystavena ve Veletržním paláci, aby se vidělo, jakého dojde ohlasu. Byl smíšený a ne zrovna velký; odborná kritika se nerozezvučela ani hlučně, ani nadšeně, a kde se psáti musilo, psalo se rozpačitě. Nuže, kam nyní s tím darem? Je to rozměrná sbírka ohromných pláten, která se tak lehce nedá nikde rozvěsit. Velký dar, ale hodně nepohodlný, a tady se to nedá udělat tak lehce, jako to děláme doma, když se nám nějaký dar dosti nehodí, totiž že ho darujeme zase někam dále."
Čapek byl korektní, jiní poslali Muchu přímo k čertu i s jeho slovanskou vzájemností. „Crane dokonce po těchto reakcích chtěl, aby se Slovanská epopej převezla do Ruska, ale Mucha byl rezolutně proti," tvrdí znalec díla historik umění Karel Srp.
Cyklus darovaný Praze byl pak po dlouhá desetiletí v Československu i velmi seriózními odborníky hodnocen jako „opožděné poselství", přijatelné v 19. století, ale zastaralé v naší moderní době.
„Epopej je však silné dílo, které přežije negativní i přehnaně pozitivní reakce," říká Karel Srp a dodává: „Mucha tu překračuje vše, co se běžně od umění očekává. Svoji kariéru začínal jako úspěšný autor plakátů, a tam si ověřil, co na lidi působí. Jeho epopej není estetické rozjímání, to je epos orientovaný na masového diváka."
Mucha přesně věděl, čím a jak zapůsobit. Zajímal ho příběh a osud člověka a v epopeji je řada motivů, do kterých si lidé mohou promítnout svoje vlastní prožitky a zkušenosti. Za nejcennější bývají považována plátna, kde nejvýrazněji zaznějí ohlasy secesního umění. V nich se originálně prolíná historický příběh s mytologií, dekorativně pojatá plocha s rozměrnými prostory a perspektivními zkratkami.
Nicméně pozornost si zaslouží i téměř popisná historická líčení, například bitva u Grunwaldu, připomínající záběr z hollywoodského velkofilmu, nebo obraz umírajícího Jana Amose Komenského, starce sedícího na konci života tváří v tvář nekonečnému moři, což je zřejmě rozměry největší intimní scéna, jakou kdy kdo v dějinách umění namaloval.
„Epopej není v pravém slova smyslu historickou malbou a vzdálena je i akademické tvorbě. Když vidíte, jak Mucha pracuje s lidskou figurou, s nebem, s krajinou, tak pokaždé řeší něco nového. Vůbec to není nějaké konzervativní pojetí," tvrdí Srp.
Peter Kováč
Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | Statistiky toplist | Zpět nahoru