Praha: Nakladatelství Argo úspěšně završilo vydání všech hlavních studií historika umění Ernsta Hanse Gombricha (kniha O renesanci 2)

V roce 1985 vyšlo v českém překladu klíčové teoretické dílo moderní historie umění, kniha Umění a iluze od Ernsta Hanse Gombricha, vídeňského rodáka, který žil většinu svého života ve Velké Británii. Náklad byl tehdy 3200 kusů (dnes by to byl úplný bestseller!), a přesto kniha zmizela z knižních pultů během týdne. Beznadějné bylo i sehnat ji někde v antikvariátu.

Knihu Umění a iluze vydalo znovu nakladatelství Argo v roce 2019. Gombrich se tam z hlediska historie i psychologie objevně zamýšlí nad obrazovým znázorňováním v dějinách, nad způsobem uvažování umělců při tvorbě i nad vnímáním uměleckého díla ze strany diváka. Základní kniha pro každého, kdo chce porozumět obrazům.

Publikace Umění a iluze vždy pro zvídavé čtenáře doplňovala Gombrichovu popularizující knihu o dějinách umění od pravěku po současnost, která česky vyšla pod názvem Příběh umění (Argo 2006). Samotná kniha Umění a iluze se dočkala čtyř doplňujících „komentářů“, což byl soubor detailních studií, které pod souborným názvem Gombrich on the Renaissance publikovalo v několika vydáních nakladatelství Phaidon Press (1967–1986: 1. Norm and Form. 1967, 2. Symbolic Images 1972, 3. The Heritage of Apelles 1976, 4. New Light on Old Masters 1986).

Zásluhou pražského nakladatelství Argo vyšly letos všechny tyto čtyři publikace, v českém vydání ale rozdělené jen do dvou svazků. O renesanci 1 (anglické vydání Norm and Form + Symbolic Images) se objevilo na jaře, nyní před Vánoci navazuje svazek O renesanci 2 (The Heritage of Apelles + New Light on Old Masters). Tentokrát tam čtenář narazí na studie, které se netýkají jen italského umění, ale také na objevné poznámky k dílu Jana van Eycka nebo Hieronyma Bosche.

V případě Bosche se Gombrich pustil do výkladu nejslavnějšího a nejzáhadnější triptychu nejčastěji nazývaného Zahrada pozemských radostí (madridské Prado). Dílo naprosto nepochopitelné! Německý historik umění Wilhelm Fraenger po mnoha letech výzkumů dospěl k závěru, že podobné záhadné obrazy Bosch vytvořil pro tajnou nizozemskou sektu adamitů, kterou známe i z husitských Čech. Scházeli se nazí a oddávali se orgiím a po vzoru Adama a Evy toužili ukojit smyslnost neznající hranic. Jejich vášně umělec prý ilustroval takovými dílky, jako byla právě Zahrada pozemských radostí.

V první studii se Gombrich věnuje vůbec prvnímu popisu Zahrady pozemských radostí v bruselském paláci hraběte Jindřicha III. Nasavského, nizozemského místodržícího katolického císaře Karla V. a velkého sběratele a mecenáše umění. Tam záhadný triptych uviděl v roce 1517 Antonio de Beatis a popsal si ho do deníku. Boschovo dílo nezahlédl v nějaké tajné svatyni adamitů, ale v soukromé sbírce kuriozit s eroticko-morálním podtextem.

Ve druhé studii Gombrich přesvědčivě ukazuje, že vnější křídla triptychu zobrazují zemi po potopě světa a že otevřený triptych ve formě oltáře ukazuje na středním velkém panelu svět před potopou čili úpadek lidstva od zhýralosti až po naprostou zkázu. Téma vycházející z bible odpovídalo privátní zakázce určené pro soukromou sbírku a související se zvláštními zálibami aristokratického objednavatele.

Závěr Gombricha zní, že v „dešifrování“ Bosche dosáhneme mnohem většího pokroku četbou bible a jejích středověkých komentářů než průzkumem nejrůznějších tajných ezoterických nauk, které zlákaly celé houfy Boschových vykladačů.

Ve studiích o Giottovi, antickém malíři Apellovi, renesančních mistrech, jako byl Leonardo da Vinci, Rafael nebo Michelangelo, Gombrich krok za krokem rozvíjí na konkrétních příkladech svoji myšlenku z knihy Umění a iluze, že umění není jen záležitostí oka, manuální zručnosti, talentu a odborného školení, ale také výtvarného myšlení. Sleduje krok za krokem, jak se v umění rodí tradice a jak z tradice vznikají nové nápady a z nich se opět stávají konvence. „Pokrok v umění“ postupuje ve stálých korekcích předchozí tradice. Detailně je to Gombrichem rozebráno třeba ve studii Ideál a typ v italském renesančním malířství.

Dějiny umění nejsou zcela exaktní vědou – často tam hrají roli více či méně vyargumentované hypotézy. Jak konkrétně takový výzkum vypadá, dokládá Gombrich ve studii o údajném Giottově portrétu básníka Danta. Skvělá analýza, která by měla být varováním před jakýmikoliv definitivními závěry z úvah historiků umění!

Závěr svazku patří velké osobnosti evropského manýrismu Giuliovi Romanovi a jeho mantovskému Palazzo del Te. Tímto tématem se Gombrich vrátil ke své disertaci z mládí, kdy studoval ve Vídni na univerzitě a svoji práci o tomto významném architektovi 16. století napsal pod vedením Julia von Schlossera.

Soubor O renesanci 2 vychází v překladu Martina Pokorného. Má můj obdiv. Na rozdíl od mnoha historiků umění má sice Gombrich texty logicky strukturované a snaží se o maximální srozumitelnost a vstřícnost vůči čtenáři, ale překládat doslova tyto texty není vůbec jednoduché.

Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky. Nakladatelství Argo patří dík za to, že 21 let po smrti Ernsta Hanse Gombricha máme do češtiny přeloženy všechny jeho nejvýznamnější knihy a studie. Je to trvale inspirativní čtení pro každého vážnějšího zájemce o dějiny umění!

Peter Kováč

Ernst Hans Gombrich, O renesanci 2, nakladatelství Argo, Praha 2022, 432 stran, překlad Martin Pokorný, doporučená cena 898 Kč

Internet:

https://argo.cz/knihy/o-renesanci-2/

Viz také naše recenze:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-umeni-a-iluze-%E2%80%93-mimoradna-kniha-ernsta-h-gombricha-pro-vsechny-zajemce-o-dejiny-umeni/

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-gombrich-gombrich--gombrich-nakladatelstvi-argo/