výstavy detailpraha: národní galerie otevřela rozsáhlou výstavu malíře mikuláše medka

Praha: Národní galerie otevřela rozsáhlou výstavu malíře Mikuláše Medka

Pro milovníky a znalce českého malířství je Mikuláš Medek (1926 až 1974) až mýtickou legendou a rozhodně jedním z významných evropských tvůrců druhé poloviny 20. století. Navzdory tomu samostatné heslo o něm nenajdete v dosud největší světové encyklopedii výtvarného umění - čtyřiatřiceti svazkovém The Dictionary of Art (Londýn 1996), která v knihovně zabere pár metrů místa.

Svět na Medka zapomněl a my jsme mu ho zatím pořádně nepřipomněli. Přitom ještě v roce 1978 mu Němci věnovali velký prostor v knize Současné umění (Kunst der Gegenwart) v rámci slavné edice dějin umění Propyläen Kunstgeschichte. Tam má díky Jindřichu Chalupeckému nejen samostatný medailon, ale i jednu černobílou reprodukci. Doufejme, že se to nyní změní.

Medek se totiž i v bohatém mezinárodním tvůrčím kvasu šedesátých let dopracoval k tvorbě, která je hodna evropské proslulosti. Přesvědčivě to dokládá současná retrospektiva nebývalých rozměrů, která je prezentována hned ve třech objektech NGP. Jádro výstavy se nachází ve Valdštejnské jízdárně a další části v Klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci. Bilanci Medkovy tvorby vzorně připravili dva renomovaná historikové umění Lenka Bydžovská a Karel Srp.

Zatímco ve Valdštejnské jízdárně je představena v devíti tematických oddílech hlavní část Medkova malířského díla od jeho počátků až po vlastní závěr, v Klášteře sv. Anežky České jsou vystavena díla se sakrální tematikou – Medkovy práce pro farnost v Jedovnicích (oltářní obrazy pro kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích, kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích a čtrnáct zastavení křížové cesty pro kostel sv. Josefa v Senetářově). Ve Veletržním paláci jsou pak umístěny rozměrné realizace pro Československé aerolinie (obraz pro kancelář ČSA v Damašku, nástěnná panó pro odbavovací halu ČSA v Košicích a tranzitní restauraci v nové budově Letiště Václava Havla v Praze).

„Malířská hmota supluje u mne živou tkáň," říkával Medek. Týká se to zejména tvorby, která bývá považována za abstraktní. Na mne osobně však Medkovy malby nikdy jako čistá abstrakce nepůsobily. Obrazy mají svoje konkrétní názvy a vždy je v nich přítomen nějaký reálný prvek, ať už detaily působí jako trny, Babylonské věže, tváře – podobné maskám starých mexických civilizací, nebo třeba jako mechanické strojky či různé nástroje. A jako inspirace mu sloužily civilní podněty.

V jednom z autentických záznamů malíř popisoval, jak vznikl jeho cyklus Signály, ten "nejabstraktnější" z takzvaně abstraktních. Uváděl, že člověk je v životě obklopen řadou signálů, nařízení, šipek, na ulici ho oslovují různé nápisy, semafory a dopravní značky, aniž si to třeba přesně uvědomuje. "Mně šlo o to, tuto složku, která působí mechanicky zlidštit, využít této mechaniky, která v člověku je, této schopnosti reagovat podvědomě a automaticky na znaky a dát tomu jiný smysl." Svými obrazy tak chtěl dát divákovi "signál, který neurčuje nic určitého a vede ho jen, aby hledal sám sebe – udělat signál, který by v člověku rozjel schopnost vnímat". V mnoha ohledech to platí obecně o celé jeho tvorbě 60. a 70. let.

U Medka mám občas velmi silný pocit, že kdybych žiletkou řízl do jeho červeného obrazu, začal by krvácet jako zázračné byzantské ikony. Tak moc mi připadá živý a opravdový. Řada Medkových obrazů má v sobě opravdu cosi posvátného. Ne náhodou se stal autorem velkých děl do interiérů kostelů. K nejslavnějším patří v oltář v Jedovnicích na Moravě. Modravý kříž se žlutým sluncem uprostřed. Čistě geometrické formy dostaly sakrální podobu.

Sám malíř o tom říkal, že ústředním motivem se stala věčná a neměnná podoba kříže. Střed kříže je pak nejdokonalejší a uzavřenou formou lidského poznání, to jest kruhem, podobou hostie. Temně červená barva pozadí symbolizuje lidský život "s veškerou tmou i žárem". A svítící kříž, připomínající středověké relikviáře, autor chápal jako zosobnění "vítězství nad temnou, horkou a omylnou cestou života". Svoje kompozice Medek vždy důkladně promýšlel.

Měl i zvláštní vztah k barvám. Třeba zelenou a hnědou považoval za "splácaniny" a "špíny". Miloval naopak červenou a modrou, považoval je za absolutní, nejdokonalejší. Přidával k nim zlatou a říkal že pak působí jako z kovu, modrá ze železa a stříbra, červená ze zlata. Obrazy tvořil pracně a zdlouhavě. Na plochu pokládal jednu hutnou barevnou vrstvu za druhou a nechával je dlouho zasychat.

Staré dobré řemeslo spojoval s velkým uměním. I díky tomu mají jeho malby obrovskou vnitřní hloubku a vyzařují intenzivně vnitřní barevné světlo. V Čechách to kromě Medka uměli snad jen tvůrci nejlepších středověkých deskových obrazů. Řekl bych, že z nich má malíř nejblíže k anonymnímu Třeboňskému mistrovi. Ostatně krev vytékající na desce Zmrtvýchvstání z těla umučeného Krista je jakoby gotickým zvěstování Medkovy abstrakce.

Medkovy obrazy občas působí až trýznivě bolestně. A z té krásné harmonie barev jako by stále vyčuhovaly ostny či bodláky. Je to jako křehká krása v ohrožení. Snad v tom byla zakleta i životní tragika. Ivan Medek ve vzpomínkách napsal: "Mikuláš byl neuvěřitelně jemný a citlivý bratr. Strašně krásný člověk. Nevím, kdo by vydržel to, co on. Fyzicky i psychicky. A kdo by při tom všem toho tolik dokázal udělat." Při prověrkách na Akademii výtvarných umění ho na jaře 1949 vyhodili z kádrových důvodů. V 50. letech nemohl vystavovat, stejně tak po roce 1970. Jen krátká 60. leta pro něj byla osobním triumfem. Dočkal se zasloužené pozornosti domácího publika, zahraničního ohlasu a nakonec i vysokého státního vyznamenání.

Konec byl znovu strašný. Po neúspěšné operaci žaludku zemřel 23. srpna 1974 ve věku sedmačtyřiceti let v nemocnici na Karlově náměstí. "Když jsem přišel odpoledne k jeho posteli," vzpomínal Ivan Medek, "říkali zbylí pacienti, že se pan Medek pořád jen omlouval, že je se svým umíráním obtěžuje." Někdy si říkám, v čem tkví magická přitažlivost jeho obrazů. Ve vrozeném malířském talentu, v genech po matce, která byla dcerou malíře Slavíčka? V pracovním zaujetí a ponoření se do tvorby? V kontinuitě dávného řemesla a moderního umění?

Možná Medkova cesta k původnosti a originalitě tkvěla v jeho odporu vůči akademičnosti v jakékoliv formě, ať už měl podobu ortodoxního socialistického realismu, nebo stejně zrádnou tvář kanonizovaného modernismu. Vyslovil v tomto ohledu i úžasnou myšlenku: "Akademismus není koza pokojně žeroucí v chlívku, ale přelétavý Pegas." Ten citát bych vyvěsil jako vstupní transparent na akademiích výtvarného umění po celém světě. Je totiž pořád aktuální jako v Medkových časech.

Peter Kováč

 

Výstava Mikuláš Medek: Nahý v trní, Národní galerie Praha, Valdštejnská jízdárna, Klášter sv. Anežky České a Veletržní palác, 11. 9. 2020 – 10.1. 2021, denně kromě pondělí 10-18 hodin (st do 20 hodin), vstupné základní: 220 Kč, snížené: 150 Kč

 

Internet:

https://www.ngprague.cz/udalost/257/mikulas-medek-nahy-v-trni


Copyright (c) 2008 stavitele-katedral.cz | Tisk | Kontakty | XHTML 1.0 Strict | TOPlistStatistiky toplist | Zpět nahoru