Praha: Poklady francouzského impresionismu v Paláci Kinských

Národní galerie v Praze nabízí do 13. října v Paláci Kinských reprezentativní výběr z výjimečné kolekce děl francouzských impresionistů, kterou před sto lety shromáždil dánský ředitel pojišťovny a dánský státní rada Wilhelm Hansen (1868–1936). Jeho sbírka francouzské malby 19. století je dnes v Muzeu Ordrupgaard severně od Kodaně.

Muzeum je právě v rekonstrukci (podle projektu architektky Zahy Hadidové), a tak vybrané skvosty putují Evropou. V Praze jsou vystaveny obrazy účastníků všech osmi impresionistických výstav, které se uskutečnily v Paříži v letech 1874–1886. Monetem, Renoirem a Degasem počínaje, Cézannem a Gauguinem konče.

Vše začalo 15. dubna 1874, kdy byla po celý měsíc v ateliéru fotografa Nadara v centru Paříže (ale ve druhém patře činžovního domu!) zahájena soukromá výstava skupiny třiceti malířů. Vstupné stálo 1 frank a expozice byla otevřena denně od 10 do 18 hodin a večer od 20 do 22 hodin. V tisku se objevily až na výjimky jen negativní recenze. Tu nejslavnější napsal Louis Leroy a vyšla 25. dubna v satirickém časopise Charivari. Její obsah by se dal shrnout do jediné věty: Absolutní šílenství, umění impresionistů!

Impresionisté byl hanlivý termín, něco jako výtvory malířů, kteří místo umění nabízeli jen malované dojmy. Pro současníky šokující umění! Na jejich obrazy bylo nutné nejprve si zvyknout. Co diváky odrazovalo, byla jistá skicovitost. Malby působily jako nedodělané, k náznaku stačila pouhá barevná skvrna nebo široký tah štětcem. Kritici se právě v tomto ohledu do malířů zuřivě pustili.

A nezvyklá byla i tematika, kterou impresionisté objevili. Pohledy na bulváry a průmyslová předměstí, nábřeží s nákladními loděmi, lidové taneční zábavy, začouzená nádraží nebo lidičky z nižších společenských tříd. To vše vznikalo v době, kdy uměleckému trhu vévodily idylické krajinky s mytickými vílami a satyry a akty kurtizán se prezentovaly pouze jako Venuše.

Zarputilost mnoha impresionistů si zaslouží ocenění. Třiasedmdesátiletý Camille Pissarro, jenž má v Praze obrazy zahrad, si pár týdnů před smrtí v dopise synovi smutně postěžoval: „Prodal jsem teď jen dvě plátna… Čekám další zájemce, ale zdá se, že nemají naspěch. Vidím, že nám lidé ještě málo, velmi málo rozumějí, dokonce ani přátelé ne.“

I velký Monet se ještě jako čtyřicátník potýkal s finanční nouzí. V červnu 1875 napsal Manetovi: „Jde to čím dál hůř. Ani řezník, ani pekař už mi na dluh nic nedají. Mohl byste mi obratem poslat 20 franků? Pomohlo by mi to pro tento okamžik.“

Kritika do impresionistů šila. Albert Wolf v dubnu 1876 v deníku Le Figaro napsal, že po požáru v Opeře potkala Paříž další tragédie v podobě výstavy impresionistů. „Nevybíravým způsobem namrskají barvy na plátno, a nakonec ještě takový obraz podepíší!“

Bohatý obchodník Ernest Hoschedé se rozhodl, že podobné názory bude ignorovat, a koupil si Monetův obraz Imprese – východ slunce, který dal impresionismu jeho jméno. Zaplatil za něj 800 franků. O několik roků později zbankrotoval a malba se ve vynucené dražbě prodala za pouhých 210 franků. Pro Moneta byla zpráva pohromou.

Obecné přijetí impresionistů trvalo opravdu dlouho. Obchodník s obrazy Daniel-Henry Kahnweiler vzpomínal, že v roce 1904 viděl v pařížské galerii Monetovy obrazy s motivy z Londýna (jeden z nich je nyní v Praze). Plátna byla tehdy zavěšena i ve výkladní síni. A Kahnweiler zahlédl dva drožkaře, kteří se tam zastavili, hrozili pěstí a křičeli, že kameny rozbijí výlohu galerie, kde se lidem nabízí takové mazanice.

Wilhelm Hansen musel za obrazy impresionistů a jejich předchůdců už vynaložit nemalé peníze. Naštěstí byl šikovný podnikatel a skvělý investor. Ke sbírání impresionistů ho zřejmě přivedla výstava francouzské malby 19. století v Národní galerii v Kodani, která se uskutečnila v roce 1914, a také návštěva u malíře a sběratele Paula Molinarda v Paříži v roce 1916. Jak dříve váhal, tak nyní se pustil vášnivě do nákupů a během let 1916–1918 vybudoval úctyhodnou kolekci.

Perlou mezi jeho nákupy je v Praze vystavený obraz Dvůr domu, který namaloval Edgar Degas při návštěvě příbuzných v New Orleansu a vystavil ho na druhé výstavě impresionistů v roce 1876. Dětský obličej otočený k divákovi patří snad k nejpůsobivějším portrétům výstavy. Konkuruje mu jen Manetova podobizna vlastní manželky, jak vylévá vodu ze džbánu do mísy. Vermeerovské barokní téma tady dostalo novou moderní podobu.

Tři nejslavnější impresionisté v době Hansenových nákupů ještě žili: Claude Monet, Pierre-Auguste Renoir i Edgar Degas. Hansen však pořizoval obrazy u pařížských obchodníků s uměním a jako poradce mu sloužil Théodore Duret, dávný přítel Édouarda Maneta, který už v roce 1878 publikoval knihu o impresionistických malířích.

Právě Duret Hansenovi dopomohl k úžasnému Manetovu zátiší, zobrazujícímu košík s hruškami, které sběratel obdivoval natolik, že ho svým hostům „servíroval“ po večeři jako další „dezert po zmrzlině“. V Praze je tento nevelký, ale působivý obraz vystaven v části věnované zrodu moderního zátiší.

Po skončení první světové války čekali pařížští obchodníci s uměním na Hansena jako na smilování. Po válce chyběly hotové peníze, takže zámožný nadšenec byl více než vítaný. A v nabídce byly ty nejlepší kousky. Hansen také inicioval vznik konsorcia, jehož úkolem bylo obohatit Dánsko o významná malířská díla francouzského umění. Podařilo se jim třeba na dražbě zakoupit část Degasovy pozůstalosti.

Hansen svoji dánskou sbírku zdarma otevíral veřejnosti a už osmnáct let před svou smrtí ohlásil, že jeho kolekce impresionistů přejde do vlastnictví státu. Tragédií se pro něj stal krach dánské banky, u které měl úvěry. Nouze ho donutila prodat část obrazů. Cenné ztráty doplnil, když se za pár let znovu finančně vzchopil. Zajímali ho i předchůdci a následovníci impresionistů.

Koupil portrét spisovatelky George Sandové, který namaloval Eugène Delacroix,a máme ho nyní v Praze, nebo doplnil kolekci krajin Camilla Corota, který byl učitelem dvou impresionistů: Camilla Pissara a Berthe Morisotové.

V době bankrotu Hansena nesmírně zklamalo, když obrazy za milion dánských korun nabídl státu, ale narazil na nepochopení. Hodně zatrpkl. Umění už chtěl jen pro sebe a svoje přátele. Jeho sbírku nakonec věnovala dánskému státu až vdova Henny Hansenová.

Muzeum Ordrupgaard se otevřelo jako státní muzeum v roce 1953, sedmnáct let po Hansenově smrti. Obdivovatelé impresionistů už netrpělivě čekají, až se tento stánek umění po rekonstrukci znovu otevře, protože putovní výstava, která se zastavila i v Praze, je pouhou ochutnávkou toho nejlepšího.

Ředitelka Muzea Ordrupgaard Anne-Birgitte Fonsmarková se rozhodla, že pražskou výstavu věnuje Jiřímu Fajtovi, v dubnu náhle sesazenému řediteli Národní galerie, protože podle jejích slov se tato výstava do paláce Kinských dostala „jen díky jeho osobnosti, odborným znalostem a jedinečným komunikačním schopnostem“ Ředitelka se tak přidala ke čtyřem desítkám ředitelů velkých muzeí výtvarného umění v západní Evropě a v USA, kteří protestovali u předsedy vlády Andreje Babiše proti rozhodnutí ministra kultury Antonína Staňka.

Peter Kováč

Francouzský impresionismus: mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard, 29.6.2019 - 13.10.2019, Palác Kinských v centru Prahy, otevírací doba: po, út, čt, pá, ne: 10–18 hodin; st, so: 10–20 hodin

Internet:

https://www.ngprague.cz/exposition-detail/francouzsky-impresionismus/