Praha: Před sedmdesáti lety namaloval Jan Bauch slavnou Loretu

Před sedmdesáti lety namaloval Jan Bauch obraz Loreta, který je nejpůsobivějším dílem českého moderního malířství z doby, kdy v Praze vládl Reinhard Heydrich, prominentní nacista a jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Loreta je pohledem na pražský barokní chrám, který stojí přímo proti Černínskému paláci, kde v letech 1939-1945 bylo oficiální sídlo německého říšského protektora pro Čechy a Moravu.

„Zdálo se nám, že prameny zhořkly a studánky poztrácely svou nádhernou chuť vody. I zpěv ptáků nám jaksi zrozpačitěl. Ani jsme jej možná neslyšeli a za temnými okny krčil se život. Milenci líbali se jaksi s ostychem, jako kdyby přibližování úst k ústům, tento něžný symbol touhy člověka po člověku, nepatřil již k životu a k milování a byl už někdy jen loučením navždy. Život zmalomyslněl, ztrpkl a byl těžší a těžší."

Takto vylíčil atmosféru Prahy krátce před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha ve svých pamětech básník Jaroslav Seifert. S Bauchem se dobře znali z příležitostných schůzek ve vinném sklípku v Křemencové ulici na Novém Městě pražském. A oba prožívali dobu okupace obdobně. Co básník vyjádřil slovy, to malíř vložil do své Lorety.

Loreta je úchvatnou malbou naplněnou vnitřní dramatičností. Není v ní rovná linka. Vše se kácí, naklání a je rozhýbané. V pozadí je nebe napůl modré a napůl zachmuřené, v popředí se téměř zlověstně tyčí boží muka.

Samo místo představovalo pro poutníky chýši Kristova narození - a tedy i naději na budoucí spásu, kříž byl nejobecnějším znakem Kristova utrpení a smrti. Nejde však o náboženství. Kříž a chrám umělec chápal jako obecné symboly. A ty spojil s něčím nepopsatelným slovy, tušením čehosi záhadného, co nás při pohledu na malbu zaujme ponurostí i nadějí.

Loretu Jan Bauch představil veřejnosti na jedné ze svých nejpůsobivějších výstav, která byla 24. dubna 1942 otevřena v pražské Galerii J. R. Vilímka, sídlící tehdy v centru Prahy na adrese třída Viktoria 30, což je dnes Národní třída 30.

Spolu s malířem výstavu připravoval básník František Halas, který napsal i text do osmistránkového katalogu, který zakončil šestiverším, které ho napadlo, když odcházel z Bauchova ateliéru: „Malíř byl sám a do úzkosti tich‘ / Za sebe však on barvám mluvit dal / a ony běžely, ruce až nad hlavou, / a prstem v živlech smočeným / hledaly vítr, co vichřiti by jal / napadlý smutek v jeho šlépějích."

Na výstavě u Vilímka nebyla jen Loreta. Bauch tu rozvěsil devatenáct obrazů, mezi nimi i nádherné akty, možná jedny z nejkrásnějších, jaké ve 40. letech v Praze vznikly. Nejemotivněji však vedle Lorety působila díla s epizodami z Kristova života.

Z Nového zákona si Bauch vybral osudovou chvíli zrady a utrpení: Večeři Páně, Krista na hoře Olivetské, Golgotu a Snětí z kříže. Malíř neměl ke katolictví žádný vztah. Tvrdil, že problémy náboženství ho nechávaly chladným a že byl tak ušetřen myšlenkových zmatků plynoucích z horečné víry, a navíc si z mládí odnesl - jak sám uváděl - deziluze o služebnících Páně. Volba biblických témat byla jinotajem.

Pro inspiraci se obrátil k výtvarné minulosti, kde hledal v nejisté době opěrné body. Možná tehdy nejvíce myslel na Jacopa Tintoretta a El Greca, velikány evropského manýrismu 16. století, jejichž obrazy poznal ve 30. letech během svých zahraničních cest do Itálie a Francie. Elgrekovsky protažené postavy tu působí, jako by byly vykloubeny, stočeny a zakrouceny na způsob kompozic Benátčana Tintoretta.

Halas výstižně nazval Baucha „lyrikem smutku", to je snad nejvýstižnější charakteristika těchto obrazů. Ve výrazech tváří je hluboká melancholie a úplná beznaděj. Málokterá postava navazuje dialog s druhou, všichni jsou pohrouženi do sebe v očekávání dramatických událostí. Oči jsou černé, rysy tváře charakterizují energické a jisté tahy tmavou barvou.

Malby měly vyjádřit tíživou atmosféru protektorátní doby. Bauch v nich však nespatřoval nějaký prvoplánový programový společenský protest - vždy tvrdil: „Ze všeho nejvíc byly ty obrazy výrazem úzkosti jako mého tehdejšího základního pocitu."

Dvě varianty Lorety, ale také biblické náměty jako Pietu, Adama a Evu, Krista na Kříži, Krista na hoře Olivetské Bauch znovu vystavoval přímo v srdci Prahy od října do listopadu 1943, rok a půl po atentátu na Reinharda Heydricha, což znamená, že jejich poselství muselo mít natolik obecnou platnost, že bylo stravitelné i pro protektorátní cenzuru.

V pozvánce na vernisáž, která se konala v sobotu 16. října 1943 v 16 hodin ve výstavní síni Mánesa, je důrazně uvedeno, že přístup sem mají jen zvaní hosté a jejich přátelé. Kamil Novotný, který výstavu otevíral, Bauchovi poděkoval nejen za vysokou hodnotu jeho malířské tvorby poznamenané „novým smutkem", ale také za „čistotu mravní", kterou mají v sobě obsaženy jeho obrazy. I řeč při vernisáži zůstala v jinotajích...

Poselství však bylo všem jasné a to byl i jeden z důvodů, proč byl 17. srpna 1944 Jan Bauch zapsán na seznam tzv. zvrhlých umělců, to jest těch, jejichž malířská tvorba neodpovídá zájmům Hitlerovy říše. Kromě Baucha tu byli uvedeni i Emil Filla, Bohumil Kubišta, Zdeněk Kremlička, Kamil Lhoták, František Muzika, Zdeněk Sklenář, Václav Špála, Toyen, Karel Teige, František Tichý či Jan Zrzavý a mnozí další.

K tématu nacistické hrůzovlády se Bauch otevřeně vyjádřil až souborem obrazů namalovaných po roce 1945. Nacističtí oficíři v parádních uniformách tu jsou konfrontováni s pohublými mrtvolami svých obětí a vzájemný kontrast působí jako kdysi středověké Tance smrti. Ovšem emotivní sílu, jakou má jeho Loreta z roku 1942, tyto malby nemají.

Ne náhodou se Bauch k tématu znovu vracel. Právě k poctě Lorety vydala v těchto týdnech Galerie Art Praha i čtyřsetstránkovou Bauchovu monografii, největší, jaká kdy vyšla, kde jsou reprodukovány všechny varianty tohoto obrazu z malířova období 40. a 50. let.

PhDr. Peter Kováč

Internet:

http://galerie-art-praha.cz/

Repro obrazu Loreta z monografie Jana Baucha s povolením Galerie Art.

Viz též:

http://www.stavitele-katedral.cz/praha-malir-jan-bauch-ve-vzpominkach-svych-pratel/