Praha: Reprezentativní sborník k 1100. výročí narození sv. Václava

V listopadu 2008 se u příležitosti 1100. výročí narození svatého Václava uskutečnilo dvoudenní kolokvium „Svatý Václav a jeho kult", jehož se zúčastnili odborníci řady vědních oborů, především pak historici, archeologové a historici umění, kteří svými příspěvky dokázali, že osobnost sv. Václava, která žije již přes tisíc let svůj „dvojí" život, má neustále co nabídnout. Výsledkem společného setkání je reprezentativní sborník, který vyšel letos jako jedenáctý svazek řady „Historia et historia artium" edice „Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis".

Počítáme-li i úvod z pera editora sborníku doktora Petra Kubína, obsahuje velice inspirativní svazek celkem dvacet pět různě dlouhých příspěvků, které se zabývají sv. Václavem a jeho kultem od raného středověku až do 40. let minulého století.

První příspěvek Jiřího Slámy sleduje život knížete Václava na základě textů legend. Srovnává jejich výpovědi a klade důraz na informace, které mají pravděpodobně historický základ, a naopak určuje fakta, která jsou jen typickým přídavkem středověkých legend a jež nemají s historickou realitou nic společného. Jedná se většinou o pasáže, které mají podtrhnout ty křesťanské rysy svatého Václava, které byly považovány za charakteristické. Podobně se světci věnuje ve své stati Tomáš Petráček, který dává výpovědi legend do souvislostí se sociálními problémy Václavovy doby. Před badateli se tak objevuje spousta nových otázek a úkolů.

Jan Kalivoda se věnuje podrobněji nejstarší svatováclavské hagiografii a snaží se ji zařadit do literárního kontextu přelomu tisíciletí. Pracuje hlavně s texty Crescente fide a Gumpoldovy legendy. Následující stať Petra Sommera „České křesťanství doby knížete Václava" je pak zajímavou sondou do komplikované náboženské a společenské situace počátku 9. století. Právě vláda knížete Václava je jakýmsi obdobím zvratu, kdy se panovník snažil výrazně prosadit křesťanství v zemi. Druhé zlomové období pak nastává po jeho násilné smrti, kdy začíná Václavův „druhý" život. Ten přesněji začíná přenesením Václavova těla ze Staré Boleslavi do Prahy, jehož iniciátorem byl samotný „bratrovrah" Boleslav I. Ale i po této události nebylo křesťanství v Čechách pevně „zakořeněno".

Velice pozoruhodný je text Petra Charváta, který rozepsal svou již dříve „vyslovenou" tezi, že kníže Václav je jednou z klíčových postav českého středověku. Václav je pro něj velice významným panovníkem, který jako vůbec první Přemyslovec tím, že nechal zbudovat rotundu sv. Víta v ústředním okrsku pražského hradiště, „zajistil bezporuchový přechod základního pilíře duchovní konstrukce prvotního českého státu - nastolovacího obřadu přemyslovských knížat - ze starých, indoevropských souřadnic do světa nové, křesťanské Evropy".

Poměrně rozsáhlý text Zdeňka Petráně je věnován mincím, jejichž ražba byla přisuzována knížeti Václavovi. Doposud je tzv. svatováclavský denár doložen asi 11 kusy. Nejstaršími českými mincemi se zabýval již v 18. století piaristický kněz a historik Mikuláš A. Voigt, který v prvním svazku svého monumentálního numismatického díla „Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen und Medaillen" z roku 1771 popsal i stříbrné mince sv. Václava. Nejvíce se ale o sporných mincích začalo psát ve 20. letech minulého století, kdy se blížily miléniové „oslavy" smrti knížete Václava. Zdeněk Petráň popisuje vývoj celého sporu, který vznikl kolem tohoto denáru. Na závěr pak předkládá všechna pro i proti existence svatováclavských ražeb a lze s ním zajisté souhlasit v tom, že do současnosti neznáme žádnou minci, o níž by se dalo bez jakýchkoliv pochybností prohlásit, že je spjata přímo s osobností českého knížete Václava.

Jan Frolík shrnul ve svém příspěvku „nejnovější" poznatky o rotundě sv. Víta na Pražském hradě, přičemž nevyloučil, že by mohlo dojít k jejich doplnění v případě, že by se náhodou objevila nezvěstná dokumentace z první čtvrtiny minulého století, respektive kdyby došlo k reviznímu výzkumu.

Milena Bravermanová se věnovala osudům hrobu knížete Václava a konstatovala, že po přenesení světcových ostatků ze Staré Boleslavi do Prahy se hrob nacházel vždy na stejném místě a pouze docházelo k jeho úpravám.

Výsledkem konfrontace výpovědí písemných pramenů se zajímavými archeologickými nálezy ve Staré Boleslavi je text Ivany Boháčové, která představila přemyslovskou Boleslav jako významné mocenské centrum českého knížectví v raném středověku, které ale postupně ztratilo svůj význam. Rozsáhlý archeologický výzkum, který v Boleslavi nedávno proběhl, umožnil rovněž poznání některých prvků procesu christianizace.

Jarmila Čiháková přiblížila ve své stati výjimečnou stavbu, románskou rotundu sv. Václava na Malé Straně, o níž se zmiňují i dvě svatováclavské legendy Ut annuncietur I. a Oriente iam sole I. Z kostela se do současnosti mnoho nedochovalo, přesto je zajímavým „pozůstatkem" a němým svědkem fragment terakotové dlažby z reliéfních dlaždic tzv. vyšehradského typu. V rotundě sv. Václava se ale objevila pouze kombinace dvou motivů ze čtyř, jimiž byla vyzdobena podlaha baziliky sv. Vavřince na Vyšehradě, a to gryfa a lva.

Svatého Václava jako věčného knížete Čechů představil Josef Žemlička, který uvádí i některé jiné evropské vladaře, kteří byli svatořečeni (sv. Zikmund, sv. Edmund, sv. Štěpán). Jako příklady svatováclavské úcty uvádí používání jeho vyobrazení na panovnických pečetích českých knížat a také králů. Václav se stal ale i „symbolem" zemské obce, proto se jeho vyobrazení objevilo také na pečetidle zemského soudu. Úcta byla prokazována rovněž tělesným ostatkům světce, na něž se mohlo i přísahat. Nejznámějším příkladem je přísaha budoucího českého krále Václava III. u smrtelného lože Václava II., kdy se zavázal, že splatí všechny „královské" dluhy.

Příspěvek Jiřího Kuthana se obsahově shoduje s textem, který byl publikován v roce 2008 v katalogu k výstavě „Svatý Václav ochránce české země". Autor přibližuje oblibu kultu sv. Václava mimo území Čech a Moravy za vlády Přemyslovců a Lucemburků. Uvádí velké množství konkrétních příkladů např. světcových vyobrazení, škoda jen, že nejsou všechna doložena fotografií, čímž by studie hodně přispěla ke studiu svatováclavské ikonografie. V podobném duchu je rovněž psána studie historika umění Jana Royta, jenž se přímo věnuje ikonografii svatého Václava ve středověku. Ve skutečnosti se jedná o výčet jednotlivých světcových vyobrazení až do počátku 16. století. Nechybí jejich částečná interpretace. Překvapí, že autor zcela opomíjí jednu z nejzákladnějších prací k této problematice, studii Josefa Cibulky „Obraz sv. Václava" z roku 1930. Tato práce je sice již v mnoha ohledech zastaralá, ale přesto jsou některé Cibulkovy postřehy doposud nepřekonány.

Příspěvky Zdeňky Hledíkové a Františka Šmahela přibližují postavu sv. Václava ve 14. a 15. století, respektive v období husitské revoluce a v letech po ní. Za vlády Lucemburků zejména český král a římský císař Karel IV. propagoval svatováclavský kult, jehož výrazem jsou pak zejména tzv. svatováclavská koruna a legenda o sv. Václavu, jejímž autorem byl samotný český panovník. Václav byl vnímán hlavně jako věčný panovník českých zemí, přímluvce i bojovník za český lid. Byl ale brán i jako křesťanský světec, jenž byl ručitelem míru a spravedlnosti. V husitských Čechách se pokusili radikální husité svatováclavský kult vymýtit, ale nebyli úspěšní, protože u umírněných husitů byl stále oblíbený. Katolíci si jej naopak chtěli zcela „přivlastnit" jen pro sebe. Samotnou kapitolou je pak vývoj Svatováclavského chorálu, který se postupně stal „slavnostním hymnem české stavovské obce" husitů i katolíků a zazníval při výjimečných příležitostech, např. roku 1458 během průvodu zvoleného českého krále Jiřího z Poděbrad do jeho sídla.

Samotný příspěvek je věnován svatováclavské koruně a jejím funkcím. Karel Otavský korunu popsal a přiblížil její úpravy, ke kterým došlo ještě za života Karla IV. Funkce koruny i její spojení se svatým Václavem, který byl považován za Karlova nejpřednějšího ochránce a pomocníka, pak umožňují poznat tři dobové prameny, které autor cituje. Svatováclavská koruna byla také důležitým doplňkem korunovačního řádu, nositelkou hlubokého významu. V současnosti je koruna hlavně významnou památkou vlády Karla IV., jejíž úzké spojení se svatým Václavem si uvědomuje už jen málokdo.

Další významnou památkou doby lucemburské, jež je spjata s postavou a kultem sv. Václava, je světcova socha z roku 1373 umístěná ve Svatováclavské kapli, jež je jedním z umělecky nejvýznamnějších děl pražské parléřovské huti. Jaromír Homolka se u sochy zamýšlí nad několika otázkami, např. hodnocením sochy jako inkunábule.

Podnětným je příspěvek Aleše Mudry o královských atributech ve středověké svatováclavské ikonografii. Ikonografie nejvýznamnějšího českého světce prodělala dlouhý vývoj, který se ve 14. století ustálil na vyobrazování Václava jako svatého rytíře, který byl dobře identifikovatelný podle svých atributů. Mezi nejvýznamnější patřily: knížecí čapka, štít se svatováclavskou orlicí a praporec se stejným motivem. Objevují se ale i zcela výjimečná vyobrazení světce s královskou korunou na hlavě, nebo se znakem Českého království na štítu. Autor uvádí několik konkrétních příkladů hlavně ze 14. a 15. století a pokouší se o interpretaci některých z nich. V tomto případě se jedná o velice reprezentativní vypodobnění sv. Václava, jež se objevují zejména mimo území Čech a Moravy. Z toho lze např. usoudit, že svatý Václav byl vyobrazován jako významná „součást" státní reprezentace na nově připojených územích, respektive územích, jež měla být ovládnuta. Je to jen jeden z důkazů, kolika proměnami prošla svatováclavská ikonografie a jak k jejímu poznání může přispět studium dobových vizuálních pramenů.

Kult svatého Václava byl velice oblíbený i za vlády jagellonských králů, kteří chtěli svým způsobem navázat na slavnou minulost českých zemí. Právě za Jagellonců vzniklo docela velké množství světcových vyobrazení, jak ve svém příspěvku dokazuje Michaela Ottová. Nedošlo k výrazným proměnám Václavovy ikonografie, ale jeho vyobrazení jsou spjata často s „prestižními" prostory, pro něž byly původně určeny (např. svatováclavská kaple). Výjimečná je bezpochyby i relikviářová busta ve svatovítském pokladu. Zvláštním typem vyobrazení je kníže Václav v doprovodu dvou andělů, který je znám zejména z dřevořezů.

Příspěvky Jiřího Mikulce a Radka Lungy/ Václava Petrboka se věnují svatováclavskému kultu v období baroka. Jiří Mikulec jej dává do souvislostí s náboženskými bratrstvy v Čechách, druhý text se zabývá kultem v česko-německých literárních souvislostech.

Vácslav Babička pojednal o spisu historika Josefa Kalouska „Obrana knížete Václava Svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům", který vznikl na základě šesti fejetonů, jež vyšly v listu Pokrok v roce 1872. Jedná se sice o dílo nevalné vědecké hodnoty, přesto je to významný politický spis, který přispěl „k novodobému přijetí svatého Václava jako patrona a ochránce českého národa a symbolu české státnosti".

Poslední dva texty sborníku jsou věnovány odrazu svatováclavské tradice ve 20. století. Hudební vědec Viktor Velek, který se významně zasloužil o obnovenou premiéru velkofilmu „Svatý Václav" z roku 1930, přiblížil svatováclavskou hudební tradici za první světové války a na závěr zařadil přehled skladeb se svatováclavskou tématikou, které vznikly v tomto období. Historik Jaroslav Šebek nakonec nastínil vývoj světcovy tradice za první republiky a za okupace, kdy svatováclavský kult byl i částečně zneužit.

Každý příspěvek je doplněn seznamem použitých pramenů a literatury, studie historiků umění a archeologů jsou pak doplněny obrazovým doprovodem, respektive různými plánky a kresbami.

Reprezentativní sborník „Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého" by neměl zůstat bez povšimnutí. Jedná se o velice podnětný sborník, který by neměl chybět v knihovničce žádného zájemce o český středověk.

Marek Zágora

Petr Kubín (ed.), Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého, Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis, Historia et historia artium vol. XI, Katolická teologická fakulta UK a Togga, Praha 2010, 450 stran, cena 490 Kč.

Obsah:

Petr Kubín: Kdo byl svatý Václav aneb úvod do nového „Svatováclavského sborníku"

Jiří Sláma: Kníže svatý Václav

Jan Kalivoda: Nejstarší svatováclavská hagiografie v evropském literárním kontextu přelomu tisíciletí

Petr Sommer: České křesťanství doby knížete Václava

Petr Charvát: Svatý Václav a raný český stát

Tomáš Petráček: Svatý kníže Václav a sociální problémy jeho doby

Zdeněk Petráň: Mince přisuzované knížeti Václavovi

Jan Frolík: Rotunda sv. Víta na Pražském hradě ve světle nových poznatků

Milena Bravermanová: Osudy hrobu svatého Václava

Ivana Boháčová: Stará Boleslav a odraz duchovní kultury v archeologických pramenech

Jarmila Čiháková: Legendami zmíněný kostel svatého Václava na Malé Straně

Josef Žemlička: Svatý Václav jako věčný kníže „Čechů"

Jiří Kuthan: K šíření kultu svatého Václava za hranice Čech a Moravy v době Přemyslovců a Lucemburků

Zdeňka Hledíková: Postava svatého Václava ve 14. a 15. století

Karel Otavský: Svatováclavská koruna a její funkce

Jaromír Homolka: Socha svatého Václava ve Svatováclavské kapli

František Šmahel: Úcta k svatému Václavu v husitských Čechách

Jan Royt: Ikonografie svatého Václava ve středověku

Aleš Mudra: Královské atributy ve středověké ikonografii svatého Václava

Michaela Ottová: Zobrazení svatého Václava za vlády Jagellonců v českých zemích

Jiří Mikulec: Kult svatého Václava a barokní náboženská bratrstva v Čechách

Radek Lunga/Václav Petrbok: Barokní kult svatého knížete Václava v česko-německých literárních souvislostech

Vácslav Babička: Josefa Kalouska „Obrana knížete Václava svatého proti smyšlenkam a křivým úsudkům a jeho povaze" z roku 1872

Viktor Velek: Svatováclavská hudební tradice za první světové války

Jaroslav Šebek: Svatováclavská tradice za první světové války a během nacistické okupace