Praha: Sochař a malíř Jan Koblasa otevřel na Pražském hradě svou velkou výstavu a tvrdí: V umění bojujete sám se sebou a sám za sebe

Jan Koblasa (1932) je malířem a sochařem. Věnoval se obrazům, komorním i monumentálním plastikám, ale také divadelní scénografii, ilustraci, literatuře. Ve své generaci je považován za iniciátora mnoha výtvarných akcí a spoluzakladatele neodadaistické skupiny Šmidrové. Mnoho let učil na vysoké škole v Kielu, nyní bydlí v Hamburku. Výstava v Jízdárně Pražského hradu je bilančním průřezem jeho tvorby od počátků až po současnost. Dominují na ní především sochy.

Jeho tvorba nese nezaměnitelnou pečeť 60. let, kdy společně s malířem Mikulášem Medkem a mnoha dalšími vyznával výrazně strukturovanou formu mezinárodního informelu, která nebyla zcela abstraktní, ale plná symbolů, metafor a archetypů. Většině českého publika je znám díly ze 60. let. O to větší překvapení jsou realistické portréty z dob studií a díla plná smutku i naděje vytvořená v emigraci. Výstava v Jízdárně Pražského hradu je otevřena do 8. července, denně pak od 10 do 18 hodin.

PhDr. Peter Kováč

ROZHOVOR S JANEM KOBLASOU

PK: Patřil jste po pražském jaru 1968 mezi první československé umělce-emigranty. Co bylo podnětem k tomu, že jste na mnoho let opustil Československo?

JK: Přijel jsem 19. srpna 1968 do Milána a pár dní nato k nám vtrhli Rusové. Informací jsem měl málo, ale byly dostatečně varovné. O Brežněvovi jsem si nedělal žádné iluze. Tušil jsem, jak to tu bude vypadat, až totalitní režim sejme svou úsměvnou škrabošku. Měl jsem vyjednanou cestu do Ameriky, ale přišla nabídka z německého Kielu na vysokoškolskou docenturu na dva semestry, a pak mi udělili i řádnou profesuru a já tam zůstal.

PK: Cítíte se dnes víc jako Němec, nebo jako Čech?

JK: Doma jsem v Německu, doma jsem v Česku - nedá se to oddělovat. Kdybyste se na totéž zeptali spisovatele Thomase Manna, který před nacisty emigroval do Švýcarska, tak by vám odpověděl podobně. Malíř Kandinský žil v Německu a ve Francii, a přesto zůstal duší Rus. Zapomenout či odhodit kus svého života, to opravdu nejde.

PK: V západním Německu působila řada výtvarníků z bývalého východního bloku nebo přímo z Československa, třeba Markus Lüpertz, rodák z Liberce, a Milan Kunc, rodák z Prahy. Existovala tam nějaká vzájemná solidarita?

JK: Znám třeba Lüpertze, ale sešli jsme se až po mnoha letech mého působení v Německu. Ono to není jednoduché: přijdete do zaběhnutých struktur a snažíte se do nich nějak vsunout. Navíc v umění je to tak, že bojujete sám se sebou a také sám za sebe.

PK: Jaký je váš vztah k výtvarné minulosti?

JK: Obdivuji staré umění, dokonce ty vůbec nejstarší výtvarné projevy. Fascinuje mě třeba sochařská tvorba Chetitů. Rád chodím do muzeí, bez toho by byl můj život ochuzen. Několik měsíců jsem pracoval v Římě, vznikly tam třeba moji andělé, pro něž se stal inspirací Bernini a jeho sochy na Andělském mostě. Na výstavě najdete i můj Portál věnovaný Matyáši Braunovi.

PK: Jezdíte i na výstavy současného umění, třeba na různá bienále?

JK: Byl jsem nedávno na bienále v Benátkách. Vždycky se tam najde něco dobrého a zajímavého. Každá generace dělá umění trochu jinak. Tak to bylo vždycky.

PK: Jel byste teď na Hirstovu výstavu do Londýna podívat se na akvárium se žralokem naloženým ve formaldehydu?

JK: Ne, já už jsem ho viděl, a podruhé nemusím. Pro mě to je konjukturální umění, jinak se to asi charakterizovat nedá.

PK: Patřil jste kdysi v Praze do skupiny Šmidrů, která vyznávala černý humor a grotesku. Vracíte se někdy k tomu?

JK: Grimasa, škleb, to mě často inspirovalo. Tehdy šlo o naši reakci na dobu totality, kterou jsme prožívali. Ty různé gagy a provokace, to byla možnost, jak zůstat pořád člověkem. Drželo nás to nad vodou.

PK: Často modelujete lidskou hlavu, ale na rozdíl od vašich prvních soch, což jsou portréty opravdových lidí, pracujete nyní spíše s tváří jako maskou. Co vás k tomu přivedlo?

JK: Maska je víc než obyčejná socha, je součástí kultu. Člověk v masce není herec, ale stává se symbolem jistých situací. Mám rád různé staré kultury, které s maskami pracovaly, zajímá mě to, ale že se něco podobného objevuje v mém sochařství, to bych řekl, že jaksi samovolně.

PK: Dáváte svým sochám biblické názvy. Jste věřící?

JK: Jsem věřící, ale název současně vždy evokuje něco, co se z bible nebo antických mýtů obecně vztahuje k lidskému osudu. Náboženské téma mě lákalo. Ještě za pobytu v Československu jsem v 60. letech dělal společně s dalšími výtvarníky oltář a liturgické vybavení do kostela v Jedovicích na Moravě. V Německu mám šestimetrový kříž v Kielu. Těchto realizací je víc. Ve spolupráci s malířem Mikulášem Medkem, se kterým jsme si padli do oka, vznikl oltář, který je vystaven i na této mojí pražské bilanci.