Praha: Umění české reformace - první publikace o doposud přehlíženém fenoménu

Prestižní nakladatelství Academia vydalo dlouho očekávaný titul „Umění české reformace", který je doprovodnou publikací stejnojmenné výstavy, jež byla k vidění od poloviny prosince 2009 do počátku dubna 2010 na Pražském hradě.

Jedná se o vůbec první větší, i když ne ucelený pohled na výtvarnou kulturu, jež je úzce spjata s reformačními církvemi na území Čech. Především v 15. a 16. století působilo na našem území vedle sebe pět různých křesťanských vyznání (utrakvisté, katolíci, kalvinisté, luteráni a Jednota bratrská), což nebylo nikde jinde v Evropě.

Časově je sledované období vymezeno roky 1380 až 1620, začíná tedy v době předhusitské - předreformační a vrcholí bitvou na Bílé Hoře, po níž se jediným povoleným vyznáním stalo katolictví.

Vlivu reformace na výtvarné umění u nás nebyla zatím věnována větší pozornost. Historici se věnovali a stále především věnují průběhu reformace, historici umění pak zkoumají některá konkrétní výtvarná díla, která ale hodnotí zejména z hlediska stylu.

Naopak je tomu v zemích výrazněji zasáhnutých luteránstvím a kalvínstvím (např. Německo, Nizozemí, Anglie, Polsko). V těchto zemích se proměnám vztahu reformace a výtvarné kultury věnují odborníci již několik desetiletí.

Nejvíce se čeští badatelé zabývali obdobím husitství a jejich vztahem k umění, který byl ale většinou jednostranně interpretován jako velice záporný. Svědčí o tom četné příspěvky týkající se husitské ikonofobie, respektive husitského ikonoklasmu.

Studium českého nekatolického umění, jež má beze sporu stále co nabídnout, je ovlivněno i počtem a stavem dochovaných uměleckých děl. Převážné množství artefaktů, jež vznikly ve sledovaném období, se nám do současnosti bohužel nedochovalo, protože „nekatolická" díla byla po bitvě na Bílé Hoře ve velkém odstraňována.

Bohužel postrádáme i původní vazby jednotlivých památek (objednavatel, funkce, umístění), které jsou důležité pro pochopení a zařazení do širšího kontextu.

Na začátek a také na konec publikace byly zařazeny dva „historické" příspěvky, jež zároveň tvoří i jakýsi časový rámec celé knihy. V první stati nastínil medievista Martin Nodl vývoj reformačního hnutí od počátku 15. věku až do konečné porážky stavovského povstání roku 1620 a zároveň se pokusil o vymezení vztahu české a evropské reformace.

Druhý text Tomáše Malého nazvaný „Konec české reformace" dokazuje, že rokem 1620 česká reformace nekončí, jen začíná „žít" novým životem, jak na našem území, tak i za našimi hranicemi.

Velice podnětné jsou oba texty Mileny Bartlové, v nichž se nejprve věnuje blíže vztahu reformace a výtvarného umění, přičemž nabourává tradiční negativní hodnocení, které je nutné poopravit. Zabývá se hlavně středověkým obrazem, který chápe především jako významné komunikační médium, k němuž se musí tak i přistupovat.

Samostatnou kapitolou je pak husitské obrazoborectví, o němž bylo napsáno doposud asi nejvíce. Je jasné, že husitský ikonoklasmus existoval, ale je třeba rozlišovat jednotlivé případy, kdy ničení uměleckých děl bylo motivováno náboženským odporem ke středověkým obrazům a kdy se naopak výtvarná díla stala nešťastnou obětí válečného běsnění.

Další dvě stati Kateřiny Horníčkové se věnují utrakvismu a jeho vztahu k obrazu, který prošel zajímavým vývojem. Obraz tak získal především velice významnou didaktickou a také reprezentativní funkci. Nesmíme ale opomenout, že některá reformační umělecká díla měla i funkci liturgickou (např. kalichy), jak dokládá příspěvek Davida Ralpha Holetona.

Samostatné eseje pojednávají také o jednotlivých reformačních církvích a jejich vztahu k umělecké kultuře. Postupně se tak před čtenářem odkrývá zajímavý svět luteránské, bratrské a kalvinistické kultury v Čechách.

Všechny tři příspěvky lze považovat v mnoha ohledech za objevné, vždyť např. názory Jednoty bratrské na umění nebyly doposud téměř vůbec zkoumány, respektive byly mylně interpretovány. Nový je pak i pohled na ikonoklasmus Jednoty. Rovněž kalvinismu a luteránství, které zasáhly Čechy v období předbělohorském, nebyla zatím věnována větší pozornost.

Zbývající texty se pak věnují vybraným uměleckým projevům české reformace - knižní kultuře, malovaným renesančním epitafům a iluminovaným hudebním manuskriptům. Pouze jediný text je pak věnován architektuře, jeho autor Pavel Vlček v něm pojednal o renesančních chrámech.

Jednotlivé eseje jsou doplněny zajímavým katalogem, který čítá celkem sto dvacet tři hesel. Jak naznačili editoři pěkné publikace v první kapitole, která je vlastně úvodem, jedná se v případě hesel o vybrané příklady, na nichž je názorně doloženo to, co je uvedeno v předcházejících textech.

Každé heslo je doplněno minimálně jednou fotografií, což u podobných publikací není zase až tak obvyklé. Škoda, že jsou některé reprodukce černobílé, ale díky i za ně.

Mezi jednotlivými vybranými „předměty" nalezneme spoustu věcí známých, jež byly již několikrát vystavovány, vedle nich pak ale i výtvarná díla méně známá, která si ale jistě zaslouží větší pozornost.

Je možná na škodu, že alespoň jedna esej nebyla věnována fenoménu nekatolického umění na Moravě, i když by to ve výsledku bylo v rozporu s názvem celé publikace. Je ale více než jasné, že zde existovaly jisté paralely, které mohly být minimálně naznačeny. Rovněž některá katalogová hesla mohla být obsáhlejší, ale to jsou jen malé skvrnky na celkovém dojmu.

Reprezentativní publikace „Umění české reformace (1380-1620)" je stejně jako pražská výstava velice záslužným počinem. Sice jsou v ní představena jen některá vybraná témata, přesto se jedná o knihu velice inspirativní, jež upozorňuje nejen odborníky, ale i laickou veřejnost na existenci reformačního umění u nás, které bylo doposud spíše přehlíženo. Zároveň ji lze brát jako výzvu pro další badatele.

Marek Zágora

Kateřina Horníčková, Michal Šroněk (eds.), Umění české reformace (1380-1620), Academia, Praha 2010 (ve skutečnosti 2011), 560 stran, doporučená cena 895 Kč.

Obsah:

I. Kateřina Horníčková - Michal Šroněk: Umění české reformace - terra incognita

II. Martin Nodl: Česká reformace

III. Milena Bartlová: Obraz jako náboženský problém

IV. Milena Bartlová: Husitské obrazoborectví

V. Kateřina Horníčková: Mezi tradicí a inovací. Náboženský obraz v českém utrakvismu

VI. Kateřina Horníčková: Město jako komunikační prostor. Utrakvismus, obrazy a reprezentace

VII. David Ralph Holeton: Liturgický život české reformace

VIII. Pavel Vlček: Renesanční kostely

IX. Petr Hlaváček: Otazníky nad luteránskou kulturou v předbělohorských Čechách

X. Michal Šroněk: „Neučiníš sobě rytiny..." Jednota bratrská a výtvarná kultura

XI. Jiří Just: Knižní kultura české reformace

XII. Michal Šroněk: Kalvinisté v Čechách

XIII. Ondřej Jakubec: Malované renesanční epitafy předbělohorské éry jako zrcadlo náboženského vyznání

XIV. Martina Šarovcová: Cantate Domino canticum novum. Iluminované hudební rukopisy české reformace

XV. Tomáš Malý: Konec české reformace