Praha: V jakémkoliv režimu vznikají úžasné nápady, tvrdí historik umění Dieter Ronte, emeritní ředitel Kunstmusea v Bonnu, který připravuje výstavu Arabské jaro

Profesor Dr. Dieter Ronte je historikem uměním, který svou kariéru začal ve Vídni jako ředitel Muzea moderního umění. Krátce působil v Hannoveru a v letech 1993 až 2008 byl ředitelem Uměleckého muzea (Kunstmuseum) v německém Bonnu. V současné době působí jako ředitel Kunsthalle (Forum Frohner) v rakouské Kremži a je členem Správní rady pražského Musea Kampa.

Otázka: Pamatujete si ještě na výstavu Expressiv - středoevropské umění po roce 1960, kterou jste v roce 1988 dělal ve spolupráci s Medou Mládkovou ve Vídni a ve Washingtonu? Tehdy se poprvé představilo společně umění střední Evropy, umělci z Polska, Rakouska, Československa, Maďarska a Jugoslávie...

V Československu a Polsku jsme tehdy s Medou Mládkovou objížděli ateliéry výtvarníků. Sám jsem o současném umění v těchto zemích skoro nic nevěděl a hlavně jsem tam vůbec nic neočekával. Moje překvapení bylo obrovské. Kvalitní a originální tvorba, nadšení umělci, prostě fantastické! Poprvé jsem tehdy zjistil, že všude na světě a v jakémkoliv společenském režimu vznikají úžasné umělecké nápady, jen se o nich prostě neví.

Otázka: Na co si z tehdejší Prahy vzpomínáte?

Na setkání s báječnými lidmi, na přátelství s výtvarníky. Ale jedna věc mi přece utkvěla v hlavě. Některá umělecká díla jsme chtěli jako zápůjčku, ale oficiální úřady nám nedaly povolení k vývozu. Úředníci nám řekli, že půjčit si to nemůžeme, ale že si to můžeme koupit přes státní obchod Art Centrum, v tom že nám nikdo nebrání. Bylo to hodně české, ta žíznivá touha po dolarech.

Otázka: Prý připravujete něco podobně objevného, jako byl v roce 1988 Expressiv?

Máme s Medou Mládkovou projekt, který pracovně nazýváme Arabské jaro. Chceme udělat výstavu nikoliv o islámském umění, ale o arabské tvořivosti. Mezi arabskými zeměmi jsou značné rozdíly. V Sýrii starší generace studovala v Moskvě, ta mladší už v Paříži a v Londýně. V Egyptě víme, že to tam vyžaduje velké vyjednávání. Oni si podíl na takové výstavě představují jako diplomatickou misi. V Tunisku najdete silný vliv Francie, v Maroku i Španělska. O Libyi toho nikdo moc neví. Kulturní expanze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů je úžasná, a to tam před šedesáti lety ještě žili jako kočovníci.

Otázka: Kde by taková výstava měla být?

Určitě na více místech, a také v Praze. Nejvíce uvažujeme o spolupráci s Centrem současného umění DOX.

Otázka: Vy se intenzívně věnujete i kulturnímu marketingu. Jaká je dnes situace v Evropské unii tváří v tvář stále trvající hospodářské krizi a recesi?

Státním muzeím citelně chybějí peníze. Začalo to pozvolna někdy před deseti roky a krok za krokem jsme se dostali do situace, že už nemáte koho propustit, aby to neohrozilo samotný provoz i smysl instituce, a že od sponzorů víc peněz nedostanete. A jste jako ředitel skoro v zoufalé situaci. V Německu si politici dělali průzkum, co by na to řekli voliči, kdyby se v rámci úspor snížily dotace do kultury. Většina dotázaných byla rezolutně proti.

Otázka: U nás se to škrtne a nikoho se na nic neptají. Navíc většina politiků o umění nemá zájem. Třeba sám ministr kultury je vystudovaný zubař a klidně podepsal demolici historického domu na památkově chráněném Václavském náměstí.

V Německu třeba Angela Merkelová jde na výstavu, jen když musí, a nikoliv z vlastní potřeby. To třeba bývalý kancléř Gerhard Schröder se o umění velice zajímal, dokonce hovořil při vernisáži. Ale pozor! Žádný z politiků vám opravdu nepřizná, že ke kultuře nemá vztah, protože by ho to poškodilo v očích voličů. V Dolním Rakousku dnes máme vládu, která tvrdí, že každé euro vložené do vzdělání a kultury se nám vždy v budoucnu několikanásobně vrátí. Je to správný názor.

Otázka: Takže v Rakousku krizí netrpíte...

To se nedá říci. Ve Vídni je sedm státních muzeí, která se věnují výtvarnému umění. Vzájemně se přetahují o diváky, vzájemně se handrkují o peníze. Chtělo by to v tomto ohledu radikálnější změny, vymyslet nějaký nový systém ohledně financování. To podstatné je, že muzea umění se nesmějí proměnit v nějaké továrny na zisk, ale musí vždy zůstat místem pro poznání i kreativitu.

Otázka: Viděl jste poslední Benátské bienále, bilanci současného výtvarného umění?

Neviděl, ale dovedu si to živě představit. Víte, v čem je největší problém těchto přehlídek? Že se tam všechno hned a honem vystavuje, že si tu umělci nedopřávají čas na to, aby ty jejich výtvarné nápady skutečně uzrály. Když se pak těch tázajících zeptáte, co je samotné tam nejvíc zaujalo, tak vlastně není, co na to mají odpovědět. Takže vlastně nic. Naštěstí Benátky samy o sobě jsou moc krásné město a pokaždé tam je co obdivovat.

Ptal se PhDr. Peter Kováč